“Svůj příběh nezveřejňuji proto, aby mě někdo soudil nebo litoval. O svém životě mluvím otevřeně proto, aby se mi mezi ostatními žilo lépe. Aby všichni věděli, že jsem jako ostatní. Každému se v životě může přihodit něco, co mu obrátí život naruby,” říká Michael Jettmar, HIV pozitivní muž žijící v Praze. Pracuje jako terénní pracovník a aktivista v oblasti HIV/AIDS. Otevřeně sdílí svůj příběh a pomáhá tak druhým situaci lidí s tímto onemocněním pochopit a HIV pozitivním se s touto diagnózou naučit žít.
Jak ses ty sám nakazil?
Nakazil jsem se od svého partnera, který o své nemoci věděl, ale neinformoval mě. To, že svou diagnózu znal, jsem zjistil až později. Po čase jsem totiž mluvil s jeho bývalými partnery, kteří se na základě mého případu nechali otestovat a zjistili, že jsou HIV pozitivní zrovna tak.
Mění se v posledních letech pohled společnosti na nemoc a na lidi HIV+? Přetrvávají nějaké předsudky?
Mění se podle mě v několika ohledech. Mění se zejména mladí lidé - jsou rozumnější. Když mají z něčeho strach nebo předsudek, který většinou pramení právě z nějaké obavy, tak jej často zažehnávají tím, že si o dané situaci zjistí informace. Na druhou stranu například řada lékařů se příliš neinformuje a funguje v zaběhlých kolejích, které zřejmě nehodlají měnit. Právě v této oblasti to bohužel stále mnohdy zaostává.
Michal se stal v roce 2015 součástí kampaně HFC Jsme v tom společně.
V poslední době se občas objevují zprávy o problémech HIV pozitivních pacientů s přístupem některých lékařů. Proč k tomu dochází a setkal ses i ty sám s diskriminací?
HIV pozitivní musí na základě poučení, které podepisují při sdělení diagnózy informovat každého lékaře o svém HIV statusu. Já osobně jsem měl problém akorát se zubaři. Jinde šlo spíše o slovní hříčky, které nebyly profesionální - třeba ze strany jedné zdravotní sestry na pohotovosti. Když jsem ji podle předpisů informoval o tom, že jsem HIV pozitivní, odvětila: “No to si snad děláte srandu!” Nicméně si myslím, že k diskriminaci stále dochází a pro někoho to může být další rána, kterou utrpí. Když se již s diagnózou smíří, což není lehké, může takové jednání lékaře vrátit daného člověka na začátek.
Může se člověk, který se s takovým jednáním setkal, někam obrátit?
Česká společnost AIDS pomoc například poskytuje bezplatné právní poradenství pro HIV pozitivní osoby, takže nejlépe je asi poradit se s právníkem přes e-mail pravnik@aids-pomoc.cz.
Co přesně tvá práce obnáší?
Pracuji jako koordinátor dobrovolníků a terénní pracovník. V rámci terénní práce pak distribuuji preventivní materiály v komunitě mužů majících sex s muži, to znamená rozdávání kondomů, jejich distribuce do klubů a dalších míst po celém Česku. V současné době dělám také webináře, což je online způsob přednášek. To mě baví. Jak už jsem řekl, přijde mi, že se výrazně mění postoj mladé generace k lepšímu. Je často otevřenější, lépe se s mladými lidmi komunikuje a nejsou tolik homofobní. I když ve věku studentů, se kterými pracujeme - tedy se žáky osmé a deváté třídy - myslím, nemusí jít o homofobii jako takovou, ale spíše o vtípky a narážky.
Pravidelně provádíš bezplatné testování. Kolik lidí ročně otestuješ a jak situace aktuálně vypadá?
Oficiální počet ročních testů ještě nemáme, to budeme teprve počítat. Nicméně já jakožto poradce udělám testů poměrně hodně. Několik let si i díky tomu všímám některých trendů. Pokud bych zevšeobecnil, tak muži mající sex s muži o této nemoci vědí a chodí se testovat pravidelně. Heterosexuálové si stále často myslí, že když má někdo práci, auto a byt, rizikový není a může střídat partnery jak chce, protože jsou to v pohodě lidé.
Fotografie z Michaelovy kampaně Pomozte mi změnit svět
Často se mluví o tom, že mezi lidmi s homosexuální orientací je více nakažených. Jak se tedy liší situace mezi heterosexuály a homosexuály i z hlediska testování?
Z mého pohledu populace mužů majících sex s muži je menší, takže tyto nemoci se u nich mohou šířit rychleji. Heterosexuálové si ale stále myslí, že se jich to netýká. Přestože si to myslí i mnoho homosexuálů a bisexuálů, u heterosexuálů je to přesvědčení větší. Většina gayů ví, že když mají s někým nechráněný sex, měl by následovat test na sexuálně přenosné choroby. Heterosexuálové, myslím, více spoléhají na to, že se to nestane.
Čím to je?
Je to hodně o konkrétních lidech. Já jsem zastáncem názoru, že pokud člověka v životě něco nezajímá a nechce o tom vědět, zacpe si uši a informace jdou mimo něj. Což se, podle mě, týká velké části hetero komunity ve vztahu k HIV.
Krom přednášek a dalších aktivit ses podílel také na několika kampaních. V čem spočívaly?
Zásadní pro mě byla moje kampaň Pomozte mi změnit svět . Fotky jsou v první řadě mým poselstvím pro samotné HIV pozitivní, aby dělali osvětu, ale také pro úplně každého, aby lidi s touto diagnózou nestigmatizoval. Nikdy totiž nevíte, jestli se to jednou nebude týkat i vás samotných. Kampaň se obracela také k uživatelům drog heslem “Ne všechno se sharuje”, protože se vir přenáší také sdílením injekčních stříkaček. Kromě toho fotky jsou univerzální, dají se používat opakovaně při různých příležitostech. Druhá zásadní věc, u které jsem viděl jasný dopad, byl dokumentární film Queer: /HASHTAG/ MICHAEL. Film využívám dodnes, i v práci. Když například studenti nejsou při přednáškách tolik otevření nebo si prostě nestihneme říct vše, dávám jim odkaz na dokument a poté mi mohou napsat individuálně.
Z filmu Quuer: /HASHTAG/ MICHAEL (foto: Repro ČT)