„Mezilidské vztahy jsou to nejdůležitější, co dělá zemi domovem,“ říká Martina Mwanza, Češka, která se provdala do Zambie. V zemi žije devět let, učí na univerzitě a pořádá národní filmový festival. „Zambijci jsou nesmírně přátelští,“ tvrdí. Podle Martiny Zambijci zemi neopouštějí, a pokud vyjedou za prací, vracejí se zpět domů a vydělané peníze investují do podnikání. „Většina z nich se nikam stěhovat nechce, Zambie je přece úžasná a mírumilovná. Nikdy tam nebyla žádná válka ani větší konflikt a na to jsou nesmírně hrdí,“ popisuje důvody, proč mají obyvatelé země rádi svou vlast. Martina sama měla vůči Africe některé předsudky, než tam začala žít a pracovat. „Z těch klasických například, že se všichni chtějí provdat nebo oženit do Evropy, že je Afrika hrozně chudá a bez infrastruktury, že ženy nemají žádná práva,“ popisuje. „Já jsem po příletu viděla jen obrovská nákupní střediska, kino, kavárny, muže v oblecích a ženy na podpatcích spěchající do práce. Nemyslím si, že Afrika je chudá přesně tak, jak se zobrazuje v médiích. Existují ale naprosto šílené rozdíly mezi městem a vesnicí, kde je život stále těžký.“ Stereotypy si ale Martina zažila i ze strany Zambijců. „Na začátku mě brali jako ,typickou bělošku'. Představovali si, že mám bankovní konto plné peněz, že jsem s manželem jen kvůli sexu a pak zase odjedu zpátky do Evropy a už se nevrátím, že mluvím perfektně anglicky, a že neumím vařit.“ Co je podle Martiny nejdůležitější pro život v páru z tak kulturně rozdílných zemí? „Já jsem si vybrala žít v Zambii, proto bych měla jejich tradice dodržovat a respektovat. Kdybychom se s manželem přestěhovali do Česka, čekala bych zase od něj, že se přizpůsobí,“ popisuje svou rodinnou strategii. „Jde především o pochopení, co je v dané kultuře nejdůležitější a snahu to respektovat. Ústupky a kompromisy jsou podstatné, což může být těžké. Pokud ale navzájem respektují oba partneři to hlavní, na čem tomu druhému záleží, pak už v konfliktech jde jen o drobné neshody, které jsou běžné v každém vztahu.“
Jak ses ocitla v Zambii?
Začalo to už v prváku na výšce, kdy jsme si měli vybrat jednu z rozvojových zemí, studovat její problémy a navrhnout projekt, jak některé z těch problémů vyřešit. Bez dlouhého přemýšlení jsem vybrala Zambii. Jen proto, že tvarem připomíná srdce (smích). Po celou dobu studií jsem pak snila, že se do Zambie jednou vypravím a opravdu budu pracovat se sirotky a dětmi z ulice, jak jsem to popsala ve svém projektu. Pak jsem se na jedné konferenci setkala s aktivistkou Kyapa Kapatamoyo. Padly jsme si do oka a ona mě do Zambie pozvala. Rok se s rokem sešel a já tam letěla dělat výzkum na diplomovou práci zabývající se dopadem těžebního sektoru na ženy. Nikdy by mě nenapadlo, že se do Zambie přestěhuju nastálo, natož že se tam i vdám (smích).
Jak jste se seznámili s manželem?
Kyapa je jeho sestřenice. Hned, když jsme se potkaly, tak mu volala, že mu našla manželku. Má na to šestý smysl. On se tenkrát jen smál. Prohlásil, že by si nikdy žádnou bělošku nevzal. Neumějí prý vařit (smích). Měli byste ho teď vidět, jak si pochutnává na česko-zambijské verzi guláše a na moje vaření nedá dopustit. O jejich rozhovoru jsem tenkrát nevěděla a potkala jsem ho až o rok později v Zambii. Kyapa slavila narozeniny. Znovu mu volala a přemlouvala ho, aby přijel a potkal se se svou osudovou ženou. Nechtělo se mu ani trochu, nakonec na narozeniny dorazil. No a od té doby jsme vlastně spolu.
Měla jsi o Africe nějaké předsudky, jež se ti potvrdily, nebo naopak?
