HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Vyrůstal jste v Rokycanech v době, kdy se formovalo romské etnoemancipační hnutí. Jak moc vás to ovlivnilo?

Starší generace Romů si jistě vzpomene, že právě Rokycany bývaly odjakživa důležitým místem pro občanské iniciativy a emancipační aktivity Romů v tehdejším Československu. Snad každičký rokycanský Rom včetně dětí byl součástí tohoto milníku v romské novodobé historii. Můj otec například vystupoval se svou kytarovou kapelou během jednoho z prvních zasedání Romské občanské iniciativy, kdy se volilo předsednictvo. Už tehdy se v jejich textech objevovaly aktivismus a obrozenecké tendence. Zpívali například o snahách vybudovat důstojný památník obětem romského holokaustu. To tehdy zaujalo docentku Milenu Hübschmannovou. Vzpomínám si, že k nám přijela na návštěvu a fascinovalo ji, že přestože se o romské historii v tu dobu příliš nemluvilo, táta už o tom ve svých písních zpíval. Vůbec byl v Rokycanech šrumec kulturní, politický, aktivistický. A to mě pochopitelně formovalo, protože co se tehdy započalo, pokračuje dodnes.

Jako například demolice vepřína v Letech u Písku, který stál na základech někdejšího „cikánského“ koncentračního tábora. Jak to po dlouholetých snahách o vybudování důstojného pietního místa obětem romského holokaustu vnímáte?

V podstatě můžeme říct, že jde o historický okamžik. Po dlouhých snahách romských i neromských aktivistů konečně vznikne Památník holokaustu Romů a Sintů v Česku. To je reflexe, kterou měli udělat už představitelé Československého státu bezprostředně po skončení druhé světové války, a nemusel se vepřín vykupovat za obří sumu. To není chyba Romů, nýbrž lidí, kteří si neuměli přiznat vinu za to, co se během války dělo. Dnes už víme, že ta největší část koncentračního romského tábora se nacházela právě v areálu bývalého vepřína. Smutné na tom všem je, že nedávný podrobný výzkum prokázal, že v době, kdy se začal ve druhé polovině 70. let vepřín stavět, musely být trosky tábora viditelné i na povrchu, přesto to nikoho nezajímalo. Bohužel při stavbě hal vepřína byla část tábora zničena. A právě takové okolnosti dobře reflektují, čím si Romové za druhé světové války prošli.

Zmínil jste docentku Milenu Hübschmannovou, lingvistku a zakladatelku romistických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V září to bude 17 let, kdy tragicky zahynula. Byla to právě ona, kdo vás později nasměroval k aktivismu?

Vzpomínám si, že jsem do základní školy nastoupil v roce 1990 těsně po pádu komunismu a to k nám do Rokycan začala Milena Hübschmannová často jezdit. Tehdy jsem ještě netušil, že jednou bude existovat něco jako romistika a já se stanu jejím studentem. Později, někdy na střední škole, jsme spolu často mluvili a ona mi jednou řekla, že by velmi stála o to, mít ve svých řadách i romské studenty, rodilé mluvčí romštiny, kteří by jí pomohli romistiku posunout dál. A to rozhodlo. Milena měla v sobě zvláštní kouzlo, nevídanou vitalitu a činorodost, byla éterická, svým šarmem a upřímností si dokázala získat téměř každého a mě nevyjímaje.

Romů a Romek, které ovlivnila docentka Hübschmannová, byla celá řada…

Ano, byla to Milena, kdo přiměl Teru Fabiánovou, jednu z nejvýznamnějších romských básnířek, zapsat své verše, které jen tak mezi řečí pronášela při vaření kávy, na papír. Stála u zrodu mezinárodně úspěšné knihy Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, jenž se dnes řadí mezi klasiky. Objevila spisovatelský um u Andreje Gini staršího či motivovala ke psaní rokycanskou rodačku a významnou romskou spisovatelku Ilonu Ferkovou. Šok z jejího nenadálého úmrtí byl nelíčený a do určité míry přetrvává v některých z nás dodnes.

Přesto jste romistiku nakonec nedokončil. Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí?

