Raed Ibrahim (1971) je jeden z předních současných jordánských umělců, který pravidelně vystavuje jak ve své vlasti, tak v zahraničí. Ve své tvorbě se věnuje mimo jiné kontroverzním tématům jako jsou terorismus, náboženství, nenávist nebo sexualita. Jakým způsobem je ve svých dílech problematizuje, jaký je jeho pohled na svobodu projevu v Jordánsku a jaká témata jsou společenskými tabu?
Minulou neděli byl v Ammánu zavražděn novinář Nahed Hattar, podle všeho kvůli nasdílení karikatury zesměšňující bojovníky ISIS. Zpráva rezonovala také českými médii. Titulky často hovořily o vraždě křesťanského spisovatele pro urážku islámu. Hrála jeho náboženská příslušnost při této nešťastné události nějakou roli?
Toto zde bylo následně samozřejmě tématem diskusí. Je ale zajímavé slyšet, jak o tom bylo informováno u vás, přijde mi to upřímně strašné. O křesťansko-muslimském konfliktu to totiž není vůbec. Už byly zabity tisíce muslimů a někteří křesťané. Popravdě ale největšími nepřáteli těchto radikálních jedinců jsou nejčastěji sami muslimové. Zjednodušit okolnosti dané vraždy na křesťansko-muslimské téma je velmi nešťastné. Samozřejmě se to asi pro řadu lidí nabízí, ale toto ten případ nebyl. Kdyby totiž daný obrázek nasdílel muslim, čekal by ho pravděpodobně stejný osud, možná ještě brutálnější.
O jakých tématech se v Jordánsku nežertuje, případně jaká témata je možná kritizovat a jaká ne?
Náboženství, nebo témata týkající se svatých věcí, není v Jordánsku – a obecně v tomto regionu - snadno kritizovatelné. Zjednodušeně řečeno není radno si s těmito tématy zahrávat. A tento zavražděný novinář toho byl bohužel příkladem. Náboženství stále má velmi silnou pozici v životě zdejších lidí, je v podstatě existenciální záležitosti. Netolerují proto žádnou kritiku. A tím nemyslím lid jako takový, ale zejména kleriky nebo politiky. Nedíváme se na náboženství jako na téma, které potřebuje diskusi. Z jejich pohledu není totiž o čem diskutovat. Je dané a člověk ho buď následuje, nebo ne. Trošku mi to připomíná americkou perspektivu – buď jsi s námi, nebo proti nám.
Proč myslíš, že byl Nahed Hattar zavražděn?
Byl zabit kvůli ignoranci, chudobě, z velké části kvůli nedorozumění, náboženské moci, a protože není možné mít jiný názor. Kdybys měl možnost něco říct, pak bys měl hlas. A to není dovoleno.
Bavíme se o náboženství. Jsou ale nějaká další témata, o kterých se nesmí veřejně mluvit nebo je kritizovat?
Samozřejmě. Kromě náboženských záležitostí se nemluví o politice a sexu. Ve věci politiky můžeš mluvit otevřeně například o záležitostech parlamentu, ale neměl bych chodit příliš blízko králi a monarchii. V otázkách sexuality samozřejmě nemůžeš prohlašovat, že sex je přirozenou součástí člověka nebo podporovat homosexualitu. To také není tématem, o kterém můžeš snadno mluvit. A není to o tom, že když o tom mluvit budeš, ostatní si tě vyslechnou a budou s tebou polemizovat. I v důležitých médiích se například dočteš, že homosexualita je nenormální, že jde o nemoc naší společnosti importovanou ze západu a my bychom ji měli léčit – náboženstvím a léky. Gayové současně podle mnohých rozšiřují nemoci a snaží se svést co nejvíce lidí.
Je obecně ve společnosti křesťanská víra přijímaná, nebo se na ni spíš většinová muslimská společnost dívá svrchu? Jsou si křesťané a muslimové podobní?
Pokud bych měl zevšeobecnit, tak křesťané jsou z mého pohledu více otevření, prozápadní. Prezentují se často jako vzdělaná vyšší střední třída. Vláda je proto ráda podporuje, aby ukázala, že jsme tolerantní a my muslimové je pak často vnímáme jako tu více vzdělanou nebo sofistikovanou část společnosti. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří si myslí, že křesťané půjdou stejně nakonec do pekla, přestože nejsou ateisti. Problém s postojem k ateismu není ale v náboženství jako takovém, nýbrž v chudobě a ignoranci.
