Devětasedmdesátiletý Čechoslovák Miro Borovský se narodil v Bratislavě, odkud byl během války spolu s rodiči vyhnán jakožto Čech na Moravu. Je vystudovaným elektroinženýrem. Po okupaci v roce 1968 přistoupil k útěku téměř detektivního charakteru a zakotvil na západě jako expert, který zakládal a řídil řadu továren na výrobu kabelů po celém světě včetně Afriky. Právě v Ghaně poznal svou druhou ženu Doris. Byla to láska na první pohled, i když její rodina ze vztahu dcery s o více než 20 let starším cizincem nadšená nebyla. Ona přesto za československým elektroinženýrem odešla do Německa a následně ho provázela i při jeho pracovních štacích v různých místech světa. Při návštěvách rodiny v ghanské obci Tema rodina narazila na to, že v ní nebylo možné sehnat čerstvé maso, a Doris tak pro něj musela dojíždět do 30 kilometrů vzdáleného hlavního města. A tehdy se s Mirem rozhodli pro bláznivý nápad - nechat elektroinženýrství a vlastní uzenářství založit. Zatímco manžel žil a ještě chvíli pracoval v Nigérii, Doris řeznictví postavila a otevřela v roce 1995. „Vůbec jsme nevěděli, jak se dělají uzeniny,” směje se Miro. Zaměstnali proto jednoho Belgičana se zkušenostmi. „Byly hrozné,” vzpomíná se smíchem Doris. „Vůbec se to nedalo prodat. Nežrali to ani psi, takže jsme to museli zakopávat,” doplňuje. A tak se rozhodli naučit se výrobu sami a odjeli za venkovským řezníkem do Německa, který jim předal potřebné znalosti. Přestože zpočátku většinu produkce sami snědli, protože ji lidé moc nekupovali, postupem času si místní k párkům, klobáskám i tlačence nebo jitrnicím našli cestu. A manželé dnes prodávají 40 kilo párků denně. „Je velmi těžké začínat tu s nějakým produktem, který místní neznají. Asi rok nám trvalo, než se lidé vůbec naučili jíst naše párky a dnes jsou bestsellerem,” popisuje Miro. Dnes obchod funguje na stejném místě už přes 20 let a mezi zákazníky jsou jak běžní obyvatelé Temy, tak ambasády, hotely nebo restaurace. A jeho pověst se šíří mezi lidmi, jezdí do něj nakupovat i lidé z okolí.
Miro Borovský se narodil v Bratislavě. Jeho otec byl Čech, matka Slovenka. Necelý rok po Mirově narození vznikl Slovenský stát a rodina byla vyhnána do Hodonína na Moravu. „Můj otec byl považovaný za Čecha,” vysvětluje důvody. Po válce se rodina vrátila do Bratislavy, kde později vystudoval elektrotechniku na univerzitě v Bratislavě. Na Slovensku se také oženil a s ženou má dvě děti. Už celkem přes třicet let však žije v Ghaně. „To je dlouhá historie,” dává se do smíchu.
Záhy po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 se rozhodl z Československa odejít do Rakouska. A to způsobem, který připomíná některé z detektivek. Pracoval tehdy v továrně na výrobu kabelů. „Napsal jsem šéfovi dopis, že mám nějaké problémy s vývojem koaxiálních kabelů a že bych potřeboval jet na špionáž k západním imperialistům v Rakousku,” vypráví Miro. Generálnímu řediteli se ten plán líbil, obával se mu ale žádost o výjezdní doložku podepsat, a tak Miro běhal několik dní po různých funkcionářích, včetně StB, až povolení dostal. Zatímco odjel do Rakouska, žena čekala s dětmi v Bratislavě. „Tam jsem dostal zaměstnání u kabelovky a v mezičase jsem se naučil německy. Požádal jsem o práci v Hannoveru, a když jsem byl přijat, poslal jsem manželce pohled z Rakouska. Ta už věděla, co to znamená, sbalila syna a za hodinu byla u mě ve Vídni. Výjezdní doložku měla psanou do Jugoslávie přes Vídeň,” vypráví. Podle jeho slov mělo probíhat rozsáhlé vyšetřování, jak mohl zradit a utéct do Německa. Říká se prý, že mezitím však zmizeli i mnozí z těch, kteří mu dokumenty podepsali. Jeden z nich pak měl důkazy spálit.
Miro Borovský před obchodem
V Hannoveru pracoval do roku 1972 a firma, u níž působil, ho vyslala do Ghany v roli technického manažera vést továrnu. Zakotvil tak v obci Tema nedaleko metropole Accry. Přestěhoval se tam se svou manželkou a dvěma dětmi. V roce 1979 však žena od Mira spolu s dětmi po čtrnácti společných letech odešla a vrátila se zpět. „Krátce nato jsem si našel tuhle novou manželku, se kterou máme dvě děti a jsme spolu třicet osm let,” vzpomíná, zatímco pomrkává po sedmapadesátileté Doris.
