Petr Horký je jedním z nejvýznamnějších českých cestovatelů současnosti. Nejprve se prosadil v televizi moderováním pořadů Hip Hap Hop, Pyramida nebo Studio 6. Jako cestovatel, dokumentarista a spisovatel pak navštívil desítky zemí. K rozhodnutí cestovat mu pomohlo mládí prožité za komunistického režimu. „Navenek všichni vypadali stejně, ale uvnitř byla podezřívavost, ublížení, strach… jako mladý jsem přesně věděl, co mi nejvíc chybí: svoboda a cestování,“ popisuje svou motivaci. Na začátku bojoval s vlastními předsudky. „Můj stereotyp byl úplně stejný, jako má většina lidí, než poprvé někam odjedou, a sice připadal jsem si chytře a přemýšlel jsem, proč ti kolem jsou tak blbí, že žijí jinak.“
Vyrůstal jsi v komunistickém režimu, jaké na to máš vzpomínky?
Bylo mi 17, když přišla Sametová revoluce. Takže jsem viděl kolem sebe to břemeno, to dusno nepojmenované sdílené viny, sdíleného strachu. Navenek všichni vypadali stejně, ale uvnitř byla podezřívavost, ublížení, strach a ještě hlouběji, což by možná většina lidí nepřiznala, výčitky svědomí za malé srabárny, proti kterým se lidi nedokázali postavit. Tím nikoho nesoudím, snažím se postihnout jedovatost manipulativní a totalitní politiky. Měl jsem štěstí, dárek od osudu, že jsem nikdy nebyl před zásadní volbou - pravda a sebeúcta spojená s vyhazovem z práce versus možnost někoho bonznout či jenom nechat před očima šikanovat. Podepsaná žádost o vstup do strany a s tím už věčné vědomí slabosti a ponížení. Z toho se rodí takovéto „co mi kdo bude povídat, za komunismu se žilo jinak!” anebo hrdost, ale mnohdy velké trable. Taky mám ale fantastické vzpomínky na to obrovské vzepjetí, nadšení, sounáležitost, když to ruplo, komouši šli do kytek a lidi začali věřit, že teď už si tu zemi uděláme po svém. Jako když se povede svatba - další roky ukážou, co máme v sobě. Někomu se to povede, někomu ne. Ale když se na začátku dva začnou balit, když jdou spolu poprvé do postele, tak všichni věří, že teď je to nejlepší, teď to zvládneme. Vždyť i ta věta „ale já si to představoval jinak” se tak často opakuje v souvislosti s naší demokracií i s těmi mezilidskými vztahy.
Jak ses dostal k cestování?
Chtěl jsem, toužil jsem po tom. Není větší síla, než když se člověk pro něco doopravdy rozhodne - to není žádná novina. A já se rozhodl. To se ještě vztahuje k těm komunistům v dětství a k věku, kdy přišla revoluce: jako mladý jsem přesně věděl, co mi nejvíc chybí: svoboda a cestování. Tím pádem když to šlo, tak jsem vyrazil. Dokázal jsem se rozhodnout. Takže jsem věděl, co nesmím a díky tomu jsem jasně věděl, co nejvíc chci. Dnešní posedlost „hlavně nikoho nijak neomezit!” je v tomhle jedovatá. Dneska to mají lidi těžké, protože můžou cokoli, a když se najednou rozhodnou, všechno ostatní vlastně nechají stranou - to je podstata jakékoli volby. A tak raději spousta z nich nic nedělá pořádně, nikoho nemiluje naplno, žijí jenom na hromádce, aby mohli kdykoli utéct - a pak se někteří trápí tím, že jejich celý život je jenom načančané provizorium. Podle mě toto je i trošku podstata toho nadávání na život v nejopulentnějším období lidských dějin. Kdyby nám osud dal trochu po hubě a pak to rychle vrátil zpátky tam, kde je to dnes, to by byla paráda. Ale v dějinách se to moc často neděje. Když už změny, tak velké a nafurt.
Doporučil bys lidem cestovat?
Jednoznačně ano. Protože se mi nechce donekonečna mnohdy marně vysvětlovat, že lidi v jiných zemích nejsou blbí, ale prostě praxe jejich životů v daných podmínkách po generace dovedly celou populaci k tomu, jak žijí.
Máme se co učit od jiných kultur? Jaké největší překvapení, vzhledem ke svým vlastním stereotypům, jsi zažil?
Můj stereotyp byl úplně stejný, jako má většina lidí, co poprvé někam odjedou, a sice připadal jsem si chytře a přemýšlel jsem, proč ti kolem jsou tak blbí, že žijí jinak. No a postupem času mi začalo docházet, že těch pravd a správných postupů je na světě hodně.
Jaká je podle tebe česká povaha, po tom, co máš srovnání ze spousty zemí?
