Pobuřuje vás představa, že byste vy nebo váš partner konsenzuálně milovali dvě či více osob zároveň? A pokud ano, co to o vás vypovídá? Dvaatřicetiletý Tomáš pochází z malého města, v Praze žije pět let, pracuje v oblasti IT. Dvanáct let má vztah, který se po čase a po vzájemné domluvě partnerů rozvětvil do podoby tzv. polyamorie. Partnerství, v němž má některý či oba z partnerů paralelní milostný či sexuální vztah s jednou nebo více osobami, existuje nepřeberně variant, především mezi městskými intelektuály pak získávají tyto alternativní formy, které ovšem zdaleka nejsou v historii lidstva novinkou, na popularitě. Jedni je mají za důkaz společenského úpadku a „zkaženosti“, jiní za pokryteckou pózu, další polyamorie láká svým volnomyšlenkářstvím a absencí vypjatých emocí typických pro různé milostné trojúhelníky. „Základ všech podobných vztahových forem je komunikace a já měl v tomto ohledu štěstí: ve své partnerce jsem potkal člověka, který se se mnou bavit chtěl, byl ochoten odpovídat i na nepříjemné otázky. Součástí takové komunikace jsou i odpovědi na to, proč to vlastně člověka „táhne“ někam jinam, co mu ve vztahu chybí,“ vysvětluje Tomáš. „Lidé nad polyamorií často uvažují strašně kriticky, protože vidí jen její nevýhody. Tak je to ale se vším. Jako když je někdo hyperkritický ke gayům, přitom se ho to osobně vůbec nijak nedotýká, gayové ho svým gaystvím nenakazí. Já jako polyamorik taky nežádám ty, co nejsou, aby konvertovali k polyamorii,“ kroutí Tomáš hlavou.
Kdy ses dostal k polyamorickým vztahům? Měl jsi předtím klasické vztahy, které tě neuspokojovaly?
Nepřišlo to ráz na ráz, odehrálo se to postupně. A že se jedná o polyamorii, jsem zjistil vlastně až ex post. Dlouho jsem měl klasické vztahy, pak jsem ale potkal svou partnerku, se kterou jsme dodnes spolu. Náš vztah začínal jako standardní, lišil se ale v tom, že jsme na sebe nikdy nežárlili. Žárlivost, respektive její absence, byla poměrně klíčová: už dříve se mi stalo, že můj vztah ztroskotal na tom, že jsem na partnerku jednoduše nežárlil. Vždycky mě fascinovala myšlenka, že bych měl žárlit třeba na to, že jde partnerka ven s kamarádem. V tom vztahu tehdy doslova zazněla věta „když na mě nežárlíš, tak mě nemiluješ.“ Není to šílené, že po tobě někdo chce negativní emoce, aby se cítil dobře?
Není třeba se doptávat, co za tou emocí je? Co když nejde primárně o to, že po tobě člověk chce negativní emoci, spíš se jen naučil vzorec, jak si skrze ni potvrdit vlastní hodnotu; to, že mu na tobě záleží?
Já ale tehdy nebyl chladný, právě naopak, své city jsem výrazně projevoval. Když se vrátím k současné přítelkyni, nejprve jsme přešli k tzv. otevřenému vztahu. Bavili jsme se o tom, že bychom oba chtěli vyzkoušet něco jiného, ale zároveň jsme pořád chovali city i vůči sobě. Byli jsme v té době hodně mladí, dneska jsme spolu už dvanáctým rokem.
Co znamená „něco zkusit“? Větší množství, rozmanitost partnerů?
Větší rozmanitost, a to nejen v sexuálním smyslu slova. Jít na festival s někým jiným, dejme tomu, tak, že u toho nebude ten partner.
A k tomu je nutně potřeba polyamorie?
Však to byl teprve začátek. Zhruba po třech nebo čtyřech letech vztahu přišel první impuls od partnerky, ptala se mě tehdy, jestli by mi to nevadilo. Já jsem řekl, že ne, a postupně z podobných rozhovorů vyplynul návrh vyzkoušet si otevřený typ vztahu.
Otevřený vztah, neboli vztah, ve kterém oba vědí, že jim partner může „zahnout“, a nevadí jim to? Měli jste od začátku nastavený systém, jak to bude fungovat? Jestli se o tom budete navzájem informovat – jestli předem, nebo až zpětně?
