Oba rodiče jsou muzikanti, byla jste k hudbě vedena už od dětství?
Táta měl vlastní kapelu, hrál spolu se svými bratry a mě jako čtyřletou holčičku brával s sebou na zkoušky. Vzpomínám si, že moje sestřenice zpívala a já ji vždycky kousala do nohy, ať mě pustí k mikrofonu. Chtěla jsem taky zpívat. Máma hrála na klavír a zpívala, takže u mě bylo jasný, že hudbu budu milovat. Rodiče nás vedli ke všemu, co nás bavilo. Takže když jsme nastoupily na základní školu, tak rovnou i do základní umělecké školy, kde já hrála na klavír a sestra na housle. Ale v té době mě piano moc nebralo, protože jsme hráli klasiku a neměla jsem úplně příjemnou učitelku. Začalo mě to bavit až v okamžiku, kdy mě táta zasvětil do rockové hudby, protože on je duší rocker. Takže jsme spolu hráli Queeny. Ale ukázal mi také jemnou i silnou duši romské hudby. Od té doby jsem pak u klavíru seděla pořád a učila jsem se písničky podle kazeťáku. Pokaždé jsem si kus písničky přehrála, stopla, napsala si akordy a tak pokračovala, až jsem ji měla hotovou. Naučila jsem to pak i svoji sestru a sestřenici. Vzniklo z nás trio, které obráželo místní festivaly, získaly jsme i nějaké ceny, ale víc pro nás byly důležité ty zkušenosti na podiu. Rodiče mi platili i hodiny zpěvu a radovali se z toho, že jsem byla členkou roudnického dětského sboru, kde jsem pravidelně veřejně vystupovala.
Později jste se seznámila s Yvettou Blanarovičovou, která pomáhá už třináct let dětem ze znevýhodněného prostředí rozvíjet jejich talent v umělecké oblasti a ve sportu, a vystupovala jste v její kapele. Jak došlo ke spolupráci?
Sestra v té době působila v projektu Yvetty Blanarovičové La Sofia a já ji tam často doprovázela. Po nějakém čase mě Yvetta oslovila, zda bych nechtěla zpívat v její kapele. Přijala jsem bez váhání, byla to taková první větší zajímavá zkušenost a spolupráce v hudební branži. Vystupovali jsme pak dva roky po Česku a Slovensku.
Z učitelky zpěvačkou
Přestože by kdekdo čekal, že vaše první kroky logicky povedou na konzervatoř, vy jste nastoupila na střední pedagogickou školu v Litoměřicích. Co vás táhlo do školství?
Když mi bylo pět let, narodila se má sestra a v tom samém roce i dvě moje sestřenice a dva bratranci, takže nás dohromady bylo šest. Jako nejstarší jsem na ně dohlížela, vymýšlela různé hry a aktivity. Do toho mé tety pracovaly jako vychovatelky ve farní charitě v nízkoprahovém klubu pro romské děti, kam jsem taky docházela. A to mě inspirovalo natolik, že jsem celé dospívání byla přesvědčená, že chci pracovat s romskými dětmi, vést je a být pro ně pozitivním vzorem. Proto jsem o jiné škole než pedagogické neuvažovala. A to ani ve chvíli, kdy to pro mě bylo dost složité, protože jsem na škole byla jediná Romka a spolužáci mi to dávali pocítit. Nakonec se to zlepšilo a já si ve třídě našla své místo.
A kdy se ve vás touha stát se učitelkou vytratila?
V létě před nástupem do maturitního ročníku. Se sestrou jsme se zúčastnily umělecké dílny Idy Kelarové na Svojanově. Intenzivně se zpívalo a hrálo a ve mně se během těch čtrnácti dnů cosi zlomilo a já pocítila touhu studovat na konzervatoř. Rodiče byli překvapeni, protože do té doby jsem byla skálopevně přesvědčená, že budu pokračovat na vysoké škole pedagogické a pak nastoupím do mateřské školy. Jenže místo do Ústí jsem jela na přijímačky do Prahy. Dopadlo to tak, že jsem souběžně studovala dvě školy, což bylo o to šílenější, že jedna byla v Litoměřicích, druhá v Praze a já bydlela u rodičů v Roudnici nad Labem.
