Čtyřiatřicetiletá fotografka Anna Franková se narodila jako Lukáš v západočeských Mariánských Lázních. Jako žena se cítila od raného dětství. Kvůli své odlišnosti se potýkala se šikanou jak na škole, tak později v práci. Trpí úzkostmi a depresemi. Ke změně pohlaví se odhodlala před šesti lety, prošla jí jako pokladní v supermarketu. Těsně po tranzici se vdala. Už několik let se stará o babičku, která trpí Alzheimerovou chorobou. Má ji v domácí péči. Předem domluvený rozhovor proběhl v den, kdy Anna od manžela i s babičkou za dramatických okolností odešla a uchýlila se do kamarádčiny garsonky. Nyní se chystá splnit si sen a studovat fotografii. Ve své tvorbě se věnuje zejména portrétům a autoportrétům, během hospitalizace v psychiatrické léčebně nafotila mobilem sérii působivých fotografií z tohoto prostředí.
Jak ses jmenovala v minulém životě?
Lukáš.
A jak se stalo, že už jsi Lukáš být nechtěla?
U mě to bylo jasné od dětství. Jsem původem z Mariánek. Chodila jsem v holčičím oblečení, od babičky jsem měla barbíny a domečky pro panenky. Celé dětství až asi do třinácti bylo holčičí. Ještě v šesté třídě jsem vždy při nějaké příležitosti vzala mamce, která se ráda parádila, všechny paruky a ty jsem si pak zkoušela. Když jsme měli ve třídě volbu missáka, vždycky jsem se převlíkla za Heidi Janků, která byla tehdy mým idolem. V podstatě jsem už na základce dělala takovou travesti show. Když jsem pak ve třinácti utekla od mámy a jejího přítele k babičce, řekla mi máma, ať se chovám už konečně normálně. V tu chvíli jsem začala být nesebevědomý chlapeček. Pak v rané dospělosti jsem se občas sama doma nalíčila, oblékla se do ženských šatů a byla jsem šťastná. A pak jsem si najednou v pětadvaceti, byly tehdy asi tři hodiny ráno, uvědomila, že jsem transsexuální žena. Hned ten den jsem zavolala sexuoložce Haně Fifkové a za pár měsíců jsem u ní měla v říjnu termín. V roce 2011 tím začala má přeměna. Zpočátku pro mě bylo těžké o sobě před okolím mluvit v ženském rodě. Naopak jsem tehdy měla holou hlavu a co nejširší hiphopové oblečení. Jako o ženě jsem o sobě nebyla schopná nějakou dobu mluvit ani před Hanou Fifkovou. Proto jsem u ní nejdřív měla neutrální jméno Luka a teprve, když jsem se dostala mezi víc transsexuálních lidí, jsem nabyla sebevědomí. Až po víc jak dvou letech jsem to o sobě veřejně řekla.
V jaké době to bylo?
Když jsem začala s přeměnou, pracovala jsem v té době v ČTK jako retušérka. Tam se to rozkřiklo a zažila jsem tam posměšky. Pak mě vyrazili, ne tedy kvůli tomu. Vrátila jsem se proto do Mariánek s tím, že začnu znovu. Dlouho jsem nemohla sehnat práci, jediná volná byla pokladní v Penny Marketu. Celou přeměnou jsem prošla vlastně za kasou. On tě totiž nikdo úplně nezaměstná, když jsi zrovna v procesu tranzice. Nejdřív mi nepřišlo dobré o sobě se jmenovkou Lukáš Nádler mluvit v ženském rodě, až když jsem si změnila jméno na neutrální Issu Franků, začalo se to pomalu měnit. Pamatuju si, že to jedna starší kolegyně vzala za mě. „Tak co? Už ti můžeme říkat v ženském rodě?” zeptala se mě jednou. A to bylo moc fajn.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Jak se k tobě kolegové a kolegyně chovali? Na malém městě.
Možná se za rohem zasmáli, utrousili pár pomluv, rozhodně mi ale nikdy napřímo neublížili. On málokdo je natolik upřímný, aby ti řekl něco natvrdo. Já sama bych se možná sobě, když jsem byla ještě Issa a s přeměnou jsem začínala, zasmála. Nikomu to nevyčítám.
Jak Issa vypadala, že se lidé smáli?
