Že islám v současnosti patří mezi hlavní témata vyvolávající bouřlivé debaty, je všeobecně známo. Zajímavé je, že se nad ním nedohadují jen lidé vycházející ze vzájemně protichůdných světonázorů, nýbrž i ti, kteří sdílí mnoho zásadních východisek. Obzvláště velký rozruch pak téma islámského náboženství působí mezi stoupenci hodnot jako je liberalismus, humanismus, sekularismus a ateismus. Následující text je pokusem obsah a podobu těchto sporů shrnout a identifikovat zásadní třecí plochy. Jeho smyslem přitom není přiklánět se k některému ze jmenovaných názorových táborů, ale pokusit se pochopit jejich uvažování a apelovat na to, aby se mezi sebou nepouštěly do vzájemného obviňování a odsuzování, ale do racionálních diskuzí.
Levice progresivní, levice regresivní
V říjnu roku 2014 se odehrála tříhodinová debata o islámském radikalismu mezi Cenkem Uygurem, spoluzakladatelem populárního publicistického YouTube kanálu The Young Turks, a Samem Harrisem, neurovědcem a vlivným intelektuálem. Na základě povrchních informací o obou diskutérech by bylo možné očekávat, že si budou víceméně notovat: Harris je jedním ze čtyř čelních představitelů nového ateismu, přičemž islám považuje za inherentně násilný a mimořádně nebezpečný i ve srovnání s jinými náboženstvími. Uygur je odpůrcem náboženství již od svých školních let a k islámu se taktéž staví s antipatiemi. Ve svých komentářích k teroristickému útoku v redakci Charlie Hebdo například akcentoval náboženské motivy pachatelů a kritizoval média, která se rozhodla neukázat proti-islámské karikatury, které tento časopis publikoval.
Výsledkem diskuze ovšem nebyla shoda, ale naopak vyostření rozporů a Uygur s Harrisem se pak ještě v několika následných komentářích navzájem obviňovali, že ten druhý není skutečným liberálem. Když o něco později The Young Turks opustil komentátor Dave Rubin a svou politickou talk-show The Rubin Report přesunul pod křídla jiného producenta, jako důvod k tomuto rozhodnutí jmenoval mimo jiné právě své zklamání z Uygurova způsobu vedení diskuze s Harrisem.
Rubin je ostatně, spolu s britsko-pákistánským liberálním muslimským aktivistou Maajidem Nawazem, jedním z hlavních kritiků toho, pro co oba zmínění používají označení „regresivní levice“ – má jít o segment liberálních a levicových politiků (zejména v americkém prostředí pojmy „liberální“ a „levicový“ do značné míry splývají), kteří jsou sice v obecné rovině stoupenci sociálního pokroku, ale svým přístupem k otázkám spjatým s islámem paradoxně podporují (ultra)konzervativní a zpátečnické myšlenky. Rubin ani Nawaz se nedomnívají, že by „regresivní levice“ s islámem jako náboženstvím nějak vnitřně sympatizovala, tvrdí ale, že je příliš shovívavá k jeho problematickým aspektům, a to většinou kvůli dobře míněné snaze projevovat respekt k odlišným kulturám.
Neberte si liberály za přátele místo konzervativců!
Rozkol, který mezi stoupenci liberální sekularistické politiky panuje ohledně přístupu k islámu, je velmi široký a projevuje se v mnoha různých podobách. Výrazná a všeobecně známá kritička islámu Ayaan Hirsi Ali sice není zcela bez zastání ani na středové či levé části politického spektra (s obdivem se o ní vyjadřoval třeba holandský orientalista Ian Buruma, indo-americký komentátor Fareed Zakaria, nebo slavný ateistický publicista Christopher Hitchens), ale velká část jejích sympatizantů spadá spíše mezi pravicové konzervativce: Během svého politického působení v Holandsku Hirsi podporovala pravicového populistu Geerta Wilderse, nyní v USA spolupracuje s významným konzervativním think-tankem American Enterprise Institute a nakonec i její manžel Niall Ferguson je známým obhájcem konzervativní politiky.
