Co vaše předky přivedlo právě na Volyň?
Jedna část mé rodiny pocházela z Jičína, druhá ze Žatecka. Odstěhovali se na Volyň v druhé polovině 19. století, protože je ujišťovali, že jsou tam lepší podmínky pro hospodaření. Podobné důvody měli i ostatní Češi, kteří sem přesídlili. Prababička vzpomínala, že u nich na Jičínsku orali pole, které bylo plné kamení. Na Volyni získali mnohem úrodnější půdu, ale museli si ji bohužel vymýtit z vykácených lesů. Postupně vybudovali několik českých vesnic a dařilo se jim dobře. Jenže v první polovině 20. století se situace hodně zkomplikovala. Volyň byla jako mezi mlýnskými kameny, protože jednu dobu patřila k Polsku, pak k Rusku.
Jaké měli Češi vazby na ostatní národnosti?
Babička vyrůstala v Horodišti, kde bydleli pouze Češi. Česká komunita na Volyni byla hodně semknutá. Dodržovali české zvyky, brali se mezi sebou a moc kontaktů s ostatními národnostmi neměli. Moje babička chodila jako mladá pást krávy, v sousední vsi žili Ukrajinci, a tak se vídala s ukrajinskými děvčaty a naučila se jejich řeč. Vyměňovaly si mezi sebou recepty, české holky dávaly ochutnat buchty a Ukrajinky zase pirohy nebo je učily vařit boršč. Čeština se učila i ve školách, ale protože byla Volyň součástí Polska, českého učitele brzy vystřídal polský.
Babička Anny Strnadové
Součástí vašeho románu je popis vypálení české vesnice v roce 1943. Co se tenkrát stalo?
Obec Český Malín vypálili Němci 13. července 1943. Četla jsem vzpomínky několika lidí, jimž se podařilo uprchnout. Viděli, jaká to byla hrůza pro všechny. Nejhorší bylo, že se Němci neštítili ani vraždit děti tou nejstrašnější smrtí: vhazovali je do hořících stodol… Celkem tam upálili 400 lidí z celé vesnice, která hořela ještě několik dnů. Přeživší z Malína později vstoupili do 1. československého armádního sboru, který vedl generál Svoboda. Chtěli bojovat proti Němcům, aby se pomstili za Malín.
Váš tatínek byl také členem Svobodovy armády a po válce se dostal do Čech. Jak vzpomínal na první poválečné měsíce?
Na Volyni se často zpívalo „Čechy krásné, Čechy mé“. Pro tatínka a další příbuzné to byla vysněná země, odkud pocházeli jejich předci, a věřili, že se tam dobře žije, mimo jiné proto, že je tam více kultury. Na Volyni neměli téměř žádný přístup ke kultuře. Každá knížka, kterou někdo přivezl z Čech, byla vzácností. Tatínek prošel Duklou, dostal se s armádou až do Prahy. Po skončení války ho poslali jako spojaře učit vojáky na jižní Moravu. Poznal život tady a těšil se, že tu bude žít. Volyňáci měli možnost odkoupit si statky po Němcích. Když se tatínek dostal na Šumpersko, byly ale všechny statky, které jim slibovali, obsazené. Měl však štěstí, protože jeho budoucí dům si zabral mladý učitel, který hrál sice krásně na housle, ale hospodářství vůbec nerozuměl, a tak byl rád, když se domu zbavil. Na statku žila ještě německá rodina Kurta Winklera, se kterou už nové zřízení nezacházelo hezky. Tatínek se jim snažil pomoct při závěrečných polních pracích, které museli před odsunem provést. Loučili se jako přátelé, když Němci smutně opouštěli svůj dům a polnosti. Po letech se s nimi tatínek zase setkal. Přijeli sem na návštěvu a vždy to bylo velmi přátelské setkání.
Svatba rodičů
Co jste se dozvěděla o dalších Volyňácích, kteří se sem dostali po válce?
Pro některé to bylo hodně složité rozhodování: opustit hospodářství, která na Volyni vybudovali, a jet do neznáma? Nakonec ale řada Volyňáků odjela, protože se báli banderovců, což byla ukrajinská povstalecká armáda, která za druhé světové války řádila v českých vesnicích. Jednoho mého příbuzného banderovci zastřelili, když hledali sovětské partyzány. Moje babička na Volyni už prostě nechtěla zůstat. Za války musela sama hospodařit na patnácti hektarech, měla dvě děti a do toho neustálá obava z banderovců. Po roce 1945 začínaly na Volyni komunistické represe. Češi byli nucení, aby vstupovali do kolchozů, což znamenalo, že měli odevzdat své statky do kolektivního družstva, navíc tam pořád řádily bandy, které si vynucovaly jídlo a oblečení. Jsem opravdu ráda, že babička přesvědčila dědu, který byl ze začátku proti. Nakonec se sbalili a odjeli z Volyně do Československa. Kdoví, jak by se osud naší rodiny odvíjel, kdyby tam zůstali.
