„Všechny děti přicházejí na svět s nějakým charakterem, adoptované děti navíc i s nějakými problémy, které trvá nějakou dobu zpracovat. Dopředu se to nicméně vypočítat nedá, a to ani v biologické rodině,“ myslí si Maďarka Tünde Mészáros. Padesátiletá překladatelka a absolventka hungaristiky na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy adoptovala před patnácti lety společně se svým manželem Péterem, který se taktéž profesionálně věnuje překladu, dvě romské holčičky. Jak říká Tünde, o tom, že její forma rodičovství bude právě adopce, měla jasno víceméně od puberty. „Proč vyrábět vlastní děti, když je tolik těch, které rodinu nemají?“, ptá se řečnicky. „Pět týdnů poté, co jsme se byli v děcáku poprvé podívat, byly holky u nás doma. 14. ledna 2005 jsme je posadili a položili na naši novou podlahu, pes seděl mezi nimi a zmateně koukal ze strany na stranu. Prvotní sympatie fungovaly hned, pominu-li, že Flóře jsme nejspíš moc sympatičtí nebyli. Bylo to tím, že je hodně citlivá. Předtím půl roku ležela v děcáku v jednom pokoji, občas ji někdo vzal do vedlejší herny, jinak neměla prakticky žádné podněty,“ popisuje úplné počátky společné cesty. Jak se v rodině řešily choulostivé otázky spojené s biologickým původem a jak se dívkám dařilo se postupně otevírat složitým tématům? Je adoptivní rodičovství něčím specifické? A jak vidí Tünde, která mluví suverénně česky, někdejší kauzu „neúspěšné adopce“ Terezy Boučkové?
Kdy jste se rozhodli s manželem pro adopci? Co vašemu rozhodnutí předcházelo?
Úplně poprvé jsem o tom mluvila už v patnácti, rodiče byli tehdy zhrození a doufali, že je to nějaký pubertální rozmar. Asi o pět let později jsem jednou jela v Bratislavě tramvají, přemítala o svém životě a najednou se mi zničehonic rozsvítilo. Proč bych měla „vyrábět“ děti, když je hodně takových, které rodiče nemají? Když jsem pak potkala svého muže, zjistila jsem, že ta myšlenka se líbí i jemu. Po dalších sedmi letech pak k adopci došlo i prakticky.
Jak jste se na ni „chystali“?
Chtěli jsme dětem už od začátku vytvořit fajn podmínky, takže jsme se přestěhovali z Prahy na venkov na slovensko-maďarských hranicích, pořídili jsme budoucím dětem dům se zahradou. Když už byla v domě i podlaha, podali jsme si žádost o adopci. Od začátku jsme věděli, že budeme chtít děti dvě, co jsme ale netušili, bylo, že přijdou najednou. Šlo to dost rychle. V srpnu jsme podali žádost, absolvovali jsme psychologické testy a už začátkem prosince nám volali z dětského domova, že mají osmiměsíčního chlapce a ať se za ním přijedeme podívat. Při dalším telefonátu se ukázalo, že to není kluk, ale holka, a nikoli osmiměsíční, ale roční. Všechno ostatní ale sedělo. Za pár dní už jsme se setkali s naší Franciskou.
Jaké bylo první setkání?
Reagovala moc pozitivně. Po týdnu jsme za ní jeli znovu a ředitelka domova nám řekla, že mají ještě jednu půlroční holčičku. Jestli nás prý také nezajímá. Bylo to trochu na způsob „o dvacet deka víc – může být“? Řekli jsme, že může a podívali jsme se i na ni. V jejím případě nebyla hned náklonnost oboustranná, zdálo se, že my ji nezajímáme vůbec. To pak trvalo ještě několik dalších týdnů.
Měli jste nějaké preference ohledně toho, jaké děti to mají být? Dávali vám v dětském domově „vybírat“?
