Bouři nevole, nechápavé komentáře i spoustu ironických vtipů vzbudil včera komentář Josefa Boušky s názvem ‚Co se učí policisté o znásilnění‘. Text vyšel v magazínu Reportér a Bouška v něm komentuje obsah učebnice určené především studentům právnických fakult a Policejní akademie ČR. Co se v něm píše?
V kapitole 10 s názvem Mravnostní kriminalita, konkrétně pak v podkapitole o sexuálním násilí, se objevují body, které jsou cílem kritiky. „V kapitole Mravnostní kriminalita vyjmenovávají autoři – s odkazem na ikonu české kriminologické teorie Jana Chmelíka – několik ‚typických situací‘, které bývají u znásilnění ‚podstatným prvkem trestného činu‘. Podle policejní učebnice tak bývá pro znásilnění typické třeba ‚nadsazování výsledků‘, kdy ‚poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle‘, což obvykle znamená ‚kriminalizaci sexuálního aktu jako prostředek ospravedlnění se před manželem, přítelem, rodiči‘,“ píše Josef Bouška ve svém textu. Tuto část kritizují uživatelé na sociálních sítích kvůli pasáži ‚poškození oběti je minimální‘, které podle nich připomíná spíš hodnocení stavu domácího spotřebiče než lidské bytosti.
Bouška dále upozorňuje na fakt, že na téže straně je napsáno, „že jednání pod vlivem alkoholu představuje ‚nízký podíl viny agresora‘. […]Díky knize Kriminologie, 4. vydání však už víme, že opilý agresor nese jen nízký podíl viny, zatknout a soudit je zřejmě nutné především lihovinu,“ komentuje Josef Bouška. Podle něj je však největším klenotem této kapitoly odstavec nazvaný ‚podíl oběti na vině‘. „ Zde je zmíněno oblíbené hospodské klišé: ‚provokující jednání ze strany žen‘, které ‚vyzývavostí či obnažováním části těla vyprovokují v muži touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost‘. Chudák chlapík pak utrpí ‚nezvládnutí pohlavního pudu‘ a uchyluje se k ‚násilnému vynucení pohlavního styku‘,“ píše Bouška.
Diskuse kolem znásilnění je v Česku plná klišé
O komentář k pasáži této učebnice jsme požádali také Johannu Nejedlovou ze spolku Konsent, který se věnuje prevenci znásilnění a stojí také za kampaní ‚Když to nechce, tak to nechce‘. „Často se setkáváme s tím, že nám lidé říkají, že naše činnost je zbytečná. Všichni přeci vědí, že znásilňovat se nemá. Text, který se dostal do doporučené literatury pro policisty je ale přesným dokladem toho, jak moc jsou nesmyslné mýty a stereotypy o sexuálním násilí ve společnosti zakořeněné a jak moc je osvěta potřeba,“ řekla pro HFC Johanna Nejedlová.
Johanna Nejedlová také okomentovala samotnou pasáž knihy:
„1) První odstavec ‚Konsenzuální sexuální násilí‘ (BDSM) se vůbec neřadí mezi sexuální násilí, a tak je naprosto nepochopitelné, proč ho v učebnici zmiňují.
2) Oběť nemá nikdy podíl na vině. Kdokoliv má kdykoliv právo si rozmyslet, že už sex nechce a nikdo v něm pak nesmí pokračovat - jedná se o klasickou ukázku ‚victim blaming‘.
3) K další části – když například řídíte auto pod vlivem a spácháte dopravní nehodu, není to polehčující okolnost, ale přitěžující. To samé by mělo platit u všech trestných činů. Přece když se neumím chovat, když piju, tak prostě nepiju.
4) Co je minimální poškození oběti? Znásilnění vůbec nemusí probíhat tak, že má oběť fyzickou újmu. Také v zákoně je definováno znásilnění jako užití fyzického násilí, či zneužití bezbrannosti – pod to spadá spánek oběti, výhrůžky. Běžná míra křivých obvinění je okolo 3 %, u znásilnění 6 %. Nejde tedy říci, že by si ženy nějak rapidně vymýšlely znásilnění, aby ospravedlnily nevěru atd. Jde o to, že se diskuze okolo znásilnění točí pořád okolo falešných nahlášení, ale ve skutečnosti je míra nahlášených případů velmi nízká - je to jen okolo 10 % případů a odsouzena jsou pak jen 2 % pachatelů,“ popsala podrobně Nejedlová.
Není to výjimka, v různých učebnicích se téma komunikuje podobně
Nutno dodat, že kniha je poměrně snadno dostupná a půjčit si ji může i veřejnost v nejrůznějších městských knihovnách. Při zběžném hledání na internetu zjistíte, že je kniha součástí mnoha nejen odborných knihoven a je aktivně půjčována. Včetně Knihovny Policejní akademie ČR v Praze nebo Parlamentní knihovny ČR. Dohledáte také to, že studenti vysokých škol ji využívají jako zdroj pro své diplomové práce.
Není to však jediná kniha zabývající se kriminologií, která obsahuje problematické pasáže. V učebnicích jiných autorů se také hovoří o ‚provokaci ze strany žen‘, ‚lehkomyslném chování ženy‘ nebo o ‚vině oběti‘. Některé z online dostupných příruček jsou určené pro odborné střední školy, jiné pro obory vysokoškolské. „Nerozumím tomu, jak je možné, že text vůbec vyšel. Přesně kvůli předsudkům, které zlehčují znásilnění, ospravedlňují pachatele či házejí část viny na oběť, je na policii hlášeno tak malé procento ze spáchaných činů," uzavřela Johanna Nejedlová. O tom, že se znásilnění a sexuální násilí může týkat také muže, se v učebnicích mnoho nedočtete. Přitom i muži jsou oběťmi, jen se o tom zase až tak moc nemluví.
Foto: Konsent, repro Reportér Magazín, repro Twitter