„Musím být současně psychoterapeut, právník a někdy i člen rodiny,“ shrne svou práci do jedné věty Dana Ema Hrušková. Naráží především na to, že část klientů zná od jejich dětství. „Chodili ke mně se svými rodiči a neříkali mi nikdy paní Hrušková, ale teto a to jim už zůstalo, přestože jsou dnes i oni mými klienty. Dokonce i jejich děti mě tak oslovují,“ usmívá se rodačka z Hořic v Podkrkonoší a přitom na sebe prozradí, že původně o práci v sociálních službách nestála, věnovala se v rodinné firmě účetnictví. To se změnilo, když absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách v sociálně vyloučených lokalitách a nastoupila do neziskové organizace Romodrom.
„Začala jsem v terénu královéhradecké vyloučené lokality Kydlinka. Bylo to poprvé, co jsem vyrazila za klienty a pomáhala jim zvládnout jejich situaci,“ vzpomíná Dana. Jenže práce s romskou komunitou vyžadovala nejen znalost prostředí a problémů, se kterými se Romové nejčastěji potýkali, ale i romského jazyka. Pro Danu, která ve smíšeném manželství romštinu prakticky nepoužívala, bylo těžké po dvaceti letech znovu začít mluvit romsky.
„Jenže jinak to nešlo. V Kydlince žilo 80 Romů a všichni mezi sebou mluvili pouze romsky. Nezbývalo mi než si romštinu oprášit a začít ji zase aktivně používat. Nakonec jsem za tu příležitost byla ráda, zjistila jsem, že ke své mateřštině mám velmi blízko, a dělá mi radost, že znovu mluvím romsky,“ svěří se. Pod Romodromem působila jako terénní pracovnice dva roky, dojíždět každý den z Českého Brodu do Hradce Králové nebylo trvale udržitelné.
„Narazila jsem tehdy na inzerát, že hledají terénní pracovnici na městskou část Praha 14, a to rozhodlo o našem stěhování,“ svěří se. Jenže když se o místo přišla zajímat, zjistila, že je práce ohodnocená v 6. platové třídě, a to ji zklamalo. Avšak o pár měsíců později už bylo vyhlášeno nové výběrové řízení a slibovaná mzda byla vyšší. „Tak jsem se výběrka zúčastnila a vyhrála ho,“ usmívá se při vzpomínce staré 12 let.
Klamali tělem
Problémy, se kterými se klienti na Danu obracejí, jsou stále stejné, avšak jí přijde, že jsou daleko naléhavější. Mezi ty, které řeší nejčastěji, patří reálná hrozba ztráty bydlení nebo jeho úplná absence. V tom jí pomáhají některé nadace, které přispívají na kauce na bydlení, jež nejsou někteří lidé schopni zaplatit. Jenže mnohdy s problémy s bydlením jdou v ruku v ruce i dluhy.
„Na druhou stranu jsou rodiny, které neumí bydlet. Dělá jim problém platit pravidelně vyúčtování, protože celý život bydlely po ubytovnách. Je jich naštěstí poskrovnu,“ říká Dana, která v sociálních službách pracuje 14 let.
„V Hradci to bylo úplně o něčem jiném, mnohem důvěrnější, jasnější, oproti tomu v hlavním městě je větší anonymita. Romové bydlí v bytech a domech, které na první pohled ničím nevybočují, nenesou nálepku sociálně vyloučené oblasti. Jedná se o zcela běžné bydlení, když opomenu ubytovny. Jdete na šetření, otevřou vám dveře, všude mají naklizeno, přitom se rodina topí v exekucích, je tam bída, nezaměstnanost a do jisté míry i závislost na sociálních dávkách,“ vysvětluje Dana s tím, že jí zpočátku dalo značnou práci rozpoznat, jak na tom Romové ve skutečnosti jsou.
„Klamali tělem. Trvalo mi až 4 měsíce, než jsem si získala jejich důvěru a měla možnost nakouknout pod pokličku. Dost mi v tom pomohla romština a znalost romského prostředí,“ přizná se. Dodá, že obrovským štěstím bylo, že si k ní klienti časem vybudovali důvěru a obracejí se na ni i s těmi nejniternějšími problémy. Díky tomu vědí, že pro Danu nejsou jen klienty, i když je tak pracovně nazývá, ale především lidmi, kterým chce skutečně pomoci.
To se jí podařilo během její praxe hned několikrát. Jako příklad uvádí rodinu, která neměla vyřešenou bytovou situaci, střídala ubytovny a měla značné dluhy. Přesto se jí podařilo jim bydlení najít a vrátit je na pracovní trh.
„Oba si natolik váží pomoci, že o bydlení za žádných okolností nechtějí přijít. Pracují, starají se o 5 dětí, platí si své závazky a nový život se jim líbí. Musím říct, že kdykoliv je potkám, a to už moje služby dávno nepotřebují, jsem na ně hrdá,“ říká upřímně. Radost má i z několika mladých lidí, které se jí podařilo přesvědčit, aby se dál vzdělávali. Momentálně se jí to podařilo u tří mladých Romů, kteří se rozhodli nastoupit na učiliště.