Základ všech podobných vztahových forem je komunikace a já měl v tomto ohledu štěstí: ve své partnerce jsem potkal člověka, který se se mnou bavit chtěl, byl ochoten odpovídat i na nepříjemné otázky. Součástí takové komunikace jsou i odpovědi na to, proč to vlastně člověka „táhne“ někam jinam, co mu ve vztahu chybí.
Dokázal bys uvést nějakou jasnou definici toho, co vám tedy tehdy vlastně chybělo? Aby to nebyla jenom ona vágní „rozmanitost“?
My jsme oba velmi společenští a chtěli jsme se v tom ohledu oba cítit „volní“. Chtěli jsme mít možnost někomu říct, že ho máme rádi, případně ho i nějak citově podpořit, a necítit se kvůli tomu špatně.
Snažím se dobrat toho, v čem je tedy rozdíl. To, co popisuješ – někoho podpořit, někomu vyjádřit náklonnost – se přece dá udělat i mimo rámec milostného vztahu…
Rozdíl je právě v tom, že taková podpora může časem přerůst do citového vztahu. Věci se vyvíjejí postupně, nedají se narýsovat jednoznačně dopředu. Navíc je tu otázka „vlastnění“ – vycházeli jsme z toho, že člověk nepatří nikomu. Já pocházím z malého města a ze svého okolí jsem byl zvyklý na model, že když se dali lidé dohromady, úplně se na dlouhé měsíce ztratili ostatním z očí, byli na sebe doslova nalepení. To mi přišlo vždycky zvláštní.
Teď se trochu točíme v kruhu: proč není řešením takových situací vztah, kde se partneři neomezují, ale zároveň jsou pro sebe navzájem exkluzivní jako partneři?
Souhlasím s tím, že je to možnost, ale mám na mysli situace, kdy někoho potkáš a vznikne mezi vámi vztah. Člověk si málokdy někoho „hledá“, často si spíš vztahy najdou jeho, vybudují se postupně. Stejně to bylo i u mě: najednou se rozvinul vztah s někým, kdo pro mě začal znamenat tzv. víc.
Takže jde o to, že když mezi tebou a někým, koho znáš, propukne nečekaně hlubší vztah, tak se mu na rozdíl od velké části společnosti nebráníš. Když takové dvoj- nebo vícevztaží vznikne, mají ty jednotlivé vztahy stejnou kvalitu, hloubku?
Pro mě ano. Proč bych měl porovnávat lidi, kteří jsou osobnosti sami o sobě?
Nemám ani na mysli srovnávání kvalit těch lidí, spíše intenzitu vztahů. Nezačne to být relevantní třeba v situacích, kdy dojde na lámání chleba? Kdy je člověk třeba nemocný, je v nouzi a potřebuje se přimknout k té nejbližší duši. Komu v takových chvílích zavolá?
Rozhoduji se podle toho, co v danou chvíli cítím, je to záležitost momentu. Vím, že to může znít zvláštně, ale když to porovnáš se situací, kdy je někdo zrovna single a stane se mu něco podobného, také se musí rozhodnout podle situace a aktuálního pocitu.
Co když si vezmu na pomoc velké milostné příběhy založené na partnerské exkluzivitě? Dva body ve vesmíru, které se náhle protnou. Dokážeš si představit, že by mohlo vzniknout autentické, silné dílo o Romeovi, Julii a třeba Michalovi/ Ivetě?
To nevím, možná by to společnost tolik nezajímalo. Jsou samozřejmě knihy o polyamorických lovestories, ale nejspíš to nejsou bestsellery. Klasické milostné trojúhelníky jsou často založené na opaku: lidé spolu špatně komunikují, je tam nějaké tajemství, které udržuje napětí. Jakmile odpadne, opadne i zájem čtenářů. U polyamoriků častěji chybí drama právě proto, že komunikace většinou funguje a průběžně probíhá. Když vyvstane nějaký problém a otázky, většinou se na ně hledá řešení.
Jak to u vás funguje v současnosti?
Momentálně je to zhruba rok tak, že spolu s partnerkou žijeme, ona má ještě dalšího přítele, který je víceméně monogamní, ale o situaci všechno ví a vyhovuje mu to. Já se stýkám ještě s další ženou, která je také polyamorička, ale sólového typu. To znamená, že žije sama a má vícero vztahů.
