Ritiku jsem poznal v roce 2012 při svém prvním setkání s komunitami hidžer (uzavřených skupin transsexuálek, v západním Dillí). Hned jsme si padli do oka a stali se z nás dobří přátelé. Ritika pracuje v jedné neziskovce, která se věnuje práci s LGBT lidmi. Nízký plat jí ovšem nestačí. Aby uživila rodinu, musí se vedle denní profese, tak jako většina hidžer dnes, živit prostitucí. Její vnitřní síla a odhodlání splnit si své sny mě fascinovala. Proto jsem se rozhodl její život dlouhodobě dokumentovat. A Ritika k mým fotografiím napsala následující text.
Jmenuju se Ritika, ale narodila jsem se jako Radžu. Je mi jednadvacet let a jsem z tradiční sikhský rodiny. Mám jenom dvě starší sestry, takže jsem jedinej syn. To, že nejsem jako ostatní, jsem si uvědomila už asi v pěti letech. Hrála jsem si hlavně s holkama a našim se to nelíbilo. A tak mě strašili, že jestli se tak budu chovat dál a budu si oblíkat holčičí hadříky, odnesou si mě hidžry. Byla jsem sama ze sebe zmatená, nevěděla jsem, kdo jsem. A spolužáci na střední mi nadávali, protože jsem musela podle tradice nosit turban a plnovous, ale já se bouřila a natírala si na sebe tuny bílýho make-upu a do očí si cpala barevný čočky. Vypadala jsem fakt šíleně! Jo, křičeli na mě, že jsem halwa nebo čhavel. To jsou takový naše dobrý nadávky. A tak jsem si prostě jednou řekla, že dám svojí přirozenosti volnej průchod a stanu se hidžrou, ať se děje cokoliv. Sundala jsem turban, zkrátila si svoje nikdy nestříhaný vlasy a oholila si fousy.
Začala jsem pracovat v jedný neziskovce jako teréňák. Mám tam za úkol vyhledávat prostitutky z různých skupin hidžer a kótí v západním Dillí. Přes den je to skvělý. Jakmile dorazím do kanclu, první věc, kterou udělám, je, že si nasadím náušnice, namaluju se a dám se pěkně do pořádku. Pak když večer jedu k našim, zastavím někde u silnice, make-up setřu, schovám vlasy do kšiltovky a hraju, že jsem jejich hodnej synek Radžu.
Vlastně jsem to s nima ani nechtěla dál řešit, ale rodinný známý k nám jednou přišli a vykecali jim, že mě viděli v holčičích šatech a obklopenou hidžrama. A to byl konec! Vyhodili mě z domova, a přestože mi zase dovolili se vrátit, opakuje se to pořád dokola.
Jsem fakt ráda, že mám tuhle práci, ale peníze, co tu vydělám, mi nestačí. Musím proto čas od času chodit i já sama šlapat, abych uživila sebe i svojí rodinu. Jsem přece jejich jedinej syn, je to moje povinnost. A tak skoro denně riskuju, že mě policajti zmlátí, až budu postávat u silnice a lákat zákazníky, nebo že mi budou vyhrožovat zatčením, pokud se od nich nenechám přefiknout. Je to hodně riskantní. Ale musím se s nima nějak vypořádat.
Když jste hidžra, všichni na vás pořád čumí. A někdy je mi z toho fakt nanic. I když mají hidžry docela respekt a lidi z nich mají strach, najde se dost blbců, kteří vám budou nadávat, nebo vám rovnou rozbijou hubu. Už jsem si na to, že přitahuju pohledy lidí, zvykla, ale jsou prostě dny, kdy se s tím člověk srovnává trochu hůř.
Nejvíc mě děsí samota. Mám sice svojí guru a kámošky, ale kluka, kterej by to se mnou myslel upřímně, asi těžko najdu. Kdo by se zamiloval do hidžry, že jo? Jsou to většinou šmejdi, který vám to chtěj udělat, odhodit vás na chodník a jít dál. A pokud s váma zůstanou, tak jenom pro prachy. Ale já fejk fakt nepotřebuju!