Určitě jsem měla plno předsudků, i přesto, že jsem studovala Rozvojová studia. Z těch klasických například, že se všichni chtějí provdat nebo oženit do Evropy, že je Afrika hrozně chudá a bez infrastruktury, že ženy nemají žádná práva. Žiji v Zambii už devět let a ještě se pořád učím, co přesně platí, kdy, kde a pro koho, jaké jsou zvyky a tradice. Zambijci jsou nesmírně přátelští. Většina z nich se nikam stěhovat nechce, Zambie je přece úžasná a mírumilovná. To je fakt, nikdy tam nebyla žádná válka ani větší konflikt a na to jsou nesmírně hrdí. Ti, co se vydali někam do světa, se zase postupně vracejí zpátky s tím, že všude je dobře, ale doma nejlíp. I přes nejrůznější problémy s cestami, ve školství, zdravotnictví a samozřejmě v politice, si nakonec každý uvědomí, že na rozbité cesty se dá zvyknout, ale na neosobní lidi už hůře. Koneckonců mezilidské vztahy jsou to nejdůležitější, to, co dělá zemi domovem. Do zahraničí vedou Zambijce především pracovní příležitosti a možnost si vydělat. A pak se co nejrychleji vrátit a rozjet nějaké vlastní podnikání.
Jak na tebe působí místní materiální chudoba?
Chudá Afrika? Musím se přiznat, že jsem byla poprvé po příletu trošičku zklamaná. Afriku většina z nás zná jen z dokumentů, z materiálů neziskových organizací nebo časopisů zobrazujících divokou přírodu a polonahé děti s vypouklými bříšky. Já jsem po příletu viděla jen obrovská nákupní střediska, kino, kavárny, muže v oblecích a ženy na podpatcích spěchající do práce. Jako rozvojový pracovník jsem si říkala: „Co tady jako mám dělat?“ Nemyslím si, že Afrika je chudá přesně tak, jak se zobrazuje v médiích. Existují ale naprosto šílené rozdíly mezi městem a vesnicí, kde je život stále těžký.
Jak je to v Zambii s ženskými právy?
To je v zambijské společnosti docela sporné. Dalo by se to rozebírat hodiny z nejrůznějších stran. Jako většina afrických zemí má Zambie problémy s rovnoprávností mezi muži a ženami. Donedávna dívky nechodily do školy. Věřilo se, že to není potřeba. Nebyly na to peníze, do školy se posílalo jen jedno nebo dvě z pěti dětí. Dnes už je doba jiná a vláda vzdělání dívek podporuje. Základní vzdělání je nyní zadarmo a holky mají například nižší bodovou hranici, aby se dostaly na střední a vysokou školu. Díky tomu máme v Zambii na univerzitách stejný počet dívek a chlapců, u některých oborů dívky dokonce převažují. Stále však ještě platí, že o domácnost se stará žena a pouze žena. Musí se starat o manžela, zvládat práci a starat se o děti a celou domácnost.
V tomhle pořadí? Manžel na prvním místě?
Ano, pořadí je správně. V mezičase možná i sama o sebe. Každý normální člověk, a především každá žena, musí vědět, že jde o maraton skoro nadlidské síly. Zambijky, jako všechny ženy světa, si to umí usnadnit, zpříjemnit a s úsměvem to přežít (smích). V každé domácnosti mají paní na úklid, to je běžná věc. Je to spoře placená záležitost, ale vlastně zajišťuje práci pro ženy, které nemohly chodit do školy. Navíc se starají o nějakou neteř nebo synovce, kteří pak doma uklízí a vaří a rodina jim za to platí školné. Tenhle systém mi přijde naprosto skvělý, rodiny si takto navzájem pomáhají. Ženy, hlavně ty vzdělané, si umí dupnout. Není výjimkou, že drží manželovu kreditní kartu a mají doma poslední slovo. Na veřejnosti se o tom nemluví a žádná z žen by si to ani nedovolila. Navenek jsou stále hrozně tradiční, přeci jen je to silně patriarchální společnost. Mluvím teď především o ženách ve městech, jiná situace panuje na vesnicích a u lidí s nižším příjmem, kde jsou ženy stále znevýhodňovány jak doma, tak i ve společnosti.
Jaký je v Zambii každodenní život?
Najdete tu obrovská nákupní střediska, restaurace, kavárničky, kina a v podstatě je k dostání všechno jako u nás. Lidé jsou přátelští a je vesměs stále teplo. Co víc si přát? Život je přátelský, veselý, plný hudby a barev. Jasně srozumitelný a téměř organizovaný chaos. Je to země, kde se může stát naprosto cokoli, a přesto nic není problém. Dlouho mi trvalo zvyknout si na jejich nedochvilnost, ale po letech je to právě to, co mě k Zambii ještě více poutá. Ne, že by mě bavilo chodit pozdě a čekat dvě hodiny, než se objeví kamarád na naplánovanou schůzku. Ale časová neomezenost je naprosto osvobozující a k nezaplacení. Nechodí se pozdě všude. Ony jsou totiž situace, kdy se všichni záhadně objeví včas. Například na mši, důležitou závěrečnou pracovní schůzku nebo na rodinnou slavnost. Takže je to spíš o prioritách, které si jejich kultura vytvořila, kam přijít včas a na co je prostě času dost.
