Devětadvacetiletá Rhona Tarrant je irská novinářka pracující pro společnost Storyful, první světovou zpravodajskou agenturu pro sociální média. Storyful je tvořena sítí 70 novinářů z celého světa. Ti ověřují materiály, které se objevují na sociálních médiích - ať už jsou to YouTube videa vojenských útoků v Sýrii či ze záchrany chlapců uvězněných v thajské jeskyni - a zjišťují, zda jsou příběhy pravdivé či nikoliv. Během osmi let Storyful spolupracoval se světovými zpravodajskými médii jako je ABC, The New York Times nebo The Washington Post. Za fake news podle ní nejčastěji stojí politická agenda, mohou to ale také být finanční nebo náboženské důvody. Jsou fake news novinka? „Není to nic nového. Třeba jeden z nejslavnějších příkladů z moderní historie v Británii se odehrál okolo bulvárního deníku The Sun. Tam v roce 1986 publikovali článek s titulkem Freddie Starr mi snědl křečka. Byl to úplně vymyšlený příběh, ale byl převzat mnoha médii a lidé tomu uvěřili,“ vysvětluje Rhona. Podle ní ale dnes prožíváme období divokého západu sociálních médií. „Pro sociální sítě nemáme pořádné zákony, nemáme možnost je plně kontrolovat, plně jim nerozumíme, neumíme je správně regulovat.“ Do budoucna ale vidí naději především v tom, že se lidé naučí ověřovat zdroje svých zpráv. „Nejdůležitější je se o tom všem vzdělávat. Čtenáři a diváci se učí opravdu rychle a myslím, že v budoucnu je bude těžší zmanipulovat.“
O čem přesně je vaše práce?
Ve Storyful děláme verifikaci zpráv na sociálních médiích. Každodenně ověřujeme pravost zpráv a jejich obsah. Než jsem sem dneska přišla, pracovala jsem společně s několika novináři na zprávách o náletech v západní Sýrii. Hledali jsme aktuální zprávy, mluvili jsme s lidmi přímo na místě v oblasti, ověřovali jsme videa, jejich autenticitu. Psali jsme pak zprávu pro Newswire, což je zdroj, který používají velké mediální společnosti jako je třeba ABC. My jsme hodně dobří, pokud jde o takzvané breaking news – zprávy, které se dějí právě teď. Například nedávno, když v USA ztroskotala loď a umřelo při tom několik lidí, jsme hledali obsah, který lidé nahrávali na sociální sítě přímo z místa tragédie a ověřovali jej, kontrolovali pravdivost pro velká média.
Taky pracujete na odhalování fake news a hoaxů.
To je druhá věc, na kterou se zaměřujeme. Například nedávno jsme dělali velký projekt zaměřený na dezinformace v průběhu irského referenda o potratech. Sledovali jsme, co lidé postují online, jak dezinformace začínají, jak se pak na sítích chovají a jak někdy končí v mainstreamových médiích. Nebo jak dokáží ovládnout hashtag na Twitteru nebo poplést některé novináře – což se stává. Tohle ověřování děláme 24 hodin denně, non-stop, máme kanceláře v Hong Kongu, Londýně, Sydney, v USA. Když třeba vybuchne bomba v Kábulu nebo Džalálábádu, což je bohužel tak jednou týdně, máme nástroje, které nám umožňují hledat určitá slova – výbuch, exploze, útok a tak - v sedmi různých jazycích. Můžeme pak provést geolokaci, obsah přiřadit k různým regionům. Pak můžeme rychle najít videa, živá vysílání, co lidé říkají online. Na tohle máme IT specialisty, bez nich by taková práce nebyla možná
Proč jste se dala na tuhle práci vy?
Začínala jsem v lokálních novinách, pak jsem pracovala v irské televizi, pak v New Yorku. Byla jsem docela dlouho tradiční reportérka, dělala jsem zprávy zaměřené na politiku. Ale jsem trochu nespokojená s tradičními médii. Většinou odvádějí skvělou práci. Co mi vadí, je, že se tam nenaučím věci, které budou pro práci novináře nutné za deset let. Někdy média nejdou dost rychle s dobou.
Jsou falešné zprávy nová věc?
