HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Před dvanácti lety začal Milan Grossmann vyhledávat informace o svém dědečkovi Jakubovi, který se v roce 1939 vydal pěšky z Ostravy do Stockholmu. „Jednou jsme se bavili s kolegy v práci, co kdo ví o rodinné historii. Ptal jsem se rodičů a řekli mi, že děda byl ve druhé světové válce, a nic víc. Zpočátku jsem vůbec netušil, kde začít“ vzpomíná Grossmann, který nejdříve zamířil do Vojenského historického archivu a doufal, že mu na počkání vyhledají informace. Archivářka přivezla desítky šanonů a řekla, že tam možná někde bude nějaká zmínka. 

To byl pro Milana šok, protože se v archivních materiálech vůbec nevyznal. Není ani vystudovaný historik či badatel, jak sám říká: „Jsem obyčejnej autobusák z Plzně.“ Rozhodl se, že papírový labyrint prozkoumá ve volných chvílích. Jednou za čas si vzal dovolenou a procházel jednotlivé šanony. Jenže na místo toho, aby se mu záhady osvětlily, tak leda další přibývaly. Dozvěděl se, že dědeček pocházel z židovské rodiny a v dubnu 1939 vydal pěšky z rodné Ostravy do Stockholmu. Děda před válkou pracoval jako obchodní cestující s ložním prádlem. Jezdil po hotelech a lázeňských domech po celé republice a jedním z jeho zákazníků byla také rodina paní hraběnky Amelie Posse-Brázdové. Hraběnka pocházela ze slavného švédského šlechtického rodu, v roce 1911 se provdala za českého malíře Oskara Brázdu. Ve 20. letech koupili zámek Líčkov na Žatecku, kam zvala umělce a spisovatele z celého Švédska. Po záboru Sudet se začala angažovat v pomoci uprchlíkům, ale nakonec i jí hrozilo nebezpečí a musela narychlo odjet do Stockholmu. Tam pak během druhé světové války pomáhala lidem z Československa. Děda se chtěl dostat k  zahraničnímu odboji a napadlo ho, že by mu právě hraběnka mohla pomoct, protože organizovala charitativní akce pro lidi jako on.

Archivní snímky Jakuba Grossmanna, který se v dubnu 1939 vydal pěšky z Ostravy do Stockholmu. Foto archiv spolku Vůle 1939

Strastiplná cesta židovského uprchlíka z Protektorátu do Švédska trvala několik měsíců. Jakub se stihl rozloučit s maminkou v Ostravě a pak se vydal ilegálně za hranice. Pomohl mu místní odbojář Artur Radvanský, který spolupracoval s horníky a převedl takhle víc lidí do Polska právě přes šachtu. Děda zamířil do Krakova, kde si chtěl podat žádost o vstup do zahraniční armády. Po měsíci čekání se však stále nic nedělo. Někdo mu doporučil, ať jede do Varšavy, kde je francouzská ambasáda. Prý tam berou do cizinecké legie. Když si ale přečetl, že by se měl smluvně zavázat na pět let a sloužit možná taky mezi vojáky, kteří bojovali po boku nacistů, odmítl. Dostal se až do přístavu v Tallinnu-Piritě, kde potkal dalších zhruba patnáct ilegálních židovských uprchlíků, kteří měli podobné osudy jako on. Všechny peníze, co sehnali, dali kapitánovi, který jim slíbil, že je vezme do Stockholmu. 