Od mnoha liberálů naopak Hirsi Ali nezřídka sklízí kritiku či odsouzení. Webový magazín Loonwatch ji například dlouhodobě počítá mezi „islamofoby“ či „cvoky“ (loons). Brandeisova univerzita v roce 2014 odvolala původní záměr udělit jí čestný titul poté, co se proti němu zdvihnul odpor muslimských organizací, studentských spolků i některých univerzitních pracovníků. Ve stejném roce se proti její zamýšlené přednášce na univerzitě v Yale postavil dokonce studentský spolek sdružující ateisty, agnostiky a humanisty. Studenti si mimo jiné stěžovali, že Ali zastupuje „v ateistické komunitě bohužel častý hlas, který útočí a provokuje, namísto toho, aby přispíval ke konstruktivní kritice či dialogu“.
V říjnu roku 2016 zase vážená lidskoprávní organizace Southern Poverty Law Center zveřejnila seznam patnácti „proti-muslimských extremistů“, do nějž byla – k pobouření mnoha komentátorů a aktivistů - zařazena právě i Ayaan Hirsi Ali a Maajid Nawaz. Oba tedy byli hozeni do jednoho pytle třeba s bloggerkou Pamelou Geller, jejíž příspěvky se vyznačují hystericky přepjatým tónem, žlučovitostí a hrdě prezentovanou explicitní xenofobií . (Lze také zpochybňovat nakolik oprávněně byl do seznamu zařazen neokonzervativní intelektuál a vlivný autor protiislámských polemik Daniel Pipes, který se možná pohybuje na hraně mezi legitimní kritikou a xenofobií, ale jeho označení jako extremisty je hodně přehnané – pokud bychom jej měli srovnávat s předními protiislámskými aktivisty, byl by Pipes nejspíš tím nejumírněnějším a nejvíce se opírajícím o empirická data.)
Podobně jako Ayaan Hirsi Ali se ke konzervativcům hlásí i reformistická muslimská aktivistka Asra Nomani. Ta se webu prestižního deníku The Washington Post postarala o jeden z nejčtenějších článků roku 2016, když napsala komentář o důvodech, proč jako žena, muslimka, imigrantka a liberálka volila za příštího amerického prezidenta Donalda Trumpa (to, nakolik je text argumentačně silný a nakolik je Nomanina volba vzhledem k jejím deklarovaným politickým postojům pochopitelná, nechť posoudí sami čtenáři).
O tom, že překvapivě vřelé vztahy mezi muslimskými liberály a nemuslimskými konzervativci fungují i v opačném směru, zase svědčí o poznání banálnější případ původem iráckého ateisty Faisala Saeeda Al Mutara. Ten před několika měsíci kritizoval, že Facebook followerům jeho profilu doporučuje stránky organizací lobbujících za izraelskou pravici, ačkoli on sám její politiku kritizuje právě z ateistických pozic. Tuto skutečnost Al Mutar mylně přičítal na vrub muslimům, kteří jej v komentářích označují za „sionistického agenta“, nicméně ve skutečnosti tyto stránky Facebook doporučoval prostě proto, že je velké množství jeho followerů „lajkuje“.
Skeptikové a těšitelé debat o islámu
Jde-li o islám, dělí se zkrátka sekulární liberálové do dvou velkých táborů, mezi nimiž panuje značné napětí až nepřátelství. Přitom se - alespoň podle mého názoru - veškeré jejich rozpory točí pouze kolem dvou otázek, které však mají zásadní význam. Ta první se táže, nakolik jsou islámské společnosti nevyhnutelně odlišné od těch neislámských, čímž vlastně spojuje dva podproblémy – míru vlivu, který má náboženství na formování společnosti a specifičnost islámu ve vztahu k ostatním velkým náboženstvím. Druhou otázkou je, jak mají být současné problémy spojené s islámem a muslimy řešeny – jestli zejména represí cílící specificky dovnitř muslimské komunity a nebo spíše otevřeností vůči běžným, nekriminálním a neradikálním muslimům. Abych mohl oba tábory charakterizovat blíže, dovolím si (po vzoru slavné práce Umberta Eca, která nijak nesouvisí s náboženstvím) nazvat je táborem skeptiků a táborem těšitelů.