Litoval už v tu chvíli, kdy jsem se rozhodl z univerzity odejít. Věděl jsem, že pro rodiče je vzdělání důležité, a i když pocházím z muzikantské rodiny, nikdy se u nás hudební nástroj nestavěl před školu. Jenže v té době jsem byl příliš exponován v mezinárodních organizacích a nezbýval na studium čas, bylo to jediné řešení. Nakonec jsem školy zanechal ve třeťáku, chybělo mi jen pár zkoušek. Přispěl k tomu i fakt, že po smrti Mileny Hübschmannové jsem ztratil chuť a elán studovat. Vím, že to podobně mělo několik dalších studentů. Ale teď se nacházím v jiné fázi, zjišťuji, že vysoká škola otevírá ta pomyslná dvířka, takže o studiu opět začínám uvažovat.

Jak jste se tedy angažoval v mezinárodních organizacích?

Po střední škole sociální právní jsem narazil na studentskou organizaci Athinganoi a začal tam působit jako dobrovolník. Athinganoi patřila mezi vůbec první, které organizovaly v Praze Mezinárodní den Romů. Tehdy nikdo z Romů netušil, proč se něco takového vůbec oslavuje. Dnes se povědomí o svátku rozšířilo natolik, že oslavy probíhají téměř po celém světě. Romové si tím připomínají vznik Mezinárodní romské unie (International Romani Union), ale také svou identitu, jazyk či vznik romské vlajky a hymny. Vedle toho organizace spolupracovala i s Open Society Fund a s Roma Initiatives Office, které vyhlásily Dekádu romské inkluze. A to byla ta chvíle, kdy jsem se dostal k aktivismu a vlastně i advokační práci, kterou v RomanoNetu děláme prakticky denně. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Poskytovali jsme skrze projekt Romaverzitas CZ stipendia pro romské studenty středních a vysokých škol nebo pořádali výcvik na podporu politické angažovanosti Romů v České republice. Rád na to období vzpomínám, i když jsem pak na 2 roky z neziskového sektoru zmizel, abych působil v reklamní agentuře.

Proč jste se do nezisku vrátil?

Protože jsem povědomě cítil, že mám hodně co romské komunitě vracet. Snažil jsem se na poli dodržování lidských práv zapojit do boje proti diskriminaci a xenofobii vůči Romům. A už tehdy jsme se společně s Davidem Tišerem veřejně vymezovali proti tomu, aby na pietním místě v Letech u Písku Národní strana nainstalovala vlastní pamětní kámen. Protestovali jsme před Úřadem vlády proti politice vsetínského starosty Jiřího Čunka, který část Romů z rozpadlého pavlačového domu v centru Vsetína vystěhoval do kontejnerových bytů na periferii. Ale bohužel, čunkodomky stále stojí, lidé v nich dodnes bydlí a staly se inspirací pro jiné municipality, jak se zbavit Romů v daném městě. Přitom máme dotace na bydlení z Evropské unie, které se ale nevyužívají k výstavbě obecních bytů pro sociálně slabé občany, nejen pro Romy. Pak se nemůžeme divit, že situace s bydlením je taková, jaká je, a něco jako sociální bydlení zde zcela chybí.

10 let jste spolupracoval na romském festivalu Khamoro. Může podle vás umění a kultura zlepšit situaci marginalizované menšiny?

Ambicí festivalu je jednoznačně přibližovat veřejnosti rozmanitost romské kultury a skrze ni odbourat zažité předsudky o Romech. Khamoro je důkazem, že romská kultura je živá, pestrá, a festival se ji snaží prezentovat v nejvyšší možné kvalitě. V jednom okamžiku vedle sebe stojí lidé z majority spolu s Romy různých vrstev a mnohdy i z vyloučených lokalit, přesto to nikomu nevadí. Jen je škoda, že to téma v takhle pozitivním slova smyslu rezonuje pouze jeden týden v roce.

Pocházíte z uznávané hudební rodiny, jak moc vás hudba provázela životem?

Právě pro Khamoro jsem působil jako booking agent kapel. Čerpal jsem ze své zkušenosti dočasného manažera skupiny Kale poté, co zemřel jejich dlouholetý manažer Jiří Smetana. I když chvilku ještě vystupovali, nakonec se kapela po letech rozpadla. Věra Bílá a i členové Kale byli z jednoho města, ale když se potkali, tak spolu nepromluvili. Pro nás všechny to bylo absolutně nepochopitelné. Jejich vzájemná ignorace trvala 10 let. Poté jsem za Věrou zašel a podařilo se mi ji přesvědčit, aby se s Kale dala znovu dohromady. Absolvovali dokonce turné po Švédsku a Polsku a nakonec vystoupili na festivalu Khamoro. To bylo naposledy, kdy si spolu veřejně zahráli. A právě s Khamorem mám spojenou úžasnou vzpomínku na Věru. V okamžiku, kdy vstoupila na podium, celé SaSaZu začalo doslova burácet. Byla to obrovská síla okamžiku. A takových jsem s Věrou zažil nespočet. Nastupovali jsme do letadla a Věra dostala od palubního personálu nabídku letět první třídou, protože to prostě byla Věra Bílá.