Make-up jsem začala nosit až po třech letech. Byla jsem taková šedá myš do doby, než mi začali říkat spíš paní než pane. Měla jsem dlouhé vlnité vlasy do pasu a jemnější obličej než ostatní kluci. Problémem ale byl můj hlas, který byl hodně hluboký. Když jsem na někoho promluvila, tak se zhrozil. Pak když jsem si řekla, že už jsem připravená na „real life test”, nechala jsem se převelet do Penny do Prahy.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Co to je za test?
Život v tom vysněném pohlaví. To jsem si v Praze splnila. Babička ale dostala silnou mrtvici, tak jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky do Penny do Mariánek. Ty poslední měsíce v Praze stejně nebyly šťastné. Musela jsem tam změnit práci, protože mě šéf v Penny značně šikanoval. Ještě doteď s tím nejsem srovnaná.
Proč tě šikanoval?
Pro něj byli gayové, lesby a transsexuálové póvl. Jednou ke mně třeba přišel a řekl, že by mi tak zmaloval koule, že bych nemohla chodit. Nebo že z chlapa ženskou nikdy neuděláš. To bylo na denním pořádku. Do práce jsem chodila s křečema v břiše. Práci jsem ale dlouho nezměnila, protože jsem se bála, že žádnou jinde nedostanu. Jedna zákaznice se mě ale jednou zeptala, jestli bych nechtěla pracovat u nich v domově se zvláštní péčí pro lidi s Alzheimerem. Přišla jsem jí empatická. A tak jsem neváhala, dala výpověď a nastoupila tam. Otevřel se mi nový svět, kde jsem se cítila v něčem dobrá. Po chvíli jsem povýšila a starala jsem se o volný čas klientů. Pak ale babička dostala mrtvici, a tak jsem se do Mariánek vrátila za ní a začala jsem pracovat v důchoďáku a v Penny v nedaleké Plané dohromady. Pak jsem si navíc vzala babičku k sobě a začala jsem se o ni starat.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Jaký ten návrat byl?
Když jsem se vrátila a viděla tam všechny ty spolužáky, před kterými jsem si musela to své ženství obhájit, dostala jsem ťafku. Nejdřív jsem se bála, že to nezvládnu a budu o sobě mluvit zase v mužském rodě, ale ten rozjetý vlak už nešel zastavit. A tak se to nějak zařídilo samo.
Proč ses jich bála? Zažívala jsi na škole ještě jako Lukáš šikanu?
Ano, denně. Byla jsem extrémně zženštilá a to neslo následky. Tím spíš, že jsem se do šesté třídy převlíkala za holku. Pak jsem měla hrozný strach z toho, že jsem zženštilý kluk. Bála jsem se na chodbách, nikam jsem radši nechodila. Kluci mě naháněli, když jsem šla ze školy domů. Urážky byly na denním pořádku.
Jak ses s tím srovnávala?
Utíkala jsem do svého vnitřního světa vizualizací, dostávala mě z toho taky hudba. Představa být ženou mě fascinovala. Někdy jsem brečela, ale člověk si musí vytvořit ochranou bublinu.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Jsi vdaná. Jak jsi poznala svého manžela?
V Penny v Plané, to je kousek od Mariánek. Když jsem se vrátila k babičce. Zrovna se rozváděl a chodil se na mě koukat. Pořád si u mě kupoval sušenky, tak jsem mu málem uhnala cukrovku.
Poznal, že jsi trans?
Ne. Pozval mě na rande a já jsem z toho byla vedle. Říkala jsem si, že jestli poznal, že jsem trans, nemá to cenu, protože bude chtít trans, ne ženu. A tak jsem mu poslala smsku, jak se věci mají. Že jsem technicky kluk, ale do dvou let projdu změnou pohlaví. A že jestli má pořád chuť mě pozvat na rande, půjdu. Dva dny to rozdejchával a pak mě na to rande pozval. Což bylo mezi námi asi to nejromantičtější. A tím to haslo.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Tomáš je takový drsňák, z fotek působí jako dřevorubec. Jak takový chlap – i jeho okolí – zkousne, že jde na rande v jistém ohledu s klukem?
On se moc neohlíží na ostatní. Udělal to, co cítil. Někteří mu to dali sežrat, on to ale ustál. Řekl, že jestli budu v budoucnu ženská, nemá s tím problém.