„Mezi mladými je zájem o řemeslo, jako je kadeřník, truhlář nebo číšník, maturity se bojí, ale i to je úspěch a cesta jak zvýšit jejich šance na pracovním trhu a vytáhnout je ze sociálního vyloučení,“ vypráví Dana, která studentům v covidu pomáhala zajistit internet nebo výpočetní techniku.
Individuální přístup
Ale u některých klientů tak úspěšná není. Přestože jsou stále v produktivním věku, jejich zdravotní stav tomu neodpovídá. Díky důvěře, která mezi Danou a klienty panuje, se jí svěřují i se svým zdravotním stavem.
„Někdy jsou to opravdu těžké diagnózy – od rakoviny v různých stadiích, přes nemocné ledviny vyžadující pravidelnou dialýzu až třeba po postcovidové syndromy,“ prozrazuje, co také s klienty denně řeší. O to víc ji mrzí, že klienti mající většinou základní vzdělání by se na pracovním trhu měli uplatnit především v manuálních profesích, ale polovina z nich toho není schopná. Vedle toho se u menší části klientů objevují také psychické a duševní choroby. Někteří z nich trpí panickými stavy a posttraumatickou stresovou poruchou. Naštěstí těchto případů neeviduje ve své praxi mnoho.
„Mám klientku, která už 4 roky nebyla venku,“ uvádí jeden z několika případů. „Bojí se nastoupit do autobusu, jet výtahem, má strach z cizích lidí… Právě za touto klientkou často docházím domů, volám jí. Proto vždy tvrdím, že je potřeba ke každému přistupovat individuálně, neexistuje, že si řeknu, tak ať teď to budu dělat takhle a jinak ne. Sociální práce nebo terénní práce není fabrika, kde používáte moderní technologie a pracovní postupy jsou dané,“ říká zapáleně. Právě zhoršený stav některých klientů jde ruku v ruce s nedostatkem obvodních lékařů a pediatrů. Rodiče nemocnost u dětí řeší nejčastěji pohotovostí. Většinou vypadnou z registrace kvůli přestěhování se do jiného města vzdáleného několik desítek kilometrů, kde však lékařskou péči pro sebe a své děti už nenajdou. Právě na tom se snaží pracovat, obvolávat jednotlivé ordinace a shánět lidem možnou zdravotní péči.
„Vše se dá nějakým způsobem vyřešit, horší je, když jsou v rodině rodiče drogově závislí a jejich dětem hrozí odebrání do dětského domova, to je mi pak velmi líto,“ přiznává.
Neodmítat
Přestože se na ni denně obrací i 22 klientů, očekává, že budou v následujících měsících přibývat. Městská část svůj bytový fond uvolnila v rámci Programu sociálního bydlení lidem, kteří si nemohou z různých důvodů obstarat bydlení vlastními silami nebo mají ztížený vstup na běžný trh s byty. A stabilní bydlení je mnohdy pomyslný odrazový můstek k řešení dalších problémů včetně těch zdravotních, se kterými se většina klientů, a to nejen romských, potýká.
„Právě u klientů z magistrátních bytů platí, že nesmí mít dluhy, jinak se jim neprodlouží nájemní smlouva. Jenže co dělat v okamžiku, kdy vám nepřijde dva měsíce dávka? Lidé si jdou pak různě půjčit, dost často uzavřou nevýhodné půjčky a kolotoč zadlužení se pomalu roztáčí,“ upozorňuje na mnohdy patovou situaci a problém posledních měsíců se zpožděním vyplácení příspěvků od státu. Podle ní zdržení příspěvků přivádí klienty do problémů, nemohou například hradit zálohy za energie nebo si dovolit koupit léky a potraviny. V takovém případě Daně pomáhají osobní kontakty na neziskové organizace. Neváhá se v mnoha případech obracet i na svého bývalého vedoucího Davida Beňáka, který dnes působí jako ředitel odboru na Ministerstvu práce a sociálních věcí a radou rozhodně nešetří. Práci jí usnadňuje i možnost zažádat si o jednorázový příspěvek u Sociálně nadačního fondu Praha a také u Nadace Agrofert, která neváhá rodinám pomáhat dlouhodobě. Pro své klienty, kteří zaplatí režijní náklady za bydlení, ale už jim zbývá minimální částka na jídlo, žádá o potravinovou pomoc. Avšak ta je v posledních měsících nedostatečná a v potravinových bankách dlouhodobě chybí.
„Pak si člověk musí poradit jinou cestou a oslovit i firmy nebo jednotlivce, kteří mohou pomoci,“ vysvětluje. Na Danu se díky jejímu lidskému přístupu a upřímnosti obrací i klienti z jiných městských částí. Pokud jde o jednorázovou intervenci, požádá svou vedoucí, zda jim může vyhovět.
„Pokud to jde, nechci nikoho odmítat, sama nevím, kdy jednou i já budu potřebovat pomoc druhého,“ uzavírá.
Foto: Lenka Jandáková