„Tak jako je každý den jiný, je jiné i každé dítě i každá třída. Ve školství není místo na rutinu nebo nudu,“ říká v úvodu svého vyprávění Soňa Staříková, která začala pracovat jako asistentka pedagoga před deseti lety na soukromé základní škole v Kadani. Ve třídě prvňáčků, do které docházely také děti cizinců, působila rok, poté dostala nabídku přejít na Základní školu Rudolfa Koblice, kde zůstala dalších sedm let. „Jako asistentka pedagoga se samozřejmě věnuji všem dětem ve třídě, ale slabším žákům nebo těm, kteří nejsou rodilými mluvčími, se snažím věnovat o to víc. Utkvěl mi jeden vietnamský chlapeček, kterému jsem pomáhala od první do čtvrté třídy. Jeho znalost češtiny byla v tu dobu velmi malá, byl oproti jiným dětem pozadu. Kolektiv ve třídě ho nepřijímal, bylo těžké ho integrovat,“ vzpomíná. S romskými dětmi se během své práce setkávala jen zřídka. Docházejí totiž do školy, které se mezi místními říká třetí základní a sídlí blíž vyloučené lokalitě.
Po jejich boku
„Ale kde jsem se s Romy a romskými dětmi setkávala, tak to bylo během mé práce v sociálních službách,“ vypráví se zaujetím o svém předchozím zaměstnání v organizacích Světlo Kadaň a Radka Kadaň, kam nastoupila hned po studiu na Evangelické akademii Praha. Tehdy žilo v několika starých domech v Prunéřově, na periferii dva kilometry od městského centra, asi tři sta lidí potýkajících se se sociálním vyloučením, nezaměstnaností a chudobou.
„Byli to lidé, které z Kadaně vystěhovali na začátku 90. let nejprve na sídliště Lučany, kde jim město nabídlo náhradní bydlení. Avšak mnozí neplatiči, a nejen ti romští, skončili právě v Prunéřově. Zkušenosti, které jsem tam a poté i na Azylovém domě pro ženy a matky v Klášterci nad Ohří získala, jsou k nezaplacení a čerpám z nich doposud,“ říká.
Služby obyvatelům Prunéřova tehdy nabízela celá řada neziskových organizací. Velkou výhodou bylo, že každá z nich se zaměřovala na jinou oblast, proto se jejich služby dobře doplňovaly. Poskytovaly například dluhové poradenství, pomáhaly se získáním zaměstnání či rekvalifikací. Do pomoci se zapojily i další instituce. Například střední škola před deseti lety nabízela nové obory pro děti, které z 8. či 9. třídy přešly na úřad práce. Díky tomu se jich několik z nich podařilo vrátit zpět ke vzdělávání a zvýšit jejich šance na pracovním trhu. Tím, že Soňa od dětství vyrůstala v Kadani, znala dobře nejen prostředí, kde pracovala, ale i všechny své klienty.
„V azylovém domě klapalo všechno na výbornou, ženy spolupracovaly, šlo vidět, že mají zájem postavit se na vlastní nohy a začít život mimo azylový dům. Dobře se pracovalo i s dětmi, které tam tehdy žily. V Prunéřově to tak růžové nebylo. Sice byla výhoda, že jsme se všichni navzájem znali, jednali jsme spolu narovinu a s respektem. Ale přesto, když po nich člověk něco požadoval, tak ne vždy jejich slovo platilo. Takže celý ten proces pomoci byl u některých z nich zdlouhavý,“ říká bývalá terénní pracovnice, která měla na starosti klienty ze tří bytových domů. U velmi slabých rodin byl problém i se školní docházkou u dětí, někteří rodiče nebyli tak důslední jako jiní.
„Vzpomínám si, že jsme několik dětí vyzvedávali a vozili je až do školy. Ale takových byla naštěstí jen hrstka,“ prozrazuje a dodává: „Proto jsem ráda, že se nám povedlo několik rodin ubytovat do běžných bytů mimo vyloučenou lokalitu. Většina z nich totiž čelila exekucím a etnickým předsudkům, měla nízké vzdělání i kvalifikaci. Proto hodně záleželo na tom, zda jsme jim pomohli najít stabilní zaměstnání a stáli po jejich boku v jejich rozjezdu za lepším životem,“ vyjmenovává, co nejvíce klientům, kteří čelili mnoha životním úskalím, pomáhalo.
Důležitá zpráva
Vcítit se do situace druhých dokáže také díky vlastním zkušenostem. „Bylo mi patnáct let, když máma onemocněla rakovinou prsu. Věděla jsem, že je na tom dost špatně a její zdraví je stále chatrnější. Když umřela, bylo mi čerstvých osmnáct. Na to období nerada vzpomínám. Všechna ta tíha na mě padla,“ přiznává. I po letech se jí o tom mluví ztěžka.
Musela jsem se postarat o mladší sestru, širokou rodinu jsme neměly. Táta nám umřel, když mi bylo pět let, a s rodinou z jeho strany jsme se ani jedna nestýkaly. Máma měla sestru, ale ta se o nás nezajímala. Bylo to možná tím, že máma strávila dětství v dětském domově,“ vysvětluje a dodává, že v té době přepnula na automat a fungovala na dvě stě procent.
