„Muž dost často naráží na nepochopení. Když se svěří v první chvíli kamarádům, bývá častou reakcí výsměch: ,Cože? Ty jsi takhle pod pantoflem?' V takové situaci pak někomu něco dalšího řekněte,” vysvětluje důvody, proč jen minimum mužů o domácím násilí na své osobě mluví a řeší ho s odborníky, Naďa Soukupová, psycholožka z Intervenčního centra, která s oběťmi domácího násilí pracuje. „Muži se také bojí svěřit, aby se to nakonec neobrátilo proti nim. Že ta žena pak na policii řekne: ,To není pravda! Ve skutečnosti on mlátí mě!' A ať chceme, nebo ne, trošku to v sobě máme skoro všichni, že budeme spíš věřit té ženě. Ve vyhrocených situacích, kdy už ženy fyzicky útočí, to, že jsou slabší, přitom nemusí hrát žádnou roli,” dodává. Muži se podle ní z takového vztahu často bojí odejít zejména kvůli dětem, protože jim právě zamezením kontaktu s nimi za asistence soudů partnerka vyhrožuje. Naopak agresorky si pak podle ní méně často uvědomují, že se na svém partnerovi dopouštějí domácího násilí. „Zatímco muži možná díky genderovým stereotypům někde v mysli tu škatulku, že by mohli být agresoři, mají, tak ženy často vůbec. O něčem vypovídá i to, že agresorky zdaleka méně chodí. A když už přijdou, je těžké, aby vydržely,” vysvětluje. Dodává, že se v poslední době situace postupně mění a také muži o tomto tématu více mluví a řeší ho. I proto, že jsou podpořeni různými mediálními výstupy. „Mnohdy je podpoří také to, že si všimnou nějakého článku nebo reportáže v televizi, čímž získají potvrzení, že nejsou blázni a může se to dít i jim. I na jejich straně totiž může být pochyba, jestli se jim to skutečně děje a oni to nepřehánějí.”
Někteří si zřejmě pod pojmem domácí násilí představí spíše mlácení paličkou na maso. Co všechno pod něj spadá?
Hrubé fyzické nasilí je jeho extrémní forma, ani to ale není výjimkou. Může jít také o nejrůznější formy psychického týrání. Například systematické ponižování nebo shazování, které se děje pořád a není před ním úniku. Nakonec tomu sami uvěříte, dostanete se do stavu naučené bezmoci a jste v životě úplně paralizovaný. Nejste schopný se o sebe postarat, natož odejít. Mezi domácí násilí ale patří také sexuální násilí mezi partnery, případně sociální násilí, kdy vás partner připraví například o kontakty s rodinou. Takový první nenápadný krok jsou výroky typu: „Proč se s nimi tak často vídáš? Podívej, jak s tebou jednají.” A jednoho dne si všimnete, že jste nikoho z rodiny třeba měsíc neviděl. Partner nebo partnerka vám může podobně narušit kontakty s přáteli. Časté ale je také ekonomické násilí, které se projevuje například odebíráním peněz, zatímco je snaha vám zamezit v chození do zaměstnání. „Proč by ses vracela do práce po mateřské?” U mužských obětí násilí může mít tu podobu, že partnerky volají do zaměstnání a dělají muži ostudu. Diskreditují ho a kolegové nevědí, co je a co není pravda. Máme případy, kdy takhle lidé přišli o práci.
Říkáte „máme příběhy”. Kdo tedy jste?
Jsme Intervenční centrum, což je organizace zřizovaná ze zákona a působíme v každém kraji Česka. Bylo založeno před deseti lety v návaznosti na vznik zákona o možnosti vykázání pachatele domácího násilí na 10 dní z domácnosti. Když pak k tomu vykázání dojde, musí nám policie do určité doby dát vědět, my pak oběť musíme kontaktovat a nabídnout praktickou pomoc. To je strašně důležité. Jste totiž z té situace dezorientovaný. Sice se vám trochu uleví, víte, že to takhle dál nechcete a chcete odejít, ale nevíte jak.
