Miloslav Stingl je jednou z legend českého cestování a bádání, snese ale také označení jednoho z největších světových cestovatelů 20. století. Podnikl 14 cest kolem světa, navštívil 152 zemí a prodal 17 milionů knih. Co bylo jeho motivací? „Touha poznávat lidi, ale i vědecká zvědavost,“ říká sedmaosmdesátiletý Stingl a pokračuje: „Všichni se snaží být šťastní, být úspěšní, mít dobrou rodinu, postarat se o svoje děti. Já mám nejradši havajské rčení „nade všechny národy je lidství“. A to se mi líbí, to je mé celoživotní motto.“ Strach je podle něj přirozený, a kdo se nebojí, není normální. Sám jej musel mnohokrát překonávat. Jednou se ocitl na lodi, která hořela, jindy musel přeplavat z ostrova na ostrov, i když ve vodě byli mořští krokodýli nebo jej chtěli omylem zabít rozezlení domorodci. Zároveň zdůrazňuje, že problémem je iracionální strach. „Nenávist, řekl bych rasismus, je největší nepřítel lidstva,“ říká. Co je podle něj základem porozumění mezi lidmi? „Já musím být vstřícný, akceptovat jiné představy, přijímat toho druhého. Nechápat mé názory jako společenskou normu. My jsme chodili jako kluci do tanečních a učili jsme se valčík, ale to neznamená, že Papuánec bude považovat valčík za ideální tanec,“ říká a dodává, že cestování je pro otevírání obzorů zásadní. „Kdo sedí doma na svém zadku, tak má často představu, že ten jeho svět je ten jediný správný, autentický. Ale to není pravda, protože i ten australský domorodec má nějaké své představy.”
Proč jste se rozhodl cestovat?
Já jsem se rozhodl cestovat jako pětiletý kluk. Řekl jsem nahlas, že pojedu kolem světa. U dědečka drvoštěpa doma na Šumavě. A nikdo mi to kupodivu nerozmlouval. Asi v sedmi letech jsem namaloval atlas světa, kde bylo sto padesát zemí a namaloval jsem tam i cestu, kterou bych chtěl jednoho dne vykonat. A nakonec jsem opravdu vykonal 14 cest kolem světa. Ta třetí byla podle toho původního plánu z dětství.
Co bylo potom tou hnací silou? Byla to vědecká zvědavost nebo touha poznávat jiné lidi, setkávat se se světem?
Touha poznávat lidi, ale i vědecká zvědavost. Koneckonců jsem mnoho let pracoval v Československé akademii věd a přednášel jsem třeba v New Yorku, Mexiku nebo Indii. V Akademii byla výhoda, že tam nebyly píchačky, že jsem tam nemusel v sedm hodin ráno, ale musel jsem vydávat vědecké práce, které musely mít úroveň. Když jsem se tam hlásil, tak byl konkurz – údajně šest set lidí – a ten konkurz jsem vyhrál bez jakékoliv politické výhody, nebyl jsem ani v KSČ, dokonce ani v ROH. Díky statusu vědce jsem mohl cestovat. Psal jsem totiž knížky o indiánech a ty indiáni chtě nechtě žijí v Americe. A indiáni jsou moje láska dodneška.
A kdybychom se zkusili trošku hlouběji zamyslet, co je za tou touhou po cestování? Proč lidé chtějí cestovat?
Já si myslím, že jsem se narodil se zájmem o cestování. Jako se někdo narodí s hudebním sluchem a někoho nenaučíte na piano ani oktávu. Naučil jsem se ve čtyřech letech číst, což byla velká přednost. A tak jsem četl Májovky a věděl, že indiáni žijí v horách spolu s medvědy. A jak jsem věděl, že indiáni žijí v horách, tak jsem jednou utekl mamince a šest hodin jsem je hledal v lesích okolo Pastýřské stěny u Děčína. Samozřejmě jsem žádné nenašel, ale maminka, protože to byla milující maminka, zavolala četnictvo, a to mě šlo hledat. Když mě v těch horách našli, byl jsem několik hodin jakoby ve vazbě. A tak jsem byl vlastně v pěti letech kriminálník. Dneska už vím, že indiáni nežijí v Děčíně, ale na druhé straně světa.
To gratuluju, to je velký výkon. Pomáhalo vám cestování utvářet nějak hodnotový systém? Rozvíjet se jako člověk?
