Co je nejsilnější stránkou českých médií a co jejich největším problémem? Podle zakladatele skupiny reportérů Voxpot Vojty Boháče je to především nedostatek kvalitního zpravodajství ze světa, které dává zahraniční dění do českého kontextu. „Mám na mysli analytickou, investigativní a reportážní práci, která nemá jistý výsledek, stojí hodně peněz, a proto je náročné si ji zvlášť v nezávislých redakcích dovolit,“ říká Vojta. Problémem je podle něj to, že obsah českých médií tvoří z 80 % příběhy o Česku, a proto máme pocit, že záleží hlavně na tom, co se děje u nás. „Je třeba si uvědomit, že náš pohled na svět je definován příběhy, které kolem sebe slyšíme, vidíme nebo čteme. Co se děje za hranicemi, je zase příběh pro někoho jiného. Žijeme přitom v době, kdy prakticky všechny zásadní výzvy mají přeshraniční charakter. Klimatická změna, migrace, daňové ráje, globální majetkové nerovnosti.“ Podle Boháče je v boji proti nenávisti, která je důsledkem strachu, potřeba také větší prostor pro debatu ve společnosti a její kultivaci. „Je potřeba se smířit s tím, že různí lidé mají různé názory na svět. Ty pohledy se nám nemusí líbit, ale je třeba respektovat, že existují. S jejich nositeli je pak třeba vést debatu a umožňovat jim politicky se socializovat.“ Debatu ve společnosti by měla usnadňovat i média. „Média by v tomto případě měla bojovat proti strachu. Ne tím, že budou říkat, že se nic neděje. Spíš že dokáží identifikovat opravdové výzvy a facilitovat debatu o jejich zvládnutí.“ Reportáže Vojty Boháče například o autonomních zbraních, volbách v Bosně nebo migraci v Libanonu můžete zhlédnout na webu Voxpot.cz. Další zahraniční reportáže Voxpotu můžete aktuálně podpořit i vy ZDE.
Co je nejsilnější stránkou českých médií?
ilnou stránkou je určitě to, že se u nás stále drží pár novinářů, kteří dokáží dělat opravdu skvělou práci za ty peníze, které v médiích dnes jsou. Mám na mysli analytickou, investigativní a reportážní práci, která nemá jistý výsledek, stojí hodně peněz, a proto je náročné si ji zvlášť v nezávislých redakcích dovolit. Mám respekt ke všem redakcím, které se takové práci věnují a nedívají se jen na to, kolik lidí materiál uvidí.
A největší problém?
Hodně lidí si u nás myslí, že hlavním problémem českých médií je to, že patří politikům nebo oligarchům a nejsou tak nezávislá. Určitě jde o velký problém a ničí to důvěryhodnost médií jako celku. Překvapuje mě ale, že se vedle toho prakticky nemluví o šílené jednostrannosti české mediální scény a v důsledku toho i velké nudě, která na mediální scéně vládne.
Co konkrétně myslíš tou velkou nudou?
Dnes tu vedle sebe máme Aktuálně, Info.cz, Respekt, Seznam, Hospodářky nebo nově Deník N. Všechno jsou to pravostředové liberální redakce. Dělají kvalitní novinářskou práci, ale rozsah světonázoru jejich novinářů představuje poměrně malý výsek z různých relevantních náhledů na svět, které ve společnosti existují. Trochu tomu naštěstí pomáhá Rozhlas a občas Česká televize, kde mají ten záběr viditelně širší. Sám rozhodně nejsem obhájcem ruské zahraničí politiky nebo příznivcem vystoupení z EU. Zároveň mám za to, že je nebezpečná současná situace, kdy neexistují média ochotná otevřít například debatu o smysluplnosti aliančních závazků v NATO, o špatných stránkách evropských politik nebo negativních dopadech liberálního kapitalizmu. Této debaty se pak chopí pseudomédia, která používají etické kodexy a nějaká pravidla novinářského řemesla tak možná jako náhradu toaletního papíru. Mám na mysli například Parlamentní listy, TV Barrandov nebo různé další nenovinářské weby. Je potřeba se smířit s tím, že různí lidé mají různé názory na svět. Ty pohledy se nám nemusí líbit, ale je třeba respektovat, že existují. A je zásadní pro ně stvořit i na mediální scéně prostor, kde budou schopni vést debatu, kultivovat své argumenty a politicky se socializovat. Když pro takové lidi nebudou existovat média, ve kterých by mohli vystupovat a která by byla schopná se s nimi bavit, tak bude velice jednoduché využít jejich pocit nezastoupení pro partikulární cíle politických demagogů a manipulátorů. V boji proti těmhle lidem se dávají další a další peníze do dalších a dalších středopravicových mediálních projektů. Ale tohle není řešení. Kritika NATO a EU, pochopení pro současné ruské vedení, otevírání debaty o možnosti vyvlastnění některých klíčových odvětví ve státě – u těchto témat nejde nutně o nedostatek informací nebo ideologické běsnění. Často jde o legitimní postoje, u kterých se nám jen nelíbí, že je někdo má. Cestou není umlčení, ale kultivace a debata. A pro tu u nás dnes bohužel není úplně prostor. A protože není kde ji vést, přebírají ji platformy, kterým nejde o debatu, ale manipulaci lidmi.
