Odkud jsi?
Narodila jsem se ve Vietnamu, ale jsem tu už přes dvacet let. Přijela jsem, když mi byly čtyři roky. Nejdřív jsem vyrůstala v Příbrami, kde už žil tatínek, který sem přijel v 80. letech. S mamkou jsme přijely v roce 1995. Kvůli vysoké škole jsem se pak odstěhovala do Prahy.
Jaký byl důvod, že se rodina rozhodla přestěhovat do Česka? Jak těžké to bylo pro rodiče rozhodnutí?
Já jsem to sama neprožívala, prožívala to hlavně mamka a táta. Ten sem přijel v rámci spolupráce mezi komunistickými zeměmi, Československo tehdy bralo dělníky z Vietnamu. Táta se pak vrátil, vzal si mamku a narodila jsem se já. Protože jsme ale na tom nebyli finančně moc dobře, vrátil se táta zpátky do Česka a my s mamkou ho pak následovaly. Táta dodnes říká, jak těžké to pro něj v té době bylo. Byl tu sám, nikoho tu neměl a stýskalo se mu po nás. Oba rodiče pocházejí z mnoha dětí, ve Vietnamu tedy zanechali obrovskou rodinu, což pro ně muselo být ohromně těžké. Mamka dodnes vypráví, že jsme bydleli v mini garsonce, naši tu začali prodejem třinácti párů bot na náměstí, kde ani neměli stánek. Vstávali ve čtyři ráno a já chodila k české chůvě. Začátky byly tedy hodně krušné.
Jak jsi to jako malé dítě vnímala? Přeci jen jsi byla v prostředí, kde většina lidí vypadala jinak než ty.
Dodnes si pamatuju ten první den v Česku. Sněžilo. Hrozně jsem se těšila, hlavně na tátu. V tu dobu mi tedy nic nedocházelo. Měla jsem radost, že budeme zase pohromadě. Zpočátku tu byla ohromná jazyková bariéra. Já jako hýčkané dítě jsem se snažila zaintegrovat. Už na pískovišti jsem si chtěla hrát s ostatními dětmi, i když jsem jim vůbec nerozuměla. To, jak jsme odlišní, mi došlo až ve chvíli prvního odmítnutí a pohledů zejména rodičů těch dětí. Pamatuju si, že na mě něco pořvávali a já nechápala, co se děje. Tehdy tu ještě Vietnamců moc nebylo.
Kdy se to zlomilo?
Děti se naštěstí učí velmi rychle a já tehdy chodila k české chůvě, tedy k českým babičkám, a trávili jsme tam čas, když rodiče pracovali. Tam jsem přišla poprvé do kontaktu s češtinou. Ta moje babička mě tehdy naučila česky a dala mi i české jméno Zuzka. S tím jménem jsem se nikdy nedokázala ztotožnit. Ve školce je pak člověk vhozen do vody a je nucen komunikovat.
Jaké bylo vyrůstání mezi dětmi ve škole? Podařilo se ti najít kamarády?
První den ve školce jsem celý probrečela. Bylo pro mě obtížné se mezi děti začlenit, i když jsem základy češtiny měla. Ve škole mě šikanovali. Myslím ale, že to bylo tím, že se lidé bojí neznámého a častou reakcí je útok. Zažívala jsem to denně, posmívali se mi. Roztahovali si oči a pokřikovali věci jako „ting - ťang - ťong”. Jednou jsem kvůli tomu zašla za tátou, který v Příbrami učil karate, aby ho naučil i mě. Abych se mohla bránit. Myslím, že z toho vychází také mé pozdější problematické období, kdy jsem se dost prala a dostávala jsem se do různých průšvihů. Měla jsem toho už prostě dost. Dřív jsem vůbec nechápala, co jsem provedla. Nedávalo mi smysl, proč se ke mně tak chovají. Pak když jsem byla starší, tak to zmatení přešlo ve vztek. A začala jsem mít urputnou snahu pořád někomu něco dokazovat. Mít super známky, být lepší. I během tělocviku jsem byla extrémně snaživé dítě. A vůbec nepomáhal ten tlak z domova. Všechny stereotypy, co se říkají o Vietnamcích, nejsou vždycky jen stereotypy (smích). Naši byli hodně přísní i na vietnamské poměry. Kultura hodnocení toho dítěte na základě výsledků u nás byla hodně silná. „Je nám jedno, jak se tam dostaneš, ale musíš mít samé jedničky.” Což na jednu stranu chápu, protože když jsi cizinec v nějaké společnosti, tak nejlepší způsob, jak se začlenit, je skrz děti.
