V registrovaném partnerství žijí Petr s Honzou přes osm let. Už víc jak rok a půl také vychovávají adoptivního syna Vojtu. Cesta k němu však nebyla snadná, jelikož člověk žijící v registrovaném partnerství si na rozdíl od nesezdané osoby dítě v Česku ještě v roce 2016 adoptovat nemohl. Petr se proto obrátil na Ústavní soud, který mu dal za pravdu. I přes různé těžkosti a nepříjemnou pozornost, které bývá rodina vystavena, muži říkají, že jsou šťastní. Nyní už téměř rok žijí v Holandsku a Vojta ve své nové rodině, zdá se, vzkvétá.
Honza s Petrem se poznali téměř před jedenácti lety. Ačkoliv jde často o jeden z bodů videí typu „10 věcí, které rozhodně neříkejte gayům”, v jejich případě jim změnil život. Kamarádka totiž Petrovi oznámila, že zná jednoho sympatického gaye a že by se měli seznámit. Přestože už tehdy existovaly online seznamky, rozhodl se Petr neznámého muže na základě popisu kamarádky vyhledat. „Dala mi na něj telefonní číslo, ale to nefungovalo,” říká Petr. „Pak už jsem znal jen jméno a firmu, kde pracuje. Nevěděl jsem ale, v jakém formátu mají pracovní e-maily, tak jsem si prostě sedl k počítači, napsal jsem mail člověku, kterého jsem nikdy neviděl, a poslal ho na několik různých adres. O pár dní později přišla odpověď.” Domluvili si rande, klaplo to a brzy se sestěhovali. Možná i proto, že zjistili, že se narodili ve stejný den, měsíc i rok. Petr pak občas z legrace říká, že datum narození je jediná věc, kterou mají společnou. Už více než osm let ale žijí v registrovaném partnerství.
Zleva: Petr a Honza
Na dítě jsme mysleli vždy
O tom, že by rádi měli potomka, hovořili už od doby, kdy uvažovali o společné budoucnosti. O jiných možnostech, než je adopce, nepřemýšleli. V Česku registrované páry děti společně adoptovat nemohou, tehdy ještě nesměli ani jednotlivci, kteří v registrovaném partnerství žili. Pokud by Petr registrovaný nebyl, a byl by tedy svobodný, podat úspěšně žádost o adopci by mohl. Rozhodl se proto za pomoci právníků organizace PROUD celou záležitost dovést až k Ústavnímu soudu, aby poukázal na znevýhodnění, kterému čelí. Vydal se klasickou cestou, kdy na úřadu na Praze 13, kde v té době s Honzou žili, podal žádost. Telefonicky mu bylo sděleno, že z výše uvedených důvodů dojde k jeho vyřazení. Nechal si rozhodnutí poslat písemně a v tu chvíli se mohl pustit do boje. „S právníkem Petrem Kallou jsme si byli jistí, že je právo na naší straně, protože šlo o jednoznačnou diskriminaci. Negativní výsledek jsem proto ani neočekával.” Právník pak případ skutečně až k Ústavnímu soudu dovedl a ten v červnu 2016 rozhodl o zrušení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, který zamezoval jednotlivým registrovaným gayům a lesbám osvojit si dítě.
Zanedlouho po rozhodnutí soudu se pak Petrovi ozvali z příslušného odboru pražského magistrátu s otázkou, zda v adopci chce pokračovat. „Pokračovat jsme samozřejmě chtěli, měli jsme velkou radost, že nám dal soud za pravdu a my se zas mohli posunout dál,” líčí. „Upřímně ale musím říct, že celý proces byl velmi náročný a dokonce jsme ho chtěli i několikrát vzdát. Někdy byl ten tlak na nás až moc velký. Zpětně už bych do toho jako první znovu nešel,” dodává otevřeně. Podle něj je adopce zatěžkávací zkouškou pro kohokoliv. V jejich případě se přidala ještě řada dalších překážek, protože byli vůbec prvním gay párem, který si měl u nás dítě osvojit, skrz registrovaného Petra. „Někde ani pořádně nevěděli, co s námi a s celou věcí nesouhlasili. To nám pak také dávali náležitě najevo. Jinde na nás byli naopak moc milí a nápomocní,” říká Petr.
Do celého procesu tedy znovu nastoupili v srpnu 2017, kdy sociální pracovnice zjišťovaly jejich podmínky, v říjnu prošli intenzivní přípravou v Institutu náhradní rodinné péče NATAMA i následným psychologickým vyšetřením. „Musím říct, že příprava pod vedením Petry Winnette byla skvělá a že jsme ani chvilku nepocítili jako dva tatínci nějakou negaci, ale naopak velkou podporu,” zmiňuje Honza. „Sexuální orientace totiž nevypovídá nic o tom, jaký je člověk rodič,” doplňuje.