Jsou v Jordánsku umělci, kteří společenská tabu ve svých dílech řeší? Jak je možné se těchto témat v umění dotýkat?
Rozhodně se těmto tématům řada umělců věnuje, ale neřeší je přímočaře. Je ale pravda, že se věci ve věci svobody projevu od Arabského jara lepší a sociální média dávají lidem možnost se otevřeně vyjádřit. Naheda Hattara ale na druhou stranu takové vyjádření stálo život. V našem spolku máme například fotografa, který dlouhodobě řeší svou pohlavní identitu, pohybuje se od ženské strany k mužské a snaží se je zkombinovat. Nedávno na toto téma udělal skvělou instalaci, což bylo na zdejší poměry poměrně odvážné.
Jaké byly reakce?
Umělecké prostředí je v Ammánu malé a poměrně otevřené, pokud dílo neobsahuje přímou nahotu nebo na sebe dva muži na veřejnosti vyloženě neskáčou.
Pokud bys měl zobecnit, jsou zdejší umělci ve svých dílech političtí?
Určitě. Každé umělecké dílo je politické. Není možné, aby nebylo. Názor, který do něj třeba i nevědomě vkládáš, už je politika.
Jsou v Ammánu umělci, kteří ve svých dílech problematizují islám? A jak na to případně reaguje společnost?
To je jedno z velmi vážných témat. Zvenčí se od jordánských umělců předpokládá, že by měli kritizovat islám kvůli tomu, co se ve světě děje. Část zdejší muslimské populace se domnívá, že islám, jaký prezentují některá zdejší média, není takový, se kterým by se ztotožnili. Jde o jinou interpretaci. Já sám jsem muslim. Nemodlím se sice pětkrát denně, ale mám na mysli svou kulturu a to, jak jsem byl vychován. Je to moje identita. Ten problém ukazuje už zmíněný případ zavražděného novináře. Karikatura, kterou nasdílel na svůj facebookový profil, mluví o bohu teroristů z ISIS. Nezobrazuje boha islámu jako takového. Popisoval naopak představy těchto extremistů o bohu. A právě proto si zřejmě i on myslel, že to je v pořádku. A ono nebylo. Někteří to očividně nepochopili a mysleli si, že se vysmívá bohu a islámu jako takovému.
Myslíš si, že celá tahle tragická událost mohla nakonec nějak napomoct svobodě projevu v Jordánsku?
Ta karikatura sama o sobě ne. Hattarova vražda ale paradoxně ano. Karikatura je po umělecké i koncepční stránce hloupá, je příliš přímočará a nezajímavá. Je to prostě hloupý vtip. Takové vtipy mezi sebou často i ostatní lidé dělají – vysmívají se těmhle kreaturám, které běhají po světě a věří, že na ně v nebi čekají panny a za pět minut se vyhodí do vzduchu. Osobně si myslím, že ten facebookový post nestál za to, aby pro něj člověk zemřel. Ten ignorant, který ho zabil, se navíc spletl a myslím, že si dokonce myslel, že tu karikaturu Hattar sám nakreslil. Mohlo ho podpořit i to, že byl Hattar za ono sdílení naší vládou poslán před soud. Jela proti němu kampaň, která byla podporována oficiálními kruhy. Nebyla mu poskytnuta ochrana i přesto, že o ni sám žádal. Jeho smrt pak proto pomohla probudit společnost i zástupce státu. Jestli to pomohlo svobodě slova, si nejsem jistý. Lidé, jako ten, který ho zabil, nad tím nepřemýšlí. Mají svůj cíl, chtějí jít do nebe. Věří v to, co dělají. Pomohlo nám to ale probudit se ze sna a uvědomit si, že se potýkáme s vážným problémem, který se musí řešit. Samozřejmě se teď ale vedou na několika frontách živé diskuse.
Jaké jsou povahy?
Počáteční naštvání vystřídaly více analytické hlasy. Ptáme se, proč k tomu došlo, kdo takové činy evokoval. Vedlejším produktem těchto diskusí jsou také debaty o nutnosti reformy jordánského školství, které by mělo být méně vázáno na náboženství.
