Nikola Petrák strávila v zimě a na jaře několik měsíců prací v uprchlických táborech Obrenovac a Kikinda. Jaký je podle ní rozdíl mezi mužským a rodinným táborem? „V mužském táboře občas panuje napjatá atmosféra. Na pokojích jich je třeba i 30, žádné soukromí, žádný osobní prostor. Někteří takhle žijí už více než rok,“ líčí podmínky pro uprchlíky. „Přítomnost žen a dětí dělá atmosféru v rodinném táboře mnohem uvolněnější,“ dodává. Nikola popisuje vyhlídky uprchlíků v Srbsku jako ne optimistické. „Můžeš tady slyšet příběhy lidí, kteří jsou v Srbsku zaseklí už rok nebo dva a zkoušeli to přes hranice neúspěšně třeba i čtyřicetkrát. Příběhy o tom, jak je brutálně zmlátila pohraniční policie nebo o tom, jak je deportovali zpátky do Srbska. Příběhy o tom, jak byli několik měsíců ve vězení v Bulharsku v nelidských podmínkách.“ Sny uprchlíků popisuje jako podobné těm našim: „…chtějí bezpečí, vzdělání, chtějí si najít slušnou práci, usadit se, mít aspoň trochu důstojný život nebo se třeba setkat s někým z rodiny, kdo už sem přišel před nimi.“ Nikola v současnosti studuje VOŠ Caritas v Olomouci, která své studenty připravuje na sociální či humanitární práci. Součástí přípravy je mimo jiné i zátěžový výcvik, při kterém si studenti sáhnou na fyzické i psychické dno.
Pracovala jsi teď nedávno v Srbsku. Jaké je pro tebe srovnání Srbska s ČR?
Říkala jsem si, že to je přece pořád Evropa, tak to nebude tak hrozné. Přiznám se ale, že mě kulturní šok dost překvapil. Bělehrad je takové chudší evropské velkoměsto. Drtivá většina starých krásných domů tam chátrá, nikdo je neopraví, nerenovuje. Na některých budovách jsou ještě stále patrné stopy po střelbě. V předměstí Bělehradu, kde bydlím, je neuvěřitelné množství pouličních psů. Jednou jsem jich po cestě do práce, která trvá asi 15 minut, napočítala 14. Na ulicích je spousta odpadků, recyklace snad neexistuje. Uvědomila jsem si, že Česko je ve spoustě těchhle malých věcí blíž Západu a věci, které jsou pro nás samozřejmostí, o kousek dál na východ vůbec samozřejmé nejsou. Ale pozitivní kulturní šok to všechno vyvážil. Lidé tady jsou na první pohled sice chladní, ale jakmile se trochu otevřou, jsou neskutečně srdeční a pohostinní. Občas chodím kupovat jejich výbornou domácí zeleninu na trh a když řekneš, že jsi z Česka, hned se rozzáří a dají se s tebou do řeči. Srbština a čeština jsou si hodně podobné, takže se všude domluvíš rukama nohama. Skvělé tady jsou taky místní pekárny, které jsou otevřené 24 hodin, 7 dní v týdnu, a najdeš je na každém rohu.
Jak vypadají uprchlické tábory v Srbsku?
