Život se schizofrenií: Dokazovat stále dokola nevinu je obtížné

Obrázek: dana-marketa-small

Markéta a Dana se potýkají se schizofrenií. V současnosti pracují ve výzkumu sociálních jevů spojených s duševním zdravím v Národním ústavu duševního zdraví, aktivně se tak podílejí na reformě psychiatrické péče. Přečtěte si rozhovor o smyslu práce v životě, o cestě s duševním onemocněním, o nemoci na vesnici a ve městě a smyslu medikace.

Jak se vám teď žije?

Dana: Žije se mi dobře, obzvlášť od okamžiku, kdy jsem nastoupila do práce a zařadila se do společnosti. Když jsem byla doma v invalidním důchodu, připadala jsem si méněcenně, vyloučeně. Proto si myslím, že pro každého člověka s duševním onemocněním je důležité moci se zapojit zpět do společnosti. 

Markéta: Je to důležité pro celistvost osobnosti. 

Jak moc jste musely ve svém životě řešit stigma a diskriminaci? Jsou ve společnosti hodně přítomné?

M: Třeba u lékařů. Stalo se mi, když jsem doprovázela otce na vyšetření, že se dozvěděli, jaké léky beru. V tu ránu mě přestali vnímat jako kompetentního člověka a začali se obracet jen na mého otce, jako bych byla nesvéprávná. Je rozdíl, jestli člověk žije ve městě nebo na vesnici. Protože na venkově tě sledují pod drobnohledem - jak se chováš, co děláš. A víc kontrolují, jestli chodíš do práce nebo bereš invalidní důchod nebo proč jako jsi doma.

dana marketa 4

Myslíte, že anonymita městského prostředí je pro člověka s duševní nemocí lepší?

M: Myslím, že ano, protože dokazovat svou „nevinu“ je hodně obtížné. Stává se pak, že člověk tím, jak chce obstát, se někdy dostává zase dolů, i když ušel velký kus cesty. Problémem na vesnici pro lidi s duševním onemocněním může být například práce s lidmi. Zjistila jsem, že je mi příjemnější pracovat mimo prostředí, kde mě lidi znají. Myslím, že kdybych bydlela ve městě, byly by možná věci rychlejší. Pro mě byl problém dojít si nakoupit, na poštu, aby se mě nikdo na nic neptal, aby na mě lidi nekoukali. Teď je to trochu lepší, protože vesnice se stávají takovou aglomerací, která je satelitní. Je tam příliv nových lidí, tak se obyvatelé namixují zase jinak.

D: Já nemám zkušenost s vesnicí, jsem z pražského Proseku. Bydlím v paneláku, to je taková jednovchodová vesnice. Takže mohu posoudit jen ten vchod, kde bydlím. Sousedi mě při atace nemoci zažili. Někteří pozdraví a jdou dál, ale někteří se i zastaví, jsou přátelští. Nemůžu tedy říct, že by se ke mně chovali špatně, a to mě zažili ve vážném stavu.

dana marketa 1

Co je podle vás nejlepší způsob, jak se vyrovnávat s duševním onemocněním? Je dobré to všem říkat a být s tím smířený?

M: Není dobré to říkat všem, lidi na to nejsou připravení. Zažila jsem to ve více situacích - měla jsem sklony jít s pravdou ven, ale lidi to nechápali. Nejsou na takovou nemoc připraveni. Potřebovali by nějaká pravidla, jak jednat s takovým člověkem. Některé věci, co člověka s touhle nemocí trápí, jsou velmi specifické, a lidi jim nerozumí. 

D: Já si třeba myslím, že nejde jít na otevřený trh práce, dokud nebude možné říct při přijímacím pohovoru, že má člověk duševní onemocnění. Protože v okamžiku, kdy to neřeknete a místo dostanete, je to hrozně těžké. Stále si dáváte pozor, aby na vás kolegové nic nepoznali, a stále hledáte odpověď na otázku, jestli jim o nemoci říct nebo ne. To byl také jeden z důvodů, proč jsem byla šest let doma. Nevěděla jsem, jak bych to řešila. Myslím, že společnost musí projít změnou. Je potřeba, aby se lidi s duševním onemocněním nebáli o tom mluvit a také aby společnost byla připravena to přijmout. A na to je nutná destigmatizační kampaň, která by měla jít ruku v ruce s reformou psychiatrie. S člověkem s duševním onemocněním v centru zájmu všech zúčastněných poskytovatelů péče. Stále doufám, že za deset let už bude běžné o svých problémech v oblasti duševního zdraví mluvit i u přijímacího pohovoru.