V dotazníku, který jsme vyplňovali, jsme mohli označit věkovou hranici, pohlaví, zdravotní stav, tehdy tam byla i kolonka rasové preference. Využili jsme věkovou preferenci: chtěli jsme dítě do tří let a alespoň jednu slečnu, dobrý nebo korigovatelný zdravotní stav.
Jak probíhalo počáteční sžívání? Měli jste hned pocit, že jsou „vaše“?
Pět týdnů poté, co jsme se byli v děcáku poprvé podívat, byly holky u nás doma. 14. ledna 2005 jsme je posadili a položili na naši novou podlahu, pes seděl mezi nimi a zmateně koukal ze strany na stranu. Prvotní sympatie fungovaly hned, pominu-li, že Flóře jsme nejspíš moc sympatičtí nebyli. Bylo to tím, že je hodně citlivá. Předtím půl roku ležela v děcáku v jednom pokoji, občas ji někdo vzal do vedlejší herny, jinak neměla prakticky žádné podněty. Je hodně rodinně založená a myslím si, že ten půlrok ji citově značně otupil. Zpočátku s námi nekomunikovala dokonce ani pohledem. Drželi jsme ji v náručí, ale kontakt s námi nenavázala. Chvíli jsme konzultovali s psycholožkou, jestli není možné, že má některou z poruch autistického spektra. Byla ale příliš malá na to, aby bylo možné to určit. Mentální i fyzické funkce měla v pořádku, postupovala víceméně „tabulkově“. Jednoho dne pak přišel zlom. Upozornění předem: následuje kýč! Manžel Peter ji držel v náručí, vůbec jsme nevěděli, co s ní, nereagovala a bylo to jako držet kus dřeva. A pak se jí muž zeptal: „Hele, jsi ty naše holčička?“ Na to se Flóra najednou obrovsky usmála, podívala se na něj a začala prudce třepat rukama i nohama. Od té chvíle to bylo jasné. To bylo ještě v děcáku. Když si teď někdy pubertálně stěžuje, že to má s námi těžké, připomeneme jí, že si to vybrala sama. Mysleli jsme si, že nejtěžší budou noci, takže jsme si pořídili kávovar, abychom to nějak vydrželi. V praxi to ale vypadalo tak, že první večer jsme holky uložili v sedm a ony spaly do rána do sedmi. A tak to šlo každou noc, pravděpodobně důsledkem řádu, který si přinesly z dětského domova. Oč lehčí byly noci, o to náročnější to bylo přes den. Neustále potřebovaly naši pozornost, trvalo to mnoho let. Kromě toho o ní soupeřily mezi sebou. Když pozornost získaly, nevěděly, co si s ní počít. Měli jsme pro ně samozřejmě spoustu hraček a všechny další věci, kterými se rodič připravuje na malé dítě, snažili jsme se s nimi hrát, povídat, říkat jim říkanky apod. Zatímco Flóra na nás jen nechápavě koukala, Fanni chtěla dělat každou chvilku něco jiného, u ničeho nevydržela. Trvalo hodně dlouho, než jsme se dopracovali k tomu, že se dokázala soustředit třeba alespoň pět minut.
Vnímali jste u nich nějaký druh frustrace?
Fanni se neuměla přitulit. Jednou rukou nás silně, až agresivně držela a tou druhou nás od sebe odtlačovala. Těch prvních 15 měsíců jejího života, kdy nebyla u nás, měla celkem hodně bouřlivých, byli jsme v pořadí sedmé místo, kam se dostala. Prakticky každé dva měsíce tedy byla někde jinde. Když jsem s ní jela poprvé autem z domu na nákup do blízkého města, byla zvláštně nevrlá, fňukala, měla špatnou náladu. Když jsme se vrátily zpátky a vstoupily jsme do domu, začala se smát a tleskat. Bylo zjevné, že si myslela, že ji znovu vezou někam pryč. Tehdy jsme pochopili, že je to ještě v ní, nejistota, jestli u nás zůstane. Trvalo dlouho, než byla komunikace a důvěra oboustranná.