Pedagogické vzdělání se neztratilo, dnes působíte na Mezinárodní konzervatoři Praha – jak k tomu došlo?
Letos to bude deset let, co jsem po maturitě dostala od Emila Ščuky nabídku, abych se věnovala výuce zpěvu. Nejprve jsme učila hlasovou výchovu studenty herectví, takže jsem měla i žáky, kteří neuměli vůbec zpívat. Po dvou třech letech se otevřelo oddělení World music, ve kterém jsem se doslova našla a utvrdila se, že právě tohle chci dělat. Současně vedu i dvě jazzová oddělení, což je zase hudební žánr, který mě neskutečně baví.
Když se ještě vrátím ke studiu na konzervatoři, vystudovala jste klasický zpěv, což stále není u Romů běžné. Odjakživa jste tíhla ke klasice?
Zkrátka za mnou přišel ředitel Emil Ščuka a řekl mi, že zpívám dobře a měla bych zkusit klasický zpěv pod vedením Evy Zikmundové, která ve své době patřila mezi emeritní sólistky Opery Národního divadla. Mně se do toho nechtělo, ke klasice jsem v tu dobu blízko neměla. Dost jsem přestup na jiný obor zvažovala, uvědomovala jsem si náročnost operního zpěvu, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem se nechala ukecat, protože to, co mi předala paní Zikmundová, to mi nikdo nikdy předat už nemůže. Bylo toho tolik, že bych dnes zpěv mohla vyučovat i na vysoké škole. A jen jí dnes vděčím za to, že mohu pracovat se studenty. Nakonec jsem si klasiku zamilovala a je dnes součástí mého života, přestože se věnuji jiným žánrům.
Právě Eva Zikmundová vás připravovala v roce 2012 jako sólistku hudebního díla romského umělce Rogera Moreno Rathgeba Requiem za Osvětim. Stala jste se tak první romskou sólistkou, která vystoupila ve Dvořákově sále v Rudolfinu. Jak na tu zkušenost vzpomínáte?
Teď už krásně, ale večer před vystoupením na mě padla obrovská tréma a měla jsem pocit, že to nemůžu nikdy zvládnout. Bylo to i tím, že jako Romka jsem si ještě daleko víc uvědomovala, jak obrovský přesah má dílo Rogera Moreno Rathgeba, které vytvořil v reakci na osvětimské hrůzy. Bohužel není romské rodiny v mém okolí, která by nebyla poznamenaná genocidou druhé světové války včetně té naší. Romská a Sinti filharmonie z Frankfurtu nad Mohanem, v níž působí 75 profesionálních romských umělců dílo precizně nastudovala. Spolu se mnou se na podiu představili i operní pěvci Jana Wallingerová, Martin Šrejma a Martin Bárta. Doplnil nás tehdy fantastický Kühnův smíšený sbor. Přípravy jsem brala opravdu velmi vážně, to jinak ani nešlo. Paní Zikmundová byla stará škola, velmi precizní, každý tón musel znít dokonale. Dost mě hlídala i v osobním životě, nechtěla, abych kouřila, což přiznávám je moje letitá neřest, nebo se věnovala jiným žánrům obzvlášť jazzu, protože věřila, že se tím hlas ničí. Na zkoušku jsem musela chodit v sukni, protože v kalhotách by se špatně dýchalo. Takže když nás pak zcela zaplněné Rudolfinum odměnilo několikaminutovým potleskem vestoje, tréma ze mě definitivně spadla. Ale musím přiznat, že i když to byl neskutečný dril, pod vedením paní Zikmundové jsem zpívala nejlépe ve svém životě a měla jsem pocit, že zazpívám snad cokoliv.
Jenže vy jste jiné hudební žánry zpívat nepřestala, protože ve stejném roce jste už hostovala v Divadle na Vinohradech, kde jste se objevovala v muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle.
V tom jsem právě moc poslušná nebyla, i když jsem věděla, že se to paní Zikmundové vůbec nebude líbit, ale odmítnout takovou nabídku, kterou jsem ještě jako studentka konzervatoře dostala, zkrátka nešlo. S nabídkou na roli uklízečky, která nakonec stmelí rozhádaný tým manažerů, přišla Jana Balašová, která tehdy učila na konzervatoři, a její manžel Radek Balaš hru režíroval. Jana věděla, že zazpívat těžší gospelovou písničku nebude v mém případě problém, a měla pravdu, protože mi náramně sedla.