I když jsem měla brigády, abych nás obě uživila, nestačilo to, záhy jsme přišly o byt. Sestra putovala do dětského domova, já přerušila studium. Měla jsem pocit, že pro nás žádná pomoc neexistuje,“ říká smutně. V té době při ní nejvíce stála rodina její spolužačky ze základní školy, se kterou stále udržovala vztahy, a dodnes její rodinu považuje za téměř vlastní. Avšak do jejich osudu zasáhla náhoda, která nakonec ovlivnila jejich životy.
„Tehdy se stala jen těžko uvěřitelná věc, dodnes mě při té vzpomínce mrazí,“ začíná vyprávět příběh, který se stal před dvaadvaceti lety. „Sestře jsem do dětského domova napsala dopis, byl velmi emotivní, trápilo mě, že nemůžeme žít spolu. Na obálku jsem uvedla její jméno, adresu dětského domova a poslala. Jenže poštovní doručovatelka dopis sestře nedoručila a předala ho její jmenovkyni, která bydlela ve stejném městě. Nejspíš si myslela, že se jedná o omyl, nebo si nevšimla adresy, kdo ví, to už se nikdy nedozvím. Každopádně dopis předala ženě, která byla manželkou bratra mého otce. My se s nimi dlouhá léta neviděli a nic o sobě nevěděli. Teta si dopis přečetla, zřejmě ji musel zasáhnout, protože na jeho základě si o sestru zažádala do pěstounské péče,“ popisuje a dodnes je ráda, že se její sourozenec nakonec dostal do dobrých rukou.
Cítit se užitečná
Po maturitě nastoupila na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde studovala sociální pedagogiku, kvůli těhotenství ale ze školy odešla. Přesto si cestu ke vzdělání znovu našla. Dopomohl jí k tomu kurz asistenta pedagoga, který před patnácti lety absolvovala. Díky němu a také letitým zkušenost, které nabyla na Základní škole Rudolfa Koblice, dnes druhým rokem pracuje na kadaňské Základní škole Na Podlesí.
„Po sedmi letech jsem měla potřebu změny, proto jsem ze školy Rudolfa Koblice odešla, i když základka to byla skvělá, ale už jsem se tam necítila platná,“ svěřuje se. „Na prvním stupni jsem byla k ruce učitelce, která byla čerstvě po škole, takže jsem v některých momentech měla víc zkušeností. Cítila jsem se opravdu na svém místě. Pak jsem přešla k jiné paní učitelce, kde jsem tyto pocity postrádala, proto jsem se rozhodla odejít. Dokonce jsem chvilku uvažovala, že bych přešla do úplně jiného oboru, ale nakonec jsem nastoupila na Základní školu Na Podlesí, kde se cítím dobře,“ vysvětluje Soňa, která je momentálně jako pedagogický asistent přidělená do osmé třídy. Přestože se jedná o starší žáky, pomoc pedagogického asistenta vyžadují téměř ve všech předmětech.
„Jako asistent dovysvětluji a pomáhám těm, co nestíhají. Ale slabším žákům nebo těm, kteří nejsou rodilými mluvčími, se snažím věnovat o to víc. Mám teď ve třídě osmáků tři ukrajinské děti. Jedno z nich je velmi šikovné a čeština ho vyloženě baví. A pak máme holčičku, která jazyk úplně neovládá, protože nepřijala, že tu musí žít. Je to velmi těžké, psychika těchto dětí je křehká a musíme na to brát ohled,“ říká. A ohledy se snaží brát i na ostatní děti ze třídy, které občas prožívají obtížnou situaci v soukromí, nemají dobrou náladu nebo se jim nechce. Pak je na učiteli, popřípadě pedagogickém asistentovi, aby si s takovou situací poradil. V takových chvílích se podle Soni nesmí hledět na čas, ale naopak přistupovat k žákovi trpělivě. Na otázku, zda se někdy žáci ptali na její původ, odpovídá, že nikoliv. „Tím, že mám světlou pleť po otci, se na mé romství nikdo neptal. Mám to tak celý život. Kolegové v práci to vědí a děti to nijak neřeší, berou to zcela přirozeně.
Své pedagogické zkušenosti se jí daří uplatňovat i ve volnočasových aktivitách. Na předchozí základní škole vedla kurzy orientálního tance pro děti a o zájem neměla nouzi. Vedle toho založila spolu se svými tanečními kolegyněmi skupinu a společně vystupovaly po celé České republice. Jenže postupné mateřství všech členek zapříčinilo její rozpad. Avšak Soňa na tanec nezanevřela, naopak, stále se mu věnuje. Různé taneční styly kvůli jejich autentičnosti a správné technice studuje v zahraničí.
„Boom, který orientální tanec v minulosti zažíval, je už nenávratně pryč, přesto často jezdím na různé taneční semináře a vystoupení do zahraničí, většinou do Maroka, kde se těší oblibě,“ prozrazuje. A jednou týdně do Prunéřova, kde v Klubu Přízemí organizace Světlo Kadaň vede přípravné kurzy pro dvacet dětí od tří do šesti let. Nově zavedla taneční kurzy orientálního tance i pro děvčata od 13 let. „Honorář mi sotva pokryje cestovné, člověk to víceméně dělá dobrovolně, ale mě to prostě baví,“ říká Soňa Staříková.
foto: Archiv Soni Staříkové