„Uprchlíci probudili Neu Wulmstorf k životu,“ shodují se někteří obyvatelé tohoto severoněmeckého městečka nedaleko Hamburku, kde v současnosti žije asi 300 uprchlíků a žadatelů o azyl. Aktivnější část tamních obyvatel v sobě našla chuť a energii pomoci společně překlenout potenciální obtíže při integraci lidí z odlišných kulturních prostředí a společně s nově příchozími věří, že to zvládnou. Jdou na to pravidelným setkáváním, společnými aktivitami nebo rekvalifikačními kurzy, kde se uprchlíci učí novým dovednostem právě od svých sousedů, například opravě kol. To oceňují samotní žadatelé, kteří přiznávají, že se v komunitě cítí velmi dobře. Více než by kdy čekali.
Zakladatelka podpůrné sítě Cornelia Meyer s příchozími
Motivovaná síť
„Uprchlíci jsou tu přínosem,“ říká čtyřiačtyřicetiletá Cornelia Meyer, spoluzakladatelka podpůrné sítě lidí pro nově příchozí. Na starosti má organizování pravidelných setkávání uprchlíků s místními. „Od doby, co uprchlíci přišli, jsem začala život tady v městečku vnímat pozitivněji,“ pokračuje a domnívá se, že s sebou přinášejí celou řadu nových podnětů, příběhů a možností spolupráce. A vnesli podle ní do života obce také otevřenost. „Z práce s nimi toho získáváme strašně moc,“ dodává.
Spontánní iniciativa Welcome to Neu Wulmstorf započala své fungování v létě 2014, když bylo zřejmé, že v obci počet uprchlíků a žadatelů o azyl vzroste. Během krátké chvíle se Cornelii Meyer a dalším podařilo vyškolit na 40 místních obyvatel, kteří byli ochotní příchozím jednotlivcům i rodinám pomoci s integrací. Jako velmi důležité pro její úspěch pak vnímá poznávání sebe navzájem. Proto pravidelně pořádají obecní setkání, společné výlety do okolí, plavání a další aktivity, kde mají místní možnost se s lidmi z odlišného kulturního prostředí přirozeně setkat, získat společné zážitky a navázat přátelství.
Překonání panického strachu
Jak se zdá, takový přístup oceňují také samotní žadatelé o azyl. Jedním z nich je sedmadvacetiletý Mohammad ze Sýrie, který do městečka přišel zhruba před rokem a půl. „Měl jsem štěstí, že jsem skončil právě tady,“ hodnotí. „Lidé tu jsou moc přátelští. Pomáhají nám, pokud něčemu nerozumíme. To jsem nečekal, vždycky jsem si myslel, že tu budeme zápasit se životem úplně sami. Je krásné, že tu je tolik lidí, kteří nám chtějí tolik pomáhat,“ doplňuje. Mohammad vedle života ve válečné oblasti, kvůli které se rozhodl domov opustit, má za sebou také zkušenost blízké smrti. Když se totiž plavil na malém člunu s dalšími lidmi z Turecka do Řecka, nabrala jejich bárka vodu a potopila se. On pak více jak hodinu, než ho z vody vytáhli záchranáři, bojoval o přežití. Neuměl totiž stejně jako mnoho ostatních spolucestujících plavat. Tato zkušenost v něm zanechala až panický strach z vody. A ten se snaží právě díky pomoci neuwulmstorfských odbourávat. „Zpočátku to bylo příšerné, pořád jsem se potápěl. Strašně jsem se bál vody. Právě proto jsem ale věděl, že se musím naučit plavat,“ vzpomíná na své první lekce plavání v místním bazénu. Mohammad je totiž jedním z účastníků pravidelných plaveckých kurzů pod vedením dalších z dobrovolníků, Heina Rahmstorfa a Thomase Bartense. Uprchlíci se na kurzech učí různým stylům plavání nebo potápění.
Mohammad však nedělá pokroky jen v bazénu. Svou pílí se mu podařilo v poměrně krátkém čase naučit se dobře německy. Chce totiž začít studovat vysokou školu a získat titul ve stavařině. Rád by se po skončení války vrátil za svou rodinou do Sýrie, aby pomohl zemi znovu vybudovat.
Jedna z dobrovolnic Hannelore Schade
Pokroky jsou jako lepidlo
„Zdá se, že spousta nově příchozích se tu u nás cítí dobře. Oni vědí, že kdykoliv budou něco potřebovat, můžou se zastavit a my jim pomůžeme,“ říká čtyřiapadesátiletá Hannelore Schade. A postihuje tím podstatu počátečního úspěchu, kterou potvrzuje také pracovnice německé UNHCR Katharina Lumpp. Podle ní se podařilo v Německu spontánně zformovat dobrovolnické skupiny, které se nově příchozích lidí ujaly, aby jim v těžkých začátcích pomáhaly. Podle Hannelore je důležité, že v jejich obci každý z dobrovolníků ví, kde je jeho místo, že je jeho práce potřeba a vidí také její výsledky v pokrocích, které žadatelé o azyl a uprchlíci dělají. To obyvatele stále motivuje v tom, aby pokračovali. A přidávají se i noví. „Když dobrovolník cítí, že jeho práci někdo ocení, tím spíš se jí jen tak nepustí,“ uzavírá.
Foto: Gordon Welters / UNHCR