Není to nic nového. Třeba jeden z nejslavnějších příkladů z moderní historie v Británii se odehrál okolo bulvárního deníku The Sun. Tam v roce 1986 publikovali článek s titulkem „Freddie Starr mi snědl křečka“. Byla to neuvěřitelně senzační zpráva, vymyslel to chlapík, který dělal PR komikovi Freddie Starrovi a snažil se povzbudit jeho kariéru. V tom článku bylo, že Starr snědl živého křečka. Byl to úplně vymyšlený příběh, ale byl převzat mnoha médii a lidé tomu uvěřili. Falešné příběhy se v médiích objevovaly odjakživa. Informace ale byly dříve více kontrolovány. Dneska je to velký problém. My prožíváme období divokého západu médií. Všechny platformy pro sociální sítě s tím bojují. Protože pro sociální sítě nemáme pořádné zákony, nemáme možnost je plně kontrolovat, plně jim nerozumíme, neumíme je správně regulovat.
Dá se to nějak regulovat?
Dám příklad, to zmíněné irské referendum o potratech. Hlasovalo se o povolení potratů do 12. týdne, takže to byla zásadní, život definující záležitost. A v Irsku probíhala nejintenzivnější a nejzákeřnější kampaň, kterou jsem kdy viděla. Viděli jsme příklady dezinformačních kampaní, snahy přinést do zpráv určité manipulující titulky, pokusy o manipulaci hlasujících, že dostávají neutrální a nezávislé informace. Ta nejsložitější věc v referendu byla online reklama. Do ní se sypalo hodně peněz z venku, hodně peněz bylo utraceno za ovlivňování názorů irských voličů. A protože to bylo podezřelé, dva týdny před samotným referendem Google zakázal veškerou reklamu spojenou s hlasováním. Facebook zakázal organizace mimo Irsko, nemohly cílit reklamu na Iry. Ale i přes tohle úsilí tyhle překážky byly rychle překonány a rychle byly nalezeny způsoby, jak je obejít. Opět - všechny sociální sítě si prostě nevěděly rady. Víme ale, že například Facebook si testoval některé strategie pro další volby v USA. V minulosti prostě některé reklamy nebyly v televizi nebo rádiu povoleny. Dneska tohle už nefunguje.
Myslíte, že v budoucnu tenhle „divoký západ” zvládneme a budeme schopni sociální sítě nějak regulovat?
Myslím, že ano. Ale bude to dlouhá cesta. Nejdůležitější je se o tom všem vzdělávat. Čtenáři a diváci se učí opravdu rychle a myslím, že v budoucnu je bude těžší zmanipulovat. Co bychom potřebovali, je učit se způsob, jak se rychle něco naučit znovu, protože se věci příliš rychle mění. Musíme se učit, jak zprávy vstřebávat a interpretovat s větším skepticismem a větším povědomím o tom, jak se zprávy vytvářejí. A které zdroje zpráv jsou důvěryhodné. Naše generace má trochu výhodu, jsme na to mnohem více napojení. Ale jen si představte, že když jsem se narodila já, v Irsku nebyl žádný internet! Když jsem pak vyrůstala už s internetem, učila jsem se taky komu na něm věřit a komu ne. Zatím je to trochu závod. Uživatelé se učí rozpoznat nové triky a zároveň se neustále objevují jiné.
Pokud se máme vzdělávat, co by mělo být základem takového vzdělání?
Hlavně se učit, kterým zdrojům se dá věřit. Jak poznat, které webové stránky jsou důvěryhodné. Uvedu jeden příklad. Nedávno, během záchrany těch chlapců v jeskyni v Thajsku, jsme viděli nově založený a falešný profil místního krajského hejtmana a na něj byly umisťovány falešné informace. Nezjistili jsme, kdo za tím byl. Ale důležité je, že vy si jako uživatel internetu můžete všímat určitých signálů, že je profil falešný, třeba toho, že byl vytvořen teprve nedávno. Další věc je učit se schopnosti si udělat alespoň malý průzkum, ověřit si informaci.
Jaké jsou nejčastější důvody, proč se falešné a lživé zprávy dostávají ven?