Jak vás ostřílení herečtí kolegové mezi sebe přijali?
Já myslím, že hezky, svědčí o tom i to, že jsem se do souboru okamžitě zapojila, navázala jsem tam další spolupráce, třeba s Bárou Polákovou, která v té době začínala se svou hudební kariérou, a já byla u toho, vytvořily jsme spolu několik písniček a odzpívaly několik koncertů. Spolupracovala jsem i s dalšími umělci, kteří v Divadle na Vinohradech působili. Ale mezi těmi všemi superlativy, na které ráda vzpomínám, mám bohužel i jednu takovou nehezkou vzpomínku. Šlo o jednoho herce, kterého nechci jmenovat, ale v šatně pronesl dost nejapné poznámky na Romy, přestože věděl, že tam sedím.
Jak jste zareagovala?
Zvedla jsem se a mlčky ze šatny odešla. On si to pak zpětně uvědomil, myslím, že mu to i přišlo líto nebo se cítil trapně, těžko říct, ale poté za mnou přišel a pronesl: „Tady je moje oblíbená zpěvačka“. Sice se vyloženě neomluvil, ale čert to vem, stávají se horší věci.
Vedle Divadla na Vinohradech jste v průběhu několika let hostovala i v Divadle Hybernia, v Hudebním divadle Karlín nebo Kongresovém centru, kde jste se objevovala v několika muzikálových titulech. Čím vás zaujalo herectví?
Když se ohlédnu zpátky v čase, tak jsem k herectví inklinovala už jako malá, velmi brzy se u mě začaly projevovat i jakési komediální vlohy. Takže já si v té různorodosti, co mi herectví nabízí, libuju. Na herectví je krásné, že si člověk odpoledne žije svým životem a večer se může na podiu převtělit prakticky do kohokoliv. Avšak vůbec první herecká zkušenost byla v Divadle u Hasičů někdy v roce 2009, kde jsme s partou amatérských romských herců sehráli komediální scénku, která odkazovala na různé dialekty romštiny. Lidi v publiku se mohli potrhat smíchy. Tehdy mě ještě nenapadlo, že se divadlu budu jednou profesně věnovat. O několik let později už jsem šla z role do role a vedle muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle jsem se objevila i v Antoinettě královně Francie, kde jsem měla hned několik rolí, v muzikálu Sibyla Královna ze Sáby, kde jsem si zahrála chůvu, objevila jsem se i v muzikálu Rocky, ale zmínit musím také muzikál SuperStar Company, který vznikl na půdě Mezinárodní konzervatoře Praha a kde jsem měla možnost podílet se na scénáři.
Nastavit zrcadlo
A tehdy jste se stala členkou profesionální romské divadelní skupiny Ara Art, která vznikla v roce 2011. Co vás tam přivedlo?
Mezi lety 2008 a 2013 došlo k prudkému nárůstu protiromských nálad v Česku. Probíhaly protesty na litvínovském sídlišti Janov, ve Varnsdorfu, které byly spojené s aktivitami krajní pravice – Dělnické strany a autonomních nacionalistů. Pamatuji i na protiromskou demonstraci v Rumburku, které se účastnilo až 1500 lidí a neměla daleko k pogromům. Protesty zacílené na Romy extremisté zorganizovali také v Brně, Českých Budějovicích, Duchcově na Teplicku nebo v Děčíně. Seděli jsme u jednoho stolu s Davidem Tišerem, Veronikou Jírů, Brigitou Károlyovou a mojí sestrou Jitkou a shodli jsme se, že potřebujeme něco udělat. Proto jsme se rozhodli, že uděláme aktivistické divadlo, a tak vznikla první autorská hra Guľi daj (Sladká máma, obdoba české Polednice) z pera Davida Tišera, která pojednávala o Romech z vlastního úhlu. Ale jak teď o tom vyprávím, tak se mi před očima vybavilo, jak jsme jako parta mladých lidí bydleli ve vyvýšeném přízemí, takže z ulice šlo všechno otevřenými okny slyšet. Zrovna jsme zkoušeli Guľi daj, když pod okny procházel náckové a křičeli protiromská hesla. Nikdo z nás neměl odvahu vykouknout z okna ven. Avšak do hry jsme dali maximum. O rok později vznikla organizace Ara Art.