Zeptám se na to, co všechny zajímá stejně nejvíc: do jaké míry hraje v polyamorických vztazích roli sex, sexualita? Valná většina lidí si pod polyamorií nejspíš představí promiskuitu se vznešeným názvem…
Často čtu příběhy o tom, že hodně lidí to ze začátku bere jako tzv. swing (sexuální výměna partnerů, pozn. red.) nebo otevřený vztah. Teprve když se na scéně objeví city, některý ze sexuálních vztahů přeroste v lásku, přijde na řadu polyamorie. Zažil jsem to ostatně i sám. Pokud jde ale o promiskuitu: co je na sexu špatného? Existuje přece spousta singles, kteří si procházejí obdobím, kdy mají vícero sexuálních partnerů a pak si najednou někoho najdou nastálo. To samé se může stát i polyamorickému člověku.
Myslím si, že to, co na tom lidi může dráždit, je představa, že když se zavážou jedné osobě v rámci monogamního vztahu, vyhnout se následně pokušení znamená jakousi nutnou oběť – nikoli samozřejmě v křesťanském smyslu slova – nýbrž oběť, kterou oni sami vztahu dobrovolně přinesou, v podstatě důkaz lásky. Z polyamorických lidí pak mohou mít pocit, že tuhle vůli a intenci nemají, ale protože nechtějí být za ty „hříšné“, omlouvají si to krásným konstruktem.
Já to ani nechci nějak vyvracet. Pokud to někdo bere výhradně ze sexuálního hlediska, nepřemýšlí nad tím. Když máš někoho opravdu rád, nevadí ti ani absence sexuálního soužití – jsou lidé, které mám opravdu rád, za nic bych je nevyměnil, a přitom tam nikdy k ničemu intimnímu nedošlo. Můžu někomu říct, že ho reálně miluju, stejně tak ale paralelně miluji i další lidi. Takových lidí není moc a pro mě osobně mezi ně spadají i muži, přestože jsem straight.
Posunuli jsme se od tématu sexu k tématu lásky-plných vztahů. Máš pocit, že jde tedy ve společnosti jen o jakousi zastaralou terminologii? Že se jako partnerská láska označuje jen ten komplexní stav, ve kterém jsou přítomné jak city a blízkost, tak i erotický zájem?
Ano, souhlasím. Nechci sex podceňovat, mám ho rád jako každý jiný a v životě je velmi důležitý. Ale myslím si, že když máš někoho doopravdy rád, nehraje tahle položka nezastupitelnou roli.
Přivedla tě polyamorie do nějaké „komunity“ jejích dalších vyznavačů?
Jen málo, lidé se tím většinou neprezentují. Více jsem to objevil až tady v Praze, kde žiji pět let. Hodně lidí-polyamoriků je součástí nějaké další subkultury, jako je třeba BDSM. Obecně vzato mohou být lidé tíhnoucí k nějaké formě sexuální svobody a experimentování otevřenější i vůči polyamorii.
Máš zkušenosti s lidmi, kteří v tom žijí dlouhodobě, třeba v takovém vztahu i vychovávají děti? Jak to u nich dopadá?
Tyhle případy znám bohužel jen z internetu, jsou to takové ty „success stories“, lidé sdílejí především tzv. „triády“, příběhy tří lidí ve vztahu. Pokud jde o děti, já osobně si to momentálně představit nedokážu, žádná z mých přítelkyň zatím neměla touhu se stát matkou.
A ty?
Já mám spíš problém s lidstvem obecně, přemýšlím, jestli je zodpovědné přivést dnes na svět dítě. Nechci ale znít pozérsky, zatím se tomu principiálně nebráním. Kdyby to teď po mně někdo chtěl, asi by to byly debaty na dlouhé lokte. Navíc mám pocit, že jako muž hraju až druhé housle, hodně respektuji postavení a roli ženy jako matky. Pokud by tedy měla taková situace nastat, musela by být dopředu hodně promyšlená. Jako technicky založeného člověka by mi takové plánování vlastně dost vyhovovalo. Určitě bych do toho nešel bezhlavě. Můj ultimátní sen je jakási komunita, ve které by dítě žilo mezi mnoha lidmi, sdílejícími cosi společného.