A podařilo se jim to? Přeci jen u nás docházelo spíš k tomu, že zatímco se děti integrovaly, rodičům se to ne vždy dařilo.
Té první generaci nešlo o integraci ve smyslu, že by se stala součástí české společnosti. S Čechy komunikovali a slavili české svátky. Myslím tím spíš snahu, aby nás Češi respektovali. Děti ve Vietnamu nikdy nereprezentují jen sebe, ale celou rodinu. Pro nás tedy bylo vždy důležité, abyste nás vy Češi respektovali a nevnímali nás jako někoho, kdo vás přišel okrádat a brát vám práci. I proto rodiče hodně cpou děti do povolání, která jsou považovaná za prestižní - doktoři, právníci, manažeři a manažerky.
Čím jsi chtěla být ty?
Paní právničkou.
Právničkou očividně nejsi. Děláš řadu věcí, například skvěle vaříš nebo zpíváš. Udělala jsi tím radost svým rodičům?
Tu otázku bys měl spíš položit mojí mámě (smích). Troufnu si ale tvrdit, že teď už je to mnohem lepší. Být kuchařkou a zpěvačkou nejsou povolání, kterými by se rodiče úplně chlubili. Myslím ale, že naši už v téhle fázi přijali, že ze mě nikdy nebude submisivní vietnamská dívka pracující v kanceláři.
Hodně velkým tématem mezi mladými Vietnamci v Česku je mezigenerační konflikt, kdy někteří říkají, že si s rodiči nerozumí. Zatímco mnozí rodiče zůstali myšlenkami ve Vietnamu, děti se už považují spíš za Čechy. Řešili jste něco takového i u vás?
Ten problém je mnohem komplexnější. Není způsoben jen tím, že by rodiče zaostali a zůstali ve Vietnamu. Snaží se ale vše obětovat vzdělání svých dětí a pracují od rána do večera. Děti vyrůstají s českými babičkami a jsou mnohem víc v kontaktu s českou kulturou než vietnamskou. Mnozí z nás už nerozumí ani jazyku a s rodiči tráví minimum času. Myslím, že by také děti měly chápat kontext, ve kterém vyrůstali jejich rodiče. Já to mám jednodušší v tom, že jsem se ve Vietnamu narodila a pár let jsem tam žila. Chápu proto víc tu mentalitu. Vím, že každý krok je pro ně obrovská věc. Například to, že jejich děti chodí na kroužky. Oni nikdy neměli ten luxus dělat to, co je baví. Slovo jejich rodičů bylo absolutní a také ti často vybírají svým potomkům partnera. Moje máma si třeba taky nemohla vzít jinocha od nás z města, do kterého se zamilovala, protože se babičce nezdál. V tomhle naši rodiče vyrůstali. Pak se přestěhovali do Česka, ale protože je pro ně těžké mít klasické vztahy a komunikaci s místními, nesou si dále vietnamské myšlení. Jejich děti se už ale narodily tady a jsou mnohem víc Češi než Vietnamci. Tím, že nejsou moc v kontaktu s rodiči, tak jim pak nerozumí a nedokáží s nimi empatizovat. Pro mě to bylo taky nepochopitelné. Zatímco mé spolužáky rodiče podporovali ve všech koníčcích a skoro je museli do kroužků nutit, naši mě nepodporovali v ničem. Na prvním až desátém místě byla vždycky škola. Byla jsem tehdy naštvaná. Dnes už ale vím, že by to chtělo soucit a pochopení taky z mé strany. Když mě kdysi mamka pustila poprvé na párty s tím, že musím být v deset doma, vnímali to spolužáci jako hodně přísné. Pro ni to ale byla velká věc. Ona tohle nikdy nezažila.