Nikdy jste neměl ambice přidat se ke skupině Kale jako muzikant?

To by neprošlo (smích). Sice jsem se narodil do muzikantské rodiny, kde se hudba odjakživa předávala z generace na generaci, ale na rozdíl od mých 2 bratrů, kteří působí v kapele Le čhavendar, žádným muzikantským nadáním neoplývám. Přesto mě muzikantství v naší rodině určitým způsobem formovalo, byl jsem jim spjatý, i když jsem se daleko více věnoval projektům zaměřeným na integraci Romů.

Například Dekádě romské inkluze, na které jste několik let pracoval. Čím se tehdy zabývala?

Už tehdy jsme začali dávat dohromady romské a proromské organizace, což byl vlastně výstup Dekády romské inkluze. Dekáda byla iniciativou 12 států, která nabídla jedinečnou příležitost řešit situaci romských komunit v regionálním měřítku. Tato iniciativa, jež probíhala v letech 2005–2015, spojila zúčastněné vlády, mezinárodní instituce a romskou občanskou společnost v procesu plnohodnotného začleňování Romů, a to především v oblasti vzdělání, bydlení, zdraví a zaměstnanosti. Zapojilo se Maďarsko, Albánie, Španělsko, ale třeba i Srbsko. Organizace řešily v regionálním rozsahu chudobu, sociální vyloučení a diskriminaci romských komunit. Při naplňování programu bylo podstatné zapojit samotné Romy. Dekáda zahájila významné procesy v Evropě v oblasti romské integrace a zvýšila celkové povědomí o vyloučení Romů, přesto však nedokázala významně ovlivnit jejich začleňování v jednotlivých zemích a zabránit ještě větší segregaci. Po skončení 10letého období jsme ve Slovu 21 začali hledat možnosti, jak ovlivňovat evropské politiky a politiku Evropské komise, protože v tu dobu Česká republiky čelila značnému tlaku ze strany Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva, jenž od roku 2006 soustavně Česko kritizoval za přístup k romským dětem ve vzdělání. Trvalo 10 let, než byl přijat zákon o inkluzivním vzdělávání. Stále má ještě mezery, které je potřeba dopracovat, ale to už je věc našich zákonodárců. Neziskové organizace za tu dobu navrhly několik opatření. Opravdu nevím, proč státu neustále říkat, co má dělat. Každému musí dojít, že segregované školy, kde se polovina dětí učí odděleně od druhých, nic pozitivního a kvalitního nepřinesou. Zkrátka pokud se nepotkáváme ve škole, tak se nemůžeme potkávat na ulici a v životě. 

V některých případech romští rodiče nechtějí, aby jejich dítě chodilo do běžné základky. Jak je přesvědčujete?

I proto vznikl ve Slovu projekt Mami, tati, já chci do školy, který se zaměřoval na romské rodiče, aby své děti neumísťovali do praktických škol, ale běžných základek, a zvýšili tak jejich šance na kvalitní vzdělávání.

A to byl krok od toho, založit zastřešující organizaci RomanoNet?

Přesně tak. V roce 2018 jsme formalizovali skupinu romských a proromských organizací RomanoNet, která je watchdogovou organizací zabývající se integrační politikou státu, měst a obcí, aby ty politiky byly dosažitelné pro Romy na lokální úrovni a finance byly využity efektivně. Víme z minulosti, že v Ostravě vystěhovali několik romských rodin, domy poté nechali opravit z evropských sociálních fondů, ale jejich nájemníky už do bytů nevrátili. Skončili na ubytovnách a azylech. Města si vždy dokáží obhájit, proč tam Romy znovu nenastěhovat. A my se snažíme na tyto věci upozorňovat skrze organizace, které v daných městech působí na lokální úrovni a snaží se sociálně potřebným dlouhodobě poskytovat podporu. Založit zastřešující organizaci byl důležitý krok, protože v České republice dlouhodobě chybí Romům politické zastoupení.

Sám jste o vstupu do politiky neuvažoval?

