Náročné pochody, osvěta a finanční prostředky pro potřebné. Takové jsou cesty pětadvacetiletého Václava Malinského, který se před lety rozhodl skončit ve stereotypním zaměstnání technického směru a zaměřil se na pomoc druhým. Letos absolvoval cestu s názvem Pěšky pro Emičku. Trasa vedoucí kolem českých a slovenských hranic měřila téměř 4000 kilometrů a Václavovi se během ní podařilo vybrat 130 tisíc korun. Vybrané peníze poputují na potřebné rehabilitace Emy Zouharové, která prodělala mozkovou obrnu. Od té doby je plně odkázána na pomoc druhé osoby. „Největším přínosem pro Emičku byla zatím intenzivní neurorehabilitace, za kterou jezdí do lázní Klimkovice. Vždy je vidět zlepšení, co se týká držení a zpevnění trupu a celého těla, lépe pracují i ruce. Problém je však v tom, že si terapii musí rodiče Emičky hradit sami,“ vysvětluje Václav. Jak cesta probíhala, jaký je stav Emy a jaké projekty plánuje Václav do budoucna?
Václav se v minulosti se nechal inspirovat cestou Walk for Sýria, kterou absolvoval jeho kamarád. Navázal na to přechodem napříč ČR pro Matěje, který je v bdělém stavu, a vybral pro něj přes 50 tisíc. Poté vznikl nový projekt Walk for Help a v indických Himálajích se podílel na zachování tradiční tibetské kultury.
Jak pokračuje sbírka pro Emičku, kolik se už podařilo vybrat peněz?
Skrze moji cestu se podařilo získat asi 130 tisíc. Díky tomu pojede Emička na další třítýdenní neurorehabilitaci do Klimkovic a ještě se zakoupí nový vozík. Hodně mohou také pomoci média, díky kterým se příběh Emičky může dostat mezi širší veřejnost.
Jak vaše pomoc pro Emičku začala, jak jste se o ní dozvěděl?
Když jsem se rozhodl, že opět udělám dobročinný pochod, vytvořil jsem na svých stránkách výzvu, na kterou zareagovalo několik rodin. Postupně jsem se seznamoval s jejich příběhy a problémy. Chtěl jsem především pomoci někomu, kdo je na vše sám, nestojí za ním žádná organizace. Setkal jsem se tedy s maminkou Emičky i přímo s Emičkou a měl jsem jasno.
Jaký je její aktuální stav? Objevil se nějaký pokrok?
Co se týká intelektu, je Emička naprosto v pořádku, díky tomu si je velmi dobře vědoma svého stavu. Je velmi cílevědomá a uvědomuje si, že bez tvrdé dřiny se její stav bude zlepšovat jen stěží. Cvičení ji velmi baví a po kouskách se snaží zlepšovat. Momentálně se už dokáže s pomocí opory postavit sama na nohy. Nyní jede na další třítýdenní neurorehabilitaci, kde dělá pokroky největší. Tato rehabilitace je financována právě z finančních prostředků z mého projektu Pěšky pro Emičku.
Kolik kilometrů jste pro Emičku ušel?
Ušel jsem necelých 3600 km a zabralo mi to 97 dní. Původní odhad byl okolo 5 měsíců, takže jsem to na konec zvládl daleko rychleji, než jsem předpokládal. Během cesty se samozřejmě střídaly krizové a lepší dny. Hodně mě hned ze začátku cesty potrápilo počasí, kdy na konci dubna při přechodu Šumavy napadlo víc jak půl metru sněhu a několik dní jsem se prokousával sněhem bez zimní výbavy. Náročný byl i přechod ve Vysokých Tatrách a úplně na východě u ukrajinských hranic. Jih Slovenska podél Dunaje byl pro změnu velmi monotónní, nezáživný. Samá rovina, tropické teploty a hejna komárů. Nicméně jsem si i přes horší dny cestu nesmírně užíval. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a především rozšířil více příběh Emičky, pro kterou jsem vše dělal a díky tomu pro ni získal nové podporovatele. Dlouhý pobyt v přírodě mě moc baví. Najednou si člověk uvědomí, že tu není jen na návštěvě, ale že sem už tak nějak patří. Každý den spíte někde v lese, v horách nebo v nedotčené divočině. Člověk si naprosto utřídí myšlenky, neřeší žádné hlouposti a užívá si každou chvíli a především má před očima stále ten cíl, který ho žene kupředu.
Kde berete motivaci?
Tím, že poslední mé cesty byly vždy spojené s pomocí, mám o motivaci postaráno. Vždy rád s oblibou říkám, že vzdát to dokáže každý, ale zatnout zuby a jít dál dokáže málokdo. Navíc když to dělám pro někoho a veřejně, mám i určitý závazek. Pěší chůze je navíc asi ta nejpřirozenější věc, která k nám prostě patří, takže proč si jednou za čas nevyrazit na delší „čundr“. Co se týká fyzických sil, tak těch jsem měl vždy velký přebytek. Od mala sportuji, takže tělo je na tuhle zátěž velmi dobře připravené. Navíc před touto cestou jsem ještě daleko více chodil a běhal, takže po fyzické stránce jsem neměl nejmenší obavy. Myslím si, a shoduji se na tom i s lidmi, kteří absolvovali podobné štace, že největší nápor je rozhodně na psychiku. Ta hraje největší roli. Já jsem naštěstí zřejmě už nějak od přírody nastavený tak, že když si něco usmyslím, tak si za tím tvrdě jdu a překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Rád posouvám své vlastní hranice. V loňském roce jsem přes ČR ušel 800 km a tak nějak jsem tušil, že v mých silách je ujít klidně i pětinásobnou vzdálenost.