To jednoznačně. Píšu knížky. Spisovatel je velké slovo, ale píšu knížky. Vyšlo jich v Čechách 43 a 280 vydání v zahraničí. Největší spisovatel pro mě jako pro Miloslava Stingla je Antoine de Saint-Exupéry, který napsal kromě jiného Malého prince nebo Citadelu. Ale napsal třeba nádhernou knížku, která se jmenuje Země lidí, kde říká, že cestování mu pomohlo poznávat lidi, protože úplně všude jsou stejní - ať jsou běloši, černoši, židi nebo Tataři. Všichni se snaží být šťastní, být úspěšní, mít dobrou rodinu, postarat se o svoje děti. Já mám nejradši havajské rčení „nade všechny národy je lidství“. A to se mi líbí, to je mé celoživotní motto. Jako prezident Masaryk nebo naše republika má „pravda vítězí“, tak mým heslem je zmíněné rčení, které nás nabádá ke slušnosti a vzájemnému pochopení.
Takže byste to doporučil všem lidem cestovat?
Každému bych doporučil, aby cestoval, protože cestování kromě jiného je nejlepší metoda sebevzdělání. A kromě toho zjistím, když cestuji, že můj svět nekončí na hranici České republiky nebo na Moravě, ale je vlastně nekonečný. A že v té Austrálii u domorodců je to úplně jiné než u nás. Kdo sedí doma na svém zadku, tak má často představu, že ten jeho svět je ten jediný správný, autentický. Ale to není pravda, protože i ten australský domorodec má nějaké své představy. Já jsem několikrát byl na Nové Guinei, kde jsou Papuánci a kde je osm set kmenů a každý ten kmen je trošku jiný. Pro mě to bylo zajímavé vědecky, protože u některých kmenů ještě nikdy nebyl běloch, některé žily na úrovni doby kamenné. Dodneška umím papuánský jazyk Kumu.
Jaký druh cestování doporučujete? Nemůže se stát, že při masovém turismu vlastně nic místního nepoznáme?
S tím plně souhlasím. Já myslím, že první, co má člověk mít, je kontakt s místními lidmi. Na to mám takovou metodu, která je, řekněme, Stinglova metoda. Neříkám, že je vždycky vhodná. Jako kontakt používám vždycky děti. Třeba pomocí zrcadlovky Flexaret, z ní byly děti ohromně nadšené, protože v ní viděly svůj obraz. A protože rodiče zpravidla milují své děti, tak mě ti rodiče akceptovali. Jsou ale i jiné metody. Já se snažím vždycky všechno, co můžu, zjistit předem. Devadesát procent cesty vykonám doma v Praze během náročné přípravy a deset procent je realizace toho, řekněme, studia.
Vy jste se někdy na cestách bál?
No, kdo by se nebál, tak si myslím, že není psychicky normální. Samozřejmě, že se bojím a nestydím se to přiznat, protože se dostávám do extrémních situací. Byl jsem třeba na lodi, která hořela. To byla jedna z nejhorších situací mého života. A na té lodi buď můžete skočit do moře a utonete, sežerou žraloci, nebo na té lodi uhoříte. Zázrakem jsme se nepotopili a po mnoha dnech nás zachránili. Jiná taková pro mě nebezpečná situace byla na Šalamounových ostrovech v Melanésii. Tam je, řekněme, několik set ostrovů a já jsem se jako etnolog chtěl dostat na jeden specifický ostrov. Musel jsem na něj přeplavat z mateřského ostrova. Ale v moři byli mořští krokodýli. A teď máte na výběr. Buď ten kmen neuvidíte, nebo se vystavujete nebezpečí, že vás ten krokodýl napadne. Nebo v Mikronésii jsem si vybral ostrůvek, kde prokazatelně nikdy žádný běloch nebo Japonec nebyl. Najal jsem si v okresním městě člun, ten mě vyhodil u korálového útesu, pak jsem doplaval, aparát a kameru nad hlavou. Plaval jsem jen jednou rukou, až na ten ostrov. Na něm byla uprostřed jediná vesnice. Když jsem tam přišel, vyřítila se na mě spousta chlapů a řvali sice pro mě nesrozumitelně, ale zcela jasně, že mě chtějí zabít. Když se proti mně útočně rozeběhli, bylo vše jasné. Tak jsem se otočil, kamera i foťák zůstaly ve strouze, kde jsem upadnul, doběhl jsem ke břehu a pak jsem doplaval k lodi. Dodatečně jsem zjišťoval, co jsem vlastně udělal jako etnolog špatně. Ukázalo se, že ten pán, který mě tam dovezl, lovil v jejich vodách posvátné želvy. Oni si mysleli, že jsem jako ten chlap jedl jejich posvátné zvíře a chtěli mě proto zabít. Jenže takovou informaci z ostrova, kde nikdo nikdy nebyl, předem nemůžete sehnat. Největší nebezpečí jsou taková, na která se nemůžete připravit. Kdo říká, že se nebojí, toho bych zavřel do blázince! Mně píše spousta lidí: Pane profesore, vemte mě na expedici, já se ničeho nebojím.” To jsou přesně ty lidi, které bych nevzal, protože pokud to myslí vážně, jsou sebevrazi. Ohrožují i mě a kromě toho samozřejmě mají své rodiny, děti, a přitom páchají sebevraždu.
