Je to jen několik dní, co jste se vrátili z “Radikaľneho ľudského turné vol. 2”, hráli jste během 7 dní v 7 romských osadách. Jak nápad jet coby hardcore/punk kapela zrovna do osad vznikl?
Datra: V roce 2015 v době uprchlické krize jsme se rozhodli udělat koncert v uprchlickém táboře v Rakousku. Hráli jsme nakonec v záchytném táboře ve Vídni, kde byl volnější režim a šlo to bez velkých příprav. Když jsme se vrátili, chtěl jsem, abychom v podobných akcích pokračovali. Několik dnů nato mi došlo, že nemusíme jezdit nikam za hranice, když přímo pod nosem máme romské osady.
A všichni v kapele hned souhlasili a přišlo jim to jako dobrý nápad?
Datra: Vlastně jo. Tahle kapela je super v tom, že když se zrodí nějaká zajímavá idea, tak všichni do toho jdeme po hlavě.
Jožko: Chtěl jsem poměry v osadách vidět na vlastní oči, řečí a mediálních výstupů člověk slyšel a viděl dost, byl čas na vlastní zkušenost. To mě taky motivovalo.
Znamená to, že před prvním turné jste v romské osadě nikdy nebyli?
Datra: Běžný Slovák z majority nemá obvykle důvod do osady jít, měli jsme to podobně.
Jako Beatles
Jak jste konkrétní osady do itineráře vybírali?
Datra: Pomohly nám kamarádky, sociální pracovnice Barbora Brichtová a Inge Doležalová z Prešova. Vytipovaly osady, které v té době měly za sebou nějakou projektovou spolupráci, a koncert pro ně měl být tak trochu odměna. Druhé turné jsme skládali zase s Barborou, ale také podle geografického klíče, abychom obsáhli celý region.
Která osada pro vás tehdy byla úplně ta první?
Fabko: Chminianske Jakubovany.
Jožko: Tam mě překvapila jedna věc, lidé v osadě žili v podmínkách, které pravděpodobně nikdo z nás nechce zažít, zároveň se mi ale zdálo, že v tom místní mají zavedený svůj systém, který funguje, a nepřišlo mi vhodné se k tomu nějak vyjadřovat nebo nad tím mudrovat. Takovou reakci jsem od sebe nečekal.
Co jste během těch prvních chvil v osadě prožívali?
Jožko: Připadali jsme si jako Beatles, děti běžely za naší dodávkou, vítal nás dav… (Smích)
Datra: Přece jenom jsme z punkové scény docela zvyklí na intenzivní prostředí. Pankáči jsou divocí, proto jsme asi nebyli nijak extra zaskočeni tím, že místní byli hodně kontaktní. Pankáči jsou vlastně taky minorita, jsou to takoví poloviční Romové. (Smích)
Slovenská kapela Rozpor hraje pro romskou osadu Kamenná Poruba.
Jak se plánuje koncert v osadě? To je přece jenom jiný punk než v klubu nebo na festivalu.
Fabko: Vozili jsme s sebou generátor, abychom byli zcela nezávislí na přípojkách a nikoho s tím neprudili. Nazvučit bicí, kytary a nějaký zpěvy není až takový problém, takže za půl hodiny jsme byli připraveni na koncert. Dali jsme 7 až 8 písniček a potom jsme ještě, aby se místní mohli taky zapojit, dělali bubnovačku. To bavilo hlavně děcka, dostaly vlastní paličky a mohly hrát s námi.
Datra: Hodně věcí fungovalo spontánně a nápady přicházely samy. Tak to bylo i s bubnovačkou, jednoduše jsme si říkali, že to asi baví každé děcko, tak jsme to vyzkoušeli a chytlo se to.
Před koncertem v osadě asi plakáty zrovna nevylepujete, jak se k místním dostane, že přijedete?
Fabko: Právě přes sociální pracovnice, které informaci trousí mezi jednotlivé rodiny.