Je něco pozitivního, co vám vaše nemoc dala? A jaká jsou největší negativa? 

D: Pozitivní je, že člověk zjistí, že zvládne velký problém. Že se z toho bláznění dostane do stavu, kdy má náhled, naučí se s tím pracovat, a to ho posílí. Takže dneska vím, že se dokážu k problémům postavit a řešit je, aniž bych měla pocit, že je konec světa, když přijdou. A co mi vzala? Některé kamarády.

M: Mně taky vzala pár kamarádů. Ale víc mi dala, než vzala. Naučila mě poznat sama sebe, naučit se vnímat své limity. A musím říct, že i přesto, že i když tohle vím, je někdy náročné nedělat chyby, které mě vehnaly do náruče nemoci. Že jsem byla na sebe náročná, nedělala psychohygienu, měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout - rodinu, vysokou školu, práci, přátele, prostě všechno. Ale nejde všechno najednou. Člověk musí slevit ze svých ambic. Respektovat svoje limity. Někdy v tom hraje roli i rodina. Naučí tě, že máš být ta hodná holka, která musí vždycky všechno zvládnout. Že se holka nemá moc ozývat. Myslím, že v životě je důležitá pokora a skromnost. 

D: S tím souhlasím. Měli bychom se trošku vrátit a uvědomit si, že žijeme ve společnosti a musíme spolupracovat a komunikovat. A že společnost není množina individualit. Ano, ať se každý rozvíjí směrem, který se mu líbí, ale nesmí zapomínat, že kolem jsou lidi, se kterými musí komunikovat, a i když máme různý názor, neznamená to, že spolu nemůžeme mluvit. Demokracie je na diskuzi postavená. Jsem ráda, že žiju v takovém systému, i když samozřejmě není ideální.

dana marketa 5

Co byste v české psychiatrii zlepšily na prvním místě? 

M: Z dotazníků se například dozvídám, že při hospitalizaci se lidem stále ještě během denního režimu zamykají pokoje, takže do nich nemůžou. Nebo že se vedoucí psychoterapeutka chová k pacientům jako k žákům 1. třídy. Což je nedůstojné.

D: Teď na prahu reformy psychiatrické péče se trochu bojím, aby se to celé nezaseklo jen na rekonstrukci psychiatrických léčeben. Je pořád důležité opakovat, že jde o deinstitucionalizaci péče, aby se dostala blíž k lidem. I když si obě myslíme, že by ta péče měla spět k tomu, aby ji člověk nepotřeboval. 

M: Aby byl samostatný. Aby nebyl závislý na svém partnerovi, nedej bože na svých dětech. Cílem je, aby se člověk dokázal sám o sebe postarat.

Co byste řekly kritikům reformy? Často slyšíme obavy, že se vypustí mezi lidi blázni a bude to pro společnost nebezpečná situace.

M: To, že znají jen určitý výsek věcí, které se dostaly do médií. A tímto výsekem se laická veřejnost dívá na lidi s duševním onemocněním. Stát by proto měl podporovat destigmatizační aktivity. 

D: Taky je důležité, aby se lidé dozvěděli, že když člověk s duševním onemocněním dodržuje léčbu a dostává se mu terapeutické péče nebo sociální rehabilitace, funguje normálně. Nemocí totiž nezhloupne. Pomohlo by také, kdyby bylo víc práce na částečný úvazek. Protože my nemůžeme pracovat jako ostatní. Částečný úvazek je pro nás ideální a naše zapojení do práce je silnou motivací k dodržování léčby.

dana marketa 6

Jaký je váš vztah k medikaci? 

