Když se dnes šestatřicetiletý Newton Kwamla Katseku narodil, ocitli se rodiče ve velké nejistotě. Albínské dítě znamená v mnohých afrických zemích pro rodinu prokletí. Protože panuje dodnes celá řada mýtů a albíni se také stávají oběťmi rituálních vražd, ocitá se mnohdy taková rodina na samém okraji společnosti. „Ptali se, proč právě my,” vzpomíná si Newton. Jeho babička pak ale rodičům prozradila, že v rodině už nějaké albíny měli, a tak to přijali a přijal to později i on sám. „Některé rodiny to nezvládnou, otec odejde a nechá matku s dítětem samotnou.” A tak ani jeho otec nedokázal po nějakou dobu albínského syna přijmout. Nakonec ale zůstal a Newton říká, že mají s matkou šťastné manželství dodnes.
Sami rodiče ale pod tíhou mýtů sklouzávali k různým předsudkům a stereotypům, které vztah k synovi ovlivňovaly. Například mu celé jeho dětství odpírali některá jídla, protože se mylně domnívali, že albínům škodí - zejména sůl, koření nebo chilli. „Rodiny takových dětí jsou ale obecně stále velmi málo informované. Netuší proto, že musí své děti natírat alespoň rostlinným olejem, aby se jim nevysušovala kůže,” vysvětluje Newton. Mnoho rodičů ani netuší, že musí své děti natírat opalovacím krémem, jinak jim hrozí rakovina kůže.
Se stigmatizací se Newton setkává už od útlého dětství, kdy se snažil zapojovat do kolektivu vrstevníků, případně pak ve škole. „Kamkoliv jsem přišel, děti se mi posmívaly. Volaly na mě různé nadávky a posměšky.” Některé z nich byly směrované také na problémy s očima. Kvůli absenci melaninu totiž lidé s albinismem často špatně vidí, zejména na ostrém světle nebo ve tmě. „Lidé ti pořád pokládají hloupé otázky. Dávají ti ruce přímo před obličej a výsměšně se ptají: ‚Vidíš mě?’ Pořád dokola,” líčí.
Sedni si a mlč
Pochopení se albínské děti v Ghaně často nedočkají ani ze strany učitelů, kteří stále ještě nemají o jejich stavu dostatek informací, někteří sami trpí předsudky a věří mýtům. „A tak tě kolikrát posadí úplně dozadu ve třídě, kdy vůbec nevidíš, co je na tabuli. Pokud se ozveš, řekne ti učitel, ať si sedneš a jsi zticha.”
Ghanští experti na albinismus uvádějí, že se děti potýkají také s příliš malým písmem v učebnicích a text nedokáží přečíst. Děti pak díky tomu často končí vzdělání předčasně a nedosahují žádné kvalifikace. Nemají tak možnost naplnit svůj potenciál a následně nezřídka končí, také kvůli diskriminaci na pracovním trhu, v chudobě. Newton dodává, že problémy nastávají také při psaní prověrek, kdy si albínské dítě nedokáže z tabule přepsat zadání. Když pak například jednou požádal spolužáka, aby mu zadání na papír z tabule opsal, protože ho nedokázal přečíst, byl učitelkou obviněn z podvádění a skončil v ředitelně.
Neplánované setkání s ředitelem školy pro malého Newtona ale znamenalo životní zlom. Rozhodl se totiž nelibou situaci využít k upozornění vedení, že mu škola nezaručuje stejná práva jako ostatním žákům. „A k mému překvapení ředitel na základě toho vydal nařízení, že se žádný z testů nesmí psát na tabuli. Měl jsem z toho obrovskou radost.” Tím to ale nekončilo. Prověrky sice učitelé žákům dávali na papírech, byly ale natištěné příliš drobným fontem. A tak svou energii zaměřil i tímto směrem.
Zevnitř
Právě osobní boj a malé výhry ze školních let ho motivovaly k tomu, aby se učitelem stal sám a snažil se zkostnatělý systém výuky a přístup mnohých učitelů změnit zevnitř. Vystudoval učitelství, později absolvoval specializované kurzy z managementu lidských zdrojů, speciální pedagogiky i albinismu v jihoafrické Pretorii a učení se věnoval několik let. On sám žádného albínského žáka zatím paradoxně neměl, přestože by si to moc přál, aby mu mohl jeho cestu trochu zpříjemnit, být mu vzorem.