Jak časté domácí násilí je?
Pro Čechy se uvádí stabilně číslo kolem 30 procent. Dlouho to bylo vnímané jako poměr žen, které se setkaly s domácím násilím ze strany mužů. Nedávno ale u nás proběhl výzkum domácího násilí na mužích a vyšlo to dost podobně. Asi třetina mužů měla nějakou zkušenost s násilím v partnerských vztazích. Když se to ale bere zeširoka, spadá tam i násilí na rodičích nebo prarodičích, násilí rodičů na dětech nebo mezi sourozenci.
Proč k domácímu násilí dochází? Přeci jen se objevuje i ve vztazích, kde agresor oběť skutečně miluje, zatímco jí dokáže ubližovat.
To je těžké zodpovědět, protože rozmanitost příběhů je obrovská. Na jedné straně máme lidi, kteří se mají skutečně rádi, ale neví, jak na to. Vycházejí například z podmínek, kde násilí probíhalo, nebo mají nějaký problematický osobnostní rys. Může jít také o patologickou souhru dvou osobností. Na druhé straně pak jsou případy, kde žádný cit není. Jde o člověka hluboce narušeného, ať už jde o muže nebo ženu, který tu oběť týrá bez jakéhokoliv citu. A ta oběť ho na začátku může mít ráda. Pak už to vyvane, ona ale nedokáže odejít, protože tam jsou například výhrůžky. Příčiny tedy mohou být velmi různé. Velký vliv má prostředí a svou roli mohou hrát také například stres, návykové látky nebo společenská atmosféra. Rozdíl také bude, pokud budeme mluvit o Evropě a o nějaké rozvojové zemi.
Co tím chce agresor získat?
Často je to o moci. A může to být v kontextu žárlivosti, kdy se bojíte, že o toho partnera přijdete. Začnete se nenápadně vyptávat: „Kde jsi byl?” Na začátku to může vypadat dokonce jako taková milá pozornost. Partner na vás čeká před prací, často vám volá. Pak ale najednou volá padesátkrát za den. Často u agresorů jde o získání kontroly v širším slova smyslu. Všichni toužíme po kontrole nad svým životem a často nám přijde, že ji nemáme. Tak toho můžeme chtít pseudodosahovat skrz partnera. U lidí, kteří se násilí dopouštějí, je pak často navíc narušená schopnost zdravě pracovat se svým vlastním stresem. Nevědí, co s ním. Když pak ovládáte toho druhého, máte najednou pocit, že se vám uleví.
Mohlo by se zdát, že domácí násilí páchané na mužích téměř neexistuje. Proč tomu tak je?
Domnívám se, že je za tím obrovský stud. A nutno podotknout, že se za to často stydí i ženy. Mnohdy trvá roky, než se s tím rozhodnou někam zajít a říct, že to doma není tak idylické, jak to vypadá. A u mužů se zdá, že to je ještě o něco víc. Hraje tam roli společenské nastavení, kdy společnost neočekává, že by k tomu mohlo docházet. Muž dost často naráží na nepochopení. Když se svěří v první chvíli kamarádům, bývá častou reakcí výsměch: „Cože? Ty jsi takhle pod pantoflem?” V takové situaci pak někomu něco dalšího řekněte. Obecně chybí komunikační kanály, kterými o tom můžete mluvit. Institucionálně to není nastavené zatím vůbec. Muži se také bojí svěřit, aby se to nakonec neobrátilo proti nim. Že ta žena pak na policii řekne: „To není pravda! Ve skutečnosti on mlátí mě!” A ať chceme, nebo ne, trošku to v sobě máme skoro všichni, že budeme spíš věřit té ženě. Ve vyhrocených situacích, kdy už ženy fyzicky útočí, to, že jsou slabší, přitom nemusí hrát žádnou roli. Mohou si vzít skleněný popelník, který po muži hodí. A on řekne, že zavolá policii, na což ona odpoví: „Tak zavolej! Uvidíme, komu budou věřit!” A muž pak většinou nezavolá. Policisté se sami po příjezdu setkávají s tím, že situace vůbec nemusí být jednoznačná a je velmi těžké rozhodnout, kdo je násilník a kdo oběť, někdy se obě role mohou prolínat. Policie se může přiklonit k ženě, která může působit ohroženějším dojmem, i když opak je pravdou. Ale dnes už vědí, že to tak vůbec být nemusí a často dokáží rozklíčovat i velmi nepřehledné situace.