Jak je to s časem a dopravou?
Pokud se člověk pohybuje místní dopravou, pak je naprosto nemožné přijít včas. Stává se spousta věcí, které vás zpozdí, aniž byste chtěli. Potkáte zrovna souseda, jehož příbuzný leží v nemocnici. Bylo by nepřijatelné, abyste se ho nezeptali, jak se příbuznému daří a nepopřáli mu rychlé uzdravení. Nebo si řidič autobusu jede ještě natankovat, dofoukává gumy nebo autobus zastaví dopravní policie, která ty gumy kontroluje. Navíc se řidič autobusu může znát s tím policistou a ten má třeba příbuzného v nemocnici a musejí si o tom popovídat... Někdy takové zdržení neskutečně naštve. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to ale v podstatě hrozně hezké a lidské. Navíc všude hraje jejich rytmická hudba, všichni jsou neskutečně pozitivní, takže ani nejde být dlouho naštvaný. A když člověk občas dojde pozdě do práce? Všichni to pochopí, protože je to normální, že řidič jede natankovat nebo se čeká, než vám průvodčí přinese výdavek k jízdence.
Jak tě berou Zambijci?
Zambijci mě berou skvěle, proto jsem se tam hned cítila jako doma. Je sice pravda, že na mě na ulici vždycky pár lidí vykřikne muzungu (pozn. běloška), spíše je to ale myšleno jako pozdrav. Zdraví mě vždycky naprosto všichni, kolemjdoucí i řidiči taxíků, což je občas docela vysilující. Na začátku našeho vztahu s manželem na něho vždycky pokřikovali, že je machr, že si našel bělošku, a aby jim pak předal moje číslo. Ale teď už mě všichni od taxikářů po pouliční prodejce a ženy, co prodávají zeleninu, znají, a tak mě oslovují s respektem Amake Chikondi, maminka od Chikondi, což je naše sedmiletá dcerka. Na začátku mě brali jako ,typickou bělošku´. Představovali si, že mám bankovní konto plné peněz, že jsem s manželem jen kvůli sexu a pak zase odjedu zpátky do Evropy a už se nevrátím, že mluvím perfektně anglicky a že neumím vařit. Pak ale viděli, že žiju stejně jako oni. Jezdím autobusem, čekám pokaždé na další výplatu a anglicky jsem se pořádně naučila až v Zambii. Taky tančím na jejich hudbu a vařím nshimu.
Co je nejdůležitější pro život v páru z tak kulturně odlišných zemí?
Vždycky si říkám, že jsem si vybrala žít v Zambii, proto bych měla jejich tradice dodržovat a respektovat. Kdybychom se s manželem přestěhovali sem do Česka, čekala bych zase od něj, že se přizpůsobí. Razím motto: Pokud se ti to nelíbí, tak tě přece nikdo nenutí tam žít. Nechci jim kecat do tisíce let starých tradic, které stejně ze dne na den nezměním. Pokleknu manželovi, když mu přinesu vodu nebo oznámím, že je jídlo na stole. Ale většinou jen pokud je tam jeho rodina nebo kamarádi. Ono totiž nejde o to dodržovat všechny tradice doma mezi námi dvěma, ale spíše manžela neshodit před jeho rodinou, pro kterou je to důležité. Některé věci se z našeho evropského pohledu zdají nepochopitelné, jako třeba právě pokleknutí manželovi. Ale tam je to tak přirozené a normální a vlastně i svým způsobem hezké, že to dělám taky už bez přemýšlení. Boty mu ale zásadně neleštím (smích). Pro život dvou kulturně odlišných lidí jde tedy především o pochopení, co je v dané kultuře nejdůležitější a snahu to respektovat. Což může být těžké. Obzvlášť pokud se kultury v daný moment dost kříží. Ústupky a kompromisy jsou tedy podstatné. Pokud ale navzájem respektují oba partneři to hlavní, na čem tomu druhému záleží, pak už v konfliktech jde jen o drobné neshody, které jsou běžné v každém vztahu.