Tábor skeptiků reprezentuje třeba právě Sam Harris a Ayaan Hirsi Ali, kromě nich pak třeba také slavný biolog Richard Dawkins nebo komik a komentátor Bill Maher. Skeptikové vycházejí z přesvědčení, že náboženství má významný vliv na podobu celého sociálně-kulturního systému, v rámci kterého je vyznáváno. Islám se podle nich od ostatních náboženství významně odlišuje, a to buď již od svého počátku, nebo přinejmenším od určitého historického období. Harris například často dává islám do kontrastu s džinismem – zatímco náboženství muslimů v základech svého učení definuje situace, v nichž je legitimní či dokonce nařízené užívat násilí, jedním ze stěžejních prvků džinismu je důsledný pacifismus (ahinsá). Jde-li o srovnání islámu s blízce příbuzným judaismem, zdůrazňuje Harris rozdíly v tom, jak jsou obě náboženství pojímána a praktikována v současnosti. Hypotetické příčiny „zkrotnutí“ moderního judaismu přitom hledá uvnitř náboženství samého (zmiňuje například zrušení nejvyššího židovského soudu Sanhedrinu, k němuž došlo v 5. století). Islám tedy podle skeptiků představuje náboženství, které je svou problematičností unikátní a s jinými náboženstvími nesrovnatelné. Z toho také vycházela Ayaan Hirsi Ali, když například dříve navrhovala, aby se duchovně založení muslimové raději obrátili k „bezpečnějšímu“ křesťanství, nebo když později začala obhajovat myšlenku, že pro další existenci islámu je nutná zásadní reforma jeho věroučných východisek.
Od předpokladu, že samotný islám jakožto unikátně problematické náboženství, které zásadním způsobem ovlivňuje myšlení a jednání svých vyznavačů, je jádrem většiny problémů s muslimy, jsou odvozeny jestřábí postoje skeptického tábora. Ty přitom nejsou redukovatelné jen na podporu ozbrojeného boje proti teroristům či darebáckým státům (rogue states), neboť skeptikové obhajují i politickou formu boje, která má být zacílena specificky na muslimy. Na rozdíl od xenofobně vystupujících organizací nevolají skeptikové po plošném omezování občanských práv vyznavačů islámu, nicméně apelují na to, aby jazyk politických prohlášení i reálná činnost bezpečnostních složek soustředily svou pozornost právě na ně a přestaly operovat v obecné rovině podle hesla „terorismus nemá náboženství“. Harris se kupříkladu domnívá, že namátkové kontroly na letištích by neměly být skutečně namátkové, ale měly by se přednostně soustředit na prohlídky muslimů, neboť právě z jejich strany hrozí zdaleka největší nebezpečí útoku. Argumentuje tím, že na zajištění bezpečnosti existují jen omezené prostředky a je tedy racionální celý proces zefektivnit tím, že bude zaostřený na (podle jeho mínění) nejrizikovější skupinu. Nepříjemnosti, které z toho budou plynout pro běžné, neproblémové muslimy, má vyvážit skutečnost, že i oni budou díky těmto opatřením ve větším bezpečí.
Do tábora těšitelů lze z výše jmenovaných zařadit třeba Cenka Uygura, Fareeda Zakariu či Iana Burumu. Patří do něj však také řada liberálních, leč stále zbožných muslimů, kteří převážně žijí na Západě a sami se snaží svou víru s životem v moderní společnosti skloubit – jmenovat lze třeba novináře Mustafu Akyola a Mehdiho Hassana či publicistu Rezu Aslana, který v amerických médiích často vystupuje v roli islámského apologeta. Těšitelé předpokládají, že islám není náboženstvím unikátním do takové míry, aby způsobil, že by se muslimské společnosti vymykaly sociálním a politickým trendům, které se prosadily jinde. Nepopírají, že náboženství se do společnosti nějakým způsobem promítá, nicméně jsou přesvědčení, že do ještě větší míry se naopak společnost promítá do podoby náboženství. Buruma například poukazuje na USA, v nichž se vysoká religiozita dokázala sloučit s respektem k demokracii a názorové pluralitě. Zakaria už ve své známé eseji Proč nás nenávidí? (Why do they hate us?) napsané v reakci na útoky 11. září podotýká, že islámský radikalismus nemá ve všech muslimských zemích srovnatelnou moc - jeho epicentrum se nachází v arabských státech Blízkého východu, které se potýkají s velkými sociálně-politickými problémy (v nichž Zakaria spatřuje příčinu a nikoli následek). Podle Zakarii taktéž empirická zkušenost ukazuje, že muslimové podléhají modernizaci (a s ní spojené westernizaci) podobně jako vyznavači jiných náboženství a společensko-politické změny na ně mají daleko větší vliv než náboženské argumenty.
