Zima na nádraží
Sraz je před kolejemi Jednota, jen kousek od pražského Hlavního nádraží. Přesně za pět minut pět vychází energická blondýna s červeným batohem v kvalitní větrovce s výmluvným nápisem „Medici na ulici“ a křížem na levé ruce. Představí se jako Mariya Kalantay, rychle se pozdraví s mladou studentkou, kterou dnes bude zaškolovat do zdravotní péče o lidi bez domova, a vyráží do terénu. Dnes není taková zima, teploměr ukazuje jen pět stupňů pod nulou. Ten pohled, který ji měří, ale patří člověku, co má teplou postel jistou.
Potemnělý Sherwood, jak Pražané překřtili Vrchlického sady, na lavičkách hostí pouze námrazu. „Je moc zima. Kdo mohl, už si něco našel na noc,“ vysvětluje Mariya, studentka 4. ročníku na 2. lékařské fakultě, a terénní sociální pracovník z Armády spásy, který se před chvíli připojil, souhlasně pokyvuje hlavou. Postáváme u laviček, když Mariya zahaleká: „Á pan Jaroslav!“ a nasazuje si rukavice; 76letý bezdomovec patří k jistotám pondělních směn. Kulhá a ztěžka usedá na lavičku, své tři napěchované igelitky stále v dosahu. Přituhuje, ale on, jako by zimu nevnímal, si s klidem sundává boty i ponožky, vyhrnuje džíny až nad kolena a pokládá nohy na zmrzlý chodník. Mariya mu představuje novinářský doprovod a pod jeho nohu zkušeně šoupe podložku, na níž posléze pokleká. „Oteklé nohy, bércové vředy a chronické rány vidíme u lidí bez domova nejčastěji,“ komentuje medička svoji práci a zkušeně odmotává obvaz, který po týdnu vypadá mnohem starší, než ve skutečnosti je.
Pan Jaroslav je v mnoha ohledech speciální, především nikdy podle svých slov nevyužívá služeb nocleháren včetně lodi Hermes. „Vždycky jsem tam něco chytnul a toho se pak nezbavíte pěkně dlouho,“ otřese se odporem při vzpomínce na vši a štěnice. Raději spí „na svém místě“, o kterém nechce říct víc, zabalen do dvou termofolií, spacáku, páru dek a navrch přikrytý celtou. U hlavy rádio, na kterém zásadně ladí jen veřejnoprávní stanice. Na ulici je 15 let a po dvou mrtvicích už minulost lepí dohromady jen stěží. Než přišel o zaměstnání, pracoval v barrandovských ateliérech. Nepije ani nekouří.
Dnes to na mnoho zájemců o ošetření nevypadá, a tak Mariya nové dobrovolnici ukazuje alespoň obsah terénního batohu, podle kterého lze dobře odhadnout, co lidi na ulici nejvíc trápí a s čím jim mohou medici coby nehotoví lékaři ještě pomoct. Ve dvou přihrádkách jsou pečlivě uloženy volně prodejné léky na onemocnění dýchacích cest, proti alergickým reakcím nebo od bolesti. Nechybí nejrůznější dezinfekce, jednoduché nástroje jako pinzeta nebo zahnuté nůžky a samozřejmě obvazy, gáza a náplasti plus vitamíny. Chybějící položky je potřeba po službě vždy nahlásit, aby batoh mohl být doplněn. Zdroje, ze kterých se plní, jsou nejisté, ale zatím nikdy nedošly. ,,Prostředky sháníme od soukromých dárců, během finančních sbírek, teď nám pomohla i fakulta,” vysvětlovala koordinátorka Mediků na ulici Vanda Dumbrovská v HateFree Talku letos v lednu.
„Pro mě jsou to hrdinové. Trpí na komorbidity jako málokdo, a přitom je v nich tolik pokory a vděku,“ říká zapáleně Mariya. Pochází z Ukrajiny a to, že chce být lékařkou, ví od chvíle, kdy začala mluvit. Ostatně v lékařské rodině, kde matka je gynekoložka a otec chirurg, její rozhodnutí nebylo velkým překvapením. „Prostě jsem chtěla pomáhat lidem a tohle byla přímá cesta,” říká lakonicky. Na studiích v Česku se snaží využít všech možností, které jí nabízí. Kromě dobrovolnické práce ve studentské iniciativě Medici na ulici má brigádu v covidovém testovacím centru. „Sáhnout si na pacienta, mluvit s ním a muset rozhodnout, to se vám během studia příliš nepoštěstí. Teorie a přednášek je mnoho, ale praxe je spíš na okraji. Pomáhám sice lidem, ale oni také pomáhají mně, abych jednou byla lepší lékařkou,” je přesvědčena. A to přesto, že i od ošetřovaných párkrát slyšela, že jako Ukrajinka by neměla mít právo studovat na české univerzitě a měla by se urychleně vrátit domů.