Setkáváš se někdy s předsudky doma v česku ohledně své rodiny, dítěte, manžela?
V Česku jsem se svou dcerkou jednou za rok asi na měsíc. Lidi reagují s úsměvem a většinou se s námi dají do řeči. Každý obdivuje její obrovské černé oči a kudrnaté vlásky, každý si chce sáhnout. A pak je překvapí její jméno Natalie Chikondi Mwanza. Chikondi se vyslovuje Čikondi a v jazyce Nyanja znamená Láska. Jednou se jedna paní osmělila a ptala se mě, odkud je holčička a jak těžké bylo adoptovat si černošské miminko. Vůbec nepoznala, že Chikondi je míšená, to mě dost překvapilo. V Zambii si zase někteří myslí, že je bílá, což je fakt sranda.
Měla jsi i nějakou negativní zkušenost?
Jediný a naprosto nejhorší zážitek jsem měla pár let zpátky v jednom dětském koutku. Chikondi byly tři roky a hned si přisedla k hloučku asi pětiletých holek. Najednou jedna z nich ukázala prstem na Chiki a řekla: „Ty běž pryč! S tebou si nechci hrát, ty jsi černoch!“ Chikondi v té době ještě neuměla moc česky a já jsem najednou nevěděla, jak ji bránit. Všechno ve mně ztuhlo, cítila jsem útok na sebe samou a bylo mi těžce a hrozně smutno. Kdyby na nás takhle pokřikoval puberťák nebo dospělý člověk, hned bych se do něj pustila, ale co jsem měla říct pětileté holce? Nakonec jsem se rozhodla, že počkám, co udělá Chiki. Říkala jsem si, že takových situací bude asi zažívat spoustu a že tam pokaždé nebudu, abych ji bránila. Nevím, jestli si ona sama uvědomovala, co jí ta holka říká, ale jen pokrčila rameny a šla pryč. Dvě holky z toho hloučku běžely za ní, chválily jí vlasy a hrály si pak spolu. Byla jsem pyšná, že to takhle zvládla. V tu chvíli jsem byla i nesmírně šťastná, že nežijeme tady. Protože pokud tady máme novou generaci lidí, kteří nenávidí něco nebo někoho bezdůvodně už od dětství jen proto, že mu to tak řekli jeho rodiče, není o co stát.
Jak berou vztah vaši rodiče?
Rodiče mi nikdy do vztahů moc nekecali. Znají mě a ví, že kdyby se mi někde nelíbilo, nežila bych tam. Nejsou sice nadšení, že žiju tak moc daleko a vnučku vidí jen jednou ročně, ale ví, že jsem šťastná. Jednou se k nám do Zambie dokonce vypravili. Bohužel v té době procházela Zambie energetickou krizí a kvůli dlouhotrvajícímu suchu jsme neměli dost elektřiny. Desetihodinové výpadky proudu byly na denním pořádku. Vařila jsem proto venku na dřevěném uhlí na místních kamínkách. To rodiče dost překvapilo a popravdě asi i vyděsilo. Mně to tak nepřišlo, v Zambii je pořád teplo a vařit venku bylo příjemné. Večery jsme trávili u kamínek venku na terase a povídali si. Na takové večery se nezapomíná, to televize nenahradí. Ale bylo vidět, že to rodiče nesli těžce vidět mě každé ráno rozdělávat oheň (smích).
Učíš v Zambii na univerzitě rozvojová studia, jaká to je zkušenost?
Byla jsem překvapená, jak o rozvoji své země přemýšlejí oni sami. Na jednu stranu by rádi řídili drahá auta a měli dobrou zdravotní péči a všechny materiální vymoženosti, které vidí v amerických seriálech. Na druhou stranu se nejsou schopni vzdát svých tradic, kterých si tolik váží. Spoustu věcí ani nevnímají jako problém. V určitém systému vyrostli a i když jsou asi schopni připustit, že je to špatně, je to to jediné, co znají. Jihoafrický komik Trevor Noah ve své knížce „Born a crime“ napsal, že každý člověk má své sny a určitou představu, čeho chce dosáhnout. Ta představa ale dost záleží na tom, kde vyrostl a co zažil. Pokud někdo vyrůstá ve slumu, jeho sen a idoly budou něco a někdo, koho viděl, koho chce napodobit. Například bude chtít být jako místní fotbalista nebo učitel v komunitní škole. Jeho budoucnost bude ale vždy vymezena jeho představivostí. S tím naprosto souhlasím. Většina Zambijců nikdy nebyla v Evropě, nikdy nezažili, čím vším člověk může být a čeho může dosáhnout. Jejich cílevědomost je podřízena prostředí, ve kterém se pohybují. Částečně za to může školský systém, který je učí věci memorovat a pak opakovat. Neučí je vytvářet a mít rozhled.