Jak na tom holky byly s tabulkovými dovednostmi oproti svým vrstevníkům? Musely je dohánět?
Byly skoro jednoznačně pozadu, je těžké určit, kdy se to vlastně srovnalo, ale určitě se to počítalo na roky. Dneska už jsou obě v pořádku, jen s mladší dcerou ještě občas řešíme nějaký detail.
V čem je zkušenost rodičovství jiná, než jste si původně představovala?
De facto úplně ve všem, bez ohledu na to, jestli se bavíme o adoptovaných nebo biologických dětech. Myslela jsem si, že být rodičem je radostná čtyřiadvacetihodinová jízda. Prví půlrok jsem měla hrozné výčitky svědomí, protože jsem byla hrozně ráda, když šly spát. Spaly tehdy dvakrát i přes den. Jinak jsme s nimi museli být v každé vteřině a neměli jsme prarodiče ani nikoho dalšího, komu bychom je mohli třeba na půl hodinu svěřit. Takže když spaly, byly to v těch vyčerpávajících letech velice světlé chvíle. Cítila jsem se provinile, že se neraduji pořád. Pak jsem byla jednou někde s kamarádkami, které měly taky malé děti, jedna se od toho svého právě vrátila a povídá „No chválabohu, usnul.“ Užasla jsem: „Holky, vy z toho máte radost, když vám dítě usne?“ A ony na to: „No jasně, vždyť to je nejlepší část dne!“ Tehdy jsem si pomyslela, že jsem asi v pořádku.
S holkami jste bydleli porůznu, třeba ve Velké Británii, na slovenské vesnici u maďarských hranic, aktuálně jste v Budapešti. Jak na ně reagovalo okolí, lišily se ty zkušenosti v něčem?
S žádnými špatnými reakcemi jsme se nesetkali. Část rodiny nebyla ze začátku nadšená, ale to se časem srovnalo. Od lidí v našem okolí jsme ale zášť nikdy nepociťovali.
Vyplývaly nějaké situace pro vás jako pro rodinu z toho, že mají obě holky romský původ?
Naštěstí ne. Když k nám přišly, byly malinké a sladké, v kočárku pro dvojčata, takže se nad nimi spíš každý rozplýval. Pokud měl někdo nějaké připomínky, nechával si je pro sebe. S pitomými narážkami na svůj vzhled se obě holky poprvé setkaly až ve škole.
Jak jste tuhle část jejich identity řešili? Připravovali jste je nějak dopředu, snažili jste se jim poměry ve společnosti vysvětlit?
Náš základní princip byl takový, že jim vždycky odpovíme na to, na co se právě ptají, ať už se to týká adopce nebo čehokoli jiného. Svou barvou kůže se dlouho nezabývaly a my jsme ani nevěděli, jestli to téma máme za každou cenu tlačit. Pouštěli jsme jim třeba romskou muziku, četli jsme jim romské pohádky, s kamarády, kteří mají také adoptované romské děti, jsme chodili na setkání adoptivních rodičů, kde byly děti všech barev a velikostí. Doma samozřejmě slova „Romové“ i „cikáni“ zazněla, když jsme se o tom bavili, snažili jsme se zdůrazňovat dobré stránky toho společenského obrazu, toho, proč může být dobré, když je někdo Rom. Když šly pak do waldorfské školy, hned v prvním ročníku jsem vyzvídala u paní učitelky, jestli se tam něco neděje, jestli je v dětském kolektivu všechno v pořádku. Ujistila mě, že si ničeho nevšimla. Ve druhém pololetí mi volala jiná učitelka a ptala se mě, kdy Fanni přinese zpátky podsedáky na židli. Ptala jsem se jí, o co jde, že o ničem nevím. Řekla mi, že je měla přinést domů vyprat, protože je počmárala křídou. Vysvětlila jsem jí, že se ke mně nic takového nedoneslo a slíbila jí, že se dcery zeptám. Když jsem to udělala, Fanni se rozplakala a řekla mi, že už to nevydržela, protože kluci druháci jí nadávali „cikánko“ a říkali ještě mnohem horší věci. Tak šla o přestávce do jejich třídy, vzala křídu a počmárala jim polštáře, aniž se se svým důvodem svěřila učitelce. Polštáře se mimochodem dodnes nenašly. Když jsem to pak té učitelce tlumočila, byla v šoku, jak se to mohlo stát, aniž by si toho pedagogové všimli. Později se mi obě dcery svěřily, že se jim to dělo často. Flóra dlouho tvrdila, že jí to nevadí, teď na prahu puberty se mi ale svěřila, že s tím problém má. Že se jako Romka cítí méněcenná. U Fanni jsem si jednou, v mladším věku, všimla, že má půlku těla namazanou tlustou vrstvou pleťového mléka. Ptala jsem se jí, proč se natřela tolik. Řekla: protože chci mít taky bílou kůži.