Jak velké téma to u vás bylo?
Moc velké ne. Jako ženskou mě akceptoval hned, dál se tím nezaobíral, postaral se o mě po operaci. Bral mě prostě jako obyčejnou ženskou. To bylo hezké.
Neřešil, že máš fakticky pořád penis?
V intimních chvílích se mu to příčilo. Takže probíhaly od pasu nahoru. S tím se smířil, ale těšil se, až projdu finální operací. Ale co jsem jí prošla, tak náš intimní život skončil.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Čím si to vysvětluješ?
Nevím. Já jsem pak skončila po operaci v blázinci, kde jsem přibrala čtyřicet kilo. Takže na mě nic moc estetického nebylo. A já sama jsem spíš asexuální, sex nepotřebuju, tak se spíš přizpůsobil situaci. Navzájem jsme se už nepřitahovali a bavili jsme se o tom otevřeně. Domluvili jsme se tedy, že spolu sexuálně žít nebudeme.
Vy jste se po operaci vzali. Jak důležité to pro tebe bylo?
V té době jsme měli za sebou už spoustu italských období. Po jednom jsem skončila v tom blázinci. Když se mě tehdy zeptala psycholožka, jak naložím se svou budoucností, řekla jsem, že se asi vdám. Že to musím vyzkoušet. Bylo to ale spíš ze zvyku. To, že mě bral jako obyčejnou ženskou, bylo fajn. Nemusela jsem být drag queen, to se mi líbilo.
Proč jsi s ním byla? Z tvého vyprávění to nevypadá, že jsi byla od počátku šťastná.
To první setkání bylo až filmové. Přišlo mi neuvěřitelné, že by se takový macho o mě mohl zajímat. Pak se to nějak citově oploštilo...
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Jak ses dostala do psychiatrické léčebny?
To jsem už bydlela s Tomášem na vesnici u Stříbra, kde koupil barák. Měla jsem dvě práce - jednu v Penny ve Stříbře, jednu v domově pro seniory v Mariánkách. Doma jsem měla babičku a ještě nasraného manžela, že jsem šestnáct hodin denně v práci. Já jsem tu práci vnímala jako své poslání. Tomáš na mě řval, že žiju jen pro klienty, že pracuju i v neděli. A nakonec to skončilo tím, že jsem se pořezala. Nebylo to ale, že bych se fakt chtěla zabít, ale uklidňovalo mě, když jsem se sebepoškozovala. Týden nato jsem z toho všeho byla v psychotickém stavu, došlo i k bitkám. Nepamatuju si toho moc. Ale dodnes vidím, jak babička stojí s koštětem v ruce, mlátí do manžela, který mi něco udělal a já skončila v bezvědomí. Probudila jsem se v autě cestou na psychiatrii. Já totiž špatně reaguju na stres. Když pak proti mně někdo jde, v tomto případě třeba manžel, začnu magořit.
Jaká byla tvá diagnóza?
Špatná odolnost vůči stresu a smíšená porucha osobnosti. Doteď nevím, co přesně to znamená. Já trpím mániemi, depresemi a stavy úzkosti.
Jak se to projevuje?
Půl roku jsem nadšená, zvládnu udělat spoustu věcí. Když ta podpora pak není a musím si něco vybrat, upadám do deprese a dalšího půl roku nefunguju. Přinutím se vstát z postele jen kvůli babičce, udělám jen to nejnutnější. Mívám pocit, že můj život pak přestává dávat smysl.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Co ti ten smysl do života pak dodá?
Nové příběhy.
Jako?
Teď je mou obrovskou motivací škola. Mým snem je studovat fotografii a konečně jsem se odhodlala dát si přihlášku na Fakultu umění a designu v Plzni. Rozhodla jsem se kvůli ní taky ukončit manželství a včera jsem od manžela s babičkou utekla. Po další velké bitce, kdy jsem už měla opravdu strach. On mi to studium nechtěl dovolit ani další mé sny. A tak jsem se už odhodlala odejít, rozvést se. Mám pocit, že ta škola je nejsprávnější věc, co můžu teď udělat.
Cítíš se jako oběť domácího násilí?
Ne.
Ale monokla před dvěma týdny jsi měla.