Holubičí politika, kterou těšitelé prosazují, se nevylučuje s vojenskými zákroky vůči ozbrojencům či s přísným vymáháním práva. Její jádro má spočívat v tom, že k muslimům jako takovým bude přistupováno s respektem, vstřícností a důvěrou. V očích těšitelů takový přístup není jen jakýmsi ušlechtilým gestem, ale zásadním strategickým krokem. Domnívají se totiž, že respektující přístup je podmínkou integrace muslimů do dominantně nemuslimských společností a udržování dobrých vztahů mezi muslimskými a nemuslimskými zeměmi. Čím lepší přitom tyto vztahy budou, tím menší má být podle těšitelů schopnost muslimských radikálů oslovovat a mobilizovat řadové věřící. Vyvolání nedůvěry vůči muslimům a případné zavedení represí proti nim má být právě tím, k čemu se západní společnosti snaží dotlačit muslimští teroristé, neboť takový postup by pomohl legitimizovat jejich narativ o šlechetném boji skutečných věřících proti nepřátelům islámu.
Přetahovaná o diskurz
Vzhledem k výše popsaným neshodám ohledně povahy islámu a vhodného přístupu k němu mezi skeptiky a těšiteli vzniká i zásadní spor o podobu diskurzu. Podle skeptiků by kritika islámu měla být ostrá, explicitní a nebrat ohledy na to, s jakým sentimentem bude vnímána obyčejnými muslimy (což je v souladu s jednou ze základních tezí nového ateismu, podle které by ateisté měli aktivně napadat i umírněné náboženské názory), protože jen tak bude upřímná a může vést k hledání funkčního řešení. Podle těšitelů je nutné vést kritiku v respektujícím duchu, jinak nebude kritizovanou stranou přijata a nebude tedy ani mít schopnost iniciovat kýžené změny. Těšitelé skeptikům vyčítají, že vedou diskuzi způsobem, který oslovuje jen již přesvědčené kritiky islámu a nikoli samotné muslimy. V diskuzi s Billem Maherem to Fareed Zakaria shrnul těmito slovy: „Já sám nejsem pobožný člověk, ale znám [muslimský] svět a pokud tam prostě všem řeknete ‘stojíte za prd a vaše náboženství taky stojí za prd, udělejte s tím něco’, tak je tím zatlačíte do situace, ve které s vámi těžko mohou spolupracovat.”
Oba hlavní přístupy k islámu jsem zde samozřejmě načrtnul jen v hrubých obrysech a je třeba brát v potaz, že i v rámci nich existuje vnitřní názorová rozrůzněnost. Neexistuje však mnoho veřejných intelektuálů a aktivistů komentujících islám, kteří by alespoň z větší části do jednoho z nich nespadali.
Výjimku, zdá se, tvoří zejména ateisté z muslimského prostředí a muslimští apostaté, kteří se v obecné rovině kloní k sociálně liberálním postojům. Takovým člověkem je třeba už zmiňovaný Faisal Ali Al Mutar, nicméně asi nejvýraznějším a nejpřemýšlivějším zástupcem uvažování, které dělení mezi skeptiky a těšiteli přemosťuje, je kanadský autor pákistánského původu Ali A. Rizvi (své názory a zkušenosti nedávno shrnul v knize The Atheist Muslim). Jedním z jeho zajímavých postřehů je i to, že těšitelský přístup, jakkoli může být oprávněný a racionální, čelí zásadnímu a často přehlíženému problému – je sice poměrně dobře přijímán muslimy žijícími na Západě, ale nikoli sekulárními liberály v muslimských zemích. Rizvi upozorňuje, že je v kontaktu s řadou sekularistů a ateistů z muslimského světa a většina z nich oceňuje právě ostrou až “na cti utrhačnou” kritiku islámu, jaká zaznívá třeba z úst Richarda Dawkinse nebo Billa Mahera. O těšitelských západních liberálech naopak nezřídka smýšlí jako o lidech, kteří ve skutečnosti nestojí na jejich straně.