Je nějaký moment, kdy si ten muž řekne dost a o pomoc požádá?
Bývá to v situaci, kdy to překročí míru. Například když dojde ke zranění a je jasné, že to tak už dál není udržitelné. Mnohdy je podpoří také to, že si všimnou nějakého článku nebo reportáže v televizi, čímž získají potvrzení, že nejsou blázni a může se to dít i jim. I na jejich straně totiž může být pochyba, jestli se jim to skutečně děje a oni to nepřehánějí.
Jak společnost tu možnost muže jako oběti vnímá?
Bohužel často asi pořád ještě s takovým zlehčením situace a odsudkem toho muže. Že je asi slaboch, když si nechá ubližovat od ženské. Vezměme si příklad z popkultury. Eddie Murphy například natočil komedii Norbit o týraném muži. Je to sice crazy komedie, ale zajímavě ukazuje, jak strašně jiný ten přístup je. Mohl byste natočit příběh o tom, jak velký zlý chlap takhle ponižuje a týrá svou ženu, jako komedii? To je absolutně nepřípustné. Ve Futuramě je zase postava podnikatelky od robotů, která mlátí své tři syny. Zase - podle mě by bylo nepřípustné natočit to v opačných rolích. Že táta nebo máma takhle fackuje své dcery. Když je ale obětí muž, je to velká legrace.
Je práce s mužskými oběťmi jiná než s těmi ženskými?
V zásadě ne. V obou případech je přítomný velký stud, pochyby o sobě, obavy z dalšího vývoje situace. Muži jsou možná ještě víc křehcí, protože musí jít s kůží na trh a tu svou křehkost odhalit. My ženy k tomu máme možná o krok blíž. Jsme zvyklé se bavit o svých pocitech. Pro chlapa to často bývá velký krok do něčeho takového jít.
Proč to tak je?
Jsou to staré dobré genderové stereotypy. On je ten silný, větší, má fyzickou sílu. Dokonce i předpokládáme, že má i větší akční sílu. Že když už tu ženskou v reakci nezmlátí, aby si ji takzvaně srovnal, diví se lidé, jak je možné, že neodešel. U ženy se tomu sice lidé také diví, že to vydrží třeba třicet let, ale svým způsobem pro to mají větší pochopení.
A co děti?
Děti k tomu násilí na otci bývají občas přizvané maminkou tyrankou. „Pojďte, podívejte se na toho ubožáka. Kopněte si do něj taky.” A jak rostou, mohou se k tomu začít připojovat aktivně. Mohou ho taky podobně ponižovat a urážet.
Jak se k vám oběti dostávají? Jdou k vám přímo nebo je pošle policie?
Muži většinou chodí sami, protože v jejich případě málokdy dojde k policejní intervenci nebo přímo vykázání. Především proto, že muži se často obávají policii zavolat, a také proto, že policie v těchto případech může víc váhat, jak jasně rozhodnout.
Co po příchodu oběti k vám následuje?
Když k nám přijde, dostane celý balík služeb. S obětí se hned baví i sociální pracovník, řeší se praktické otázky, protože je už třeba nazrálá k odchodu, ale není v tu chvíli například možné odejít z ekonomických důvodů, může to být třeba matka s malými dětmi. To u mužů časté nebývá, zaměstnání většinou mají a dokáží se o sebe v tu chvíli prakticky postarat. Muži se sociálním pracovníkem zejména řeší to, jak to bude s dětmi. Protože taková typická výhrůžka ze strany partnerky je: „Tak si jdi. Ale zapomeň na děti, už je neuvidíš!” Což je ale bohužel stále reálná výhrůžka. Sice už to není jako dřív, kdy se děti dávaly automaticky matkám, ale stále to je složité.
