Nejúspěšnější olympionik všech dob, dvaatřicetiletý americký plavec Michael Phelps, který získal celkem 28 medailí, z toho 23 zlatých, na jedné z konferencí minulý týden přednesl pro mnohé možná překvapivé svědectví. Na vlastním příběhu ukázal, že se duševní nemoci nevyhýbají ani těm, kteří jsou na samém vrcholu. „Myslím, že po každé olympiádě propadám do hlubokých depresí,“ uvedl. V období po hrách v Athénách v roce 2004, kde získal svou první zlatou medaili, totiž poprvé uvažoval o sebevraždě. Dnes o mnoho let později přiznává, že je vděčný, že se rozhodl pro život. Jako klíčové vnímá, aby se o těchto věcech mluvilo, a bořilo se tak stigma, které téma duševních nemocí stále obestírá. „To je také důvod, proč se počet sebevražd neustále zvyšuje. Lidé se o tom bojí mluvit, bojí se otevřít,“ domnívá se. Dodává však, že se v posledních letech situace naštěstí mění. A že jemu samotnému pomohlo, když o svých problémech začal hovořit.
„Byl jsem prostě hladový a hladový, chtěl jsem víc,“ přiznává Phelps o svém nasazení, kdy se začaly ve sportu dostavovat první větší úspěchy. „Chtěl jsem se přinutit ukázat, jaké je mé maximum,“ dodal. A to si zřejmě také vyžádalo svou daň. „Opravdu, po každé olympiádě jsem, myslím, upadl do hluboké deprese,“ pokračoval. První takový stav se podle něj objevil právě po jeho prvním zlatu v Athénách, kdy se také dostavily myšlenky na sebevraždu.
Pro Phelpse se staly určitým druhem úniku drogy, zejména marihuana. Několikrát se na veřejnost dostaly informace o jeho jednání pod vlivem. Právě po hrách v Athénách byl zadržen při řízení pod vlivem návykových látek, o čtyři roky později, po hrách v Pekingu, kde získal neuvěřitelných 8 zlatých medailí, unikla fotografie při konzumaci drog. Později se za své jednání omluvit a označil ho za politováníhodné. „Sám jsem si to ordinoval, v podstatě denně, kdy jsem se to tak snažil napravit. Ať už to, od čeho jsem se snažil utéct, bylo cokoliv,“ popsal.
Nechtěl jsem být naživu
Největší propad však přišel po olympiádě v Londýně roku 2012. „Už jsem nechtěl ve sportu pokračovat. Už jsem nechtěl být ani naživu,“ svěřil se. Tehdy také ohlásil svůj odchod do plaveckého důchodu. A tehdy mu také po tom, co se na několik dní zamkl ve svém pokoji, došlo, že potřebuje pomoc.
Podle jeho slov si na svůj první den v léčbě vzpomíná jako dnes. Byl velmi nesvůj a bál se toho, co přijde. Jakmile o svých problémech a pocitech začal mluvit nahlas, ulevilo se mu. Ptal se sám sebe, proč s terapií nezačal už dříve. „Nebyl jsem ale připravený,“ domnívá se. Dříve se totiž snažil podle svých slov takové věci vytěsňovat, neřešit je v domnění, že zmizí. „Prostě jsem ty věci nikdy nechtěl vidět,“ říká.
Je OK nebýt OK
Ke sportu se po dvou letech od londýnské olympiády vrátil. Na posledních hrách v Riu získal pět zlatých a jednu stříbrnou medaili. Přiznal, že jsou pro něj momenty, kdy se mu podaří depresi překonat, mnohem větším oceněním než jakákoliv medaile.
Dnes si je podle svých slov vědom, že „je OK nebýt OK“, a že je kolem duševních onemocnění stále přítomné stigma, které nemocným brání o nich hovořit a řešit je. Ale cítí, že se to mění. „Myslím, že lidé už vlastně konečně rozumí, že se to děje. Mluví o tom a já myslím, že to je jediná cesta, jak to změnit,“ domnívá se. „To je také důvod, proč se počet sebevražd neustále zvyšuje. Lidé se o tom bojí mluvit, bojí se otevřít,“ pokračuje. „Jsem neskonale vděčný za to, že jsem si život nevzal,“ dodává.
Foto: Wikipedia