Jakými tématy se ve své tvorbě zabýváš ty sám?
Vystudoval jsem kresbu a malbu na zdejší univerzitě. Pokračoval jsem studiem umění ve veřejném prostoru. Zpočátku jsem se věnoval převážně malbě, v poslední době se věnuju tvorbě objektů a instalacím jak uvnitř, tak ve veřejném prostoru. Aktuálně také učím dějiny umění a mentoruju mladé umělce. Věnuju se v podstatě tématům, o kterých jsme zde mluvili – tedy náboženství, politice a sexu.
Povedlo se některým z tvých děl zarezonovat?
Před časem byla v prostoru, kde teď sedíme (Spring Sessions), galerie Makan. Tady jsem vystavoval projekt, v jehož rámci jsem v roce 2009 vytvořil různorodé léky jako řešení politických a sociálních problémů. Jedním z nich byl Isophobin, jehož cílem bylo vyléčit islamofobii. Je to pilulka, která po aplikaci vyřeší tvé nežádoucí pocity, které zažíváš v muslimském prostředí. Je to něco jako Malarone, který si bereš před tím, než jedeš do malarických oblastí. Tento prášek zase bereš preventivně před cestou do muslimských zemí. Další se jmenuje Gayon. Ten řeší problém gayů v naší společnosti. Je to předmět, který si zavedeš do análního otvoru, a rázem se z tebe stane heterosexuál. Zion-X zase léčí antisemitské pocity, které v naší společnosti rezonují. Tento projekt byl poměrně dobře pokryt místními médii.
Věnuješ se také umění ve veřejném prostoru, tedy mimo stěny galerií?
Jeden projekt jsem například realizoval ve Švýcarsku. V jednom městě jsem zabral území a vyhlásil na něm území státu Išmael. Změnil jsem městskou mapu, jména ulic a tento nový stát měl samozřejmě také svou vlajku. Vyhlásili jsme Den nezávislosti a udělali neohlášenou oslavu na náměstí. Kolemjdoucím jsme rozdávali letáky, ve kterých byla popsána historie mého fiktivního praprapradědečka Išmaela, který měl před pěti tisíci lety přijít na tamní území a Bůh mu ho měl slíbit. My jsme pak byli potomci velkého Išmaela, kteří se přišli domoct svých práv. V Jordánsku jsem současně otevřel konzulát, kde mohli lidé žádat o občanství. Mělo to celkem úspěch a sešlo se mi celkem dost žádostí.
Ve svých dílech se také často věnuješ tématu terorismu. Jakým způsobem s ním pracuješ?
Před asi šesti lety jsem v reakci na rozkvět teroristického trhu vytvořil kvalitní produkty, které každý správný terorista potřebuje. Vznikla tak například dost šik sebevražedná vesta ve stylu Dolce & Gabbana. Ta například zaručovala, že po jejím použití zůstane tvé tělo vcelku, měla ale také třeba kapsičku na Korán. Pak jsem vytvořil sadu bomb, které zabíjely jen určitě skupiny lidí – například bombu pro zneškodnění výhradně křesťanů, židů, ale také muslimů. U té muslimské je ještě speciální páčka, kterou si může uživatel vybrat, zda chce zabít sunnity nebo šíity.
Nemáš kvůli tématům, kterým se ve svých dílech věnuješ, problémy s úřady a policií?
Stalo se už několikrát, že na mou výstavu přišli zástupci bezpečnostní informační služby. Na různé akce chodí obecně často, aby je monitorovali. Například u mého fiktivního konzulátu státu Išmael se o mě celkem zajímali. Obecně ale nic nedělají. Umělecká scéna je malá a i přesto, že řešíme problematická témata, z nás nechtějí dělat hrdiny. Jakmile by někoho z nás zavřeli, byl by z toho velký poprask. Dokud člověk neudělá nějaký velký přešlap, tak je to v pořádku. Myslím, že tu je celkem velký prostor pro svobodu uměleckého vyjádření. Ty hranice nejsou totiž přesně stanovené. Obecně bych ale řekl, že se situace lepší.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Carte Blanche Middle East Goethe Institutu v Praze a Ammánu.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Raeda Ibrahima