Když už se blížili ke břehu, připlula k nim švédská policie. Zavezli je na stanici, kde je vyslechli a předali zpět kapitánovi. Ten už nechtěl mít problémy a vysadil je v Estonsku. Odtamtud se děda dostal až do Rigy. V tamním přístavu pozoroval dění, aby vysledoval, jak a kdy lodníci vykládají zboží, které vozí do Švédska. A pak se konečně zadařilo a skočil do podpalubí na hromadu uhlí. Po pár dnech na policii a dalších úřadech konečně přišel do domu, kde bydlela paní hraběnka. Sehnala mu krátkodobé vízum, pracovní povolení a vyjednala pro něj práci v textilním průmyslu. Za několik týdnů pro něj měla to nejdůležitější – povolení letu do Lille, kde byl vojenský atašé, který ho zavezl na vojenskou základnu v Agde. Děda tam absolvoval základní výcvik, později se dostal do Anglie k československým jednotkám a spolu s ostatními vojáky se pak vylodil u Dunkirku a s armádou putoval zpět do vlasti. Po válce se Jakub oženil se svou láskou Marií. Milanovi bylo jedenáct, když děda zemřel a v rodině už neměl nikdo, kdo by mu o něm řekl více podrobností. „Až díky tomu pátrání jsem pochopil, jakej byl děda frajer! Říkali mi, že byl hrdina, ale nenapadlo mě, co všechno musel překonat, aby dosáhl svého cíle. Asi nejvíc si vážím té jeho cesty do Švédska, protože je za tím vidět obrovská vůle. Já to po něm asi podědil, když jsem se jednou rozhodl, že vypátrám maximum informací a dotáhnu projekt do konce,“ vysvětluje Milan, který o dědovi vydal vlastním nákladem knihu Vůle 1939 – Můj útěk z Protektorátu, založil spolek Vůle 1939 a zvažoval, že se vydá po stopách svého předka.

Autorům filmu Po stopách Jakuba Grossmanna se podařilo sehnat archivní záběry z míst, kudy Jakub putovala v roce 1939. Dobové záběry se ve filmu prolínají s aktuálními záběry. Foto archiv spolku Vůle 1939

Oslovil tři studenty střihu na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kteří se příležitosti nadšeně chopili. Z původně zamýšleného domácího videa, které neměl vidět nikdo kromě nejbližší rodiny, vznikl profesionální celovečerní dokument Po stopách Jakuba Grossmanna. Filmaři s Milanem procestovali všechna místa v Česku, Polsku, Pobaltí a ve Švédsku, kde byl statečný děda za války a natočili poutavou roadmovie. Ve filmu se prolínají aktuální záběry z jednotlivých míst s dobovými scénami. Díky tomu mohou diváci vidět atmosféru míst, která viděl statečný děda. Filmařský tým tvoří Kryštof Sýkora a František Soukup, kteří se postarali o natočení Grossmanovy cesty a stojí také za režií, ale částečně také kamerou a zvukem. Střih filmu si vzal na starost jejich spolužák František Kotačka, který pro film tvořil také grafiku a drobné animace. 

Po válce se Jakub Grossmann oženil se svou láskou Marií. Foto archiv spolku Vůle 1939. Foto archiv spolku Vůle 1939

Závěrečné scény filmu štáb natáčel vloni na podzim, když Milan přijel do Stockholmu, aby odhalil pamětní desku v ulici Rindögatan 44. Roky detektivního pátrání okomentoval slovy: „Jsem nesmírně šťastný, že jsme se zde nyní sešli, abychom uctili památku velmi významné ženy, paní hraběnky Amelie PosseBrázdové. Dnes tu stojím díky tomu, že kromě tisíců dalších lidských životů zachránila i mého dědečka Jakuba Grossmanna - 82 let po této události mohu tady hraběnce in memoriam poděkovat. Možná si říkáte, proč má být pamětní deska umístěna a odhalena právě tady před tímto domem? Amelie Posse-Brázdová tu žila až do své smrti v roce 1957. Tady v tomto domě přijímala příbuzné, přátele, známé, a také uprchlíky v druhé světové válce, kteří potřebovali pomoc. Její byt byl jejím domovem, kanceláří a útočištěm pro mnohé v nouzi. Zde se odehrávala část evropské historie, zde přijala také mého dědečka a hodně mu v životě pomohla. Dnešní odhalení pamětní desky je poslední částí, která chybí v připravovaném filmovém dokumentu o mé cestě po stopách mého dědečka po 82 letech. Ale teď jsem tady! Konečně!“

Vloni Milan Grossmann odhalil pamětní desku ve Stockholmu, kde žila hraběnka Amelie Posse-Brázdová, která pomohla nejen jeho dědečkovi, ale i dalším lidem během druhé světové války. Foto archiv spolku Vůle 1939