Strach je tedy přirozený. Dokázal byste poradit lidem, jak ho mají překonávat?
Za prvé bych ho ani nepřekonával. A to proto, že to je korektiv. Kdybych nevěděl, že nemám jít na ulici na červenou, tak mě prostě přejede auto. A vinen jsem já, nikoli ten řidič. A neradil bych, aby lidé strach překonávali. Ten mi má totiž říct: Tohle už, Miloušku, nedělej. Tohle už je na hranici nebezpečí.” Kdyby nás matka příroda nebo pán bůh nebo kdokoli nechtěl vybavit strachem, tak to neudělá.
To je zvláštní. Vy jste tedy celý život strach nějak překonával, ale lidem to nedoporučujete.
Ano, lidem to nedoporučuji. Strach bych neodbourával, protože příroda nebo pán bůh nebo kdokoli nám ten strach dal. Tak jako máme dvaatřicet zubů a máme moře, tak i strach patří k vybavení člověka. Pokud jde o úplně iracionální strach, kdo by se úplně bál, tak ať jede s nějakou cestovní kanceláří do Chorvatska, nechá se třikrát pojistit a maximálně dostane pohlavní nemoci (smích).
Já mám na mysli ten strach, který může vést k nenávisti vůči některým lidem, kteří si to nemusí zasloužit.
Nenávist, řekl bych rasismus, je největší nepřítel lidstva. Protože mě, Miloslavu Stinglovi, nikdo nedal právo, abych tomu Papuánci říkal, že já mám pravdu, a on ne. Že já mu budu vnucovat třeba své náboženství. Mě by taky překvapilo, kdyby ke mně do bytu přišel Papuánec a říkal mi: „Odteď musíš věřit na duchy a musíš být lidojed.”
Vy máte hodně možnost srovnávat díky tomu, co jste viděl. Dá se říct, jakou mají Češi povahu? Nebo se nedokážeme zobecnit?
Já si myslím, že Češi mají některá pozitiva. Například pracovitost. Mají smysl pro humor. Můj strýc byl nejlepší kamarád spisovatele Jaroslava Haška a nemusím říkat, že Hašek byl humorista až na půdu. Strýc se jmenoval Jaroslav Kristián Kubín, byl akademický malíř, který v podstatě umřel hladem. Jednou nám vyprávěl, jak s Haškem kousek za Znojmem narazili na šoféra s limuzínou arcivévody. Pomohli mu vyměnit píchlé kolo a on je na oplátku odvezl do Vídně. Cestou je uctivě zdravili všichni četníci a když projížděli ulicemi města, místní policisté si mohli ukroutit ruce (smích).
Takže máme smysl pro humor a zlaté české ručičky. Co negativní vlastnosti?
Já bych řekl jednu negativní. Závist.
To jste u jiných národů nezažil?
Závidět je to nejlehčí a nic k tomu nepotřebujete. Závist je ošklivá choroba.
Máte nějakou životní radu, jak se závistí bojovat?
Pokud zjistím, že mi někdo závidí, v podstatě nemůžu dělat nic. Tomu pánovi X, Y závist samozřejmě nerozmluvím. Ale s tím se musíte naučit žít. Kvůli tomu, že mi někdo závidí, přece nepřestanu cestovat, nepřestanu psát knížky nebo ten můj oblíbenec a životopisec Adam Chroust se nepřestane líbit holkám jen proto, že se to nějakému méně úspěšnému muži nelíbí. Svými knihami jsem se snažil lidi povzbudit k tomu, aby byli otevření, žili své životy a přáli lidem okolo jen to dobré. O to se ostatně budu snažit i nadále. Pokud chcete někoho změnit, ukažte mu na svém vlastním příkladu, jak něco dělat lépe.
