Prý se máme přizpůsobit. Chodit do školy, vzdělávat se, nebýt hluční, pracovat, nevybočovat a co já vím co ještě. Dnes jsem tím, po čem mnozí volají a i tak je to málo. V Čechách žiji již desátý rok a už hodně dlouho jsem nepocítila onu xenofobní povahu některých Čechů tak silně jako při hledání bytu. Nesplňovala jsem, tedy alespoň jsem se domnívala, že nesplňuji, žádná kritéria pro nevydařenou dohodu o pronájmu: Praha - relativně anonymní multikulturní hlavní město, čtvrť nezatížená příběhy o romských barácích a přepadeních, studium, stálé zaměstnání, čistý trestní rejstřík …
Všechno to začalo v momentě, kdy se po narození dcery rozhodli moji rodiče přestěhovat ze Slovenska do Prahy. Opustit rodinný dům, zanechat rodinu a přátele a odejít několik set kilometrů od domova pro ně bylo vcelku těžké rozhodnutí. Chtěli jsme jim to co nejvíce usnadnit a aby nemuseli mít starosti kromě pronajímání domku a komplikací s prací ještě s hledáním podnájmu v Praze, rozhodli jsme se najít jim byt sami. A tam začal můj boj s větrnými mlýny.
Zpočátku jsme nenatrefili na ten správný byt, nebo nám pronajímatel po jeho prohlídce oznámil, že dal přednost jinému zájemci. Nic zvláštního. Pak jsme našli vskutku úžasný byt jen pár ulic od místa, kde bydlíme. Majitelka byla dosti rezervovaná a nijak zvlášť z nás nebyla nadšená. Ostatně, na prohlídky jsme chodili jako celá rodinka - manžel i dcera v kočárku. Říkala jsem tomu zátěžový test. Prošlo to, majitelka o rodičích samozřejmě věděla, dohodli jsme se. Další den nám poslala nájemní smlouvu, kterou jsme přeposlali rodičům a já jsem se zděsila. Smlouva byla plná finančních sankcí za nejrůznější prodlevy a bizarní porušování smlouvy, které byly v rozporu s občanským zákoníkem. Rodiče jsou zodpovědní lidé, nepředpokládali jsme problémy, a tak jsme do toho i přes podezřelou smlouvu šli a sjednali si schůzku kvůli složení kauce. Při podpisu o převzetí hotovosti však vyšlo najevo, že se jedná o moje rodiče (!), nikoliv rodiče mého muže, který svým vzhledem a barvou pleti rozhodně nesplňuje představu o „typickém Cikánovi“. Majitelka znervózněla, prý u sebe nemá hotovost na rozměnění. Odešla, přičemž jsme se domluvili na schůzce za hodinu. Ale přišla už jenom SMS zpráva, že od dohody odstupuje ... Aniž by uvedla důvod, přestala komunikovat.
Naše další pokusy o nalezení podnájmu probíhaly v podobném duchu. Nerozuměla jsem tomu. Navzdory všem příběhům, které jsem o problémech při hledání podnájmu slyšela, jsem nemohla uvěřit, že se to vážně děje i nám. Osobně jsem s tím do té doby neměla problém. Jenže vždy šlo o byt přes kamarády. Díkybohu za ně! A i když jsem někdy hledala byt přes inzerát, na inzeráty typu „Psi a kočky ano, Romové ne“, jsem pochopitelně neodpovídala.
Nyní jsem plně věřila tomu, že najít podnájem nebude sebemenší problém. Moji rodiče celý život pracovali. Mamka je zdravotní sestrou, otec si doplnil vzdělání a pracuje jako sanitář. Já jsem si však svou vysokou školu mohla při vyjednávání o podnájmu strčit akorát tak za klobouk.
Jeden pán nám při prohlídce velmi detailně předváděl kamerový systém, který v domě po „určitých zkušenostech“, zavedl, přičemž naše setkání završil otázkou: „A nebude k vašim rodičům jezdit ze Slovenska příliš mnoho Romů, že ne? Víte jak to je ...“" Ne, nevím, děkuji. Nashledanou.
V dalších dvou případech nás odbyli už po telefonu. Snažila jsem se při volání co nejvíce zapůsobit - slušné vystupování, hezký úvodní pozdrav, vybíravá slova, věcný přístup, dokonce čeština! Bohužel, volba (stále nedokonale osvojeného) jazyka asi nebyl nejlepší nápad: „Můžu se zeptat, slyším podle toho jak mluvíte… vy jste Romka?“ „Ano, jsem, původně ze Slovenska“ „Aha ...“ odmlka. „Dobře, nevadí. A můžete mi poslat fotku vašich rodičů? Víte, abych viděl, jací to jsou Cikáni, jestli tatínek není potetovaný nebo tak něco ....“.
Další telefonát z výběru toho nejlepšího mě vytočil do takové míry, že jsem podlehla vlastním emocím: „A můžu se zeptat, vy jste ten inzerát četla až do konce? Víte, napsal jsem ho záměrně strašně dlouhý, aby mi nevolali ti naši občani, víte jak to myslím. Nepřizpůsobiví, hnědočeši (opatrný smích). Voni jen volaj, ale nečtou ty inzeráty celé…“ Pánovi jsem pěkně od plic řekla, co si taková hnědo(skoro)češka myslí. Ještě půl hodiny potom jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Nestává se mi příliš často, že jsem konfrontována s otevřeným rasismem.
Naše už skoro beznadějné hledání ale dopadlo nakonec dobře. Podnájem jsme našli, rodiče bydlí. Ukrajinka, která je majitelkou pronajatého bytu, se o etnický původ nezajímá. A v domě navíc panují velmi dobré vztahy, různorodí sousedé se zdraví už i s vnučkou, která chodí k babičce a dědovi na návštěvy.
Letos nás to hledání zřejmě opět nemine. Čekáme přírůstek do rodiny, je potřeba větší byt ... Mám se bát? Nebo se proti tomu vždycky ohradit a všechny proti sobě poštvat? Je vůbec cesta, jak z toho ven? Znám spoustu Romů, kteří se ptají pronajímatelů rovnou v telefonu, jestli jim nevadí Romové. Rozumím jim, chtějí si ušetřit čas i energii vynaložené při zbytečných prohlídkách. Jenomže dokdy se budeme muset ponižovat a ptát se, jestli někomu nevadí „barva“ doufajíce, že tentokrát to vyjde? Kde jsou vlastně hranice „přizpůsobivosti“?