Vnímala jsi to takhle už tehdy?
Až teď. Tím, že jsme se s rodiči v poslední době docela sblížili a začali o svém dětství víc mluvit, tak se to mění. Mám pocit, že jsem své rodiče poznala až v pozdějším věku. Dříve to byly nějaké autority, které skoro nikdy nechybovaly, vše měly srovnané, neprojevovaly city ani slabost.
Je na to sbližování, pokud rodiče pracují od rána do večera v obchodě, vůbec prostor?
Mnoho z nás si asi vybaví situace, kdy jsou v obchodech u pokladny malé děti. To je v podstatě jediný čas, který mohou strávit s rodiči. Děti si tam často dělají domácí úkoly. Tím, že ale naši končili vždy v šest, měli jsme vždy aspoň večer pro sebe. U Vietnamců platí, že jídlo je příležitost ke stmelování. U nás neexistuje, že si každý něco vezme a sní si to u počítače, ale celá rodina prostě musí společně ke stolu. Naše první společná dovolená byla ale až sedm let po tom, co jsme do Česka přijeli. Jeli jsme na Kanáry, jako Češi, a já byla nadšená, protože jsem o tom slýchala od spolužáků.
Čím se živili rodiče ve Vietnamu?
Taťka prodával na tržišti u nás v malém městečku, pochází z hodně chudé rolnické rodiny. Mamka naopak pochází z celkem zámožné podnikatelské rodiny a babička celý život prodávala tabák a základní suroviny jako rýži nebo koření. Mamka, když začínala prodávat, byla u látek.
Takže v tom tradičním rodinném povolání zůstali.
Ano.
Byla jsi ty sama někdy ve Vietnamu?
Několikrát, vždy s rodiči. A vždy je to obří akce. Často se jezdí na lunární nový rok. A když vidíte na letišti Vietnamce s obříma krabicema, tak jedeme za rodinou a vezeme s sebou různé čokoládky, Rafaelo, Ferrero Rocher.
Vnímají tě ve Vietnamu jako Vietnamku?
Když takhle někdo emigruje, nikoho nezajímá, co tam dělá, ale je hrozný frajer. Mají iluzi, že jsi ztělesněním úspěchu. Když se vracíš, lidé se tě pořád vyptávají, jaké to v té Evropě je. Máš kolem sebe takovou bublinu. S odmítáním jsem se tam nikdy nesetkala. Já mám vietnamské hodnoty moc ráda a ráda bych je jednou předala svým dětem.
Jaké ty hodnoty jsou?
Pro nás je rodina na prvním místě. Držíme pospolu. Když si ve Vietnamu kupuješ dům, probírá se vše s rodinou, je to kolektivní rozhodnutí. Člověk na nic není nikdy sám. Pak také pohostinnost a štědrost. Já sama se ráda se všemi dělím, protože sdílená radost je dvojnásobná radost.
Panuje představa, že Češi mají k Vietnamcům velmi pozitivní vztah. Když se mluví o rasismu v Česku, mnohdy řada lidí právě kontruje vztahem k Vietnamcům. Skutečně je Češi přijímají?
Já myslím, že ano. Snažíme se, abychom byli oblíbení (smích). Od té doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, si nepamatuju, že bych se setkala s diskriminací. V menších městečkách s tím ale problémy být mohou. Tím, že je nás tu hodně, jsou už lidé na to, že potkávají Vietnamce ve školce nebo škole, celkem zvyklí.
A co paternalismus, který se někdy vůči Vietnamcům projevuje? Že člověk deklaruje, že má Vietnamce rád, pak o nich ale mluví jako o čongolících a tyká jim. Není tohle forma rasismu?