A jak by se daly tyhle problémy zvládnout?
Nic se nezmění, pokud to nebudou chtít změnit oni sami. Do Zambie a dalších afrických zemí se ročně vydají tisíce rozvojových a sociálních pracovníků nadšení „změnit Afriku!“ tak, aby odpovídala evropskému modelu rozvoje. Myslím si, že to nemá žádný vliv na to, jak Zambie bude vypadat za pár let. Jednou jsem svým studentům zadala úkol, aby popsali problémy místních obyvatel v okolí univerzity. Tak jsme narazili na spolek žen, které šijí tradiční oděvy. Jejich družstvo se rozrostlo a dostaly od města budovu, která sice není napojena na elektřinu, ale můžou se v ní scházet a šít na ručních šicích strojích. K tomu ještě navíc využívají mikrofinancování. Každá žena měsíčně odloží malou částku do společného fondu. Z něj si kdokoli z nich může půjčit a pomalu splácet s malým úrokem. Takto se jim podařilo naakumulovat slušnou částku. Před pár lety toto družstvo objevila jedna americká křesťanská organizace. Byli unešení, rozhodli se věnovat jim dva průmyslové stroje, na kterých můžou šít daleko rychleji. Potíž byla v tom, že budova není napojena na elektřinu, i když připojení je možné a relativně levné. Jak mí studenti zjistili, průmyslové stroje už tam ležely přes rok a pravděpodobně i dodnes a budova stále nebyla napojená k elektřině. V družstvu jim řekli, že čekají na tu organizaci, nebo na jakoukoli jinou, která jim pošle peníze. I přes to, že by připojení bez problémů samy pokryly z toho jejich fondu. Tohle družstvo mě naučilo, že to, co my Evropané vidíme jako problém, pro jiné problém není. Tím pádem vlastně není ani co řešit. Ano, mohly by mít lepší stroje, šít rychleji a vydělávat více. Ale tímto postojem vlastně říkají, že jsou spokojené šít ručně a že stroje nepotřebují. A myslím, že bychom jim je neměli nutit. Rozvoj z mého pohledu není kopírování evropského stylu života, ale zajištění důsledné lékařské péče a kvalitního školství, které bude lépe rozvíjet jejich vlastní představivost a tím i jejich možnosti. Pak možná uvidí smysl i v těch průmyslových strojích.
Jsi ředitelka filmového festivalu. Proč jej organizujete?
Filmový festival SOTAMBE, což znamená „Přijď a dívej se“, jsem založila v roce 2014. Pracovala jsem na univerzitě a dokumentární filmy jsem používala při výuce. Pomáhalo mi to rozvíjet debaty na různá témata a studenty to hrozně bavilo. První festival byl zaměřený jen na studenty středních a základních škol a každé promítání následovaly debaty. Myšlenka se pak dále rozrostla na promítání filmů o Zambii zambijskýma očima a my jsme se dali do kontaktu se začínajícími zambijskými filmaři. Mají emocionální příběhy a neskutečnou touhu točit filmy. Minulý ročník náš pětidenní festival navštívilo 1500 diváků a sjelo se k nám přes 40 filmařů z celé země. Za posledních pět let jsme se stali národním filmovým festivalem. Mimo jiné také pořádáme filmové workshopy a unikátní filmový Boot Camp. Letošní již 6. ročník je otevřen filmařům z celého světa a filmová soutěž je vyhlášena pro dokumentární a hrané filmy natočené filmaři z jihoafrického regionu. Očekáváme regionální účast. Festival doprovází kulturní program, jako jsou besedy, přednášky, workshopy, výstavy a koncerty. Mám radost, že se festival tak rozrostl, především proto, že jsme se stali centrem rozvoje filmového průmyslu. Kreativní průmysl je jedním z těch, jež se zambijská vláda rozhodla podpořit a má od něj veliké očekávání. Já ráda spolupracuji s mladými nadšenými a talentovanými lidmi, kteří jsou vášniví ukázat svou zemi takovou, jaká opravdu je. Myslím si, že film a umění jsou v Zambii klíčem k nezaměstnanosti a rozvoji kreativity a kritického myšlení, a jsem ráda, že naše organizace tomuto rozvoji pomáhá.
Foto: Archiv Martiny Mwanza