Loni médii proběhly zprávy o asi 1500 uprchlících, kteří squatují ve skladech u bělehradského vlakového nádraží v naprosto otřesných podmínkách. Tyto squaty byly nuceně vyklizeny a uprchlíci přemístěni do komisariátem spravovaných uprchlických táborů. Těch je v Srbsku 18 a já působím v co do počtu největším z nich, ve městě Obrenovac. Když jsem v únoru přijela, bylo tady přes 800 lidí. Poslední ověřená čísla, která jsem viděla, jsou z dubna, a to bylo 632 registrovaných lidí, převážně z Afghánistánu a Pákistánu, ale i z Indie nebo Somálska. Většina z nich utíká před válkou ve své zemi a drtivá většina z nich ve válce ztratila někoho blízkého. Tábor v Obrenovacu jsou bývalá vojenská kasárna, kde před vypuknutím uprchlické krize bydleli váleční veteráni. Zázemí tu není nejhorší, ve smyslu pokrytí základních lidských potřeb. Na druhou stranu tenhle tábor obývají jenom muži a občas tu panuje hodně napjatá atmosféra. Na pokojích jich je i 30, žádné soukromí, žádný osobní prostor. Někteří takhle žijí už více než rok. A uprchlíci v Srbsku, to nejsou jen ti registrovaní v táborech, ale taky stovky lidí, kteří žijí ve squatech v pohraničí s Maďarskem. Těm se dostává takřka nulové pomoci a situace tam je opravdu špatná.
Jaký je rozdíl mezi rodinným táborem a táborem pouze pro muže?
V takzvaných rodinných táborech panuje úplně jiná atmosféra. Po třech měsících práce v mužském táboře jsem byla hodně překvapená, jak na mě emočně působila distribuce hygienických potřeb v rodinném táboře v Kikindě. Přítomnost žen a dětí dělá atmosféru mnohem uvolněnější. Navíc tam jsou žadatelé o azyl, kteří chtějí v Srbsku zůstat, na rozdíl od obyvatel mužského tábora v Obrenovac, kteří mají namířeno dál. Většina rodin, se kterými jsem v Kikindě mluvila, už čeká na rozhodnutí rok a půl. Je to tábor uprostřed ničeho. Opravdu ty lidi obdivuju, že mají sílu to vydržet.
Jaké mají uprchlíci vyhlídky? A co by sami chtěli?
O Srbsku se někdy mluví v souvislosti s uprchlickou krizí jako o „popelnici Evropy". Můžeš tady slyšet příběhy lidí, kteří jsou v Srbsku zaseklí už rok nebo dva a zkoušeli to přes hranice neúspěšně třeba i čtyřicetkrát. Příběhy o tom, jak je brutálně zmlátila pohraniční policie nebo o tom, jak je deportovali zpátky do Srbska. Nebo o tom, jak byli několik měsíců ve vězení v Bulharsku v nelidských podmínkách. Velkým problémem jsou tady i takzvané „pushbacks" - praktika, kdy autority z jednoho státu zabrání uprchlíkům žádat ve své zemi o azyl a nelegálně je deportují, zpravidla do země, ze které přišli. Takže jejich vyhlídky nejsou zrovna růžové. V Srbsku nikdo zůstat nechce, chtějí se samozřejmě dostat do západnějších zemí. Situace na Balkáně se začíná poměrně rychle měnit a migranti směřují namísto do Maďarska čím dál tím více do Bosny a Hercegoviny po takzvané nové balkánské cestě. V ulicích Sarajeva jsou momentálně stovky bezprizorních uprchlíků. Bosenská vláda zatím neotevřela uprchlické tábory, kromě jednoho, který pojme asi jen 150 lidí. Pomoc nejzranitelnějším skupinám, jako jsou matky s dětmi a rodiny, zajišťují skupiny nezávislých mezinárodních dobrovolníků. Přitom sny uprchlíků nejsou zas tak odlišné od těch našich: chtějí bezpečí, vzdělání, chtějí si najít slušnou práci, usadit se, mít aspoň trochu důstojný život nebo se třeba setkat s někým z rodiny, kdo už sem přišel před nimi. To je ale často nereálné a někteří z nich se po tolika neúspěšných pokusech prostě vzdají a vracejí se do své vlasti. Psychické zdraví uprchlíků v Srbsku je tady momentálně hodně aktuální téma.
Jak se jim pomáhá?