Jak ovlivňují média společnost a má podle tebe souvislost úroveň médií a úroveň společnosti?
Je třeba si uvědomit, že náš pohled na svět je definován příběhy, které kolem sebe slyšíme, vidíme nebo čteme. V současné době jsou média hlavními vypravěči příběhů o světě kolem nás. Například když obsah českých médií tvoří snad z nějakých 80 procent příběhy o Česku, tak máme za to, že záleží hlavně na tom, co se děje u nás. Co se děje za hranicemi, je zase příběh pro někoho jiného. Žijeme přitom v době, kdy prakticky všechny zásadní výzvy mají přeshraniční charakter. Klimatická změna, migrace, daňové ráje, globální majetkové nerovnosti. Tohle vyprávění především o jedné zemi nám nakonec ukazuje hodně zkreslenou představu o světě. V důsledku tohle informování čtenáře a diváky víc mate a způsobuje strach z neznáma za hranicemi, než že by něco vysvětlovalo.
Jak mohou média aktivně bojovat proti šíření nenávisti?
Nenávist je ve většině případů důsledkem strachu. Strachu z toho, že mě někdo má za blbce, že se něco stane a já se přestanu orientovat v dění kolem sebe, že se svět změní a z nějakého důvodu už nebude takový, jaký jej mám rád nebo že někdo přijde a bude mi nutit svůj pohled na život. Média by v tomto případě měla bojovat proti strachu. Ne tím, že budou říkat, že se nic neděje. Spíš že dokáží identifikovat opravdové výzvy a facilitovat debatu o jejich zvládnutí. A v krajních případech být také na základě své kvalitní práce a světonázorové šíře dostatečně důvěryhodná, aby mohla říct, že něco není pravda a není třeba se toho bát.
Proč podle tebe lidé věří fake news a hoaxům?
Většina úspěšných hoaxů a fake news mluví o tématech, o kterých málo víme a držíme si k nim spíš různé dojmy a obavy. Jsme pak náchylnější uvěřit čemukoli, co nám o něm někdo autoritativně řekne. Zvlášť když to odpovídá našim dřívějším představám o tématu a když máme pocit, že to na nás může mít vliv. Nejlepší téma hoaxů je tak například Evropská unie a celkově dění v zahraničí. Můžeme si všimnout, že to je zrovna oblast, kterou nejen česká média pokrývají velice málo, selektivně a příliš epizodicky na to, abychom chápali svět v nějakém kontextu a dokázali posoudit, co je pravděpodobné a co ne. Určitě jde ale také o důsledek vzdělávacího systému, který nepřipravuje lidi na existenci v současném informacemi přeplněném světě. Dřív jsem dělal různé semináře na téma mediální gramotnosti. Uvědomil jsem si během nich, že mediální gramotnost je jen malá podkategorie kritického myšlení a bez dlouhodobé práce na rozvoji kritického myšlení má vyučování mediální gramotnosti jen omezenou účinnost. Přitom je potřeba vnímat, že hoaxům nepodléhají například jen lidé s proruskými a protimigračními postoji. Hoaxům podléhají všichni. Jako příklad můžeme uvést mail, ve kterém Tomio Okamura údajně nabízel poslancům zboží ze svého eshopu a který se stal virálem, i když zdroj nebyl potvrzený. Co se týče zahraničí, tak tam by těch příkladů byly stovky.
Co je proti tomu možné dělat?
Když bych měl trochu přihřát naši vlastní polévku, tak bych určitě řekl, že umožnit vzniknout médiím, která budou víc reflektovat současný svět a neinformovat jen o tom, co zrovna řekl Babiš a co řekl Kalousek. A taky těm, která do rozumné debaty zahrnou i ty lidi, kteří se dnes necítí zastoupení. To mluvím o mediální úrovni. Pak by se dalo taky dlouho mluvit o tom, jak vést vzdělávací systém směrem k tomu, aby více rozvíjel kritické myšlení. Na to ale máme jiné experty.
Děláte zpravodajství ze světa, kam se vydáváte a proč?
Snažíme se pokrývat hlavně témata, která mají nebo můžou mít nějaký vliv na Česko a na debatu o světě, která se v Česku vede. Snažíme se vyprávět o světě pro český kontext. Taky se zaměřujeme na témata, která ukazují, že Česko má svůj vliv i za hranicemi. Snažíme se ukázat, že nežijeme odděleně od světa a i to, co je za hranicemi, se nás týká. Když budeme dělat, že ne, tak nás to při první příležitosti stejně smete. Říkám, že buď můžeme na vlnách světového dění surfovat a mít dobrý pocit z každé další vlny, kterou jsme zvládli, nebo se v nich utopit. My jsme tu pro lidi, kteří raději surfují.