Necítim se jako oběť domácího násilí. První, kdo porušil hranici toho napedení, byl Tomáš. On byl ten, kdo mě fyzicky napadl první. Ale já si často pak začala. Je výborný provokatér a manipulátor, tak jsem po něm většinou skočila jako první. A pak byla bitka. Spíš mi mnohem víc ubližovala slova, než akt té rvačky. Monokla jsem měla, ale já jsem mu dala taky ránu. Nad tím nebrečím.
Když se mě někdo zeptal, jestli mě Tomáš mlátí, bránila jsem ho tím, že to je oboustranné. Brala jsem to tak, že talíře i facky prostě lítaji. Ta poslední bitka pro mě ale byla jiná. Když mě dusil polštářem, říkala jsem si, kam až tohle může zajít. Jestli bych ho bodla nožem já, nebo on mě. Proto to bylo dobré ukončit.
Fotografie ze souboru, který vznikl při Annině pobytu v psychiatrické léčebně
Je ti to teď líto?
Teď mám v sobě ještě adrenalin. Odešla jsem, jsem připravená na nové příběhy. Na druhou stranu jsem tady v té garsonce, kterou mám na čas půjčenou od kamarádky, seděla a říkala si, co teď. Vrátit se mi k němu ale nechce. Sice mi pomohl v tom, že mě začal vnímat jako ženskou, to pak ale vystřídala slova o tom, že jsem hloupá a k ničemu. A to už dobré není.
Chtěla bys ještě zažít velkou lásku?
To chce asi každý. Ale mě momentálně nejvíc zajímá, abych uspěla na té škole. Já na lásku teď nevěřím. Chci se dobře postarat o babču a dokázat něco v profesním životě.
Annina babička ve vypůjčené garsonce v den útěku od manžela
Je ti čtyřiatřicet, maturitu jsi udělala nedávno. Čím to?
Kdysi jsem byla na obchodce a vždy jsem si dělala srandu, že maturitu nepotřebuju, že jsem umělkyně. V prváku jsem byla závislá na drogách, v druháku jsem se z toho dostávala. Ve čtvrťáku mě nechal propadnout učitel ze španělštiny a matiky. Nečekala jsem, že bych udělala reparát. A tak jsem se přihlásila na taneční konzervatoř, kam jsem se dostala. Tanec mě pohltil a já, i když jsem ten reparát nakonec udělala, jsem se na maturitu vykašlala. Nakonec jsem ale skončila po tři čtvrtě roce i na konzervatoři. Tím jsem si dost zamotala život a začala taková dlouhá nešťastná kapitola.
Co jsi nakonec vystudovala?
Pracovala jsem ve Stříbře v Penny a naproti byla veřejná správa a agropodnikání. Každý den jsem na tu školu koukala, tak jsem se tam šla jednou po práci zeptat. Vzali mě do třetího ročníku a dostala jsem individuální plán. A nakonec jsem maturitu složila letos v září.
Jak ses dostala k focení?
Fotka mě zajímala vždycky. Když mi bylo deset, udělala jsem si z prostěradel pozadí a fotila jsem na film sestřenku. Byla má múza. Tím, že jsem byla takový divný kluk, oslovovali mě často fotografové, kteří mě chtěli fotit. Před deseti lety mi pak dala jedna fotografka do ruky foťák, ať já sama něco nafotím a zamilovala jsem si to. Byla jsem jako posedlá. Dlouho jsem pak ale neměla svůj stroj, fotila jsem jen na flexaretu nebo půjčený foťák. Čím víc fotím, tím závislejší na tom jsem. Když jeden den nefotím, jsem nesvá. Musím udělat aspoň jeden portrét babičce.
Jaký tvůj soubor je podle tebe nejcennější?
Fotila jsem si přeměnu, jenže já jsem všechny fotky záměrně vymazala. Teď mě zajímá ženství a estetika. Pachtění se po dokonalosti, sama na sobě. O své práci ale dost pochybuju. Mým snem je mít výstavu, ale vůbec nevím, co bych tam třeba teď vystavovala.
Máš působivé fotky z psychiatrické léčebny.