Já osobně působím v organizaci BelgrAid. Naše organizace se skládá asi ze 40 dobrovolníků doslova ze všech koutů světa, všichni tvrdě pracují bez jakéhokoli nároku na odměnu. Kromě několika lidí tvořících takové pevnější jádro, kteří tady už jsou půl roku až rok, dobrovolníci přijíždějí nejčastěji na měsíc, ale často se stává, že je práce tak nadchne, že tady zůstanou několik měsíců nebo se sem vracejí. Celá organizace je hodně komunitně zaměřená. Všechny tady spojuje myšlenka, že uprchlíci, kterým pomáháme, jsou lidské bytosti, které si zaslouží důstojné zacházení. Máme tady několik projektů od týmu, který jezdí do Subotice pracovat s lidmi ve squatech v příhraničí, přes sklad, kde se třídí a skladuje oblečení a věci na hygienické distribuce, až po obrovskou kuchyň, kde se denně připravuje kolem 700 porcí. Když je uvařeno, jídlo se vozí na distribuci do nedalekého uprchlického tábora. Tam jídlo distribuujeme a potom organizujeme volnočasové a sportovní aktivity. Cílem těchto aktivit je zlepšit psychickou pohodu lidí traumatizovaných válečnými konflikty a jejich poměrně bezvýchodnou situací v Srbsku. Ti lidé často prožívají obrovskou beznaděj a deziluzi. Projekt kuchyně bude o prázdninách končit a organizace se chce více zaměřit na práci týkající se mimo jiné psychického zdraví uprchlíků. V plánu je otevřít centrum přímo v Obrenovac, které by se právě na toto mělo zaměřit.
Studuješ neobvyklý obor Sociální a humanitární práce. Co se vlastně učíte?
Učím se, jak daleko mají být v uprchlickém táboře záchodky od obydlí (smích). Ne sranda. Teda jako tohle se učíme taky, ale i mnoho dalších věcí. Na mojí škole se mi moc líbí to, že studuješ na plnohodnotného sociálního pracovníka, takže nabydeš všechny potřebné znalosti například z oblasti sociální politiky, přístupů v sociální práci a taky všechny ostatní věci, které by řádný sociální pracovník měl znát. To znamená, že se pak můžeš skvěle uplatnit v sociálních službách u nás, pokud chceš zůstat v Česku. Na druhou stranu studuješ i na plnohodnotného humanitárního pracovníka, takže se učíš právě o těch věcech z humanitární pomoci. Nejen to, jak daleko mají být záchodky v uprchlickém táboře, ale taky jak poskytovat humanitární pomoc, abys nenadělal víc škody než užitku, co a hlavně jak je třeba zajistit lidem v humanitárních krizích a tak podobně. Na mé škole je skvělé to, že tady získáš opravdu hodně praxe. Za celou dobu studia je to několik týdnů praxe v České republice v sociálních službách a neziskovkách a pak taky souvislá tříměsíční praxe v zahraničí, která je víc zaměřená do humanitární sféry.
Studenti oboru jezdí na praxi do zahraničí, často do míst, kde jsou komplikované podmínky k životu a práci. Jaká je na to příprava?
Řekla bych, že asi nejlepší, co může být. Je jasné, že de facto jedeš někam, kde nevíš, co bude, a vlastně tě na to ani nikdo nemůže připravit. Ale třeba na tom humanitárním oboru, který studuju, máme takzvaný zátěžový výcvik, který je na tohle tak trochu zaměřený. Všechny váže mlčenlivost, takže nevíš dopředu, co tě čeká, a musíš řešit různé zátěžové situace „tady a teď". Je to týdenní výcvik zaměřený na bezpečnost humanitárních pracovníků a zažíváš tam jednu situaci za druhou, kdy už si říkáš: „Tak tohle je teda fakt už moje absolutní psychické a fyzické dno…" Jen abys pak zjistil, že se vlastně dá jít ještě hlouběji (smích). Ale pak to přežiješ a uvědomíš si, že limity jsou jen v tvojí hlavě a hlavně se s nimi dá pracovat. Byl to asi můj nejbrutálnější týden v životě, ale těžím z toho nejen tady v Srbsku, ale i v životě. Tenhle výcvik ale není jediná příprava, kterou máme. Krom standardní teoretické přípravy v rámci vyučovaných předmětů míváme jednou do roka i Blok expertů, kde se potkáváme s odborníky z českých i zahraničních humanitárních organizací a máme s nimi přednášky a workshopy zaměřené na jejich reálné pracovní zkušenosti. A v neposlední řadě naši učitelé jsou skvělí a mnoho z nich má kupu praktických zkušeností přímo z oblasti humanitární a rozvojové práce.