Domnívám se, že za tímto paradoxem stojí zejména odlišnost prostředí, v němž se liberálové v západním a muslimském světě pohybují. Na Západě jsou muslimové “těmi druhými” - mnohými jsou vnímáni jako cizí prvek a čelí unáhlenému zobecňování a předsudkům (což nepopírá ani tábor skeptiků). Západní liberálové se tedy snaží mluvit o islámu tak, aby těmto předsudkům nenahrávali, což nutně vede k určité rétorické opatrnosti: O islámském radikalismu se prostě vyjadřují umírněnějším jazykem než třeba o radikalismu křesťanském. Ne však proto, že by s islámem více sympatizovali, ale proto, že se domnívají, že v západním prostředí, kde je křesťanství naturalizovanou součástí každodenního života a kde s ním má prakticky každý nějakou přímou zkušenost, nebude ani jeho vyhrocené odsuzování pro řadové křesťany tolik stigmatizující, jako by bylo pro muslimy necitlivé odsuzování islámu.
Liberálové z muslimského světa se ale nacházejí v úplně jiné situaci. Žijí ve společnostech, které jsou velmi religiózní a kde islám není podezřelým cizorodým prvkem, nýbrž normou, jejíž dodržování je vyžadováno mechanismy sociální kontroly či přímo zákony. Tamní sekularisté a ateisté jsou tedy ve frustrující (a někdy i nebezpečné) situaci, kdy jejich názory nejsou brány vážně a namísto toho jsou nálepkovány jako zcela pomýlené, amorální a zavrženíhodné. Faisal Saeed Al Mutar často říká, že být ateistou v Iráku pro něj bylo jako “být jedinou střízlivou osobou v autě plném opilců, která ale nemá dovoleno řídit”. Z takové pozice se pochopitelně nikdo nesnaží o citlivé, diplomatické formulace, ale je naopak rád, pokud jeho kritické výtky mohou zaznít v co nejexplicitnější a nejrazantnější podobě.
Rozdíl mezi jakoukoli kritikou zevnitř a zvenčí si snad dovedou představit i čeští čtenáři. Zkusme se třeba sami zamyslet nad tím, jak tvrdým jazykem kritizujeme věci, které se nám nelíbí v naší společnosti. A na druhou stranu - jak bychom se stavěli k tomu, kdyby na Čechy stejným způsobem zaznívala kritika z úst nějakého jiného národa (zvlášť takového, k němuž se stavíme podezřívavě)?
Podle Rizviho není nic špatného na tom, že ostré i umírněné podoby kritiky islámu existují vedle sebe – každý z těchto přístupů podle něj má své publikum, na nějž účinkuje lépe než ten druhý.
Sám ovšem problém spatřuji v tom, že vedle sebe – bez většího provázání - neexistují jen dvě podoby kritiky, ale i dvě skupiny kritiků. Obě přitom mají potíže vcítit se do kontextu, v němž promlouvají jejich oponenti a namísto snahy o jejich pochopení vykazují snahu objevit evidenci, že tito oponenti jsou buď mimořádně hloupí, nebo motivovaní nějakými zlými úmysly. Odtud také vyplývají pokusy znesvářených stran navzájem se vyjmout z kategorie liberálů a zařadit protivníka do kategorie jiné (o dost méně lichotivé), jako to předvedli Uygur s Harrisem.
Uskutečnění doopravdy racionální a věcné diskuze na kontroverzní témata je bohužel velmi těžké i pokud jsou aktéry vzdělaní a inteligentní lidé, kteří o tu diskuzi mají upřímný zájem – všichni lidé totiž podléhají kognitivním klamům, kvůli kterým jsou jen velmi málo ochotní měnit již zaujaté postoje a všichni jsou také kromě věcných argumentů ovlivněni i svými subjektivními a nepřenositelnými pocity a zkušenostmi. Uvědomění si toho, že „ti druzí“ (ať už teď mluvíme o muslimech nebo „o tom druhém“ táboře kritiků jejich náboženství) nejsou zase tak odlišní od nás samých a že je v našem zájmu se s nimi bavit, ale může být na cestě k takové diskuzi významným prvním krokem.
Foto: Kiza.eu