Proč je tak těžké pro oběť odejít?
Hraje v tom roli spousta faktorů. Jednak se to nestane ze dne na den. Ta situace se utváří dlouhodobě a často po malých kouscích. Dějí se sice i případy, kdy je násilí přítomné už od počátku, ale většinou to je tak, že nejprve je ten člověk dokonce vynikající partner. Všechno je růžové, píše básničky. Oběť pak má takovouto počáteční zkušenost a tu vzpomínku si s sebou pořád nese. Bylo to přece tak super nebo je to vlastně super pořád, pokud je tedy v pohodě. Což tak být skutečně může. Když je násilník nebo násilnice v dobrém rozmaru, bývá to strašně dobré a vy máte pocit, že jste milovaný jako nikdy dřív. A pak se to najednou zvrtne do špatné fáze. Ta pozitivní zkušenost je ale pořád strašně silná.
Další věcí je, že se můžete dostat do momentu naučené bezmoci. Dříve proběhly nehezké pokusy na psech. Dali je do elektrické klece a pouštěli jim tam elektřinu v naprosto nepravidelných intervalech. To zvíře se nemělo kam schovat a nevědělo, jak se proti tomu chránit. Skončilo to tím, že si pes lehl a zůstal ležet. Bez ohledu na to, jestli mu dávali elektrošok, nebo ne. A tohle je typicky situace dlouhodobě týraného člověka. Nevíte, kdy to přijde a jak a jednoho dne jste úplně vyčerpaný a nemáte na to. K tomu se mohou přidávat reálné výhrůžky, jako: „Odejdeš, a já si tě na ulici najdu a zabiju!” A někteří jsou skutečně na hraně schopnosti to udělat.
Říkala jste, že se oběť často stydí. Stydí se také agresor, pokud si uvědomí, co dělá?
Opět jde o velkou škálu případů, kde na jedné straně máte tyrany, kteří jsou skutečně zlí lidé. Ti se dopouštějí toho nejhrubšího násilí, které pak mnohdy bývá i odstíhané. Na druhé straně máte lidi, kteří nemají kontrolu sami nad sebou. V podstatě se jim samotným nelíbí, že se toho dopouští, ale neví, jak s tím naložit. Mohou pocházet z tak špatných podmínek, že jim to nemusí připadat tak hrozné. Mohli být jako děti řezaní do krve, zatímco oni se dnes doma z vlastního pohledu jen občas potahají za límce. „Tak ježišmarja, o co jde?” U těch agresorů, kteří k nám docházejí do programu pro násilníky a násilnice, ale bývá stud obrovský. V první fázi na vás chrlí všechny možné omluvy, proč je jejich jednání v pořádku a že to není tak strašné. Jak s nimi ale pracujete dál, vyplouvá napovrch obrovský stud. Ten pak sám bývá důvodem, proč je tak těžké s tím skončit. Protože to překrýváte výmluvami.
Jak s agresory pracujete? Chodí k vám dobrovolně?
Úplně dobrovolně se objevují jen zřídka, protože bývá tendence to jednání bagatelizovat. Nejčastěji je to někde mezi. Už na ně tlačí nějaké instituce, začne si toho všímat sociálka, která je postraší, že to začne řešit, pokud s tím nebudou něco dělat. A tak přijdou k nám. Někde bývají nalomeni i sami vnitřně. Ten tlak institucí je ale strašně důležitý. Když pak přijdou, je potřeba s nimi navázat kontakt na lidské bázi. Vždy je však nutné nakreslit tu čáru, že násilí není akceptovatelné a nepřijímáme žádné výmluvy. A pak nastupuje dynamika mezi rozvojem sebekontroly, aby se uměli ovládat a věděli, proč se jim to děje a co s tím. Velmi důležité pak je jim pomoci rozvíjet to pozitivní v jejich osobnosti, na což se často zapomíná.