Proč sis vybrala Srbsko?
Přišla jsem k tomu trochu jak slepý k houslím, a to ještě za pět minut dvanáct. Chtěla jsem pracovat s uprchlíky, ideálně blízko domova, a jet někam bez toho, abych musela nejdřív vykrást banku. Původně jsem měla jet jinam, ale pak spolužačky objevily tuhle zajímavou organizaci v Srbsku a ve mně to nějak zarezonovalo. Dala jsem na instinkt a po třech měsících tady musím říct, že vůbec nelituju.
Změnilo tě nějak to, co děláš?
Jo, myslím, že mě to hodně změnilo. Mohla bych mluvit o tom, jak se mi přeskládaly priority a hodnoty, jak ti tahle zkušenost postaví život do určité perspektivy. Uvědomila jsem si, že když se člověk pohybuje mezi lidmi, kteří nezištně pomáhají tam, kde vidí potřeby, v prostředí, kde jsou lidi nastavení tak, že se hledá způsob, jak udělat nemožné, spíš, než že to rovnou zabalíme, tak se to v něm taky nějak začne přepínat na tohle nastavení. A asi největší změna pro mě byla nějaký vnitřní prožitek při osobním kontaktu s lidmi, kterým pomáháš. Zjistila jsem, že mi vlastně dělá strašně problém o nich teď mluvit jako o uprchlících, protože to je vlastně nálepka. Jsou v první řadě lidi. Ta pomoc a kontakt s nimi je tady hodně osobní. Uvaříš jídlo, pak jim ho naservíruješ, vidíš, jak ho jí, často si k nim můžeš přisednout a najíst se s nimi, pak pro ně zorganizuješ nějaké aktivity. Vidíš bezprostředně plody svojí práce. Vidíš, jak jsou ti lidé vděční a jak reálně děláš jejich život, když už ne lepším, tak aspoň snesitelnějším. Samozřejmě, že to není černobílé a nastávají i nepříjemné situace. Je to ale asi nejvíc naplňující práce, kterou jsem kdy dělala.
O uprchlících a muslimech panuje řada předsudků, stereotypů i obav. Jaké jsou tvé osobní zkušenosti?
V uprchlickém táboře, kde převážně působím, jsou pouze muži a v drtivé většině to jsou muslimové. Ty první pocity jsou docela intenzivní, když se v táboře ocitneš jako žena a najednou jsi v jedné místnosti s asi 600 muslimskými muži a dolehne na tebe ta kulturní, ale i genderová odlišnost v plné síle. Uvědomila jsem si, že k nim podvědomě přistupuju a priori s nedůvěrou a ostražitostí. Ale ty se v mém případě rozplynuly na základě osobních zkušeností. Když jsme třeba po distribuci v táboře dělali nějaké volnočasové aktivity a mě už bolely nohy, tak jsem si u stolu přidřepla. Několik mužů kolem na mě začalo něco halekat v paštštině a nesouhlasně gestikulovat, což mě znervóznělo, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem se nedopustila něčeho kulturně nepatřičného. No a oni mi donesli židli. Doma mám kolem sebe mnoho starostlivých mužů a přátel, ale tenhle povyk kvůli bolavým nohám jedné ženské pro mě byla hodně velká exotika. Přijde mi, že jsou mnohem víc emocionálně naladění a otevření než my ve střední a západní Evropě. Jasně, že nejde generalizovat, ale popsala bych je celkově jako strašně srdečné, vřelé lidi. U nich je třeba normální, že jdou po ulici v objetí a drží se celou dobu za pravici. Nebo se spolu baví tak, že se prostě pořád tak přátelsky a družně dotýkají nebo drží na rameni a podobně. Vnímáš z toho to pouto a přátelství. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem si říkat, že na tohle by se lidi v Česku asi tvářili trochu divně. Protože muži přece city takhle neprojevují, a když už, tak určitě ne stejnému pohlaví. Ale ve skutečnosti, nejsme tady my ti divní?