Mně samozřejmě strašně vadí, když přijdu do večerky a vidím, že tam někdo majitelům tyká. Nemyslím ale, že by šlo o projev rasismu. Nám se to stávalo taky, když naši pracovali v obchodě. Přišli velmi milí lidé, kteří nám tykali. Působilo to strašně blbě, ale vím, že to nedělali proto, že by si mysleli, že jsou Vietnamci něco míň, ale spíš nás měli zaškatulkované jako ty, kteří neumí česky. Možná si mysleli, že budeme lépe rozumět, když nám budou tykat. Bez ohledu na to, jaký byl jejich úmysl, je to ale neuctivé.
Když budu generalizovat, řekl bych, že vietnamští rodiče vedou děti k distingovanosti a k učení. To americký fotbal, kterému se věnuješ, úplně není. Nebyl to další rudý hadr na rodiče?
Když jsem dávala na Facebook fotku ve výstroji, pamatuju si, že našim volali strejda s tetou z Vietnamu, jestli jim to přijde normální. Že s tím mám okamžitě přestat, protože tohle holky nedělají. Pro naše bylo těžké tohle zkousnout. Ale já ty klučičí věci dělala odmalička. A přišla jsem k němu náhodou, když holky rozdávaly na ulici ve výstroji letáčky. Řekly: „Tahle stehna by se nám hodila!” Naši už dnes ale chodí na naše zápasy, které teda mamka sleduje přes prsty. Bojí se.
Co tě na americkém fotbalu baví?
Ačkoliv to bolí a je tam násilí, láká mě to. Málokdy se stane, aby člověk přišel do kontaktu s nepohodlím nebo bolestí. Připomene ti to, že nejsi z bavlny, že jsi z masa a kostí a vydržíš strašně moc. Je v tom aspekt adrenalinu, překonáš sám sebe. Já to hraju už pět let, ale že bych přestala mít strach, to říct nemůžu. Je to o jeho překonání.
Aktivně se věnuješ v poslední době hudbě. Jak se na tuhle tvou zálibu dívali rodiče?
Naučila jsem se zpívat před tím, než jsem začala mluvit. Hudba je má celoživotní vášeň. Nikdy jsem v tom neměla u našich podporu. Vyloženě mi to zakazovali. Asi měli představu o tom, co dělají zpěváci. Myslím, že vietnamské děti dělají zejména technické obory i proto, že jim nikdo neukazuje jiné možnosti. Mnoho z nich má kreativní ambice, chtěly by třeba dělat návrhařinu nebo malovat, nejsou v tom ale podporované. Ani je pak nenapadne, že by si ten sen mohly v tomto směru plnit. Mám pocit, jako bych zažívala pozdní pubertu. Za to bych asi měla poděkovat MasterChefovi, protože mi otevírá spoustu dveří a příležitostí. Ta největší, kterou vnímám, je možnost sblížit se s našima. Mám pocit, že jsem jim vždy ukazovala jen filtrovanou verzi sebe sama. Žila jsem v Praze, dělala jsem si své věci, o kterých nikdo nevěděl, a doma jsem rodičům říkala jen to, co je nerozčílí. Pak mi ale došlo, že je hrozně smutné, že vůbec nevědí, kdo vlastně jsem. Že kdybych umřela při autonehodě a oni pak mluvili s mými přáteli, zjistili by, že jsem žila jiný život. Na casting MasterChefa ale rodiče překvapivě přišli, i když byli proti tomu. Bylo tam i skoro dvacet mých kamarádů a oni najednou poznali lidi, kteří mě ve všem podporovali, včetně amerického fotbalu. Uvědomili si, že to, co dělám, nemusí být špatné. A že můžu být dobrá, i když nejsem právnička. Zlomilo se to. A já jsem od té chvíle začala doma vyprávět o všem. I nepříjemné věci. Třeba že mám zápas a máma nemává z tribuny a není tam ani táta.
Plní si také rodiče své sny?
Myslím, že ano. Začala jsem naše cpát i do maličkostí. Aby si třeba něco koupili jen tak. Vždycky totiž kupovali jen to, co opravdu potřebujeme, co je užitečné. Od té doby, co skončili v práci, více cestují po světě, což dříve nikdy nedělali.
Foto: Archiv Chili Ta