Na jedné straně zpěv politických lídrů, který obsahuje slova o zabíjení farmářů, na straně druhé noční telefonáty, výhrůžky i existenční problémy jako reakce na rozporování narativu o údajné bílé genocidě v JAR. Je téma, které budí vášně na všech stranách názorového spektra, zásadní? Proč politici hrají kartu společenské polarizace? A co si o vzájemném soužití různých rasových skupin v zemi s temnou minulostí myslí samotní Jihoafričané? O tom podrobně v 6. a posledním dílu reportážního seriálu Planeta JAR přímo z místa.
Je brzké pondělní odpoledne na začátku března a já zatahuji ruční brzdu na jednom z parkovišť u výpadovky na letiště v Johannesburgu. Nad hlavou mi přelétají letadla, jejich zvuk se mísí s odpoledním lomozem v baru, který míjejí osobní auta. Adresa mi přišla zprávou na WhatsApp od Andileho Mngxitamy z radikální černošské organizace Black First Land First. Právě jeho jméno zaznívá z úst bělošských farmářů nebo aktivistů velmi často. Domnívají se, že jeho výroky společnost polarizují a mohly by v budoucnu odstartovat nenávistné útoky na bílé farmáře.
S asi půlhodinovým zpožděním přijíždí autem malý statný sympatický mladík s krátkými dready. Usmívá se, podává mi ruku, těší ho prý, že mě poznává. Když dorazí servírka, objednává si u ní bývalý poslanec jihoafrického parlamentu cappuccino a teatrálně dodává: „Platí tenhle bílý muž!” – Tedy já.
Andile Mngxitama, Black First Land First
Mngxitamova politická strana, která v podstatě vznikla svým vydělením z parlamentních Ekonomických bojovníků za svobodu, o sobě říká, že je černošským nacionalistickým radikálním hnutím. Do svých řad přijímá striktně jen černochy. Že by se jednalo o rasismus, však rezolutně odmítá. Právě to bylo ale důvodem, proč byla hnutí loni zrušena registrace coby politické strany a tím jí nebylo umožněno se účastnit voleb.
„Držíme hranici velmi ostře a neděláme kompromisy. Neuznáváme právo bělochů na občanství v této zemi, neuznáváme jejich vlastnictví půdy jako legitimní, neuznáváme jako legitimní ani tuto vládu a ústavu Nelsona Mandely,” vysvětluje Mngxitama, v čem tkví radikalita hnutí. Během rozhovoru opakovaně označuje jihoafrické bělochy za zločince, kteří černochům půdu ukradli. Vnímá proto jako nutnost, aby své pozemky vrátili. Bez náhrady. Když se ho ptám, podle jakých kritérií hodnotí farmáře, kteří si půdu reálně koupili, jako zloděje, reaguje protiotázkou. „A od koho si ji koupili? Od dalších zlodějů!” Má tím na mysli bělošské koloniální správce jihoafrického území v minulosti. „Koupili si ukradený majetek. A co se stane, když koupíte kradený majetek? I za předpokladu, že nevíte, že kradenou věc kupuješ, musíte ji vrátit. Protože jste se podílel na nelegální činnosti. Oba dva jste vinni stejně – jak zloděj, tak vy,” říká.