Nejvíce z toho je politická agenda. To jsme viděli například během francouzských prezidentských voleb. Jsou to například zprávy propagující názory krajní pravice. Extrémně proti Macronovi a extrémně pro Le Penovské. Pak jsou tu finanční důvody. Na hoaxech a falešných zprávách můžete slušně vydělat. Vytvoříte webové stránky, lákáte uživatele, vytváříte nějaké šílené titulky, třeba že Michelle podvedla Baracka Obamu, lidi na to klikají, pak se jim zobrazuje reklama – a někdo na tom vydělá. Za fake news během irského referenda o potratech byly náboženské důvody. A někdy to prostě lidi dělají a nemají k tomu asi žádný důvod.
Moment, to zní trochu antikřesťansky, používat lži.
Ano. Ale pokud máte určité vidění světa, obhájíte si i tohle a vidíte to jako morální věc. Prostě si obhájíte cokoliv, co podporuje vaši agendu. Jenže v tomhle případě my nevíme jistě, že za tím byli věřící křesťané.
Mohou lidé uvěřit hoaxům tak moc, že si kolem nich začnou konstruovat realitu?
Ano, tomu se říká konfirmační zkreslení. To vidíme pořád. A to je taky důvod, proč je tak důležité pro média, aby věděla, jak dobře používat sociální sítě. Aby například věděla, co se děje na sítích jako jsou Gab a 4chan (pozn. sítě, které podporují krajně pravicové názory). Média by měla dobře znát, jak začínají dezinformační kampaně. Opět dám příklad z Irska a referenda. Viděli jsme pokusy začít dezinformační kampaně právě z těch dvou sítí Gab a 4chan. Uživatelé tam probírali nápady na to, jak očernit příznivce hlasování proti. Na jednom takovém veřejném shromáždění se jim pak podařilo rozdat cedulky se symboly Britské unie fašistů a někteří lidé je omylem nosili. Pak byli označeni jako fašisté. Tohle byl příklad úspěšné dezinformace. Ale zaznamenali jsme i neúspěšné. Jedna z nich byla takzvaná Operace opilá opice. Tihle lidé plánovali jít na studentské koleje a opít studenty tak, aby nevstali a nemohli další den jít volit. A byla tu třeba jedna webová stránka, která se maskovala jako nerozhodnutá. Pokud jste se na ni dostali a ještě nebyli rozhodnutí, jak v referendu volit, měli jste tu dostat vyvážené a nezávislé informace. Jenže analýza by vám ukázala, že ta stránka byla silně zaměřená pro zákaz interrupce. Tyhle stránky jsou velmi často velmi sofistikované. A zítra budou ještě lepší. Proto je pro média rozhodující rozumět těmhle trendům, tomu, co se děje, protože vidíme, že i novináři padají do těchto pastí. Třeba uvěří falešným videím. Během té záchrany thajských chlapců se objevilo video potápěčů, jak se snaží navigovat skrze tunely. Jenže to nebyli ti potápěči a nebylo to Thajsko. Bylo to video z Wisconsinu z roku 2012. Přesto kolovalo po sítích, lidé ho sdíleli a některá média taky.
Je velký rozdíl v tom, jak věří fake news různé generace?
Jo! I moje máma rozesílala hoaxy. Ale její generace nikdy nemusela být tak podezřívavá. Já kolem sebe vidím velké generační rozdíly. Myslím, že nedostatečně oceňujeme mladé lidi. Za to, jak jsou zdatní na sociálních médiích. Jsou součástí rychle se měnící generace, která za deset let bude velmi opatrná na zdroje svých informací. Budou v tomhle směru vzdělanější než my. Myslím, že už teď jde vidět, že jsou opatrnější v tom, co sdílejí na sociálních sítích. Taky vidíme, že se lidé přesunují od otevřených sociálních sítí, jako je Twitter nebo Facebook, na uzavřené platformy jako je WhatsApp nebo Snapchat. Tam si můžete lépe nastavit, kdo vidí váš obsah. Lépe si nastavit soukromí. To je příklad toho, jak jsou si mladí lidé více vědomí toho, že se musí online více chránit a více si hlídat své soukromí.
Foto: Metingpotforum / Michal Berger