Stává se, že se lidé dostanou do polyamorického vztahu za cenu vlastního popření, jenom proto, že si chtějí „udržet“ partnera, který má jiné tužby? Jak se pak takové kolize řeší?
Já jsem se v té situaci sám neocitl, špatně se mi k tomu vyjadřuje. Předpokládám ale, že taková situace by skončila rozpadem původního vztahu. To je sice smutné a bolí to, ale to je život.
Když to dovedu do důsledků, polyamorickému člověku nemůže konkrétní osoba stát za to, aby si další vztahy odepřel?
To se ale potom bavíme o tom, že bude trpět buď jeden, anebo druhý.
Ano, bavíme.
Ale to se přece děje i v klasických vztazích. Když jeden trpí, je asi ideální to rozseknout. Byla bys radši s člověkem, který trpí, nebo bys byla ta, která trpí? Tam už vůbec nejde o polyamorii.
Polyamorický člověk, který by žil monogamně, by tedy srovnatelně trpěl?
Možná ne, asi by se dokázal přizpůsobit snáze než monogamní člověk.
Je to tedy sklon? Nebo co to je, životní filosofie? To se lze dočíst nejčastěji.
Asi je to sklon, více s tím podle mě mají problém bisexuální lidé. I já si dokážu asi představit, že bych žil v monogamním vztahu a ty další si odepřel, zatímco u bisexuálů v situaci, kdy jim chybí jedna „složka“, které se musejí vzdát, mohlo by se stát, že je to bude ničit.
Ty ale říkáš, že bisexuálni nejsi. Co je tedy to, co by sis musel odepřít, kdyby to po tobě partnerka chtěla? Kdybys byl zároveň ve vztahu, který je velmi liberální, tolerantní?
Nemohl bych jinému člověku vyjádřit svůj cit, znamenalo by to automaticky, že svou partnerku podvádím. To je přece dostatečně vážná věc, i když se to možná tak nejeví. Je to důvod k zamyšlení: proč to vlastně tomu člověku nesmím říct?
Tajíte se druhem svého vztahu třeba před rodinou, před konzervativnějšími lidmi ve vašem okolí?
Před přáteli ani ne, před rodinou ano, patří k té tzv. staré škole, bylo by to pro ně velmi těžko pochopitelné. Moji rodiče jsou v důchodovém věku, a ačkoli jsou dost tolerantní, polyamorií bych je raději netrápil. Navíc by to nejspíš otevřelo množství dalších otázek, které s nimi v tuhle chvíli řešit nechci.
Ani za cenu, že by ti to umožnilo s nimi sdílet svou plnou identitu?
Jednou jsem se o něco podobného pokusil, představil jsem jim jednu svou kamarádku z ciziny, se kterou jsem měl dříve vztah. Rodiče věděli, že mám zároveň přítelkyni, slečnu z ciziny akceptovali a nevyptávali se, dodnes nevím, co se jim honilo hlavou. Nejspíš si mysleli, že jde o kamarádský vztah, nechci samozřejmě podceňovat jejich inteligenci, ale jednoduše si nemyslím, že by je to tehdy vůbec napadlo.
Ty jsi aktivní na Tinderu: proč hledáš paralelně i tam? Říkal jsi, že hledání vlastně nemáš rád, že věci k člověku přicházejí spontánně.
Já mám rád lidi, s lidmi z Tinderu jsem se naučil například péct nebo vařit…
Dobře, ale je to přeci jen platforma sloužící primárně k partnerskému seznamování. Dovedeš si představit, že bys svůj současný stav ještě kapacitně navýšil?
Ano i ne. Je to vždycky otázka situace a konkrétních lidí. Udržovat množství vztahů je ale upřímně řečeno trochu náročné.
Jak se to dá vlastně provozně zvládat? I jediný vztah dokáže být solidní „záhul“.
Lidé, co vstupují do polyamorních vztahů musejí chápat, že ostatní mají své potřeby a tužby a je potřeba se naučit říkat ne. Naučit se hájit si svůj prostor, potřebu samoty atd. Není to tedy o tom, že kohokoli potkáš, s tím budeš cokoli mít. I mezi polyamoriky existují meze.