Vždycky jsem bojoval za to, že nemáme národní rys, ba co víc, byl jsem přesvědčen, že něco jako národní rys v podstatě neexistuje nikde na světě. Ale teď už si myslím, že jsem se pletl. V tom, jakou máme výbavu, když se narodíme, v tom, co z nás může být - v tom si myslím, že si jsme v naprosté většině na světě rovni. Ale pak nastupují národní stereotypy, které v tom malém dítěti umocňují posun nějakým směrem - a tak Severoameričané mívají vysoké sebevědomí, Severoevropané bývají otevření a celkem autentičtí. Češi a Češky si často lebedí v roli oběti, radši než přijmout zodpovědnost za vlastní život, často si při rozhodování zvolí i horší variantu, která ale umožňuje ukazovat na někoho cizího jako na viníka vlastních neúspěchů. Já nevím, třeba to máme nějak historicky už od násilné rekatolizace po Bílé hoře, od toho vymlouvání se na Habsburky, i když to byla docela osvícená monarchie. Raději bulíme, než abychom vstali a šli risknout, že dostaneme po hubě - ale taky třeba vyhrajeme a najednou to bude lepší.
Je nějaká kultura, kde bychom se mohli inspirovat?
Nesdílím takové to nekritické nadšení z východních nauk, z buddhismu a hinduismu, zkušenost mne učí, že nakonec je to vždycky o konkrétních lidech. Ale nejvíc lidí, kteří dokázali hledat to pozitivní na svém životě a nejmíň nadávat, že se nemají jako tamten od vedle, jsem potkal právě v Asii. Tak možná kdybychom se začali učit, že je lepší chtít mít taky krávu, než aby sousedovi zdechla, tak by to bylo fajn. Že je lepší dodržet slovo, mezi sebou i v EU, v NATO - než bonzovat, že tamti to taky porušili. Uvěřit tomu, že dodržovat pravidla je z dlouhodobého hlediska efektivní. Tolikrát jsem slyšel argument, že v dnešní době je potřeba být svině, protože slušný člověk má nakonec vždycky míň než zloděj - proč ne, asi to je pravda, ale je ten zloděj šťastnější? Žije spokojenější život než já?
Lidé jsou teď velmi vystrašení z muslimů, z islámu, někteří taky z Afričanů. Jaký máš na to názor?
Dával bych si bacha obecně na zlé lidi, ne na konkrétní příslušníky nějaké rasy nebo náboženství. To zaprvé. Rozčilují mě ty projevy hlouposti od jinak normálních lidí, že islám je to samé jako fašismus. Dále musíme pomoci lidem, rodinám, co utíkají z válek - to je tragédie a pohroma. Ale zatřetí teď pozor, teď naštvu spoustu mých kamarádů kavárníků a sluníčkářů: nevidím nic dobrého ve velkém míchání naší a blízkovýchodní kultury. Obecně nevidím moc dobra ve velkém míchání jakýchkoli odlišných kultur. Proto podle mne rozhodně pomáhat, ale nejvíc v místě, kde je problém. Moc rád doma vítám návštěvy svých přátel, ale to neznamená, že u nás hned musí všichni začít bydlet. Jenže ono se blbě obhajuje před voliči, že pošleme balík peněz někam na druhý konec světa. Líp se vysvětluje vystrašené partě poblázněných lidí, že mají zvolit někoho, kdo se teatrálně bojí chodit po Praze a dá vyzbrojit policii. To je pak o tom, kdo je státník a kdo je zloděj a kariérista.
Co je pro tebe etické cestování, etika cestovatele?
Složitá otázka. Na to se píšou celé knihy, ne? Za mne snaha zůstat sám sebou, být autentický a otevřený tomu, co přichází, snažit se to pochopit. A respektovat, přijmout místní zvyky a dobré vychování. To stejné vyžaduji od těch, co přijedou k nám. Ať už z Ruska nebo Německa jako turisté i od těch, co přijedou do Evropy, abychom jim pomohli. Rádi, ale když jste u nás, tak podle našich pravidel, našich zvyklostí a našeho dobrého vychování. Respektuji vás, ale chci vidět, že také vy respektujete mě. Myslím, že tady mikro a makro funguje podobně: vítejte na návštěvě, ale pokud se nechcete chovat tak, je se u nás doma chováme my, díky, ale běžte už jinam. Nastupuje úplně nová kvalita mezikulturního soužití - jak máme globální propojení světa, lecjaké nevinné chování má úplně jiný výklad doma. A jiný na druhém konci Facebooku anebo televizního vysílání. V rámci práce na filmu Civilizace jsem teď v Egyptě natáčel s místními chlapy a pouštěl jsem jim naše západní politiky: Bushe, když na něj na tiskovce v Iráku hodil novinář botou. Clintona, když se prosebně omlouval za to, že byl nevěrný. Merkelovou, jak ji berou kolem ramen lidi z ulice a dělají si s ní selfie. Je třeba začít se učit uvažovat o širší odpovědnosti za své jednání, širším významu než jen doma.
Dlouho spolupracuješ s legendárním cestovatelem Miroslavem Zikmundem, který oslavil 99 let. Co se může člověk učit od starších generací?