„Nejsme sociální pracovníci, od toho jsou tu jiní. Někteří mí kolegové nechtějí o lidech, které ošetřujeme, nic vědět, aby si jejich neštěstí nenosili domů,” pokračuje. Ona sama příběhy svých klientů poslouchá. Rychle pochopila, že za nimi chodí nejen na převaz, ale také pro pozornost a péči, kterou by v klasické nemocnici stěží dostali. Podle Mariyiných zkušeností se (pokud nejde o vážné ohrožení života) sanitky do míst, kde se shromažďují lidé bez domova, zrovna nehrnou. „Stačí říct Hlavní nádraží, muž středního věku a tu skepsi na druhé straně telefonu skoro nahmatáte,” pokračuje. Nedostatek hygieny, zavšivenost, závislost na alkoholu a jiných návykových látkách totiž nezaručuje zrovna spolupracující pacienty. „Chtěla jsem pomáhat lidem, nikdo mi nesliboval, že to bude jednoduché,” krčí rameny Mariya.
Léto na náměstí
Ani ostré slunce srpnové neděle neodradilo lidi bez domova od teplého veganského jídla, které na náměstí Winstona Churchilla rozdává pražská pobočka Food not bombs. Jestli má někdo pořád čerstvé informace, aniž by měl vždy mobilní telefon, pak jsou to lidi bez domova. Z husté sociální sítě, která nepřetržitě chrlí všechny podstatné novinky od té, kde mají dobré jídlo, přes tu, jestli se dnes budou rozdávat čisté ponožky nebo spodky, až po místa, kde je možné nechat se ošetřit, se odpojí jen ten, kdo se dostane z ulice. „A to se zas tak moc nestává. Já znám jenom jednoho, z vyprávění,” ušklíbne se Vlasta a přihne si z dvoulitrovky nejlevnějšího bílého vína. Chtěla si nechat ošetřit zanícený palec na noze, ale teď váhá a dál posedává s partou na lavičce. „Půjdu až po cigárku,” říká a kývne směrem k ušpiněnému obvazu na noze, přes který prosakuje krev a hnis. Do tenisek z charity jí přítel vyřízl nožem díru, aby se nateklý prst do boty vlezl a tolik nebolel. Teď vysypává tabák z posbíraných vajglů a pod vousy hudruje, že najít jich dostatek je stále těžší. „Ale ty si poradíš, seš šikovnej” povzbuzuje ho Vlasta. Přichází jeden z mediků na ulici a ptá se jí, jestli by se jí mohl podívat na nohu. S tím, že za chvíli za ním dojde sama, jej posílá pryč a dodává, že se doktorů bojí. „Mám blbý zkušenosti, hlavně z nemocnice,” dodává, ale konkrétnější být nechce.
V Praze se podle loňských dat z Centra sociálních služeb pohybuje 3900 až 4900 lidí bez domova. Do ošetřoven pro chudé, které provozuje Armáda spásy, jich ročně zamíří asi 1500, což neznamená, že by ostatní zdravotní potíže neměli. Jak opakovaně v médiích vysvětluje spoluzakladatelka spolku Andrea Pekárková, dnes praktická lékařka, zdraví coby dlouhodobá hodnota není pro lidi bez domova prioritou, protože budoucnost je v jejich případě vždy nejistá. Přicházejí buď s neodkladnými zraněními, nebo až s rozvinutými zdravotními problémy, kdy už léčba bývá komplikovaná. Zároveň jsou kvůli těžkým životním podmínkám a špatné životosprávě, faktorům, které zásadně ovlivňují imunitu, ohroženou skupinou. Pokud se do nemocnice přece jen dostanou, zlepšení jejich zdravotního stavu bývá jen krátkodobé, pro domácí doléčení už nemají podmínky. Na ulici se umírá dříve a často se o tom přátelé ani příbuzní nedozví, jak dokládá i facebooková skupina s výmluvným názvem Bezdomovecký hřbitov. V ní se kromě vzpomínek na zemřelé druhy a virtuální parte objevují také články z týdeníku Policie o pátrání po totožnosti mrtvých, kteří byli nalezeni bez jakýchkoliv dokladů.