Jaká chvíle tedy pro vás byla nejtěžší?
Bylo jich více. Rozhodně asi první tři týdny na cestě, kdy bylo zásadní ochlazení, sníh. Nepotkával jsem žádné lidi. Chodil jsem opuštěnými lesy, v noci mrzlo, neměl jsem zimní vybavení. Pak určitě východní Karpaty, kde jsem byl poměrně odříznutý od civilizace, byl velký problém se zásobováním i s vodou. Často jsem musel přes filtr brčkem vysávat kalužiny vody, protože tam byly všechny prameny vyschlé. U ukrajinsko-slovenských hranic byly zase občas nepříjemné kontroly pohraničníků. Jako jediná ze všech hranic na mé cestě tato nepatří do Schengenu a je tedy stále hlídaná.Na jihu Slovenska to bylo zase náročnější na nohy, protože slovensko-maďarská hranice je neudržovaná a zarostlá, tudíž jsem musel převážně chodit po asfaltu.
Jaké byly na kampaň ohlasy veřejnosti?
Možná jsem trochu více očekával, že se lidé zapojí a budou více pomáhat. V tomto už si příliš velké iluze nedělám. Spousta lidí zašle peníze někam, kde ani pořádně neví, jak bude s penězi naloženo. U mého projektu je jistota, že všechny peníze jdou do poslední koruny Emičce. Jinak během cesty byly ohlasy v naprosté většině případů pozitivní. Každý obdivoval to, jakou vzdálenost jsem se rozhodl ujít. Mnohdy tomu ani nechtěli věřit, což chápu, protože jen málokdo si dovede představit, že by ušel téměř 4 tisíce kilometrů. Někteří lidé už mě znali z minulých projektů. Poznal jsem i spoustu nových lidí, kteří například neměli problém s tím si mě pozvat domů. Někteří lidé se zapojili přímo do pomoci - charitativními aukcemi, dobročinným jarmarkem, jízdou na kole či dálkovým během.
Setkal jste se také s výsměchem nebo negativními reakcemi na vaši formu pomoci?
Vybavuji si jeden jediný případ, kdy mou cestu shazoval jeden muž přes sociální média. Do toho jsem s tím samozřejmě šel, že se může objevit někdo, komu se to nebude líbit. To jsou ale většinou jedni a ti samí lidé, kteří mají potřebu neustále do každého „rýpat“ a zřejmě si kompenzovat nějaký svůj vlastní neúspěch.
Setkal jste se v Česku s podobnými kampaněmi, jaké sám děláte pro druhé? Myslíte, že je jich dost nebo je v této oblasti ještě spousta nevyužitých možností?
Vím o Tomáši Slavatovi, který se snaží pomáhat hlavně dětem v dětských domovech a pořádá různé dobročinné závody v rámci Slavata tour. Jeho činnost je obdivuhodná. Jinak jsem v ČR na podobné projekty příliš nenarazil. Hlavně mě těší, že jsem svou činností inspiroval celou řadu dalších lidí, kteří také vyrazili na cesty s myšlenkou pomoci. Před pár dny například vyrazil jeden muž z nejzápadnějšího bodu Česka k tomu nejvýchodnějšímu na pomoc chlapci s mozkovou obrnou. Částečně jsem mu radil a pomáhal s přípravou na cestu. Jinak bych samozřejmě uvítal, kdyby podobných projektů přibývalo.
Jakými způsoby mohou zájemci Emičku podpořit?
Pro Emičku je vedený sbírkový účet u Asociace rodičů dětí s DMO. Příběh Emičky si lidé mohou přečíst přímo na stránkách asociace. Sbírkový účet je 2700501868 / 2010 avariabilní symbol je 111. Po schválení asociace jsou pak všechny finanční prostředky z účtu použity na rehabilitace a další potřebné pomůcky. Všem těm, kteří se rozhodnou Emičku podpořit, děkuji.Více o projektu se lidé mohou dozvědět na mých stránkách Cesta za sny.
Jaké další cesty chystáte?
Poslední dobou mě hodně chytly dálkové běhy, ultramaratonské závody a podobně. Přemýšlel jsem nad uspořádáním charitativního běžeckého závodu nebo pochodu s vozíčkáři, kteří se snaží díky dvěma českým neziskovkám vrátit do normálního života. Momentálně hlavně plánuji přednáškové turné o poslední cestě. Slibuji si od toho získání dalších finančních prostředků pro Emičku a šíření myšlenky cestování a pomoci mezi širší veřejnost. Na cestě také vznikal dokument pro Českou televizi, který bude mít pravděpodobně ještě tento rok premiéru na ČT2. V příštím roce se pak chystám na další náročný dálkový pochod napříč několika zeměmi na Balkánu.
Foto: Archiv Václava Malinského