Po úspěšném absolvování této povinné přípravy byl Petr na magistrátu v březnu téhož roku zapsán do seznamu žadatelů. Už v květnu se pracovníci ozvali s tím, že pro ně mají chlapečka. „Byl mu skoro rok, byl v péči přechodné pěstounky na severní Moravě a hrozil mu velmi brzy nástup do dětského domova. Proto jsme museli jednat rychle. Byl to velký šok jak pro nás, tak pro mého zaměstnavatele,” vybavuje si Petr. Oznámil mu totiž v podstatě ze dne na den, že si musí jet chlapečka převzít a tím v práci de facto skončit. Dodává, že vše šlo tak rychle proto, že byli ochotni osvojit si dítě jakéhokoliv etnika, čímž se jejich šance mnohonásobně zvýšila. „Chtěli jsme dát domov a lásku opuštěnému dítěti, a neřešili, zda bude takové, nebo makové. Za tím si stojíme doteď,” zdůrazňuje Honza.
Vojta
Nejprve se na malého Vojtu jeli Petr s Honzou společně podívat. První setkání proběhlo u pěstounčiny doprovodné organizace, tedy na neutrální půdě, kde domluvili způsob i harmonogram Vojtova předávání. Po dalším společném setkání s pěstounkou ve městě se na čas Petr do její obce přestěhoval, aby se mohl s chlapcem setkávat a začali si na sebe zvykat. První dva dny bydlel na hotelu a za Vojtou jen docházel, pak se k pěstounce nastěhoval a Honza dorazil na víkend. Po několika dnech a rozhodnutí soudu, který vydal předběžné opatření o svěření do péče, si Petr odvezl Vojtu domů a mohli společně oslavit jeho první narozeniny už v novém domově.
„Strašně se nám ulevilo,” popisuje Petr pocity ve chvíli, kdy s Honzou a Vojtou byli už společně sami doma. „Jedna část, ta nejdelší a nejvíc nepříjemná, byla za námi.” Zároveň ale vpadli do úplně nové životní etapy, kdy se ze dne na den začali starat o roční miminko. „Špatně jsme spali, asi jako každý rodič s malým dítětem. Vojta se v noci budil a hledal dudlík, byli jsme z toho přerušovaného spánku jako zombie,” směje se Petr. „Já jsem byl s Vojtou doma, Honza chodil do práce, kde se mu to navíc v tu dobu nakupilo a on tam trávil i víkendy.” Začátek byl složitý i pro samotného Vojtu, který si musel skoro po roce zvykat na nové lidi i prostředí. „Naštěstí se vše časem zlepšilo a když začal Vojta chodit, získal tím na sebedůveře a hodně se zklidnil,” popisuje Honza.
Vyhráno tehdy ještě neměli. Čekali ještě na soud, který měl Petrovi chlapce definitivně svěřit do péče. „Chodily k nám samé kontroly. Myslím, že jsme jich měli víc než jiné páry. I naše sociální pracovnice, které byly moc milé a nápomocné, říkaly, že jsme si opravdu užili své,” líčí Petr. K jejich úlevě mu vloni v únoru soud Vojtu do péče svěřil. „Byli jsme moc šťastní. Pak v klidu doma jsem malého chytil do náruče, slzy tekly a mně se strašně ulevilo. Ještě dnes to na mě čas od času přijde, když se na mě malý usměje ráno z postýlky nebo když spolu zpíváme. Vzpomenu si, čím vším jsme si museli projít, ale teď máme takového krásného syna a neubráním se slzám,” přiznává.
Nekonečná pozornost
Jelikož se stali historicky prvním registrovaným gay párem, který si skrz Petra v Česku dítě adoptoval, není veřejnost na dva otce s kočárkem příliš zvyklá. A tak se setkávali od počátku se zvídavými pohledy, nepochopením i obtížemi. „Je to konstantní pozornost. Jdeš s kočárem po chodníku a lidé se otáčí, pořád na tebe někdo kouká nebo se tě na něco ptá,” vykresluje Petr. „Je to pochopitelné, lidé na to nejsou zvyklí, ale pokud to člověk zažívá neustále, je to vysilující.” Dodává, že to může souviset také se skutečností, že v Česku ještě není úplně běžné, aby se o děti staral také otec, a tak například pravidelná přítomnost muže se synem na dětském hřišti budí podezření. „Měl jsem pocit, jako bych byl něco podivného, přitom v mnoha jiných zemích je běžné, že se otcové svým dětem věnují. Matky, které na hřiště chodily, se na mě dívaly zvláštně. Stále se mě ptaly, kde je maminka,” vzpomíná. Nepochopení pak do jisté míry zažíval také na úřadech nebo v nemocnici, stávalo se mu také, že mu chtěly zejména starší ženy radit, jak má Vojtu přebalovat nebo krmit.
