„Církev československá husitská jako ostatní církve v totalitním režimu měla znesnadněnou existenci. Probíhala tady cílená šikana a perzekuce, omezování veškerých aktivit zvláště třeba s dětmi nebo takových, které šly vně církve. To samozřejmě vedlo k obrovskému úbytku členů i kněží,” říká vikář československé církve husitské Vladimír Volráb ve videu projektu 30 let od Sametové revoluce: minority a změny. Po roce 1989 církve podle něj žily v očekávání, že lidé budou toužit po návratu a že začnou znovu chodit na bohoslužby. „To se nevyplnilo a tady si myslím, že církve do jisté míry trochu selhaly. V tom, že nenabídly společnosti a světu svoji cestu nějakým adekvátním způsobem,” myslí si Volráb. On sám se původně věnoval počítačové grafice a designu. Chtěl si doplnit vzdělání, a proto nastoupil na Husův institut teologických studií. Zde podle svých slov pocítil tzv. vokaci neboli povolání k službě duchovního. Od roku 2003 je tak ve službě Církve československé husitské. Působí také jako národní koordinátor Světové společnosti pro křesťanskou meditaci v České republice.
„Když někoho pozvu do Husova sboru na faru, ať už na nějaké setkání nebo na kulturní či vzdělávací aktivitu, překročit práh fary je pro mnohé dodnes velmi složité,” míní Volráb, dle kterého způsob fungování církví v dnešní době generuje určité neporozumění s veřejností. Jedním z příkladů může být i postoj některých členů k menšinám, například k lidem s menšinovou sexuální orientací.
„Podle mě nelze hodnotu člověka eliminovat na národnost nebo sexuální preferenci nebo příslušnost k náboženství. Takže já to s nimi nesdílím. A věřím, a i tak to pozoruji, že není málo těch, kteří stojí na opačné straně,” popisuje a dodává: „Víru, kterou sdílíme se všemi křesťany, je i víra v to, že každý člověk je Bohem milován a tak, jak je stvořen, je v pořádku. Není potřeba ho měnit a je zván do jednoty s Bohem.”
Jednota
O sjednocení lidí s Bohem i mezi sebou se proto snaží i v rámci své služby v církvi. Mnoho let tak na faře zaměstnával romského muže, který se dostal do tíživé životní situace. „Snažili jsme se ho začlenit a myslím, že se to podařilo. Pokračoval dál do světa, kde působí a žije v evangelickém sboru. To jsou ty malé kroky, které můžeme přinášet společnosti ve spojení lidí a prohloubení jejich společných životů,” vysvětluje Volráb, který se snaží postavit i dalším výzvám demokratické společnosti. „Pro mě osobně je stále výzvou, jak unést různé postoje a názory, které jsou někdy diametrálně odlišné, třeba i v rámci jedné komunity. Jak určitým dialogem a pochopením spolupracovat a žít dohromady,” uzavírá.
Videa s názvem 30 let od Sametové revoluce: minority a změny jsou součástí projektového cyklu Meaning of Democracy, podpořeného pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. Projekt reflektuje významná výročí roku 2019. Padesát let od počátku normalizace pohledem žen, které proti ní protestovaly, a třicet let od Sametové revoluce pohledem menšin. Autorský tým tvoří Barbora Latečková, Jana Plavec a Tomáš Bouška.
Foto: Jana Plavec / Heinrich-Böll-Stiftung