Je nějaký národ, kmen nebo etnikum, které jste si hodně oblíbil pro jeho dobré vlastnosti?
Já mám rád indiány, což není žádné tajemství. Vyšla mi o nich první kniha a taky si mě později kmen Kikapú zvolil svým náčelníkem. Což je asi věc, které si v životě nejvíce vážím. Zmíním Ekvádor. Tam jsou indiáni, kterým se říká Colorados, to španělsky znamená barevný nebo červený. Ale oni mají samozřejmě své vlastní jméno. U těchto indiánů si vážím schopnosti se dělit. A upřímnosti. Litera scripta manet, co je psáno, je dáno. Oni dokážou dodržet slovo.
Některé přírodní národy, které dodnes považujeme za primitivní, žijí tisíce nebo někdy i desítky tisíc let na jednom místě a neporuší rovnováhu s přírodou a se svými zdroji. Přišel jste na to, v čem spočívá schopnost žít udržitelný život?
Asi nepřišel, ale má to svou logiku. Protože žiji v určitém životním prostředí, a když ho naruším, nepřežiju. Já nevím, naše křesťansko-židovská civilizace pochází z předního východu – z Izraele, Sýrie a tak dále. Tam začalo pěstování obilovin, a kdybych na první den vybil všechen ječmen, žito, tak bych se sice najedl, nebo s prominutím přejedl, ale druhý rok už nebudu mít nic. Indiáni vědí, že je určitá rovnováha. Máme o tom svědectví třeba už od Vikingů. Ti pět set let před Kolumbem zaznamenali, jak indiáni žijí. Díky tomu víme, jak dokázali souznít se svým prostředím a neubližovali mu.
Když srovnáte naši civilizaci s přírodními národy, jak z toho vycházíme? Máme pořád schopnost udržitelného života?
To je individuální. Někdo to ví a někdo to ne. Mnozí z nás máme potřebu mít všechno to, co je k dispozici. Ale znovu říkám, já můžu dneska sníst veškeré obiloviny a příští rok bude hladomor. Pak je jedna věc, na kterou běžně zapomínáme. Co hrozí lidstvu, je žízeň, protože zdroje pitné vody jsou omezeny. My jako lidstvo sice umíme nákladně odsolovat moře, ale možná už za padesát roků budeme ne planeta hladu, ale planeta žízně.
Jste mistr komunikace. Co je podle vás základ porozumění mezi lidmi? Jaké jsou ideály a hodnoty komunikace, abychom si rozuměli, i napříč tak velkými vzdálenostmi?
Já musím být vstřícný, akceptovat jiné představy, přijímat toho druhého. Nechápat své názory jako společenskou normu. My jsme chodili jako kluci do tanečních a učili jsme se valčík, ale to neznamená, že Papuánec bude považovat valčík za ideální tanec. Jestli dovolíte, zajdu trošku dál. Napsal jsem knížku Sex v pěti dílech světa. To nikoliv proto, že bych byl nějaký erotoman, to už mě bohužel asi ani nepotká, ale protože sex je nesmírně důležitý. Kdyby vaši rodiče, prarodiče a lidi před deseti miliony let nevedli milostný život, nikdo tu nejsme. Čili tohle by nemělo být tabu, ale měli bychom tomu naopak věnovat velkou pozornost. A snad bych měl říct, že z těch 43 knih, které u nás vyšly, je z nějakého důvodu knížka Sex v pěti dílech světa jedna z nejčtenějších. Z legrace jí někteří říkají Stinglova Kámasútra (smích).
V jiném rozhovoru jste řekl, že liberální demokracie je nejlepší státní zřízení. Měl jste možnost to srovnat se spoustou jiných systémů řízení státu. Proč se vám zdá jako nejlepší?
Řekl jsem to, protože jsem měl možnost navštívit různé země, kde byly různé formy diktatury. Liberální demokracie je podle mého názoru opravdu nejlepší. Československo mělo to velké štěstí, že tu byli lidé jako T. G. Masaryk. Když si vzpomeneme na rok 1938, tak všude kolem nás byly diktatury, samozřejmě Hitler v Německu, v Maďarsku jeho spojenec Horthy, v Polsku Pilsudski... Ale u nás díky Masarykovi, Benešovi a tomu politickému systému, který Masaryk, řekněme, trošku převzal ze Spojených států Amerických, ta naše liberální demokracie fungovala. Říkám, že to není nejlepší systém, ale zdaleka nejlepší, který funguje.