Jeden z nejsilnějších momentů pro mě tady byl, když mi jeden z nich začal vyprávět o svojí ženě a dvou dětech. Že se mu to druhé narodilo, když už byl na cestě v Turecku. Zeptal se, jestli jsem muslimka, tak říkám, že ne. Říkal, že mu připomínám jeho sestru a jestli bych tady mohla být jeho sestra. Pak mluvil o svých snech, kde by se chtěl usadit a pracovat, aby za ním mohly jeho žena a děti přijet, prý inšá Allah (dá-li Bůh). Tak mu říkám, že mu to přeju a snad teda, že inšá Allah. A on prý, jestli se za ně můžu modlit. No, byl to hodně zvláštní rozhovor, ale uvědomila jsem si, že navzdory rozdílnosti našich kultur si dokážeme vzájemně projevit respekt a viděla jsem, že všichni máme sny i obavy, v něco věříme a doufáme a potřebujeme to s někým sdílet. O několik týdnů později jsem toho muže potkala v Bosně na náměstí v Sarajevu. Jaká náhoda! Měla jsem radost a zároveň cítila smutek. Člověk se neubrání přemýšlení nad tím, jak snadné pro mě bylo přejet hranice s mým českým pasem, ve vlastním autě, a jak strastiplná cesta to musela být pro něj. A to všechno jen kvůli tomu, kde se člověk narodil.
Jaký máš prozatím pocit z rozvojové a humanitární pomoci? Lze je dělat efektivně? Měli nebo neměli by se Češi angažovat ve světě?
Poslala bych všechny do světa a to povinně (smích). Uvědomit si, že jsou tady taky jiné problémy než ty naše a že mnohdy jsou ještě větší. Připomenout si, že toho máme spoustu, za co můžeme být vděční, a že se v té naší zemi a jako občané EU nemáme vůbec špatně a máme spoustu privilegií, které bereme jako samozřejmost, i když jinde tak samozřejmé nejsou. Udělat si vlastní názor na uprchlíky a lidi s jiným přesvědčením, světonázorem nebo hodnotami, a to na základě osobní zkušenosti a ne toho, co ukazují média nebo co hlásají populisté šířící strach a nenávist. Myslím, že Česko má humanitární organizace, které patří mezi světovou špičku jako třeba Člověk v tísni, ale obecně podle mě mezi Čechy ten princip solidarity s cizinci, humanitární pomoci nebo dobrovolnictví není až tak vžitý. Máme rádi svoje pohodlí, učí nás hledět si svého, cizí neznáme, proto se ho bojíme a nemáme ho rádi. Někdy mám pocit, že lidé ani neví, proč by vlastně měli pomáhat někomu druhému jen tak, natož jet třeba dělat dobrovolníka někam do zahraničí a ještě vynaložit vlastní prostředky nebo dovolenou. Přitom v jiných zemích je to úplně normální a lidi to berou až skoro jako svoji morální povinnost. Navíc je vědecky dokázáno, že altruismus dlouhodobě zvyšuje štěstí a spokojenost. Možná, kdybychom víc pomáhali, tak jsme všichni o něco šťastnější.
Foto: Nikola Petrák