Co si myslíte o lidech se „špatnou zkušeností“ s adopcí, kteří své příběhy generalizují? Sledovala jste některé mediálně známé případy, třeba kauzu s knihou Terezy Boučkové?
O té kauze konkrétně si myslím, že to, co Tereza Boučková udělala, bylo velice škodlivé. Chápu, respektive si myslím, že chápu její pohnutky, zároveň si podle mého měla uvědomit, kolika dětem tím uškodí. Její případ byl jeden ze sta a nikdo by jí nebyl zaručil, že kdyby měla tři biologické děti, nebyly by dvě z nich problémové. Dokážu si představit, že zveřejnění jejího příběhu mělo negativní dopad, na druhou stranu jsem přesvědčená, že když je někdo pro adopci skálopevně rozhodnutý, jen tak z ní kvůli takovému příběhu nevycouvá. Taky jsem přesvědčená, že rodiče, ať už adoptivní či pokrevní, musí dopředu počítat s tím, že mohou mít s dětmi problémy. Každý si to samozřejmě maluje tak, že přijde dítě, my mu dáme naši lásku a pozornost a ono bude všechno fungovat tak, jak si to představujeme. Většinou z toho ale vynecháme to dítě. Každé z nich přichází s nějakým charakterem, adoptované děti navíc i s nějakými problémy, které trvá nějakou dobu zpracovat. Dopředu se to nicméně vypočítat nedá, a to ani v biologické rodině. V Maďarsku, kde teď žijeme, je povinný přípravný kurz. Mnoho lidí se domnívá, že ti na něm řeknou, jak být dobrým rodičem, o tom to ale vůbec není. Připraví tě tam na to, s jakými problémy se můžeš setkat, a opravdu se stává, že někdo z adopce vycouvá, když během přípravy zjistí, že měl spíš vágní představu, co to může obnášet. Myslím si, že dítě by měl adoptovat ten, kdo je skálopevně přesvědčený, že to dítě je jeho. Na zkoušku se to podle mého dělat nedá.
Jak na tom byly s „problémovostí“ vaše děti?
Problémy staršího data si popravdě řečeno pamatuji už jen vágně. Už jsem zmiňovala vysoký nárok na pozornost, společně strávený čas nebyl produktivní. Fanni jako by pořád čekala na něco jiného – když jsme šli do ZOO, chtěla vidět žirafu, ale jakmile jsme k ní došli, ani si ji neprohlídla a už chtěla dál. Bylo to, jako bychom se stále honili za něčím, o čem jsme nevěděli, co to je. Flóra se zase probouzela hrozně pomalu a všechny své dovednosti ze začátku odmítala. Byla jako Oskar Matzerath z Plechového bubínku, jako kdyby chtěla být pořád menší, než byla. Nechtěla vyrůst. Trochu jsme se báli puberty, ale jakmile dcery překročily určitou věkovou hranici, staly se z nich de facto vzorňačky. S Flórou jsou občas problémy, odnesla si šrámy na duši už od narození. Nevěří si, má problémy se sebehodnotou, je pro ni těžké připustit, že by mohla světu dávat radost. Někdy se to snaží vykompenzovat, a ne vždy si najde nejlepší způsob. Klasické teenagerské problémy, jako že by se někde flákaly venku, pily, nechodily domů a podobně od nich ale vůbec neznáme. Obě jsou hrozně rády s rodinou, chodí s námi do muzea, milují divadlo a jsou hrozně rády, když jsme spolu jen my čtyři. Zároveň jsou i hodně společenské a obě doma hodně pomáhají, například vaří.
