„Ty čepice děláme jednoduše proto, aby mi netáhlo na hlavu,“ říká odhodlaně čtyřiapadesátiletá výtvarnice Olina Francová, která se už podruhé za svůj život potýká s rakovinou prsu. Ženy, které podstupují chemoterapii, přijdou ve většině případů o vlasy. Francová ze zkušenosti říká, že v první řadě nemá mnoho žen co na hlavu, pokud nechtějí nosit paruku, a na tu jim potom táhne. Současně je ale žena, zejména ta starší, bez vlasů podezřelá a setkává se s nepříjemnými pohledy okolí. „Pro ženu je to, že nemá vlasy, mnohdy určité stigma. Není to tak běžné, aby žena chodila holohlavá,“ říká. Na to reaguje čepicemi ChemoHats, které vyrábí spolu s designérkou Jitkou Arazimovou ve svém pražském ateliéru Franco Arazzi - pro svou potřebu a pro inspiraci ostatním ženám v takové situaci.
Že má rakovinu se Olina Francová dozvěděla už podruhé, po dvanácti letech. Tehdy prodělala chemoterapii začátkem léta a podle jejích slov si hlava na průvan celkem zvykla. Tentokrát však zasahuje do zimy a Francová proto potřebuje čepice. „Začaly jsme je nejprve dělat pro mě, ale děláme je také jako inspiraci pro ostatní ženy bez vlasů. Aby viděly, co se dá všechno dělat. Aby to fungovalo a bylo to současně hezké. Protože nabídka není – můžete si koupit paruku, turban, nebo si dát šátek. A dneska je šátek problém, co si budeme povídat, může vás někdo napadnout,“ popisuje Francová. „Bereme to tedy jako inspiraci, ne byznys projekt,“ dodává.
Podle Arazimové je pro čepice na holou hlavu klíčové, aby dobře seděly. Proto vyvinula speciální systém, jak je ušít přesně na míru. „Hlava se omotá igelitem, který se oblepí lepenkou – což pak přesně kopíruje tvar hlavy. Fixou se pak na ten model nakreslí členění čepice. Model se pak sundá, rozstříhá a máte střih. Sedí to perfektně,“ vysvětluje postup Arazimová.
Některé z čepic a klobouků, které ateliér Franco Arazzi pro ženy s holou hlavou - a zejména pro Olinu - vyrábí na míru. (foto: Lukáš Houdek)
Stigma holé hlavy
Francová s Arazimovou říkají, že se ženy bez vlasů podle jejich zkušenosti setkávají často s nepříjemnými pohledy okolí. Holá hlava u ženy také často symbolizuje nemoc a někteří lidé neví, jak se k takovým lidem chovat. Jak obě dodávají, hůře se podle nich se ztrátou vlasů vypořádávají starší ženy. „Na starší lidi se v podstatě nikdo nedívá. Jako kdyby neexistovali. V momentě, kdy by šla stará žena s holou hlavou, bude se na ni rázem dívat každý. To je pak dvojité trauma, kdy jsou staří lidé zvyklí, že se na ně nikdo nedívá a najednou je registrují všichni,“ popisuje Arazimová. „Dobře to je vidět například v čekárně na chemoterapii. Tam, pokud je někdo holohlavý, jsou to mladé holky. Staré ženy mají všechny ty strašné levné nepadnoucí paruky. A jsou vystrašené,“ doplňuje ji Francová.
Problém ztráty vlasů se ale zdaleka netýká jen žen po chemoterapii. Řada z nich o ně přichází také následkem alopecie. „Ten výsledek je stejný – je buď úplně bez vlasů, nebo jich má málo,“ říká Arazimová.
Olina Francová s Jitkou Arazimovou (foto: Lukáš Houdek)
Kamarádky od školy
Jitka Arazimová se s Olinou Francovou poznala na střední škole. Od té doby jsou kamarádky. Pracovat spolu začaly před dvanácti lety, kdy se Olina poprvé léčila z rakoviny. Jitka v té době odešla z reklamní agentury kvůli zdravotním problémům, které zapříčinil stres. Obě měly v té době dost volného času, a proto se rozhodly začít spolupracovat na věcech, které je baví. Založily arteterapeutické workshopy pro podnikatele a manažery, které po chvíli opustily a začaly vyrábět extravagantní kabelky.
Ty si zpočátku šily pro sebe, protože se jim nelíbila nabídka zdejších obchodů. To se rozkřiklo a začaly se jim ozývat ženy, které na tom byly podobně. „Začaly nám okamžitě tykat a vyprávěly nám i své problémy. Cítily, že jsme na podobné vlně. A začalo jich chodit víc a víc. Proto jsme se rozhodly kabelky začít propagovat a naši kolekci nafotit,“ vysvětluje Arazimová. Protože jejich kabelky jsou nekonvenční, rozhodly se jít stejným směrem při výběru modelek pro jejich prezentaci. Jejich první modelkou byla právě dívka s alopecií, dalšími byly ženy staršího věku. „A tam jsme narazily. Některá média o nás psala článek, ale jakmile jsme jim poslaly fotografie, bylo nám řečeno, že se na takové modelky jejich čtenáři dívat nechtějí,“ říká Arazimová.
Pro prezentaci svých tašek si často vybírají netypické modelky. (foto: Archiv Franco Arazzi)
Kolekce pro hendikepované
„Nesnažíme se bořit společenské konvence, ale chceme prostě žít po svém. A reagujeme na události, které nám přichází do života.“ Olina s Jitkou začaly před časem vyrábět takzvané Handibags. K těm je inspirovala dvojice kamarádek – jedna nevidomá a druhá po mozkové obrně na vozíku. Začaly vytvářet tašky, které odpovídaly jejich potřebám a současně měly jedinečný design. Jak uvádí na webu kolekce, nesnažily se o výrobu zdravotních pomůcek, ale o funkční módu pro uživatele, na které se mnohdy u módních značek zapomíná.
Na základě rozhovorů s hendikepovanými tak vznikly například větší tašky pro zavěšení na vozík, nebo menší pro připevnění na trup nebo nohu uživatele. Velký důraz kladly jak na funkčnost a vzhled, tak na zabezpečení proti případnému odcizení.
Kolekce ateliéru Franco Arazzi s názvem HandiBags vychází z potřeb hendikepovaných. (foto: Zdeněk Velen)
Blázen?
Jak se na Olininu aktuální zálibu v extravagantních čepicích dívají její nejbližší? „Jsem vdaná 37 let a manžel si zvykl, že jsem blázen. Vždycky jen protočí oči a doufá, že nebude muset jít vedle mě,“ směje se. „Děti se za mě ale určitě nestydí, podpora tam určitě je. Současně to už znají, není to poprvé, co mám rakovinu a mám holou hlavu, a chodí tedy bez studu vedle mě. Jen nevím, jestli by si tu čepici samy vzaly,“ uzavírá.
Úvodní foto: Lukáš Houdek