Jak od koho. V drsných podmínkách mezi lecjakými kmeny platí, že když někdo dokáže žít do vysokého věku a překonat všechny války, bitvy, nemoci a divoká nebo jedovatá zvířata, tak toho hodně ví, musí mít i výjimečné dovednosti. To už nemusí platit v západním světě, kde sociální systém umožňuje přežít i těm, kteří by podle pravidel přírodního výběru už dávno umřeli - a to prosím nic proti sociální solidaritě našeho světa, považuji ji za jeden z projevů naší vyspělosti a určitě budu za pár roků ještě moc moc rád, že ji máme. Jen tím chci ilustrovat to, že ne od každého stařešiny se máme co naučit. Od pana Zikmunda se toho naopak učím spoustu. Tím, že mi táta umřel, když mi bylo šest let, troufám si říci, že asi mí dva největší učitelé mužského rodu byli cestovatelé Thor Heyerdahl a Miroslav Zikmund.
Jeden z tvých projektů byl i odkaz velkého českého cestovatele a renesančního člověka Eduarda Ingriše. Proč se na takového velikána zapomnělo?
Protože ho komunisti úspěšně vymazali. Jako spoustu jiných. To je to svinstvo - nevíme, co nám komouši sebrali, když nám to sebrali tak, že o tom ani nevíme. Takových velikých jmen je spousta - namátkou stavitel a filantrop Josef Hlávka. Teď v březnu to bylo 110 let od jeho úmrtí, nebýt něj, naše země by fungovala jinak - ale kdo si to připomenul? Komunisti nám vnuknuli ten blábol, že slušný člověk nemůže být bohatý a my to pořád máme někde hluboko v hlavě schované.
Jsi taky polárník, jak vidíš problematiku klimatických změn? A jak vnímáš současný stav životního prostředí?
Zapeklitá věc. Ohledně oteplování - bezesporu se to děje. Bezesporu to ale není zdaleka poprvé v dějinách. Změna klimatu vysouší rozsáhlé oblasti světa, kde se lidé logicky musí dát do pohybu, pokud nechtějí sledovat, jak jim rodina umírá před očima. Velké klimatické změny také vždy v dějinách byly hybateli velkých změn. Stav životního prostředí? Když malé dítě dostane poprvé v životě větší sumu peněz jako kapesné, málokdy dokáže hned rozumně šetřit - nejčastěji hned všechno utratí. A my lidi jsme jako děti dostali díky svému vývoji schopnost dosáhnout na celé přírodní bohatství naší Země. Uvidíme, jestli dokážeme šetřit. Jsem docela skeptický, ale doufám. Když jsem se o tom bavil s Jane Goodall v rámci pořadu Hausbot na Prima ZOOM, říkala, že každý z nás hraje roli. A každé naše rozhodnutí má vliv. Tak se snažím dobře rozhodovat a uvidíme, jak to dopadne. Jde to rychle, fakt si myslím, že to ještě za svých životů uvidíme.
Začal jsi nedávno dělat pořad Hausbot se světoznámými cestovateli. Co chcete pomocí tohoto pořadu předat lidem?
Začalo to jako podcastový pořad živě vysílaný na YouTube pro cestovatelský portál webcestovatelu.cz a teď se z toho vyvinul cyklus rozhovorů s globálními osobnostmi, se kterými mám možnost se potkávat při práci. V buddhismu se říká, že zásadní pravdy nejde sdělit nováčkům, protože by si mysleli, že jsou banální. A tak krom toho, že takoví lidé mohou inspirovat, nadchnout, tak taky když tito lidé řeknou, že se jim například vyplácelo a vyplácí být slušní, tak je důvod se nad tím zamyslet. Nemůžete to smést ze stolu tím, že je Jane Goodall nebo Reinhold Messner havloid. Tam už propaganda od zamindrákovaných nabobů nedosáhne.
Udržuješ přátelství s lidmi ze zemí, kam jezdíš?
Ledaskde ano, mám přátele a kamarády po celém světě.
Točíš film Civilizace – jak si ji vykládáš?
Spoustu výdobytků naší kultury, na které jsme si tak zvykli, že na ně nadáváme. Společenství lidí, které sdílí společné hodnoty. Kulturní společnost, která má nějakou společnou vizi, cíl, motiv. A teď aktuálně v Evropě a Severní Americe hrajeme o to, jestli naše nesmírně vyspělá a v mnohém osvícená civilizace zajde na to, že nebude mít ten společný cíl, motiv. Jsem obdivovatelem západní civilizace, sorry, mí kamarádi mezi militantními ekology, kromě těch chyb a blbostí, co vyprodukovala a o kterých se pořád dokola mluví, dokázala naše civilizace spoustu obrovských věcí, úspěchů, které ještě nikdy v dějinách nenastaly. Někdy mám pocit, že náš morál a euroamerické přesvědčení dokáže rozložit kdejaký pitomec, který je jen obdařen dostatečnou demagogií a bezcharakterností.
Foto: Archiv Petra Horkého