Mír nechceme
Někteří členové hnutí prosluli otevřeně nenávistnými komentáři na adresu bělochů, které sdíleli na sociálních sítích. Bývalý mluvčí strany Lindsay Maasdorp v reakci na svůj rozhovor pro jihoafrický bulvární deník Citizen na adresu jeho autora, bělošského novináře Daniela Friedmana, uvedl, že už jen jeho existence je zločin. Později na svém dnes už odstaveném twitterovém účtu napsal: „Mým záměrem je zabít bělochy. Musíme toho dosáhnout!” (Originál: I have aspirations to kill white people, and this must be achieved!) Poslední jmenovaný výrok tak při našem osobním setkání lídrovi hnutí Mngxitamovi cituji a ptám se ho, zda taková vyjádření podle něj podporují mír, což je jeden z bodů programu hnutí. „Mír mezi Afričany a barevnými,” stojí na jeho webu. Špatně si však danou klauzuli při rešerších přečtu a Afričany v ní zaměním za Afrikánce, tedy bělochy. A udiveně se na to ve světle jeho výroků Andileho ptám. „My jsme nikdy nemluvili o míru mezi námi a Afrikánci. Jestli to tak je, tak je to chyba. Má to být ,mír mezi Afričany', mezi černými,” rozčiluje se. Ujišťuji se tedy proto, zda chtějí boj, když jim nejde o mír. „My chceme spravedlnost,” odpovídá a později dodává, že on nenávist vůči bělochům necítí. „Nazývat to, že chceme pro černé lidi spravedlnost, rasismem, je mimo,” dodává. Černoši totiž podle něj rasisté být z principu nemohou. „Černoši jsou obětí rasismu. Stejně jako jsou ženy obětí sexismu a patriarchátu, stejně jako jsou Židé obětí antisemitismu. Toto jsou velmi specifické formy útlaku cílené na velmi specifické lidi. Když se bráním rasismu, nemůžu být rasista.”
Paní Pinky se svým oblíbeným číšníkem
Náš společný rozhovor, při kterém stále přemýšlím, zda to, co říká, myslí Andile skutečně vážně, zakončí postarší žena, která se náhle objeví ve dveřích baru. Má pestrobarevné vlasy, výrazný make-up a se zájmem si nás prohlíží. Vyráží k nám, když uklouzne a dopadne přímo před nás. Pomůžeme jí vstát a ona jakoby nic řekne: „Ahoj kluci, já jsem paní Pinky. Všichni mě tu znají.” Sedne si automaticky k nám, začne nám vyprávět o svém životě a poznamenává, že jsme oba velmi sympatičtí. Andile náhle mění způsob mluvy a se zájmem si s paní Pinky povídá. Je jí plná terasa a nám po chvíli nezbývá, než se rozloučit. Andile nasedá do svého sedanu a odjíždí do nedalekého bohatého bělošského předměstí, kde jako jeden z mála černochů žije.
Noční telefonáty
Afrikánská profesorka Elmien Du Plessis, která vyučuje právo na North West University, je jednou z mála akademiček, které k tématu o rasově motivovaném násilí veřejně vystupují. Když jsem ji začátkem letošního roku oslovil s žádostí o rozhovor, váhala. Nakonec však souhlasila. Byl to ale podle jejích slov po dlouhé době první rozhovor, který někomu k tomuto tématu dala. Důvodem její zdrženlivosti jsou výhrůžky, které po svých vstupech do veřejného prostoru dostává. „Před dvěma lety jsem se opravdu bála. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu ve veřejných vystoupeních pokračovat. Přiznám se, že teď už se kvůli tomu víc straním, neříkám úplně všechno, co bych říct chtěla,” vysvětluje pak v jedné z kanceláří právnické firmy svého manžela v Johannesburgu, kde se spolu scházíme.
Elmien Du Plessis
Elmien Du Plessis nejčastěji veřejně kritizuje způsob komunikace největší afrikánské organizace AfriForum, zejména pak její způsob výpočtů a prezentace statistik útoků na farmy. Když v roce 2018 Erns Roets, tvář této vlivné organizace, odjel na turné po Spojených státech amerických a podařilo se mu k tématu útoků na bělošské farmy přitáhnout pozornost politiků i médií, ozvala se akademička na svých sociálních sítích. V návaznosti na její příspěvek Ernst Roets natočil ještě ve svém hotelovém pokoji ve Washingtonu emotivní video, v němž se vůči ní vymezil. Profesorka totiž ve svém příspěvku uvedla, že aby mohla probíhat genocida, trvalo by při aktuálních počtech obětí vražd na farmách stovky let, než by došlo k vyvraždění farmářů. Ernst Roets právě na tento její post po částech reagoval. A byl velmi osobní. „Nechápu, jak může akademik vůbec říct věci, jako: Trvalo by stovky let, než by byli všichni vyvražděni. Zajímalo by mě, jestli by tohle Elmien Du Plessis řekla Cory Nell vychovávající dvě vnoučata, která byla malými batolaty, když byla svědky vraždy své matky na farmě,” říká ve videu. „Klidně si můžete sedět ve své klimatizované kanceláři, můžete chodit na večírky a vést filozofické diskuse. A můžete si stěžovat na lidi, kteří jsou kvůli farmám naštvaní. Můžete se je snažit zesměšňovat, zatímco se tohle kolem vás děje,” dodal.