Které oblasti a témata jsou podle tebe teď pro Čechy obzvláště důležité?
V současné době jde určitě o klimatickou změnu, migraci, důsledky liberálního kapitalizmu, evropské politiky, stabilitu ve východní a jižní Evropě, vzedmutí nacionalizmu, nové technologie. Je toho hodně.
Proč nestačí sledovat zahraniční média?
Každé publikum má svá specifika. Středoevropský divák je jiný než americký. A čím lépe člověk zná své publikum, tím lépe dokáže jako novinář nebo reportér odpovídat na otázky, které tohle publikum zajímají. Když jde velké množství uprchlíků z Blízkého východu balkánskou cestou přes Rakousko, vyvolává to zkrátka jiné otázky v Česku a jiné ve Španělsku. Jiné otázky vznikají v souvislosti s islámem v Česku, kde je muslimů pár a jiné ve Francii, kde se s muslimy setkáváte naprosto běžně už od školy. Rusko má také jiné ambice ve střední a jiné v západní Evropě. Proto jsou pro každou tuto oblast relevantní jiné informace. Když pak globální zpravodajské agentury neustále odpovídají především na otázky, které mají obyvatelé USA, Británie nebo Francie, tak se člověk v Česku začne nutně cítit, že se všechno děje tak nějak mimo něj. Tenhle pocit je ostatně jedním z důležitých zdrojů podezření mnohých lidí, že před nimi někdo něco tají. Netají, jen nezná jejich otázky, tak na ně neodpovídá.
Cítíš v Česku přesvědčení, že můžeme žít v bublině, aniž bychom si všímali světa a on nás?
Tady ta uzavřenost do sebe se u nás řeší neustále. Často můžeš slyšet, že je to důsledek „mnichovské zrady“, pak zase že to je důsledek roku 68, kdy jsme se pokusili o něco světového a hned nás udusily tanky. Jiní hledají kořeny už v potlačení stavovského povstání před 400 lety. Ono je pohodlné říkat, že se nemá smysl o nic snažit, protože na nás stejně nezáleží. Zvlášť s naší geografickou polohou je ale úplně mimo si myslet, že na nás nezáleží, nebo – když si půjčím něco ze sociologa Standy Bilera - že se můžeme zakopat do země a nechat budoucnost, ať se přes nás nějak převalí. Jsme v centru dění a buď se s tím naučíme pracovat, nebo se to nenaučíme. Pak to s námi prostě bude jen mlátit z jedné strany na druhou.
Co by mohli Češi udělat pro to, aby více chápali souvislosti svého života se světovým děním?
Asi to bude znít hodně abstraktně, ale hlavně se pokusit trochu rozšířit kontext, do kterého sami sebe zasazujeme. Nejlepší je vyzkoušet chvíli odložit vnímání sebe jen v kontextu jedné země a jednoho národa. Hodně lidí se bojí tohle vůbec zkoušet. Na jednoho z toho může padnout závrať. Máte představu obrovského a nekonečně komplikovaného světa a do toho byste měli odložit referenční rámec 10 až 15 milionů lidí, se kterými mluvíte stejným jazykem a sdílíte přibližně stejný osud. Teď mě napadá, že tak nějak se mohou cítit uprchlíci. Když to ale zvládnete, můžete začít přemýšlet o jiných věcech, které nás spojují. Můžete si představit třeba to, jak homo sapiens před nějakými 150 tisíci lety v Africe ovládl oheň, následně odešel z Afriky, sto tisíc let se toulal po světě. Teprve úplně nedávno, jen pár tisíc let zpátky, se začal po celém světě usazovat, stavět města, vymyslel písmo, které umožnilo vzniknout velkým náboženstvím a idejím, která nás s někým spojují, ale od jiných oddělují. Stejně to bylo s národem. Ta myšlenka vznikla pár stovek let zpátky, v příběhu našeho druhu je to lusknutí prstu. Tenkrát to byl nástroj demokratizace, sebeurčení a boje proti dynastickým systémům, které byly přežité a ztrácely legitimitu. Od té doby se ale svět neskutečně změnil a propojil. Tento rozhovor děláme mezi Prahou a Vladivostokem, 9000 kilometrů od sebe a komunikujeme v reálném čase. Stejně jako v Česku tu jde cítit proměna klimatu, břehy Pacifiku omývají plastové sáčky stejně jako břehy Středozemního moře a břehy Vltavy. Důležitým tématem je tu mocenský nástup Číny, dopravní zácpy, presso a avokádový toust. Stejně jako v Česku. Příběh o národě, který se semkne a bude společně čelit nástrahám světa, je prostě už nějakou dobu přežitý a neodpovídá výzvám, které před námi stojí. Bez kvalitních médií a špičkových novinářů, kteří dokáží reflektovat současný svět, to ale nepůjde.
Foto: Archiv Voxpotu