Datra: Ale teď jsme třeba přijeli do Jarovnic (pozn. red. kde je jedna z největších romských osad na Slovensku) a tam o nás shodou okolností nevěděli. Romové se nás ptali: „A co vy tady děláte?“ a my říkali, že jsme přijeli odehrát koncert, a oni: „Tak hrajte.“ Děti se rozběhly po osadě, zprávu o koncertu okamžitě roznesly do všech chýší a za chvíli jsme měli publikum.
Jak reagovalo publikum na hardcore/punk, který hrajete?
Jožko: Podle nás punku až tak nehověli, Romové mají jiný standard hudby a svoji kulturu. To mi přišlo, že bylo docela cítit, že punk jim spíš naráží na hlavy, než že by pronikal dál. Rychle jsme to přijali a přizpůsobili se. Bubnovačku v podání Batacuda Bomba brali s větším pochopením, rytmy jim byly bližší a bavily je víc. Letos při tom druhém turné Datra prozíravě navrhl, že hodně rychlé punkové skladby nebudeme dávat na setlist a zahrajeme rockovější středně rychlé věci, což podle mě fungovalo lépe.
První turné jste si financovali sami. Ani u druhého jste si nehledali sponzora?
Datra: Nakonec jsme se rozhodli, že i druhé turné si zaplatíme sami. Nechtěli jsme na koncertech vyvěšovat nějaké bannery. Zároveň nám to přišlo jako nejlepší argument proti kritikům, aby nemohli používat oblíbený argument o penězích z našich daní, ze kterých je placeno něco, s čím nesouhlasí.
Pro Ukrajinu
Během prvního turné vám nedovolili hrát v Moldavě nad Bodvou. Přesněji řečeno Romové v osadě by chtěli, ale starosta vám to zakázal. Tohle městečko je nechvalně proslulé napadením Romů ze strany policejního komanda, které se dostalo až před Evropský soud pro lidská práva. Letos jste se tam vrátili a koncert odehráli. Jak to proběhlo?
Datra: Nechtěli jsme Romům v Moldavě dělat problémy, proto jsme tam tenkrát v roce 2018 uspořádali jen bubnovačku a koncert se dodatečně odehrál až letos. Teď to najednou nikomu nevadilo, i když tam působí stále stejný starosta. Zároveň jsme místním přivezli ocenění Roma Spirit, které jsme v roce 2019 získali za čin roku, a vzápětí jej věnovali obětem moldavské policejní razie, a kvůli covidu nebylo možné předat jej dřív. Když jsme ale chtěli v Moldavě promítat dokument, který byl natočen během prvního turné, měli jsme dojem, že už zastupitelé zase hledají spíš důvody, proč je to složité, než cesty, jak poskytnout prostory.
Z prvního turné jste natočili dokument, který je dostupný na Youtube. Tam Datra na začátku říká: „Doufám, že tímto nas*eme všechny debily!“ Komu to přesně bylo adresováno?
Datra: Náckům, šovinistům, ignorantům, buranům, hlupákům, zakomplexovancům, internetovým hrdinům, zbabělcům a hejtrům.
Letos jste s sebou na turné vezli také knihy z českého nakladatelství romské literatury Kher a v osadách je rozdávali. Jak na knihy, které jsou v romštině a češtině, Romové reagovali?
To vymyslela Barbora Brichtová, o které už byla řeč, a náš další kamarád Jakub Janda s tím, že by bylo fajn dostat romskou literaturu mezi Romy v osadách. Jasně, všichni tam romsky mluví, ale psanou romštinu často nikdy neviděli.
Na turné s sebou Rozpor vzali také knihy z českého nakladatelství romské lieratury Kher.
Četli jste některou z těch knih, co jste tam vezli?
Fabko: Já četl kousek z „Ještě jedno, Lído!“ od Ilony Ferkové a bavily mě ty historky z non-stopu.
Ve které osadě pro vás turné letos nejvíc rezonovalo?
Fabko: Pro mě asi ve Zborově, kousek od Bardejova. Když jsme přijeli, viděli jsme nejdříve lepší část osady, kde byly zděné domy. Začali jsme s místními domlouvat plácek, kde přesně koncert odehrajeme, a oni říkali: „Zůstaňte tady, dole už je to úplná apokalypsa.“ Dole byly zemljanky, chatrče sbité ze dřeva, takové sotva pohromadě držící stavbičky. Tak jsme zahráli dole, v apokalypse.