Jak vnímají a tematizují vlastní adoptovanost ony samy? Kdy se na ni začaly vyptávat a jak s tou informací pracovaly?
Začalo to klasicky, kolem třetího roku se stejně jako každé jiné dítě zeptaly, odkud se berou děti. Když viděly těhotnou paní, chtěly vědět, co má v břiše. Člověk odpoví, že miminko a že to se pak narodí. Následuje otázka „Takže já jsem se ti taky tak narodila“, na kterou pak řeknete, „Ty ne. Ty ses narodila jiné paní z bříška.“ A to na začátek stačí, protože tak malé děti většinou ještě nevědí, že se děti většinou rodí z břicha biologické maminky. A pak, postupně, vždycky když se ptaly na něco víc, tak jsme jim odpovídaly něco víc. Nevím ani přesně, kdy si začaly uvědomovat, že byly adoptované, myslím, že to byl postupný proces. Taky s tím asi musely pracovat, ale bylo pro ně hrozně těžké mluvit o tom, co cítí, uzavíraly se. To už teď neplatí, zpětně se dozvídáme, co prožívaly, nebojí se mluvit o tom s humorem, o adopci se u nás podobně jako o dalších věcech i vtipkuje. Máme rádi černý humor, holky se v tom dost vyžívají a rády ho praktikují.
Snažily se někdy pátrat po původních kořenech? Jak jste to zvládli?
Když jim bylo zhruba deset let, poprvé se zeptaly, jestli jména, která mají, byla jejich původní. Řekli jsme, že ne, a další dva týdny trvalo, než se zeptaly, jaká ta původní byla. Když jsme jim to řekli, do druhého dne na to zapomněly. Zároveň jsme jim řekli, že jestli budou chtít, můžou si ta původní jména nechat zapsat do první občanky jako druhé křestní jméno. Fanni to i udělala, Flóra nechtěla. Kolem puberty pak přišly otázky na biologické rodiče, chtěly vědět, proč se to stalo, proč je mámy nechtěly. Vyjasnili jsme si, že nemůžeme vědět, proč se jich musely zříct a že možná jednoho dne nastane možnost se jich na to osobně zeptat. Že mohou být těžké životní situace a že si myslíme, že dobrovolně to nejspíš neudělaly. Nenosí tedy v sobě obraz špatné biologické matky, alespoň doufám. Fanni bude za rok plnoletá a pokud bude chtít, může s naší pomocí své biologické rodiče vyhledat. Říkala jsem jí ale, že musí počítat i s možností, že matka nebo otec ji nebudou schopni nebo ochotni vidět. Ukázalo se, že je s tím srozuměná a chápe to. Aktuálně taky obě řeší, že biologičtí rodiče je nezajímají tolik jako biologičtí sourozenci, které by poznat chtěly.
Máte zkušenost s výchovou ve třech zemích. Dokázala byste je nějak srovnat? Jsou adoptované děti místními státními systémy dostatečně zaopatřené a chráněné?
Nejlépe znám asi situaci v Maďarsku, kde vidím jako hlavní problém to, že děti v systému často uváznou dlouhodobě, některé i tak dlouho, že ztratí šanci na adopci. Systém je příliš pomalý. Vláda nedávno rozhodla, že přípravný předadopční kurz bude nově bezplatný, ale přesto přestane být povinný. Vzniklo několik petic za to, aby povinný zůstal, bohužel to ale nevyšlo. Argumentace zněla, že se tím proces urychlí, samotný kurz má ale jen 4 víkendy, zatímco dítě někdy vázne v systému i 2 nebo 3 roky.
