„Hudbu jsem milovala už od chvíle, kdy jsem vkročila do zušky a paní učitelka Spilková mi přehrála první tóny,“ začíná své vyprávění Denisa Martin, která kvůli své vášni opustila studium vysoké školy. Prosadit si doma, že místo diplomu si domů přiveze zkušenosti ze zahraničí, bylo obtížné.
„Ale co se mnou mohli dělat?“ Pokládá si řečnickou otázku a zvonivě se zasměje. Přestože je ve svém životě spokojená, občas ji zamrzí, že vysokoškolského vzdělání nedosáhla.
„Někdy mívám momenty, kdy si říkám, že jsem mohla školu dokončit a jít učit na základní školu, ale na druhou stranu mě to stejně neminulo, protože učím angličtinu a španělštinu alespoň online,“ prozrazuje, co ji už od 15 let vedle hudby živí. Přestože její touhu vydat se jinou cestou rodiče zpočátku neschvalovali, dnes jsou Denisinými největšími fanoušky.
Bez hudby neexistuju
„Nakonec jsem je přesvědčila a můj odjezd vzali v pohodě. Jen je mrzí, že s manželem žijeme už tolik let v zahraničí a nevídají svou 17měsíční vnučku Anitu tak často, jak by chtěli,“ připouští mladá maminka, která se po dvou letech na Kanárských ostrovech, kde působila také jako PR v hotelovém resortu, usadila na čtyři roky v Německu. Avšak smůla byla, že záhy po jejich příjezdu začala pandemie koronaviru. A zatímco na Kanárských ostrovech se jim do té doby dařilo a diář se plnil jedním koncertem za druhým, u německých sousedů tomu začalo být právě naopak.
„To bylo opravdu období temna,“ říká narovinu. Online koncerty jim po čase nestačily, kultura upadala, proto začali hned po uvolnění restrikcí velmi odvážně a s vervou organizovat latino festivaly nejen pro mezinárodní publikum. K Denise a Alejandrovi se připojili i další kapely a DJové, kteří rozšířili jejich festivalový program.
„Tím, že manžel pochází z Latinské Ameriky a pohybuje se na hudební scéně od svých 15 let, vydal několik alb, tak jsem měla možnost plynule naskočit do světa hudby. Trému jsem neměla, protože jsem jako dítě často vystupovala na koncertech a objížděla různé klavírní soutěže,“ vysvětluje. Právě klasické a moderní tango je mezi fanoušky jejich koncertů čím dál tím žádanější a často v tomto stylu odehrají celý koncert. Často z něj návštěvníci cítí obrovskou energii a mnohdy odcházejí dojatí k slzám. Oproti tomu si na festivalech návštěvníci žádají show a živelnější hudbu, jako je právě salsa nebo méně známé bolero. Avšak to, že festival nebude jen o hudbě, ale především o přenesení latinskoamerické kultury a atmosféry, měli jasno od počátku. Kromě hudebního zážitku mohou návštěvníci jejich festivalů ochutnat i tradiční kuchyni a koktejly. Nechybí nejrůznější pokrmy podle tradičních receptur dovezených z jižní Ameriky, omáčky chimichurri či oblíbené plněné taštičky známé jako empanada. Touha ochutnat něco nového láká několikrát do roka návštěvníky festivalu, kterých je mnohdy i kolem tisícovky. A Denisa doufá, že tak tomu bude i 11. června v Německu a o šest dní později na festivalu Fiesta Latina v Cerhovicích.
„Rozhodně to není o tom, že si sednete za klavír a odehrajete 90minutový koncert, ta práce na festivalu je neskutečně komplexní a jsou v tom zahrnuty neviditelné hodiny zkoušek, příprav a organizování. Každým rokem je to sice jednodušší, ale bez sehraného týmu lidí to nikdy nepůjde,“ prozrazuje, na čem si zakládají.
Denisa vedle svého působení v kapele Ale Martin, se kterým vydala album Sin estilo, vystupuje také jako sólistka. Nedávno měla příležitost navštívit Českou republiku a vystoupit na akci Žijeme na čtyřce společně, kterou každoročně pořádá Městská část Prahy 4. Do Česka se vrací pravidelně každé tři měsíce, aby si udržovala jazyk. I proto na svou dceru mluví výhradně jen česky, manžel španělsky a v jeslích na ni mluví německy.