M: Mně nesmírně pomohla. Poskytla mi čas, který jsem mohla maximálně zúročit. Jen se bojím dopadu léků, o kterém se člověk dozvídá až za několik let. Ale to řešit nebudu, já řeším, co se děje teď a budu se snažit si život maximálně užít.

D: Můj osobní názor je, že bez léků to nejde. Někdo je má na omezenou dobu, někdo na celý život. Pokud je ve vážném psychickém stavu, tak myslím, že s léky se to dá zvládnout lépe. Objevují se názory, že existuje něco jako psycho-spirituální krize. Já myslím, že hranice mezi psychózou a psycho-spirituální krizí je tak tenká, že moc nevěřím schopnostem lidí ji odlišit. A je pravda, co říkala Markéta. Léky vám dají čas zkonsolidovat svůj život a žít mezi lidmi, nebýt zavřený v Bohnicích nebo jinde, což není život. Já je beru jako nutné zlo s tím, že mám k němu více méně pozitivní vztah. 

M: Já právě taky. Viděla jsem, jaká změna se může udát, když smícháš nějaké množství látky s jinou látkou. Že se ti ta chemie v hlavě úplně změní a začneš cítit radost ze života. Což je podstatná věc, kterou když necítíš, nezajímá tě nic. Máš pocit, že nemáš proč žít.

D: A musím říct, že když se podívám zpětně na život na vysoké škole, tak s léky a s tím, co jsem prožila, jsem paradoxně spokojenější, než jsem byla tehdy ve dvaadvaceti. A to je pro mě velké plus.

M: To platí i pro mě. I já jsem byla taky hodně nespokojená, nešťastná, pořád jsem hledala, co by naplnilo můj život, ale pak jsem si uvědomila, že už to vlastně mám a že jsem to přehlížela. Že nejvíc tě podrží rodina. Když je fungující, tak je to nejvíc, co můžeš mít.

Jaká byla vaše cesta k zaměstnání v NUDZ?

M: Dostaly jsme se sem přes PCP, kde jsme ve stacionáři poznaly Lucii Bankovskou. Ta nám zařídila přes profesora Höschla práci ve vrátnici a podatelně. To nám ukázalo, že zmůžeme něco víc. Je to motivace. Taky ti to poskytuje stabilitu a pocit, že zvládáš vstávat a zařizovat spoustu věcí. Vidím, že jsem někam pokročila.

D: V dnešním světě je zhoubné to neustálé porovnávání se s ostatními. A jak Markéta řekla, člověk se může porovnávat jen sám se sebou, jaký byl třeba před dvěma lety a jestli se ve svém životě někam posunul. A to jak v otázce profesního, tak soukromého života. Každý z nás je jedinečný, tudíž srovnávání se mezi sebou navzájem je podle mě kontraproduktivní. A to si člověk díky nemoci uvědomí. 

Pracujete na řadě projektů, které se tématu týkají. Co je jejich cílem?

D: Jsem zapojená do projektu FESS, což je kvalitativní výzkum týkající se stigmatizace příbuzných lidí se schizofrenií. Vyplynulo z něj, že rodiny jsou péčí o příbuzné se schizofrenií hodně zatížené. Má to také často vliv na příjem rodiny, protože invalidní důchod mladých lidí, kteří nemají tolik odpracováno, je hodně nízký. Podílím se také na projektu CZEPOS, který zkoumá náklady na péči o lidi v komunitách a lůžkových zařízeních. V projektu MERRPS pracujeme na metodice ohodnocování sociálních inovací a nových intervencí pro lidi s duševním onemocněním, aby finanční prostředky tekly do efektivních intervencí, z nichž se investice vrátí a nejlépe i s přidanou hodnotou. Kdy se lidé mohou vracet do práce, ke studiu a tak dále. S Markétou pak máme společný projekt DIALOGOS, což je spolek lidí s duševním onemocněním. Jsme i v projektu INDIGO, a to jak v části, která spadá pod stigma tým, kde budeme součástí semináře pro mediky, tak i v části, která spadá pod oddělení vývoje a výzkumu služeb. To je školení pro praktické lékaře, aby se naučili, jak s námi jednat, když se s námi něco děje.

