Spolu se ženou a dvěma dětmi uprchli před válkou z Damašku. Rodina se rozdělila v Libanonu, aby se po roce a strastiplné cestě otce, dvaačtyřicetiletého Nabila Attara, opět setkala ve francouzském Orléansu, kam dříve rodina ráda jezdila na dovolenou. Nabil, původem softwarový inženýr, však musel v nové zemi začít od začátku, a tak rodinu rok živil mytím aut. Právě jídlo mu pomáhalo v integraci do společnosti už od počátku, protože tamní jazyk neovládal. „Neuměl jsem francouzsky, tak jsem pozval své sousedy, mého lékaře a pár dalších lidí a uvařil jsem pro ně,” vzpomíná. Záhy se mu naskytla příležitost zúčastnit se uprchlického kulinářského festivalu v Paříži, kde mu po svém velkém úspěchu a značné mediální pozornosti došlo, že to je dráha, na kterou by se chtěl vydat. Už v Damašku totiž ve sklepě vyráběl vlastní sýry. A tentokrát se rozhodl za svým snem jít. A daří se mu. Nedávno získal v aukci budovu omšelé restaurace v centru Orléansu a začíná s budováním té vlastní. A o tom, že bude věru rodinným projektem svědčí i skutečnost, že jeho žena Susanna se dala do studia hned dvou manažerských magisterských oborů, aby mohla restauraci vést po administrativní stránce. „Je to restaurace mých snů,” říká Nabil. Příběh rodiny přinesla UNHCR.
Nabil se svou ženou Susannou a dvojicí dětí, dnes ve věku 9 a 14 let, žili podle svých slov relativně šťastně v Damašku i v dobách počátku syrského válečného konfliktu. On pracoval jako softwarový inženýr, ona pro místní pobočku Ligy arabských států. Na odchod z vlasti prý neměli vůbec pomyšlení, jen však do doby, než se konflikt zhoršil a válka začala doléhat také na hlavní město. Jednoho dne byli nuceni uprchnout během několika hodin. Uchýlili se do sousedního Libanonu, odkud chtěli odjet do své oblíbené Francie, kam rodina jezdívala na dovolenou. Plán však zhatila závažná trhlina. Právě v Libanonu si manželé všimli, že Nabilovo vízum vypršelo. A tak se rozhodli, že Susanna spolu s dětmi odjede hned, on se pak k rodině přidá, až to bude možné. „Obnovit si vízum se mi nepodařilo a jediná možnost, která mi zbývala, bylo vydat se po silnici. Vůbec jsem si nepředstavoval, že to bude tak složité,” uvedl v rozhovoru pro UNHCR. S rodinou se shledal až po ročním odloučení, před dvěma lety, kdy byl celé rodině udělen uprchlický status.
Nabil si obratem našel práci jako myč aut. „Tuhle práci jsem vzal, abych uživil rodinu. Je v pořádku začít úplně od nuly, pokud nemáte na výběr, ale měli byste se vždy snažit o víc,” myslí si.
Nabilovou odvěkou vášní však bylo vaření. Už v Damašku ve sklepě svého domu vyráběl sýr. Nikdy ale nenašel odvahu otevřít vlastní podnik. Když se proto na sociálních sítích dozvěděl v loňském roce o Refugee Food Festivalu, kontaktoval jeho organizátory, což jsou aktivní členové pařížské občanské společnosti. A už tentýž rok úspěšně vařil v rámci festivalu vlastní recepty hned ve dvou restauracích. Tam se také rozhodl, že ze své vášně učiní svou profesi. „Protože jsem přišel o všechno a musel jsem začít od začátku, rozhodl jsem se, že budu dělat to, co miluji - vaření,” nechal se slyšet.
A jeho sen se blíží naplnění. Jelikož ve veřejné dražbě ve francouzském městě Orléans byla přijata jeho nabídka na renovaci a zprovoznění zpustlé místní restaurace, může začít s budováním. Plánuje si vzít hypotéku na rekonstrukci prostor, které umožní pohoštění více než padesátky lidí uvnitř a další dvacítky na přilehlé zahrádce. „Pojmenuju ji Narenj, což v Sýrii znamená pomeranč. V Damašku totiž máme pomerančovník v každé zahradě a používáme pomeranče v mnoha jídlech,” vysvětluje Nabil.
A zapojit se hodlá i jeho žena Susanna. Dala se do studia dvou magisterských obchodních oborů, aby mohla v rodinné restauraci fundovaně pomáhat s vedením a administrativou. „Je to restaurace mých snů,” uzavírá Nabil.
Foto: Benjamin Loyseau / UNHCR