Paní Vlasta odvahu tentokrát nesebere a po jídle odkulhá s přítelem do blízkého parku. Z dnešního setkání si odnáší informaci o pikniku pro lidi bez domova, který proběhne v pondělí 13. a má se tam očkovat proti covidu-19. Jestli vakcinaci podstoupí, ještě neví: „Nejdřív si musím sehnat informace.”
Podzim na stanici
Na Vltavské je rušno, nejen kvůli spěchajícím cestujícím, které na střídačku vyplivují tramvaje a soupravy metra. V tradičním podvečerním setkání lidí bez domova, kteří míří za dobrovolníky z křesťanské komunity Saint`Egidio, se strhla rvačka. Křik, psí štěkot a několik rychlých ran a už houkají policejní auta. „Lidi bez domova na policajty reagují jak na červený hadr. Je to jejich povinnost přijet na zavolání, ale většinou vše jen eskalují,” říká rozmrzele Jakub Hájek z Mediků na ulici, který má dnes zaučovat hned dvě nové dobrovolnice. Teď ale nezbývá než čekat, jak se situace vyvine.
Po krátké výměně názorů a několika napomenutích ze strany strážců zákona ale humbuk stejně rychle končí, jako začal. Lidé se ztrácejí v bludišti podchodů a chvíli se zdá, že z dnešního služby nic nebude. Navíc mrholení zesílilo v trvalý déšť a každý se po kelímku čaje od dobrovolníků kouká někde schovat. Situaci zachraňuje pan Jaroslav, který přichází na převaz nohy. „Tak co, půjdete v pátek volit!? Já to hodím komunistům,” oznamuje rozverně na přivítanou a usedá na kachlíkovou lavičku tramvajové zastávky, která na chvíli poslouží coby jednoduchá ošetřovna. Jakub nechává novou dobrovolnici, aby panu Jaroslavovi sundala starý obvaz. Od zimy se mu ulevilo, už jej trápí jen jedna noha a vůbec se zdá dobře naladěn. Obvaz ale stejně jako vždy rychle schová do svého příručního zavazadla. „Ale to nemusíte, my vám dáme nový,” připojuje se okamžitě Mariya, která má dnešní partu mediků coby nejzkušenější na starosti. „Ne ne, šetrnost je potřeba. Nikdy nevíte, co bude,” nenechá se sedmdesátník přesvědčit a stejně umíněně zachovává i značně opotřebovaný respirátor. Mariya kroutí hlavou a vydává se za starší ženou se špinavým obvazem na ruce, aby se nechala ošetřit.
„Já se bojím. Bojím. Bojím,” vzlyká žena. Před týdnem ji kousl pes a jakkoliv ji zranění bolí, u lékaře nebyla. Ruku jí na veřejných záchodcích provizorně zafáčovala paní, která tam pracuje. Zatímco se tři medici sklánějí nad otevřenou ránou na noze pana Jaroslava, přísně je sleduje elegantní žena a stále se přibližuje. „To je moje máma. Přijela z Ukrajiny a chtěla vědět, čím trávím tolik času, tak jsem ji vzala s sebou,” vysvětluje Mariya. Nakonec se jí podařilo přímět ženu s pokousanou rukou, aby se na ni mohla podívat.
Paní Nora není neznámou klientkou, kvůli násilnickému partnerovi přichází často. Stále usedavě vzlyká a lehce se zklidňuje až po tabletě analgetik. Tak rychle sotva zabrala, spíš pomalu začíná fungovat zájem ostatních ředící obvyklou lhostejnost, která lidi bez domova denně obklopuje. Kromě pokousané ruky má nateklou tvář a do prázdného důlku po oku, o které přišla před více než dvěma roky, se nejspíš dostala infekce. Potřebovala by pravidelnou péči a odpočinek, ale tak komplexního řešení zatím není schopna ani ona, ani společnost. Jistotou zůstává nedělní převaz na náměstí Winstona Churchilla, kde Medici od čtyř hodin opět pomáhají.
Jména klientů Mediků na ulici byla změněna.
Foto: Kateřina Čopjaková
Úvodní foto: Medici na ulici