Ústavní soud v úterý rozhodl o zrušení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Ten zakazoval registrovaným gayům a lesbám osvojit si dítě jako jednotlivci. Co z tohoto rozhodnutí ale přesně vyplývá? Proč se Petr Laně (na fotografii vpravo) s partnerem Honzou k napadení zákona u soudu rozhodli a co plánují do budoucna?
Jak dlouho jste spolu se svým partnerem a proč jste se k registrovanému partnerství rozhodli?
S Honzou Rousem jsme spolu osm let, z toho šest let žijeme v registrovaném partnerství. Od začátku jsme chtěli náš vztah uzákonit a jedinou možností bylo vstoupit právě do registrovaného partnerství. I když jsme proti němu měli řadu výhrad - rozdíl mezi ním a manželstvím je opravdu propastný a my ho považujeme za diskriminační - vstoupili jsme do něj. Jednou z věcí, která nám vadila, byla také nemožnost zažádat o osvojení dítěte, kterou zákon o registrovaném partnerství vylučoval. Doufali jsme, že se situace časem změní a my se budeme moci normálně vzít – třeba jako ve Velké Británii.
Jak váš vstup do registrovaného partnerství probíhal?
Obřad i hostinu jsme udělali s plnou parádou. Měli jsme asi osmdesát hostů, obřad byl v Jihlavě a hostina v Náměšti nad Oslavou. Honza je z Brna, já z Prahy. Protože je Honzova rodina opravdu početná, zvolili jsme Moravu. Po uzákonění manželství stejnopohlavních párů, ve které doufáme, se samozřejmě vezmeme znovu a opět se vším všudy. Až poté si budeme připadat opravdu stejně. Je vlastně legrační, jak se někteří lidé, kteří tu možnost mají, do manželství nehrnou a my, kterým je to odepřeno, bychom si to naopak moc přáli.
Kdy jste došli k tomu, že byste si rádi adoptovali dítě? Zkusili jste podniknout nějaké kroky k jeho osvojení?
Děti jsme chtěli mít od začátku. Plánovali jsme je asi jako skoro každý člověk. Neměli jsme pocit, že jen proto, že jsme gayové, by nám měly být odepřeny. Jenom proto, že máme jinou sexuální orientaci, přeci nemůžeme být vnímáni jako špatní rodičové. To je podobné jako posuzovat schopnost být rodičem podle barvy pleti, bohatství a podobně. Pro nás jsou děti a rodina takovým završením vztahu, posledním kouskem do skládanky, kterou si postupně stavíme. Bohužel vše nejde tak rychle, jak bychom si představovali. My to ale nevzdáváme a výrok Ústavního soudu, který nám dal za pravdu, nás po deseti letech od uzákonění registrovaného partnerství znovu dobil.
Kdy jste se rozhodli zákon o registrovaném partnerství napadnout?
Na ten krok jsme se připravovali delší dobu. Odhodlali jsme se ale až na začátku roku 2014, kdy jsme po poradě s právníkem Petrem Kallou z platformy PROUD podnikli potřebné kroky. Stáhli jsme si žádost o adopci, společně s Honzou jsme ji vyplnili a začátkem března toho roku jsem ji jako jednotlivec podal na městské části pro Prahu 13, kde máme trvalé bydliště. Čekali jsme zamítavé stanovisko, dle zákona to ani jinak nešlo. Poté, co nám daný dokument došel, jsme mohli rozjet celý proces, ve kterém jsme se co nejrychleji chtěli dostat k Ústavnímu soudu. Což se překvapivě celkem rychle povedlo.
Soud před pár dny rozhodl ve váš prospěch. Co přesně rozhodnutí znamená? Mohou tedy stejnopohlavní páry adoptovat děti?
Páry ne. Jedná se pouze o individuální osvojení, tudíž opět mohu žádat jen já sám za sebe nebo můj partner sám za sebe. Pokud mi bude vyhověno, budu rodičem se všemi právy a povinnostmi jen já a Honza nebude mít na potomka žádný nárok. Nebude si moci tedy vzít například v případě nemoci dítěte paragraf a starat se o něj. Nemůže si ho ani přisvojit, protože novela o registrovaném partnerství, která by osvojení dítěte partnera umožňovala, nebyla doposud schválena. Předložili ji ministři Dienstbier s Pelikánem a my doufáme, že bude nyní po rozhodnutí Ústavního soudu v dohledné době projednána.