Máte s přítelkyní kromě té otevřenosti a transparentnosti nějaká jasně daná pravidla?
Máme, týkají se hlavně vzájemné ochrany, co se týče sexuálního sdílení, zbytek je především otázka komunikace: používáme kalendář, do kterého si zapisujeme společný čas. Jinak k nám ale může přijít třeba klidně rande na návštěvu, ačkoli se obvykle nestává, že by byl zároveň ten druhý doma. To ale beru jako samozřejmost, je jasné, že by to druhému nejspíš nebylo příjemné.
To zní docela pokrytecky: stejně o tom ví, jen jste někde jinde…
Náš byt to ani moc neumožňuje, kdybychom měli o něco víc pokojů, asi by to šlo. Už se stalo, že jsme byli společně někde mimo byt a byli jsme tam každý s někým jiným.
Má monogamie pro společnost nějaké opodstatnění? Jaký k ní máš vůbec vztah?
Pozitivní, v tom smyslu, že ji nevyvracím jako možnost. Chápu, proč ji lidé vyznávají a chtějí.
Proč?
Jde o zažité modely a společenské vzorce, dělbu mužské a ženské role, které prorůstají i do dnešní deklarovaně otevřené společnosti. Lidé z LGBT komunity mi často říkají „wow, tohle já bych nedokázal“, přitom jsou jinak ve všem ostatním maximálně otevření. Ale říkají mi: „promiň, já mám kapacitu jen na jednoho člověka“. V jistém smyslu je polyamorie další level otevřenosti. Rozhodně není pro každého.
Je to podle tebe otázka nějakých osobnostních elit? Musí být člověk „kvalitnější“ osobnost, aby se dokázal povznést nad majetnictví, žárlivost a podobně?
Neumím říct, kdo je osobnostně kvalitnější.
To cos vyjmenovával, jsou z tvého pohledu samé ctnosti. Jsem v polyamorním vztahu, jsem ten, kdo dává druhému v porovnání s valnou částí společnosti mnohem větší volnost…
Nepovažuji se za nadřazeného. Lidé nad polyamorií často uvažují strašně kriticky, protože vidí jen její nevýhody. Tak je to ale se vším. Jako když je někdo hyperkritický ke gayům, přitom se ho to osobně vůbec nijak nedotýká, gayové ho svým gaystvím nenakazí. Já jako polyamorik taky nežádám ty, co nejsou, aby konvertovali k polyamorii.
Uvažoval jsi někdy nad tím, že všechno, co hledáš, by ti mohl hypoteticky poskytnout jen jeden člověk? Pro mě osobně je třeba setkání s někým, kdo je pro mě výjimečný – a i když pominu první fázi vzplanutí – příslibem, že mi může i v dlouhodobém horizontu poskytovat zdroje rozmanitosti, inspirace. Protože se přece sám neustále vyvíjí, může být snadno zdrojem objevování nového, nových aspektů své osobnosti. Je to celý jeden vesmír.
Asi ano, takoví dva lidé se mohou najít. Musí se pak ale vyvíjet úplně stejně, bez ohledu na to, že se zároveň neustále ovlivňují. I na svém vztahu vidím, že máme některé společné věci, v jiných se ale úplně rozcházíme. Ten druhý by musel být jakési tvoje zrcadlo, musel by tě dokázat inspirovat podobným vývojem a vice versa.
Anebo jinak, ale tak, aby tebe to pořád bavilo. Vždyť to je ideál lásky už věky věků.
Proti tomu nic nemám, netvrdím, že to nemůže nastat. Na druhou stranu, jak vysoká ta šance je? Nechci ale nikoho odrazovat od víry, že najde svou pravou lásku. Vztah je samozřejmě i o kompromisech. Já jsem každopádně ještě nejspíš takhle brutálně kompatibilní pár nepotkal.
Dělání kompromisů podle tebe není kvalita?
Jde o to, do jaké míry. Jakmile tě to začne štvát…
…už to pak není kompromis. Já kompromisem nazývám něco, co nevyhovuje ani jednomu, ale zároveň jsou oba ochotní se s tím smířit, to je přece jeho samotná definice.
Jsem přesvědčený, že i tak kompromis vždycky štve jednoho z páru víc.
Ilustrační foto: PXHere