Na první pohled
Manželé se poznali v Temě, kde Dorisina sestřenice pracovala jako hospodyně v Mirově domě. Jednou večer jí nabídl odvoz domů, aby nemusela sama temnými ulicemi. Její rodina ho pozvala na čaj a tam Doris poprvé zahlédl a oslnila ho. „Poprosil jsem proto její sestřenici, aby ji k nám pozvala. A brzy jsme spolu jeli na výlet na pláž do Lome, hlavního města Toga,” vybavuje si Miro. Doris, která pocházela z učitelské rodiny, v té době ještě stále studovala střední školu a Miro relativně krátce po začátku společného randění odjel zpět do Německa. Psal se květen 1979. „Už v červenci sem zase přijel na dovolenou a chtěl, abych s ním vyrazila do Německa na výlet,” usmívá se. Odjela tedy na měsíc a na konci prázdnin se vrátila do Ghany, aby dokončila školu. Došlo tak k jejich několikaměsíčnímu odloučení, kdy byli v kontaktu pouze prostřednictvím dopisů. Doris pak ale školu přerušila a vydala se za ním s plánem, že si vzdělání doplní v Evropě. A už v roce 1980 se vzali. „Tehdy jsme se domluvili, že se mnou v Německu zůstane jeden rok na zkoušku a pak se rozhodne, jestli chce ve společném životě mimo domov pokračovat,” říká Miro. Když v tom se jim po zkušebním roce narodilo první dítě.
Miro a Doris
Dorisina rodina ze vztahu příliš nadšená nebyla. Viděla ho jako riziko odloučení dcery od zbytku rodiny. A měla o ni strach. Když se totiž s o více než 20 let starším Mirem seznámili, byla Doris ještě mladičká studentka. „Moje matka z toho byla nešťastná. Rozebírala to proto se všemi v okolí a žádala je o rady. Nakonec mě nechala jít,” vykresluje.
Německo i Saúdská Arábie
Doris, která mě po příchodu do obchodu zdraví na přivítání slovy „Dobrý den, jak se máte? Dobře?”, rozumí obstojně slovensky. Mirovu mateřštinu se naučila od jeho matky, která s nimi několik let žila v Německu. Do školy chodila v Temě. Tam žila její matka s druhým manželem a měli tam dům. Jako smíšený pár se s předsudky v Německu s Mirem setkávali sporadicky. Podle něj i proto, že spolu žili v luxusní čtvrti a Doris jezdila zánovním Mercedesem. „Němci byli vůči mně velmi přátelští,” hodnotí Doris.
Firmě, u které Miro léta pracoval, se ale po jeho návratu přestalo dařit, a on se proto začal rozhlížet jinde. Našel si přes inzerát práci v Džiddě v Saúdské Arábii, kde šest let pracoval ve vedoucí pozici v další kabelárně. I tam s ním přišla jeho ghanská manželka Doris, která tam porodila dceru. „Měla jsem velké sny a myslela jsem, že tam začnu studovat a vzdělávat se. Ale v Saúdské Arábii ženy do školy chodit nemohly, nemohly řídit auta. Navíc jsme žili ve čtvrti pro cizince. Byla jsem tedy doma s dětmi a pečovala o domácnost.”
Miro, Doris a zaměstnanci v prodejně v Temě u vlastních výrobků
Protože ale probíhala válka v Afghánistánu, začala se rodina obávat o své bezpečí a přestěhovala se zpět do Německa. „Nebylo to ani místo, kde by chtěl člověk zůstat zbytek života,” připouští Miro. Začal působit v jiné německé společnosti a rodina žila v německém Hannoveru, kde koupila dům. I tato společnost se ale dostala do finančních problémů a Miro se rozhodl odejít zpět do Afriky, kde v roce 1992 převzal místo vedoucího provozu v továrně v nigerijském hlavním městě Lagosu. „Nigérie není Ghana. Je to tam příliš nebezpečné. Manželka proto po třech letech odešla s dcerou do Ghany a dokončila stavbu této budovy,” popisuje Miro, zatímco rukama obkresluje prostor prodejny. „Bylo to tam strašně nebezpečné. Nebyli jsme zvyklí na to, že se každou noc střílelo, přepadávali se lidé a podobně,” vysvětluje své rozhodnutí pro návrat do vlasti Doris. Ta odjela do Ghany dříve, v roce 1994. „Pořád jsem pendlovala. Přes týden jsem byla v Ghaně a na víkendy jsem jezdila do Nigérie, abych jim uvařila a postarala se o ně.”
Prodejna v ghanské Temě
Neprodávají u nás ve vsi maso? Budeme my!
Byla to právě Doris Borovsky, která měla za úkol postavit budovu pro jejich nový společný plán, který znamenal naprostý životní obrat - řeznictví. Otevřeli ho v roce 1995 a Mirovi tehdy bylo šestapadesát let. „Ten nápad na otevření masny přišel, když jsme sem do Temy jezdili na dovolenou za rodinou. A vždycky, když jsme tu byli, jsem musela jezdit až do Accry, abych koupila maso. A než jsem se vrátila, bylo už dávno po poledni a obědě,” vzpomíná Doris. „Takže jsem řekla, proč si prostě namísto ježdění do Accry neotevřeme vlastní řeznictví, kde budeme maso prodávat, ale současně budeme přirozeně mít i čerstvé pro sebe.”