Téměř do roka a do dne se splnilo další Milanovo přání – v září letošního roku se na české ambasádě ve Stockholmu konala premiéra jeho filmu, kam přijeli příbuzní a přátelé, kteří mu celé roky pomáhali s projektem. Na akci dorazili také zástupci rodiny hraběnky Amelie Posse-Brázdové. V říjnu byl premiéra v Židovském muzeu v Praze, kam přišel také režisér Václav Marhoul, kterému Milan poslal dokument a doufal, že si vyslechne názor renomovaného filmaře. „Myslel jsem, že to bude prostě nějaký další amatérský film. Nic moc jsem si od toho nesliboval, o to víc jsem byl překvapený, co se Milanovi podařilo! Hodně mě zaujalo hlavně použití dobových materiálů ve filmu. Je to jedna z nejlepších roadmovie za posledních deset let, co jsem viděl. Je to tak silný příběh, kde je neskutečně cítit boj Jakuba Grossmanna o holý život a o vůli žít a přežít,“ řekl Marhoul před projekcí. A pak následoval proslov dojatého Milana, který promluvil o náročnosti dlouholetého projektu: „Šidil jsem svou rodinu, své přátele, několikrát jsem chtěl pátrání úplně ukončit, ale něco nevysvětlitelného mi říkalo „Nevzdávej to, dotáhni to do konce, ty to prostě zvládneš!“ tak jsem si musel najít druhé zaměstnání a brigádu, abych vše finančně zvládl, abych pátrání mohl rozšířit do zahraničí, pátral jsem doslova po celé Evropě. Životní příběh mého dědečka mě přivedl až do Švédska. Napsal jsem o tom knihu, začal jsem vážně uvažovat o dokumentárním filmu, ale nevěděl jsem, jak začít, nikoho z filmové branže jsem neznal, neměl jsem žádné známé v oboru, ani finance. Díky dědečkovi jsem potkal spoustu skvělých lidí, je to už 350 lidí, kteří se naprosto nezištně podíleli na celém projektu a já si jich nesmírně vážím. Chtěl bych všem poděkovat, protože bez vás bych to vůbec nezvládl!“ 

Tvůrci filmu. Zleva: František Soukup (režie), František Kotačka (střih), Kryštof Sýkora (režie). Foto Tomáš Fiala

Historická roadmovie bude nyní k vidění ve vybraných kinech a kulturních centrech například v pražském kině Pilotů 19. listopadu nebo na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku nebo v Galerii Benedikta Rejta v Lounech (podrobnější info o termínech na www.postopach.com). Kdo by si ale myslel, že filmovou premiérou končí Milanův projekt, tak by se velmi mýlil. Nyní se dokončuje audiokniha podle příběhu Jakuba Grossmanna, který zaujal herce Jana Přeučila. Svůj záměr okomentoval slovy: „Zdarma jsem namluvil tento výjimečný příběh. Pan Milan Grossmann mě přesvědčil nadšením a láskou ke svému dědečkovi, že jsem nezaváhal ani na vteřinu pomoci.“ Milanovi dodalo celosvětové pátrání odvahu, aby se pustil do dalšího projektu, který přímo souvisí s příběhem dědečka. „Moc mě mrzí, že se o hraběnce Amelii Posse-Brázdové moc neví. Prožila v Československu sice jen pár let života v meziválečném období a několik let po válce, ale zaslouží si, aby se o jejích aktivitách vědělo. Prezident Beneš jí udělil Řád bílého lva. Po roce 1948 se o ní mluvit nesmělo nejen kvůli jejímu šlechtickému původu, ale také proto, že byla zapojená do procesu s Miladou Horákovou jako „západní záškodnice“. Ve Švédsku si paní hraběnku pamatuje nejstarší generace, protože četli její knihy o meziválečném Československu. Mladí lidé už ji neznají. To bych moc rád změnil, aby se o její statečnosti vědělo u nás i ve Švédsku, protože ona byla opravdu výjimečná žena. Jenže podobně jako u pátrání po stopách dědečka, i tentokrát budu hodně řešit, jak takový mezinárodní výzkum finančně zvládnout, protože shánět granty nebo sponzory na historické bádání není vůbec snadné. Paní hraběnka pomohla tolika lidem, mnohým zachránila život a je škoda, že se na ni pozapomnělo,“ říká nadšený badatel.