Od té doby jste se začala věnovat autorským hrám. Jedna z nich je i monodrama Dajori, která měla světovou premiéru v Budapešti. Českému publiku se představila minulý rok během Světového romského festivalu Khamoro. Jak se vám příběh čtyř žen v jedné osobě hrál?
Dajori mě totálně pohltila a nejen tím, že mapuje příběh čtyř po sobě jdoucích generací romských žen, který odráží život Romů v romské osadě během 2. světové války nebo v hluboké totalitě, ale i proto, že jsem se od počátku na tvorbě scénáře podílela. Představení je plné dojemných, citlivých a mnohdy také krutých scén podle skutečné události. Všechno vznikalo od píky. Nebylo to o tom, že jako herečka jsem dostala do ruky scénář a roli jsem si měla nastudovat. Pracovalo se kolektivně, společně se vymýšlelo, jak příběhy pojmout, jakým způsobem se do žen budu na podiu převtělovat. Musela se ta má role detailně rozebrat a konzultovat s protagonistkami příběhů, podle kterých scénář vznikal.
Jaké jsou reakce diváků na vaše autorské hry, byla mezi nimi nějaká, která se vymykala?
Stalo se nám, že na hru Gádžové jdou do nebe, kterou režíroval Jiří Havelka, přišel manželský pár, který se zvedl a odešel v polovině představení. Uvaděčce si pak postěžovali, že nejsou rasisti, protože zaměstnávají Romku jako uklízečku. Hra nemá snahu někoho urazit, jen nastavuje zrcadlo a pracuje s různými stereotypy, které si mohou lidé do divadla přinášet.
Zjistila jste jako herečka při práci na inscenaci o sobě něco, co vás samotnou překvapilo?
Asi že dokážu před diváky odhalit samu sebe, své nitro. Mnohdy ukázat i to, co třeba na mně není tak fyzicky atraktivní. Dřív člověk chtěl na jevišti vypadat dobře, zamaskovat své nedostatky a zbytečně na ně neupozorňovat. Teď jsem dospěla do takové fáze, že mi ukázat své nedostatky vlastně nevadí.
Máte také televizní zkušenosti, v jednom z dílů seriálu Svatby v Benátkách jste ztvárnila romskou nevěstu po boku Josefa Šenkiho. Jaký máte vztah ke kameře?
Těžko říct, protože těch rolí před kamerou tolik nebylo, i když jich mohlo být víc, ale já je z důvodu zbytečné stereotypizace odmítala. Vadilo by mi hrát kriminálníka nebo zloděje. Dostala jsem třeba nabídku zahrát si Romku na azyláku, která tam žije s miminkem, kouří a mluví s přízvukem. Vím, že někdo by po té roli sáhl, ale pro mě je to něco, do čeho nikdy nepůjdu. I mou roli nevěsty ve Svatbách, která se mi z velké části líbila, jsem konzultovala s tvůrci, protože tam původně měla být scéna, kdy na veřejnosti kojím dítě. Já se na to upřímně dvakrát netvářila, tak mi nabídli, že by zrovna tuto scénu natočili s jinou herečkou. Na to se mi nechtělo přistoupit, protože i když bych scénu ve skutečnosti nenatočila já, tak přeci nebudu všem vysvětlovat, že tohle není s prominutím moje prso. Nakonec jsme se dohodli, že scénu ze scénáře vyškrtnou.
Může se zdát, že jste zpěv odsunula na druhou kolej, momentálně ale připravujete sólovou desku. Kdy má vyjít?
Nedala jsem si žádný termín, aby mě nic netlačilo a měla jsem volnost. Začala jsem pracovat na desce v létě a na každé písničce se více či méně podílím autorsky. Jedna je zcela z mého pera a bude i první, kterou vydám i s videoklipem ještě během září. Na desce spolupracuji s Jirkou Vidasovem a fanoušci se mohou těšit na funky, latino, balady nebo dokonce i house, ale tím pojítkem mezi jednotlivými písničkami je ženská síla a emancipace. Mezi hosty se objeví zpěvačka Gitana nebo Tomáš Botló. Desku dělám pocitově a nezáleží mi vyloženě na tom, aby písničky byly samé hity.
Foto: Archiv Pavlíny Matiové