Co je podle vás dalším krokem, který je třeba učinit?
V první řadě schválit danou novelu a následně uzákonit manželství párů stejného pohlaví. To by v podstatě všechna tato práva umožnilo. Nikomu by to neublížilo a mnoha lidem by to naopak pomohlo. Naši politici na to zatím ale zřejmě nejsou připraveni, zatímco podle posledních průzkumů CVVM je nám veřejnost spíše dlouhodobě nakloněna. Pokud se lidé nebudou bát vyoutovat svému okolí a poskytnout tak pozitivní příklad, půjde to mnohem snáze. Je smutné, že ještě v dnešní době panuje mezi některými lidmi z LGBT komunity strach, a ti proto žijí jinak, než by si přáli. Důležité ale je, aby okolí vidělo, že gayové a lesby žijí normálním životem jako každý jiný. Záleží to ale také na výchově v rodině. Pokud budou děti svými rodiči vedeni k toleranci k odlišnosti, může se společnost v řadě ohledech posunout. A nemyslím to jen ve smyslu sexuální orientace, ale také barvy pleti a podobně.
Často se diskutuje o tom, zda děti vyrůstající ve stejnopohlavních párech nebudou mít následně problémy například ve školním kolektivu. Jsou podle vás tyto obavy oprávněné?
Je pravda, že se děti s šikanou setkávají, i když nezaslouženě. Důvody mohou být různé – například proto, že je dítě brýlaté, obézní nebo že má dva rodiče stejného pohlaví. Znakem dobrého rodičovství nicméně je připravit dítě i na takovéto negativní situace, které ho v životě potkají. Aby se jim umělo postavit. Nelze přece odpovědnost za předsudky a negativní postoje přenášet na netradiční rodiny, tuto odpovědnost má škola a společnost. Skutečným původcem předsudků vedoucích k šikaně jsou navíc často dospělí, kteří své předsudky promítají do svých dětí.
Objevují se také argumenty o absenci mužských a ženských vzorů ve stejnopohlavních rodinách. Jak se vy jako budoucí rodič na tyto argumenty díváte?
Naši potomci nebudou žít ve vakuu, jsme obklopeni rodinou, která nás velmi podporuje. Máme babičky, tety, sestry i neteře nebo kamarádky. Ženského elementu je kolem nás spousta. Je však důležité si uvědomit, že ani v jiných rodinách ne vždy dochází k zastoupení obou vzorů. V případě svobodné matky například může role otce chybět úplně, v případě dětských domovů nebo SOS dětských vesniček to může být podobné. Děti jsou navíc aktivní v utváření vlastní identity a jsou schopné si vzory nacházet ve svém okolí – od učitelů, přes starší kamarády a sourozence, vedoucí kroužků až po média.
Jaké jsou vaše další plány?
Osobně musím říci, že máme s partnerem i s našimi blízkými obrovskou radost, že se konečně něco po tolika letech pohnulo. Jsem moc vděčný Petru Kallovi, který nás v celém tom procesu zastupoval. Je to hlavně jeho práce. Vzpomínám si na naši první schůzku, kdy chtěl od nás ujistit, že je náš vztah stabilní. Aby se nestalo, že se třeba v průběhu toho martiria rozejdeme, což se samozřejmě může stát každému. Celé naše úsilí by tak ale přišlo vniveč. Teď máme s Honzou nově zrekonstruovaný byt i s dětským pokojem a budeme čekat, jak to celé dopadne. Jen co to bude možné, vyrazím opět na úřad na krátký pohovor a vypsání žádosti. Pak budu jen čekat, až dostanu pozvánku na nejrůznější testy, které jsou k zařazení do evidence žadatelů třeba.
Více informací k adopcím stejnopohlavními páry najdete na Stejnarodina.cz.