Jenže ani život v Československu pro ně nebyl jednoduchý…
Naložili část majetku do vagónů, v jednom cestovaly tři rodiny, ve druhém jejich zvířata. Takhle jeli dva týdny. Jedna část Volyňáků byla poslaná na Žatecko do oblasti, kde si mohli koupit statky po německých hospodářích, a druhá putovala do Šumperku a okolí. Když naši přijeli do Československa, doufali, že jsou konečně v bezpečí. Netrvalo dlouho a komunistické represe začaly i tady. Naše rodina musela odevzdat polnosti, které přednedávnem konečně splatili. Mého tatínka lákali do JZD. Odmítal vstoupit, ale pod výhružkou, že ho pošlou na Sibiř, musel nakonec souhlasit.
Jak na ně reagovali místní, když se přistěhovali?
Zpočátku trochu s despektem. Někteří je brali jako Rusáky, kteří sem přivezli myšlenku kolektivního hospodaření. Jiní je měli za podvraceče režimu, když vyprávěli, jakou bídu přineslo socialistické hospodaření. Navíc se lišili i tím, jaké nosili oblečení. Na Volyni chodily ženy pořád v šátku, to se tady po válce nenosilo. Pro nás, kteří jsme se narodili v Československu, už to nebylo tak složité jako pro naše rodiče. Moji spolužáci věděli, že jsem vesnické děvče, a já jsem o tom, že pocházíme z Volyně, nikomu neříkala. Bála jsem se, že by na nás koukali jako na Rusáky. Dokonce jsem se nikdy nepochlubila, že tatínek bojoval u Dukly.
Otec Anny Strnadové
Litovali někdy rodiče, že odešli do Československa?
Tatínek určitě ne, protože věděl, co by je asi čekalo. Maminka o návratu na Volyň nikdy nemluvila, ale když byla starší, vzpomínky na dětství a dospívání začaly nabývat přijatelnější podoby. Po mrtvici byla „ležák“, už jen obtížně komunikovala. Když měla chvilku, kdy ji hlasivky poslouchaly, opakovala: „Já chci domů! Dejte mi boty, chci domů!“
V románu máte řadu sugestivních scén nejen z historie vaší rodiny, ale také dalších Volyňáků. Z čeho jste čerpala?
Odmalička k nám chodili v neděli „na besedu“ Volyňáci (přátelé nebo příbuzní) a vždycky přišla řeč na Volyň. Vzpomínali, co bylo před válkou, jak tam řádili banderovci, jak je obírali o majetek, a také líčili svůj strach z komunistů, kteří posílali bohaté sedláky na Sibiř. Vyprávěli historky stále dokola, až jsem k tomu měla úplnou averzi. Teprve před pár lety mě napadlo, že bych příběh české komunity mohla zpracovat. Až při psaní mého románu mi došlo, že žít na Volyni bylo vlastně hrdinství. V Čechách opustili původní domovy, přišli na Volyň s ničím, vybudovali si tam nový život a po válce přijeli sem, kde znovu začínali od nuly.
Váš román vyšel jen pár měsíců poté, co začala válka na Ukrajině. Jaké na něj máte ohlasy?
Začala jsem psát teprve před pár lety, když jsem odešla do důchodu. Tohle je moje devátá kniha o historii 20. století, ale je první takhle osobní. Chci, aby moje děti a vnoučata znaly příběhy našich předků a chápaly souvislosti. Volyňáci, kteří ještě žijí, mi říkají, že je moc dobře, že jsem jejich příběhy zpracovala, protože díky tomu se paměť jejich generace uchová. A co se týká načasování… Já jsem rukopis Volyňské rapsodie dopsala předloni. Vloni začátkem roku jsem řešila v nakladatelství Argo, zda nebude problém, že jdu „proti proudu“, protože mám v textu pasáže o smutných událostech ukrajinských band na Ukrajině. V redakci mi ale řekli, že můj román je o historických událostech a historie se nemá ohýbat.
Foto: Archiv Anny Strnadové