Kvůli covidu přibývá rozvodů. V podzimní vlně koronaviru to zaznamenali rodinní advokáti. Situace dopadá zejména na rodiny, ve kterých žijí nezletilé děti. Velkou roli v takových případech hrají opatrovnické soudy, které rozhodují o péči o dítě po rozvodu. A měly by rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. Okresní soud v Mostě je často dáván za příklad v této oblasti díky svým progresivním postupům. Je to i díky jeho soudci Martinu Benešovi. Když se v roce 2016 ještě jako soudce v úseku obchodním seznámil s tzv. Cochemským modelem, měl hned jasno. Během půl roku již jako soudce v úseku opatrovnickém začal tento model využívat v praxi. „V určitou chvíli mi přišlo zajímavější pomáhat lidem řešit jejich rodinnou situaci než například ukládat povinnost k zaplacení dlužníkovi. A vlastně mi to tak připadá dodnes. Není to nic objektivního, jen můj pocit, moje motivace. Navíc opatrovnictví poskytuje obrovský prostor pro přemýšlení o inovacích. A to mě také zajímá,“ říká tamní soudce Martin Beneš.
Co vás tehdy na Cochemské praxi tolik zaujalo?
V principu se snažíme spory rozcházejících se rodičů řešit smírně. To asi není žádná inovace – každý soudce má raději, když se rodiče dohodnou. Ta odlišnost ale spočívá v tom, že se rodiče snažíme co nejvíc podpořit, aby k té dohodě došli. Snažíme se je co nejvíce informovat. Víme totiž, že i když rozpady rodinných vztahů jsou časté, správných informací je ve veřejném prostoru málo. Proto rodiče co nejdříve po obdržení jejich návrhu na zahájení řízení zveme na hromadný informativní seminář. Tam situaci vysvětlujeme z pohledu dítěte, poukazujeme na to, že vyrůstat v rodičovských sporech není, mírně řečeno, příjemné. Snažíme se rodičům vysvětlit, že i když si to nyní možná přejí, druhého rodiče se prostě nezbaví. Jsou totiž věci, na kterých se dokonce i při výlučné péči musejí shodnout, například na bydlišti dítěte, jeho vzdělávání nebo na některých léčebných úkonech. To je pro mnoho rodičů překvapením.
Snažíme se představit model sdíleného rodičovství, společné péče. Poté opět velmi rychle zveme soudce k takovému méně formálnímu soudnímu jednání, kde rodiče se soudcem proberou konkrétní rodinnou situaci, hledají společně řešení a dostanou nabídku odborné podpory v podobě mediace
i rodinné terapie.
Jak moc se vám daří najít s rodiči cestu ke společné péči?
Náš postup není, samozřejmě, řešením pro všechny. Jsou rodiče, kteří přes veškerou snahu cestu ke sdílené rodičovské péči nenajdou. Podstata našeho postupu ale spočívá v tom, že se snažíme rodičům odstranit z cesty institucionální překážky pro nalezení společného řešení. V naší zemi bohužel neexistuje systém institucionální podpory rozcházejícím se rodičovským párům. Jedinou institucionální podporou je soudní řízení. To je však ze své povahy sporem, do kterého rodiče vstupují s pocitem – částečně oprávněným – že na jeho konci mohou fakticky přijít o dítě. A to je příšerný pocit. Co v takové situaci člověk udělá? Bojuje. Hledá argumenty a způsoby, jak takovému výsledku zabránit. A tato strategie samozřejmě situaci jen dále zhoršuje; propast mezi rodiči se zvětšuje. My se snažíme dát rodičům od počátku najevo, že nic takového není třeba. Spíš, než abychom ostřili jejich zbraně, vedeme je k tomu, aby je odložili. V zájmu svých dětí.
Aktuálně ve skupině dalších soudů pracujeme na hledání účinných a jednotných postupů tam, kde jde o záležitosti jiného druhu – o záležitosti ohrožených dětí. Někdy tomu říkáme opatrovnické právo veřejné. Jde o děti zanedbávané, zneužívané, opuštěné, osiřelé. To je další téma, ke kterému jsme vždy chtěli pokročit, jakmile si vyřešíme ty zmiňované rodičovské rozchody. Nyní k tomu nazrál čas. A téma je to obrovské.
Z toho, co říkáte, je vidět, že opatrovnické soudnictví nabízí velké možnosti pro řešení sporů. Přesto je jeho úroveň v Česku dlouhodobě kritizovaná i proto, že mezi soudci není o opatrovnické soudnictví prý takový zájem. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Těžko se mohu vyjadřovat obecně, nevím přesně, co kde platí. Nejspíš to bude dost individuální. Mohu snad říct, že opatrovnické souzení opravdu bývalo trochu nedoceněné a přehlížené, ale řekl bych, že situace se mění. Sám to vnímám tak, že opatrovnické soudnictví je opravdu zajímavé a jeho společenský dopad obrovský. Už proto, že partnerské rozchody a rozvody manželství jsou stále rostoucím společenským fenoménem. Málokdo nemáme ve svém okolí rodinu, která se rozpadla, mnoho z nás má dokonce vlastní zkušenost. Předesílám, že já sám, zaplaťpánbůh, ne. Děti přitom jsou klíčem k tomu, jak naše společnost bude fungovat za čas. Je tedy v zájmu nás všech, aby dětství každého dítěte bylo co možná nejlepší. A také si myslím, že opatrovnické soudnictví nabízí obrovský prostor k inovacím. K vytváření co možná nejlepších, vzájemně provázaných a pokud možno jednotných postupů. Vnímám v tom jistý dluh, který je potřeba začít splácet. A musím přiznat, že možnost přemýšlet o tom, jak by věci mohly fungovat lépe, je pro mě vždy zajímavá.
Dlouhodobě podporujete vznik instituce ochránce práv dětí neboli dětského ombudsmana. Co si myslíte, že by mohl změnit?
Pomineme-li, že je zde určitá mezinárodněprávní povinnost státu úřad dětského ombudsmana zřídit, vnímám vznik takové instituce rovněž jako společenskou příležitost. Už proto, že v Česku není dosud žádný orgán státu na vrcholné úrovni, který by se zabýval pouze věcmi dětí a rodiny. Jsou země, a není jich málo, kde záležitosti dětí a rodiny spadají do gesce zvláštního ministerstva. U nás je naopak tato problematika rozdělena mezi čtyři až pět ministerstev – Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví a částečně i Ministerstvo vnitra. Bohužel, méně je někdy více a tato rezortní rozdrobenost je mnohdy komplikací při hledání účinných řešení. Co by úřad dětského ombudsmana mohl společensky přinést, jistě závisí na tom, jaké by byly jeho kompetence – a já si ve svých fantaziích dovedu přestavit mnohé scénáře. Tak či tak, prostor tu je – a s ním i naděje na změnu. Nejen v covidových časech.
Rozhovor s vámi je pro HateFree, tedy projekt bez nenávisti. Jak často se setkáváte s hatefree rodiči, kteří se dokáží dohodnout?
Valná většina rodičů, se kterými se ve své praxi setkávám, situace nakonec zvládne. Někteří potřebují trochu pomoct. A všichni jistě ocení, když jim instituce nestojí v cestě, když neprohlubují propast mezi nimi. Opravdu, více než 95 procent rodičů své spory nakonec odloží v zájmu svých dětí. Takže lidskost mezi námi jistě funguje. A to je myslím dobrá zpráva na závěr.
Foto: Archiv Martina Beneše