„Vůbec jsme nevěděli, jak se dělají uzeniny,” směje se Miro. V Temě žil Belgičan, který s řezničinou zkušenosti měl, a tak ho Doris na výrobu uzenin zaměstnala. „Byly hrozné,” řehtá se Doris . „Vůbec se to nedalo prodat. Nežrali to ani psi, takže jsme to museli zakopávat.” Muže tedy propustili a Doris začala jezdit do Toga, kde byly dostupné německé párky a klobásy. Ty ona nakupovala a vozila je v taškách do Temy, kde je vystavovali ve vitríně a snažili se na ně místní nalákat. V té době byla také v Accře jedna francouzská společnost, která uzeniny vyráběla, a manželé tedy některé kupovali zpočátku i tam. Podle nich však nebyly dostatečně kvalitní (firma později zkrachovala) a proto se rozhodli, že musí přijít na způsob, jak je dělat sami. Poctivě a kvalitně. „Mirův druhý bratr žijící v Německu znal řezníka, který klobásy a jiné masové výrobky dělal. A tak nás napadlo za ním zajet a všechno se od něj naučit,” vybavuje si Doris. S řezníkem tedy v roce 1996 strávili tři velmi intenzivní dny. Po návratu do Ghany ještě často po telefonu výrobu konzultovali. Manželé si pak recepturu upravili a dnes mají vlastní způsob a koření, které do uzenin přidávají tak, aby měly jejich rukopis. „Lidé postupem času přestali kupovat věci, které jsme tu prodávali z dovozu a začali brát výhradně ty naše,” vzpomíná Miro.
Těžké začátky
Začátky byly velmi těžké. „To jsme vždy v pondělí vyrobili čtyři kila párků a v sobotu jsme dojedli doma to, co jsme neprodali,” přiznává Miro a Doris se při vzpomínce na tu dobu pobaveně plácá do kolen. Lidé ale postupně uzeninám, které nejsou v Ghaně vůbec běžné, přišli na chuť a manželé tak nabírali více a více stálých zákazníků. „Dnes jich prodáváme třicet až čtyřicet kilo denně,” dodává. Řeznictví sídlí stále ve stejné nenápadné budově, kterou před více než dvaceti lety Doris v Temě postavila. A během pondělního odpoledne, kdy v ní trávím několik hodin, do prodejny neustále proudí lidé, kteří si pořizují jak párky, tak sekanou, salámy nebo klobásy. Přímo za chladícími pulty s uzeninami, kde jsou nabízené produkty vystavené, se pak rýsují lítací dveře do vedlejšího sálu, kde množství zaměstnanců uzeniny vyrábí. Jejich produkty ale nechutnají jen obyvatelům Temy, jsou pověstné i v hlavním městě a firma tak má množství stálých větších odběratelů. Dodává nejen párky do jednoho z největších ghanských obchodních řetězců, masné výrobky nacházejí odbytiště také v mnohých hotelech, restauracích nebo ambasádách.
Na Vánoce pak manželé pravidelně vyrábějí limitovanou sérii jitrnic, o které mají zájem zejména v Ghaně žijící Středoevropané. „Není to standardní produkt, ale já si je dělám už kvůli sobě, tak jich udělám pár navíc pro ostatní. Má je ráda také česká velvyslankyně, paní Fuchsová,” říká Miro.
Původní reklama na fasádě obchodu z roku 1995
Bestseller
„Je velmi těžké začínat tu s nějakým produktem, který místní neznají. Asi rok nám trvalo, než se lidé vůbec naučili jíst naše párky a dnes jsou bestsellerem,” popisuje Miro Borovský. A uzeniny jsou stále oblíbenější. „Je to hlavně kvalitou, kterou stále hlídám. Zakládáme si na dobrém mase,” zdůrazňuje Doris. Dodává, že i když svou značku museli budovat postupně, dnes si bez nich mnozí lidé nedokáží svůj jídelníček představit. A to i přesto, že jsou dražšího rázu.
O výrobu masných výrobků se v průběhu dvou dekád, po které manželé byznys provozují, pokoušeli někteří další. Vždy ale zkrachovali a na trhu zůstaly jen tyto československé párky. „Je strašně těžké se na trhu s tak specifickými produkty udržet,” uvádí Miro. I proto, že pokud chce člověk dělat kvalitně, musí si pak zákazník připlatit.
Miro svůj původ dnes podle svých slov vůbec neřeší. Zejména proto, že je napříč historií rozkročen mezi mnoha místy. „Když je fotbalové mistrovství, tak předně držím palce Ghaňanům. Pokud vypadnou, tak Slovákům a pak Čechům. Nikdy ale nefandím Němcům,” usmívá se a poukazuje na skutečnost, že přestože se cítí především Čechoslovákem, je držitelem také německého pasu.
Foto: Lukáš Houdek
Příběh Mira a Doris bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.