I když už brzy po začátku své pedagogické dráhy patřil mezi oblíbené učitele, jeho první dny před tabulí nebyly snadné. „Když jsem přišel poprvé do třídy, děti se mě bály. Jedna dívka dokonce kvůli mně přestala do školy chodit,” dává se s odstupem let do smíchu. Jiné děti byly ale zvědavé, a tak za ním chodily s prosbou, zda si na něj mohou sáhnout. Chtěly zjistit, jestli po dotyku místo kontaktu na jejich těle nezbělá.
Dnes už Newton neučí. Díky své aktivitě a nasazení se z pozice učitele přes zástupce ředitele a ředitele školy vyšplhal až na ředitelství Ghanské vzdělávací služby ve městě Akuapem, obdobu České školní inspekce. Říká však, že když člověk s albinismem stoupá, musí neustále dokazovat víc než jiní, že na to skutečně má.
Ghanská vzdělávací služba spadá pod ministerstvo školství a věnuje se mimo jiné implementaci nových přístupů v učení i národních politik. Dělá také inspekce ve školách a zjišťuje, jaké jsou tamní poměry a jak pedagogové svou profesi zvládají. Newton pracuje v tiskovém oddělení instituce a stará se o komunikaci témat k veřejnosti. „Učení mi ale hrozně chybí.”
Terčem útoku
Albíni napříč Afrikou bývají v ohrožení života, protože díky přetrvávajícím mýtům někteří lidé stále věří, že obětování částí jejich těla přináší peníze nebo moc. A tak se stále v Ghaně, ale zejména v jiných afrických zemích, albíni dodnes stávají oběťmi únosů a vražd, především na venkově. Proto se podle Newtona mnoho z nich stěhuje do měst, aby byli v bezpečí. On sám se jednou terčem takového útoku stal. A šlo mu o život.
Bylo rok 2010 a on jel spolu s kolegy na pohřeb. Do vesnice, kde poslední rozloučení probíhalo, nebyl albínům dovolen vstup. Bohové si to prý nepřejí. Přesto se ale rozhodl se zemřelým rozloučit. Když stál v řadě lidí, kteří se podle tradice chodí nebožtíkovi poklonit, přistoupil k němu cizí muž a měl říct směrem k jeho kolegům: „Tihle lidé nejsou v naší komunitě vítaní. Tím spíš v náčelníkově paláci. Ať okamžitě odejde, nebo na to doplatí.” Když si pak sedli mezi ostatní pozůstalé, přišel další člověk a řekl obdobná slova. „V tu chvíli jsme si všimli, ze se začali kolem místa vytvářet skupinky mladých mužů, kteří se dívali naším směrem. Tehdy nám došlo, že je zle,” vzpomíná. A tak kolem něj vytvořili hlouček a vyvedli ho ven, aby ho ukryli v autě. „Zabili by mě.” Ve voze se pak musel skrývat několik hodin, zatímco auto skupina kolegů bránila vlastními těly.
Tento zážitek ho značně změnil. „Abych byl upřímný, bylo to strašné. Cítil jsem se hrozně. Mé kolegy, kteří tam se mnou byli, to šokovalo a přidali se pak ke hnutí bojujícímu za práva lidí s albinismem,” říká Newton. Dodává, že zážitek značně ovlivnil směr a způsob jeho aktivismu.
Přestože se podle něj situace lepší, zdůrazňuje, že ghanská policie v případech násilí a diskriminace lidí s albinismem dostatečně nejedná. On pokus o vraždu své osoby policii nahlásil, nic se však nestalo, přestože byla podle něj řada svědků. A nestalo se nic ani o pár let dříve, kdy zmizel jeho kamarád. On i jeho kolegové tvrdí, že byl zavražděn. Případ není dodnes vyšetřen.
Samota
„Lidé s albinismem se potýkají s diskriminací ve všech odvětvích života,” říká Newton. Jedním z nich jsou také milostné vztahy, kdy je pro ně velmi těžké najít seriózního životního partnera. Když už se s někým seznámí, většinou vztah krachne kvůli tlaku rodiny a přátel protějšku, kteří albínského nápadníka nebo nápadnici nepřijmou.
Nejvíce to podle Newtona dopadá na ženy, které mnohdy otěhotní a v tom momentě je muž opustí s vysvětlením, že by to rodina nepřijala. A rodina je v Ghaně základ všeho, exkomunikaci proto riskuje jen málokdo. Někteří pak svedou albínku proto, že věří, že sex s ní člověka vyléčí z HIV nebo jiných chorob.
Newton sám těmto problémům nečelí. Je šťastně ženatý a má několik dětí. Ani jedno není albín. „Až mě to mrzí, jedno bych si v budoucnu i přál,” směje se.
Foto: Lukáš Houdek