Jak liberální demokracii podpořit? Jsou podle vás způsoby, jak pomoci tvořit takovou fungující společnost?
Asi by se měli více zajímat o politiku, nejen o své hmotné statky nebo o své milostné hrátky. Měli by republiku podporovat a měli by být vděční, že je to u nás takové. V různých státech světa mají třeba problémy kvůli tribalismu, to u nás není. Moje maminka byla Hanačka, tatínek byl ze Šumavy. Ale kvůli tomu, že se Hanákům vedlo samozřejmě líp než mému dědečkovi drvoštěpovi, spolu nevedli válku. Můj tatínek měl k tomu první boty až v osmi letech. Važme si toho, co máme. Až někdo vymyslí něco jiného, lepšího, tak samozřejmě budu první, kdo pro to bude hlasovat. Ale teď neohrnujme nos, protože žijeme v míru, v poměrně prosperující společnosti a nemáme tu ani hladomor, ani žízeň, v podstatě ani nezaměstnané. Buďme spokojeni s tím, co máme. A neříkejme si, že třeba Rockefeller je bohatší než Miloslav Stingl. Vždycky bude někdo bohatší, ale to musím prostě akceptovat.
Jako dítě jste zažil šikanu. Můžete popsat, jak to probíhalo?
My jsme se po válce přestěhovali do Karlových Varů a jezdili jsme na hory na Klínovec nebo do Božího daru. Většina mých spolužáků byla vyšší než já, tak si na mě vybíjeli ten přetlak, který měli v sobě. A moje čtrnáctiletá sestra se na ty čtyři kluky vrhla a v podstatě je zahnala. Proč jsem byl středem té šikany, vlastně nevím. Já jsem byl vzrůstem malý a měl jsem jednu nevýhodu, byl jsem u učitelů oblíbený. A když je někdo úspěšný, tak vás ten méně úspěšný samozřejmě nemá rád. A tohle byl důvod té šikany. Třeba to, že jsem v deseti letech uměl pět jazyků, kdežto ti kluci neuměli ani spisovně česky a nevěděli, jestli samice se píše s měkkým nebo tvrdým i. Ale já přece nebudu blbec a nepřestanu se učit nebo cestovat jen proto, že to někomu není vhod. I dnes, kdy je mi osmdesát sedm, mi někdy někdo závidí. Ale proto nepřestanu cestovat, nepřestanu číst, psát knížky a nepřestanu mít lidi rád. To, že mě nemá někdo rád, na to má svaté právo. A já mu to nevyvracím.
Jaké jsou vaše životní zásady a hodnoty?
Za prvé být hodný na lidi. Všichni jsme bratři. Zní to jak fráze z učebnice nebo z deseti božích přikázání, ale skutečně to myslím vážně. Pak bych měl být pracovitý, protože se říká, že práce šlechtí člověka. Když bych nepracoval, vy byste nepracoval a Adam by nepracoval, tak prostě nic nebude a nic nového krásného nevznikne. A velice důležitá věc je mít humor. Ale ne se vysmívat. Já třeba byl svědkem u nás na vysoké škole situace, kdy jeden kluk podtrhl holce židli a ona pak byla do konce života na vozíku. Ten rádoby vtipálek se tomu hrozně chechtal, ale ta dívka má dodneška zničený život jen proto, že on se na vteřinu nezamyslel. Čili já se vždycky směji sám sobě, ten blbec, ten neschopný, impotent jsem já. Čili smát se musím já. Sobě, ne těm druhým.
Proslýchá se, že vzniká velký dokumentární film o vašem životě. Prozradíte něco ze zákulisí
Mám obrovské štěstí na přátele. Když za mnou Adam na jaře přišel s hotovým konceptem natáčení a předložil mi skoro hotový scénář, opravdu mě to dojalo. Nedalo se to odmítnout. Měl jsem ale jednu podmínku. Ve svém věku chci mít důvěru k režisérovi, potřebuji vědět, že je to dobrý člověk a přítel. Steve Lichtag takový je a věřím, že všichni společně připravíme film, kterým uděláme divákům radost. Je to velký profesionál a společná práce mě nabíjí novou energií. Vidíte, člověku se blíží devadesátka, ale stále je na čem pracovat. Je to opravdové požehnání.
Skvělé. Něco, na co jsem se nezeptal, co byste chtěl dodat?
No třeba svíčkovou (smích).
Spoluautorka: Kateřina Holková
Foto: archiv Miloslava Stingla