Hraní na klavír přirovnává k vrcholovému sportu. I po odehraném koncertu bolí celé tělo a prsty dostávají dost zabrat. Proto je ráda, když se může zavřít do studia, které si s manželem vybudovali ve svém domě v Německu. Za každý utržený honorář padla část na jeho profesionální vybavení.
„Jsou v tom tisíce euro. Jen sluchátka nebo pedály, které se každou chvilku rozbíjejí, stojí kolem stovek eur. Musíte mít mimo jiné výkonný počítač a kvalitní nástroje a další vybavení. Je krásný mít nahrávací studio, trávit v něm každou volnou chvilku, ale ten, kdo by si ho chtěl pořídit, musí počítat, že je to obrovská investice,“ svěří se a je ráda, že se jí daří hudbou uživit a plnit si své sny.
„Není to jako u jiné profese, kdy přijdete na úřad a oni vám pomůžou zprostředkovat práci,“ zamýšlí se a dodává, že talent je sice zásadní, hodiny a hodiny strávené za klavírem také, ale v této branži to bohužel nestačí.
Podle Denisy je úspěch především o kontaktech, které otevírají dveře do světa hudby. To je i důvod, proč se po čtyřech letech opět vrací v srpnu na Kanárské ostrovy, kde mají zase možnost se víc realizovat a zkoušet nové projekty.
„Sice mě už nebude dělit od rodného Česka 5 hodin autem, ale 5 hodin letadlem,“ povzdechne si nad jedinou překážkou, která ji momentálně dělí od rodiny.
Ve stínu minulosti
Jeden z důvodů, proč se Denisa rozhodla před lety žít v německém Frankfurtu a založit tam rodinu, byl, že se jí zdál podobný tomu v Česku. Začátky byly pro oba manžele přesto těžké už vzhledem k jazykové bariéře. Ne vždy si s angličtinou a španělštinou vystačili. Dva roky proto strávili v jazykové škole, kde se snažili do němčiny proniknout. Avšak deštivé Německo jí na rozdíl od subtropických Kanárských ostrovů k srdci nikdy nepřirostlo.
„Zprvu jsem si myslela, že to bude jednodušší, ale až tady jsem si začala uvědomovat, že trauma Romů z druhé světové války je větší, než jsem si dovedla představit,“ otevře téma, které ji trápí.
„Kolikrát na mě spadl splín, nelíbilo se mi tady, jazyk mi přišel tvrdý a já vůbec netušila, co se to se mnou děje. Najednou se ve mně začala ozývat romská stránka a já si plně uvědomila, že žiju ve státě, kde v minulosti bujel nacismus a umíraly miliony lidí. Měla jsem pocit, že mě německá společnost jako poloviční Romku nikdy nepřijme,“ svěří se, co ji dostalo až do rukou psychologa. Nakonec se jí se svými pochybnostmi podařilo vyrovnat. A to i díky hudbě, bez které prakticky její den neexistuje.
„Když mám možnost volné ruky a hraji sólo, vždy se do tónů promítne romská hudba. Jako děti jsme doma romské kapely poslouchali, ale je pravda, že romskou hudbu hraje víc má sestra Natálie.” S Romy se ostatně setkala také během návštěvy Argentiny. „Manžel mi najednou říká: ,Hele, tady žijí Romové!’ A já viděla stany a vedle nich Romky, které na sobě měly dlouhé sukně. Bylo jasné, že žijí na okraji společnosti, tak jak je tomu třeba na východě Slovenska. Když jsem se zajímala o jejich postavení, zjistila jsem, že se většinou živí převážně hudbou a řemeslnými pracemi,“ vypráví se zaujetím o argentinských Romech, kteří si říkají Romani, ale jsou ve společnosti známí i pod označení Chitanos. Ale vzhledem k tomu, že Denisa romsky nemluví, podobnost jazyka porovnat nemohla.
„Prababička s babičkou vždy mluvila romsky, na nás jako děti mluvila československy, ale když umírala, tak už jenom romsky, jako by se vracela zpátky ke svým kořenům,“ vzpomíná na vzácné okamžiky. A i když sama romsky nemluví, tradice jsou jí blízké.
„Když se dcera narodila, do zrcadla se nekoukalo, protože by se tam mohla objevit duše zemřelého, ale řada zvyků se dodržovala a stále drží i na Vánoce a já je zase s chutí přenáším do své rodiny,“ říká a na závěr svého vyprávění si dá do budoucna závazek, že romskou hudbu daleko více zakomponuje do své tvorby.
Foto: Archiv Denisa Martin