Ještě není čas jít do politiky, stále cítím potřebu získávat zkušenosti. Zároveň nevím, za koho bych kandidoval. Chybí mi otevřenost majoritních politiků k menšinám obecně. Na druhou stranu zakládat čistě romskou politickou stranu považuji v dnešní době za utopii. Romští kandidáti by měli být součástí majoritních stran, kam by měli téma romské integrace přinášet a pracovat s ním.

Daří se to v některé ze stávajících politických stran?

Stranám romské téma nepřináší žádné politické body. Jenže pokud politici nepřevezmou svoji zodpovědnost, nemůžeme očekávat, že strategie bude vůbec někdy naplněna.

Právě neziskové organizace v čele s organizací RomanoNet vyzvaly v roce 2020 k přepracování strategie, na které měly zájem se podílet. O co konkrétně jste se zasadili?

Kancelář Rady vlády pro záležitosti romské menšiny a sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny připravily první návrh strategie. Ten na konci dubna 2020 otevřely k veřejným konzultacím formou online dotazníku. Tento postup kritizovali někteří členové romské rady a také neziskové organizace. Podle nich byli Romové nedostatečně zapojeni do přípravy samotného textu. Neziskové organizace v čele s RomanoNetem vyzvaly k přepracování strategie a samy se na ní začaly podílet. Hned na prvním společném jednání pracovních skupin došlo k revizi a návrhům nových cílů a opatření. Probíhala celá série společných videokonferencí, kde se formuloval konkrétní obsah logických rámců a konkrétní úkoly pro jednotlivé resorty. Vláda strategii, tak jak jsme ji navrhli, schválila. A zavázala se, že bude naplňovat strategii romské integrace v nadcházejícím období a politické strany mají být jedny z těch, jenž mají s neziskovými organizacemi spolupracovat a snažit se o naplnění strategie. Jsme zatím na začátku, ale myslím, že to bude mít velký dopad na romskou komunitu v budoucích letech.

V čem konkrétně?

Právě nízká účast Romů na správě věcí veřejných je jedním z hlavních důvodů, proč dosud přijatá opatření a finanční podpora nebyly dostatečně efektivní. Teď by to mělo být jinak.

Vláda se současně zavázala sledovat a monitorovat, jaký mají jednotlivá opatření konkrétní dopad na Romy. Jak?

Povedlo se prosadit, že se bude měřit dopad na romskou komunitu a sledovat naplňování indikátorů práce s Romy, které budou podpořeny projekty z evropských sociálních fondů. Data se sbírala i před vznikem strategie. Organizace, které pracují jako lokální poskytovatel sociálních služeb, měří, s kolika Romy pracují, kolik mají klientů samoživitelů, seniorů a dalších skupin. A stejně jako doposud, ta data zůstanou i nadále anonymizovaná, jen se budou sbírat daleko systematičtěji. Já tento krok vítám, protože nám to na konci jasně ukáže, jaký progres byl ve skutečnosti udělán.

Vedle strategie se věnujete také sledování nenávistných projevů a projevům anticiganismu v online prostoru. Co jste zaznamenali?

Zaměřujeme se na sociální sítě, noviny, televizní pořady, které mohou šířit, podněcovat, podporovat nebo ospravedlňovat nenávist proti jiné skupině osob. Snahou je nenávistné projevy na sítích nahlašovat, komunikovat s provozovateli webových portálů, aby si daleko více všímali, co se na internetu děje. Lidé jsou pod rouškou anonymity schopni napsat cokoliv a neuvědomují si, jaký to může mít dopad na už tak marginalizované skupiny lidí. Nehledě na to, že nenávistné projevy vůči skupinám osob mohou být klasifikovány jako trestný čin. Pak se nemůžeme divit, že Romové jako jeden z důvodů nepřihlášení se ke své romské národnosti během sčítání lidu uvádějí obavu z pronásledování nebo že by se historie jednou mohla opakovat.

Na důležitost uvádět během sčítání lidu i svou národnost jste se zaměřili skrze kampaň, kterou jste rozjeli na sociálních sítích. Jaký podle vás měla dopad?

Do poslední chvíle jsme čekali, jaká kampaň bude ze strany statistického úřadu, vlády či ministerstva vnitra a dalších institucí. Bohužel jsme se ničeho nedočkali. Je to obrovská škoda, protože si myslím, že by výsledné číslo bylo daleko vyšší než téměř 22 tisíc. Většina byla těch, kteří ji uvedli v kombinaci s jinou národností. Ale i tak můžeme říct, že se přihlásilo daleko více Romů k romské národnosti než při posledním sčítaní v roce 2011, a to považuji za úspěch.