Datra: Pro mě taky Zborov a Jarovnic. V Jarovnicích jsme odehráli asi nejintenzivnější koncert, tam nás spontánně doprovázely i dvě místní tanečnice. A ve Zborově to mělo pod hradem v zapadajícím slunci hodně malebnou atmosféru.
Jožko: Pro mě mělo turné vzestupnou tendenci s každým odehraným koncertem a na konci už se mi to líbilo úplně nejvíc. Byli super vyhraní a energie, která z nás šla, byla nejsilnější.
Zdá se, že jste nezvykle angažovaná kapela. Hráli jste uprchlíkům, podruhé jedete turné v romských osadách, část honorářů posíláte na pomoc Ukrajině. Co vás k tomu vede?
Datra: Nemám rád slovo angažovaný, raději mluvme o aktivismu. Já jsem přesvědčený o tom, že aktivismus je nejúčinnější, když jej člověk nedělá na sílu, ale naopak, když ho to baví. A nás to baví, protože je to zajímavé, jiné a vlastně i dobrodružné. A za druhé s punkem a hardcorem se vždy pojila angažovanost. Pro subkulturu, do které patříme, jasné postoje k politickým tématům vždy patřily a podle mě to ani není otázka na nás, proč jsme takoví, ale na ostatní kapely ze scény, proč ony takové nejsou. Není to povinnost samozřejmě, ale pro nás je to přirozenost už od kořenů vzniku Rozporu.
Máte nějaké reakce ze scény? Komentují váš aktivismus ostatní kapely?
Datra: Máme jasnou podporu a občas někdo řekne, že by se s kapelou na turné přidal. A my říkáme jasně, ale udělejte vlastní turné, ať se ten koncept více rozroste a objede se třeba i více osad. Rádi předáme nějaké rady a know-how, když bude zájem, ale vzít dodávku a techniku a vydat se do osady zvládne asi každá kapela. Od začátku války na Ukrajině jsem ale trochu rozčarovaný, že není větší odezva ze scény, že se k válce hudebně nevyjádřila žádná hardcore/punk kapela.
A vy máte nějaký song o válce?
Taky nám to trvalo, ale právě dokončujeme klip k písničce na podporu ukrajinských bojovníků proti ruským okupantům. Venku to bude během několika nejbližších dní, pracovní název je Vítězové. Nerad bych byl nefér, protože hodně jednotlivců ze scény jezdilo na hranice pomáhat uprchlíkům, finančně přispívá apod., ale přímo do jejich hudby to téma neproniklo.
Verbování první romské punkové generace v osadě v Plavockém Štvrtku.
Je asi brzo se ptát, ale stejně, pojedete i na třetí turné do osad?
Datra: Když jsme v neděli skončili turné, tak jsme si hned řekli, že bychom si dali rovnou ještě další týden, už jsme byli takoví dobře rozjetí (smích). Za mě si spíš myslím, že pojedeme, ale na přes rok.
Jožko: Už jsme přece trochu načali výchovu první mladé punkové generace v osadách, tak by to byla nezodpovědnost, nepokračovat (smích).
Otevírá váš aktivismus, koncerty v osadách, dveře k nějakým jiným fanouškům?
Datra: Chceme, aby se o tom turné mluvilo, aby jej reflektovala média. Doufáme, že přitáhne pozornost k závažnějším tématům jako sociální vyloučení nebo chudoba. Rádi bychom, aby se majorita přestala stranit a obávat lidí z osad. Když jsme jeli do Zborova, potkali jsme na pumpě dva mladé stopaře, kteří se nás ptali, kam jedeme. Byli dost vykulení, když jsme jim říkali, že jedeme hrát do osady. Jeden z nich měl takové ty obvyklé rasistické kecy, ale druhý se doptával a nakonec na koncert večer dorazil. To jsou přesně ty chvíle, kdy si říkám, že to má smysl.
Foto: Archiv Rozporu