Mnoho lidí asi bude mít představu, že agresor musí být z podstaty špatný člověk. Je tomu ale tak skutečně? Může hodný člověk, který dělá například v charitě, současně týrat partnera?
Ty vyloženě zlé lidi jsem potkala spíše při své několikaleté práci ve vězení, kde bývali také lidé, které baví ubližovat druhým. Ti, co přijdou k nám, jsou většinou běžní lidé jako my ostatní. Akorát prostě nezvládají sami sebe a své životní situace. Přičemž to „akorát” říkám ve velkých uvozovkách. Musíte oddělit toho člověka, jeho osobnost a chování. Pokud k tomu oddělení nedojde, není terapeutická práce možná, protože ten člověk zůstane ve fázi sebeobhajoby. Musí totiž se sebou dál žít a přiznat si, že dělá velmi špatné věci. A že dokonce v některých aspektech špatný člověk je. A to je samozřejmě velmi těžké. Musíte k tomu proto vytvořit cestičku, aby to vůbec bylo možné akceptovat. A mnohdy to je velmi smutné. Protože řada lidí, se kterými pracujeme, je z řad obětí domácího násilí z dětství. Mají za sebou hrůzné zážitky. Jsou to lidé, kteří nepoznali nic jiného.
Stává se u žen jako agresorek, že je pro ně kvůli společenskému nastavení těžší pochopit, že by mohly samy páchat domácí násilí?
Abych řekla pravdu, je to u žen těžší než u mužů. Zatímco muži možná díky genderovým stereotypům někde v mysli tu škatulku, že by mohli být agresoři, mají, tak ženy často vůbec. O něčem vypovídá i to, že agresorky zdaleka méně chodí. A když už přijdou, je těžké, aby vydržely.
Jak vypadá klasický příběh mužské oběti, který ve své praxi řešíte?
Nejčastěji přijde muž, který domácímu násilí čelí, chce odejít, ale potřebuje se poradit, protože je ve vztahu také dítě. Chce vědět, jak odejít a současně si zachovat kontakt s dítětem. Tam pak nastupuje celá řada motivů, které jsou podobné jako u žen, kdy muž zvažuje, zda to, co se mu děje, je opravdu násilí. „Budou mi to věřit? Všichni ji milují, perfektně to hraje na ostatní.” Bojí se soudu, aby případné agresorce neskočil na lep. My pak ale obětem vysvětlujeme, že prostředí soudu bývá úplně jiné než sociální okolí agresora. Tam ty věci často vyplavou na povrch. Dochází tam totiž k vyhroceným momentům, kde se agresor sám odhalí. Je to také o podpoře. Ten proces se vleče a pro oběť to bývá velmi náročné. Je důležité, aby v tom nezůstala sama. Musíme člověku pomoci postavit se zpět na vlastní nohy. Je to pro něj velké trauma, kdy vytahuje na světlo různé pocity, které ani nemohl cítit, když se to dělo. Potýká se kromě studu také s obrovským žalem a později vztekem. Je také důležité u člověka obnovit sebedůvěru a sebevědomí, které mnohdy ztratil. A podpořit ho, aby časem dostal chuť na nové partnerství, protože může mít roky obavu nějaký nový vztah navázat.
Je vůbec možné, když se objeví násilí, vztah urovnat?
V některých vzácných případech to možné je. Ale jde skutečně o výjimky, v žádném případě o běžnou praxi. Pokud se násilí ve vztahu objeví, je to vždy velmi závažná, často nebezpečná a nezřídka i život ohrožující situace. Velmi může pomoct obrátit se na odborníky, kteří s vámi v klidu zreflektují, co se děje a jak je možné situaci řešit. Většina organizací, včetně Intervenčního centra nabízí možnost nezávazných a anonymních konzultací, není tedy třeba se ničeho obávat.
Foto: Lukáš Houdek