M: Ve spolku jsme z různých koutů republiky. Jsme rády, že se lidé ozývají a chtějí být zapojeni v destigmatizaci a práci na reformě psychiatrické péče. Pokud vzniknou skupiny a budou dál fungovat na ministerstvu, tak samozřejmě budeme docházet a budeme chtít vědět, co se tam děje, pokud budeme přizvaní. 

dana marketa 3

Pracujete ve skupině User-led research. O co jde?

D: Jde o výzkum, který vedou lidi s duševním onemocněním. Pro výzkum tak otvíráme témata, která nás zajímají a která jsou z našeho pohledu důležitá. Jedním takovým tématem je třeba míra sebe-stigmatizace lidí s duševním onemocněním. Zatím ale je třeba říci, že jsme více zapojeny v user-collaborative reasearch, kdy se jedná o výzkum ve spolupráci s našimi kolegy. Na vedení samostatného výzkumu si já zatím ještě netroufám. Také bychom rády položily na stůl otázku psychoterapeutické péče pro lidí s duševním onemocněním, a to i pro lidi s psychózou. Důležité je podle nás i otázka jejího hrazení z veřejného zdravotního pojištění. Protože teď si ji někteří z nás musejí platit 600 - 800 Kč nebo i víc za hodinu. To je prostě moc. 

M: Třeba já si ji hradím. Když mám období, kdy je mi líp a terapii nepotřebuju, musím být finančně připravená na to, až ji budu potřebovat, protože nemám stálý příjem. Lidi s duševním onemocněním nemají moc možností získat práci, která je ohodnocená nebo která je kreativní. Většinou i kvůli nemoci člověk není schopen kontinuální výkonnosti, takže mění zaměstnání. Tady si také můžeme práci přizpůsobit tomu, jak na tom momentálně jsme. 

D: Z vědeckého hlediska je možnost zapojení lidí do vědeckého týmu důležitá, protože naše osobní a bezprostřední zkušenost s nemocí může obohatit pohled vědců. Velká část činnosti NUDZ nebo podobných institucí, by měla směřovat k poznání potřeb člověka s duševním onemocněním.

Existuje něco, co byste ve svém životě chtěly zkusit? 

M: Můj sen je trochu sci-fi. A to nemuset brát léky a moci svobodněji cestovat. Protože když se člověk dostane do úzkých, jako se mi stalo na Sardinii, kde mi ukradli léky z auta a já jsem byla v tu ránu na nižší hladině léků, bylo to hodně nepříjemné. Takže pořád musíš mít někde zásobu a možnost navštívit psychiatra, což v některých státech není možné. Takže můj sen je cestovat, což je teď možné jen v omezené míře. Ale i tak cestuji docela dost.

D: Já mám dva sny. Jeden v pracovní rovině – a to vědecký článek v odborném časopise. A v osobním životě doufám, že si vyzkouším roli babičky. 

Za co jste na sebe hrdé, že jste v životě dokázaly?

M: Za udržení rodiny a poskytnutí nezávislosti svým dětem. To je podle mě hodně důležité - postavit děti do života tak, aby se o sebe uměly postarat. 

D: S tím naprosto souhlasím. Myslím si, že smyslem života je uvést děti do samostatného života, takže jsem ráda, že jsem to, doufám, zvládla.

M: Jsem ráda za čas, který jsem díky lékům mohla s rodinou prožívat. To jsou další aktivity, které jsou jinak člověku zapovězené, pokud žije v koloběhu nemocnice. Pět dní propuštění, pak nemocnice…

Spoluautorky: Michaela Zrnečková a Iveta Černá

Foto: Archiv Dany a Markéty

Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.  
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa.  Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není. 
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií. 
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život? 
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám. 
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše. 
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.  
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout. 
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém. 
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof. 
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka? 
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní. 
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje? 
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí. 
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“  
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam. 
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí? 
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska. 
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci. 
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu? 
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.   
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky. 
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky? 
Dosud ne. 
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní? 
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají. 
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční. 
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální. 
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.   
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí? 
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.   
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!  
Poznáváš ráda jiné kultury? 
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba. 
Poslední otázka, máš ráda hokej? 
No to ani ne! (smích)