Zaslíbený Amsterdam – zde jsem člověkem
Honza vloni zjara nečekaně dostal nabídku práce v Amsterdamu. Po delším zvažování ji přijal a rodina se tak v květnu přestěhovala do Holandska. Z toho měl nakonec Petr radost, protože vždy tak trochu po životní zkušenosti v Nizozemí toužil, především kvůli tamním velmi liberálním zákonům vůči LGBT menšině. A to se potvrdilo i ve skutečnosti. „Je to tu úplně jiný svět. Najednou tu nejsme za exoty, kteří se rozhodli stůj co stůj adoptovat dítě. Lidé se na nás dívají úplně normálně jako na dva tatínky,” líčí své dojmy Petr. „Manželství gayů a leseb, včetně adopcí, tu je možné už skoro dvacet let. Proto to lidé, když jim popisujeme, čím jsme si při snaze o adopci u nás prošli, vůbec nedokáží pochopit,” přidává Honza. „Po zavedení manželství pro gay a lesbické páry se tu totiž nic závažného nestalo, vše běží dál, lidé jsou zde stále stejně milí, usměvaví a přející. Apokalypsa nenastala,” doplňuje. On je pak podle svých slov u svého zaměstnavatele, lékaře, na úřadech nebo ve školce vnímán automaticky jako druhý rodič.
Vojta s prarodiči
Dvou a půl letý Vojta si v nové rodině postupně zvykl. Zejména na Petra je i díky své dosavadní životní zkušenosti velmi fixovaný. Proto se s Honzou po poradě s psychology z Institutu NATAMA, kam nadále docházejí na konzultace, rozhodli, že ho do školky zatím dávat nebudou.
Rodinu však trápí ještě jedna skutečnost. S ohledem na českou legislativu má na Vojtu práva jen Petr. Jelikož u stejnopohlavních rodin není možné, aby si druhý rodič dítě přiosvojil, zůstává dosud rodina v právní nejistotě. „I když jsme dlouhým adopčním procesem museli projít oba, můj partner nemá k našemu Vojtovi žádná práva ani povinnosti. Jako rodič jsem v rodném listě zapsán pouze já. Vojta má tedy fakticky dva rodiče, oficiálně dle českého práva jen jednoho,” uvádí Petr.
Normální život
„Líbí se nám tu. Upřímně můžu říct, že jsme si tu po tom martiriu s úřady v Česku hrozně oddychli a můžeme konečně začít žít normální život, jaký jsme vždycky chtěli. Bez toho, abychom se museli neustále obhajovat,” líčí své pocity Petr. Možnost návratu do vlasti nechávají otevřenou. „Myslím, že se nám začne stýskat, hlavně po rodině.” Přiznává však, že při návštěvách Česka propadá skepsi při vnímání nálad, jaké aktuálně ve společnosti panují. „Všichni pořád řeší uprchlíky, jsou negativní, naštvaní. Já to teď vnímám mnohem silněji, když máme Vojtu a představím si, že takhle třeba budou lidé jednou mluvit o něm.” Vojta je totiž snědý, rodiče se proto obávají, že se bude v budoucnu v Česku potýkat s předsudky. „Tady to nikdo neřeší. Na ulici jsou tu různobarevní lidé a tak to je i v rodinách,” říká Petr. „Na hřišti se s námi lidé přátelí, potkávám se tam i s množstvím otců, jelikož tady mají zavedeny tzv. otcovské dny. Jeden den v týdnu se o potomky stará namísto matky právě táta,” usmívá se.
Jako v případě většiny jiných rodin se s příchodem potomka obrátil jejich život naruby. Honza nadále pracuje jako ekonom, s Vojtou je doma Petr, který současně na částečný úvazek a na dálku po nocích pokračuje na pozici redaktora jednoho českého magazínu. Vojta jak Honzu, tak Petra oslovuje jako táty. „On to zatím vůbec neřeší. Je náš, bereme ho od začátku jako vlastního a nikdy mě nenapadlo, že je adoptovaný. Všechno s ním probereme, až ještě trochu vyroste,” uvádí Petr. „I když se nám život obrátil naruby a museli jsme spostu našich zájmů značně omezit na minimum, myslím, že můžu říct, že jsme šťastní.” Současně doufá, že se v Česku situace změní a i on si bude moct Honzu regulérně vzít a Vojta tak bude mít druhého tátu i formálně. „My i naše rodiny se na to moc těšíme,” uzavírá.
Foto: Archiv rodiny