Poznali jsme se při mé dlouhodobé návštěvě Thajska. Zamilovali jsme se, ale já se musela vrátit domů. Tady jsem si definitivně uvědomila, že chci být už jen s ním, tak jsem se do Thajska vrátila a po nějakém čase jsme se v jeho rodné vesnici ve východním Thajsku vzali. Od té doby střídavě žijeme tam, kde máme práci, převážně na rodinné kaučukové farmě a v pražském Karlíně.
V minulosti jsem měla český rasismus spojený především s nácky z rodné Ostravy. Mělo to tu výhodu, že je šlo jednoduše rozlišit od ostatních. To se změnilo poté, co jsem zde začala žít s manželem. „Odkud jsi?“ zeptal se Jeta přátelsky jeden kluk v ostravské hospodě. „Jo Thajsko, tam máte muaithai (thajský box),“ a následovala nečekaná rána do Jetova obličeje. Jindy jsme si zase v Kopřivnici jednoho rána všimli, že Jet kulhá na jednu nohu. Nějakou dobu trvalo, než jsme z něj dostali, co se předchozí noc stalo. V jednom baru mu nejprve někdo hodil do obličeje zapálenou cigaretu a následoval úder barovou židlí, který Jet vykrýval nohou. A pak opět v Ostravě: „Co jsi to tady dotáhl za šikmookou opici?“ ptal se známý kamaráda poté, co se v baru objevil s Jetem. Známý neznámý, rychlou odpovědí byla pěst v obličeji. „Šikmooká opice, vrať se zpátky na strom!“ zaznělo ještě několikrát na jiných místech.
Jet znal dříve rasismus jen z filmů, teď se pro něj stal běžnou realitou. Snaží se na tyto zkušenosti zapomenout a oba už se vůči nim stáváme imunními. To, co jsem tady popsala, je jen pár střípků toho, co se Jetovi v České republice běžně děje. On už to bere s klidem jako přirozenou součást české společnosti. Sice to nechápe, ale v nejhorším se dokáže ubránit. Ví, že nemá cenu se mstít, protože se lidem toto jednání jednoho dne vrátí. Bohužel všechny útoky, které tady popisuji, iniciovali lidé, od kterých bych to nečekala. Nebyli to žádní náckové na první pohled.