Co si myslíte o dětských domovech jako instituci? Je to relikvie starších režimů, nebo mají ještě ve společnosti opodstatnění?
V Maďarsku už děcáky ani nejsou, vše se řeší pěstounskou péčí, na Slovensku se, myslím, pokoušeli před časem o totéž. Popravdě řečeno jsem to ale podrobně nesledovala. Naše děti byly v kojeneckém ústavu, ale to už je 15 let. Tehdy to fungovalo na té úplně nejzákladnější pečovatelské úrovni, nebylo tuším ani povolené si vytvářet citovou vazbu s dítětem, to by bylo chápáno jako neprofesionální. Děti samozřejmě dostaly plenky, dostaly najíst, ale po emoční stránce toho asi moc nedostaly. Možná vůbec nic, ale to nemůžu vědět.
Projevil se u vás fakt adopce nějakou zvýšenou starostlivostí? Strachem o křehkou dětskou duši?
Já jsem na ně nikdy nemyslela jako na adoptované. Když byl Fanni rok a půl, měla 7 kilo, byla strašně drobná. Vzpomínám si, že jsem byla dojatá, když vyrostla ze svého prvního kusu oblečení. Asi po dvou měsících, co byla u nás, jsem si řekla: a sakra! My se dokážeme postarat o dítě tak, že normálně roste! Jinak jsme ale řešili hlavně některé ty počáteční psychické potíže. A přistupovali k tomu věcně: když máš zánět na mandlích, tak to řešíš, když máš úzkost, tak taky. Jen to v druhém případě trvá déle. Nikdy jsem ale nebyla úzkostlivý typ matky. Dcery jsme se snažili vést k samostatnosti, ale samozřejmě vědí, že když někde zůstanou do noci a vrací se potmě, mám samozřejmě obavy. A ony mi pak musí pořád volat. Jinak jsem jim ale za zadkem nestála.
Holky jsou těsně před vylétnutím z hnízda. Když se ohlédnete za těmi léty, vidíte tam něco, co byste dnes dělala jinak?
Mnohem dříve bych se postarala o psychologickou péči. Myslím, že bych už četla jednotlivé znaky problému mnohem lépe, věděla bych, na co dbát. Třeba že může, ale nemusí být pravda, že dceři nevadí, když jí nadávají do „po.rané záchodové štětky“ a že je třeba sledovat, jestli to má následky. Tomu bych věnovala mnohem větší pozornost z hlediska vyhledání odborné péče včas.
Dokázali jste si s mužem udělat prostor i sami pro sebe? Dopřáli jste psychologickou péči i sobě?
Moc jsme na to čas neměli, hlavně když byly dcery menší. Ale zase jsme vždycky měli kamarády a když bylo nejhůř, mohli jsme se jim svěřit, promluvit s nimi. Někdy se samozřejmě odehraje víc náročných událostí naráz a pak má člověk třeba hodně těžký měsíc. Já jsem třeba tehdy nemohla spát. S adopcí to ale nijak nesouviselo.
Co dělají vaše dcery dnes? Těšíte se na jejich plnoletost?
Fanni bude brzy sedmnáct, půjde do třetího ročníku na gymnáziu. Po něm by chtěla pokračovat na univerzitě, chce studovat psychologii. Kromě toho se věnuje kreslení. Flóra je také gymnazistka, půjde do druháku, a co chce dělat pak, ještě přesně neví. Hraje ale krásně na saxofon. Obě taky vášnivě sportují. Budu hrozně ráda, když se osamostatní tak, že si najdou svůj životní styl, budou se radovat z vlastní nezávislosti. Ještě to asi chvíli potrvá. Myslím, že jsme si vytvořili tak blízký vztah, že bude vlastně jedno, jestli spolu bydlíme, nebo ne.
Foto: Archiv Tünde Mészáros