Napřed to bylo reportážní, kdy jsem chtěla to oddělení zachytit. Měla jsem takový hloupý chytrý telefon se špatným foťákem, ale ty fotky měly obsah. Byli tam lidé zavření v klecích. Druhá část souboru byla o mně a o mých labilních pocitech. Když mě převezli z jedné léčebny do druhé, připadala jsem si uzavřená. Ty fotky byly moje revolta. Pak jsem postupně začala nacházet sebevědomí jako žena. Jestli jsem ho někdy měla, tak to bylo v blázinci. A jestli jsem se někdy cítila být hezká, tak to bylo taky tam.
Čím to bylo?
Těma lidma. Hodně mě podporovali. Jak doktoři, tak spolupacienti. Bylo to tam tak skutečné, že jsem si nemusela na nic hrát. A ti pacienti taky ne. Z holky se začala stávat žena, za pozornosti mužů. Žena, která se navíc lidem líbila. A líbila jsem se i já sama sobě.
Jak na tebe ve světle toho všeho dopadá péče o nemocnou babičku?
Pečuju o ní od roku 2014. Má za sebou šest mrtvic, trpí demencí a Alzheimerem. Musím si to ještě zpracovat, smířená s jejím stavem nejsem. Beru to jako rutinu. Každý den děláme ty samé věci a každý den jako bychom je dělaly poprvé. To mě dokáže naštvat, ale jinak to zas tak náročné není. Už jsme si na to spolu zvykly. Potřebuje v podstatě dohled, aby se jí nic nestalo. Máme přebalování, koupání, musím jí dát najíst, sama se nenapije.
Proč se o babičku staráš ty jako vnučka?
Její dcery mi na to odpovídají, že by to nezvládly. Každá má své zaměstnání a nechtějí s ní být doma. Popravdě tomu nerozumím. Jedna teta přijede jednou za půl roku. Má máma by byla tomu kontaktu otevřenější, ale kvůli Tomášovi k nám nechtěla jezdit ani ona. U nás byly vztahy vždy chladnější. Asi si říkají, že se o ni starám dobře, a tak není třeba babičku vidět každý týden. Naposledy ji viděly v únoru.
A jak rodina přijala tvou změnu pohlaví?
S mámou jsme se neviděly deset let. Pamatovala si mě jako Lukáše ve dvaceti. Pak jsem si v blázinci řekla, že ji zkusím kontaktovat. Přijela jsem za ní a najednou před ní stála Anna. Bylo to zvláštní setkání. Brečela. Myslím ale, že mě má radši jako Annu než jako Lukáše. Teta mi pořád ještě občas říká Lukáši a mluví na mě v mužském rodě.
Čeho bys chtěla v životě dosáhnout? Dnes jsi odešla od manžela a s babičkou, která je na tobě naprosto závislá, jsi v kamarádčině garsonce.
Napřed se přestěhovat do nového vysněného bytu v Plzni. Jsem z něj nadšená. Je svěží, bílý, bude dobrým odrazovým můstkem. Musím se připravit na zkoušky, udělat je a věnovat se fotografii do hloubky. Ve škole je jednou z možností závěrečných prací knížka. A mým největším snem je knížku nafotit. Chci vyrazit na road trip spolu s babičkou, navštívíme různé trans lidi napříč Českem a já zaznamenám jejich různorodé příběhy. A na té cestě si mezi náma s babčou vyřešíme ještě dosud nedořešené věci.
Annina babička je častým motivem jejích snímků
Myslíš, že to bude babička vnímat?
Pokud to nebude vnímat teď, věřím, že to pochopí, až bude na druhém břehu.
Jak ona přijala tvou přeměnu?
Přišla jsem s tím za ní jednou na Vánoce. Dělala, jakože nic. Klepala dál řízky a říkala: „Z tebe holka nebude, ty jsi můj Lukášek.” Nechtěla si to připustit, ignorovala to. A pak už jsme to nikdy neřešily, protože už to nešlo. Teď mě vnímá jako Annu, ale myslím, že nezná příběh za tím. Neví, že jsem byla dřív Lukáš.
A kdo tedy pro ni jsi?
Nevím. Když jsem se jí párkrát ptala, kde je Lukáš, tak říkala, že v Praze. A vždycky brečí. Tak se snažím spíš udržovat nás v takové neutrální poloze. Nejsem na to ready.
Trápí tě to?
Ne. Vysvětlí se jí to potom. Někdy. Po smrti.
Foto: Anna Franková