Po zveřejnění videa na youtubovém kanálu AfriFora zaplavila profesorku du Plessis vlna nenávisti. „Přicházela z celého světa, zejména přes Facebook a Twitter formou zpráv. Měla jsem také noční telefonáty, opakovaly se každou noc ve tři ráno. Někdo pak také zjistil údaje o mé rodině a sdílel je na sociálních sítích,” popisuje.
A zase ta klimatizace
Když se pak scházím s Ernstem Roetsem v Pretorii v jeho kanceláři v sídle organizace – mimochodem je stejně klimatizovaná jako ta profesorky Du Plessis, o níž ve videu mluvil – na video a jeho dopady na její život se ho ptám. Otázku vznáším po tom, co si už delší dobu povídáme o vraždách na farmách a pozemkové reformě. „Zdá se, že se nás snažíte zdiskreditovat,” říká rozrušeně a dodává, že se neptám dostatečně na násilí na farmách a pozemkovou reformu a řeším zejména problematické věci v souvislosti s AfriForem. Následně však dává mým otázkám zelenou. A tak se ho ptám, jaký má s odstupem z celé záležitosti pocit. „Nedokážu posoudit, zda to je pravda, nebo ne. I my jsme na základě práce novinářky, která podporovala její pohled, dostávali výhrůžky. Výhrůžky kvůli čemukoli nejsou nikdy v pořádku. Rámuje se to jako strašný čin, protože jedné akademičce lidé vyhrožovali. Mně i AfriForu se to přitom děje neustále. Měli bychom vnímat kontext,” říká Roets. Podle svých slov lituje v souvislosti s videem jen jediné věci. „Někoho jsem citoval a dostatečně jsem nezdůraznil, že se to nesnažím celé propojit. Ten člověk totiž mluvil v souvislosti s holokaustem o tom, že jsou často na vině spíše akademici než samotní političtí lídři. A já věřím, že toto byl dobrý příklad akademičky, která přispívá k problému. Akademici totiž často poskytují intelektuální zázemí těm nejnehumánnějším, odporným a diskriminačním politikám, jaké si jen dokážete představit,” myslí si.
Ernst Roets, AfriForum
Roets ve svém videu totiž citoval židovského spisovatele Victora Klemperera: „Kdyby se někdy situace obrátila a osud poražených byl v mých rukou, nechal bych obyčejné lidi jít. Včetně některých jejich vůdců, kteří možná mohli mít i čestné úmysly a nevěděli, co činí. Pověsil bych ale všechny intelektuály, profesory pak ještě o tři metry výš než ostatní. Nechal bych je viset na lampách tak dlouho, dokud by to hygiena dovolovala.” Po citaci pak Roets ve videu dodal: „Samozřejmě že nechceme nikomu ublížit. Nechceme za vaše výroky ublížit ani vám,” promlouval k profesorce Du Plessis. A právě tato pasáž pak byla médii hojně zmiňovaná.
„Nejvíc mě zasáhla zpráva, že doufají, že budu jednoho dne znásilněna a zavražděna a oni budou stát a přihlížet. Bylo tam mnoho sexuálního podtextu, protože jsem žena. Hodně zpráv se týkalo mého vzhledu a částí mého těla. A zevnitř afrikánské komunity dostávám zprávy, že jsem zrádkyně, že jsem zaprodaná a že jsem se vykašlala na vlastní lidi,” dodává. Na mou otázku, jestli na tom přeci jen nemůže něco být, když cíleně za afrikánskou menšinu nebojuje, odpovídá: „Identifikuju se především jako Jihoafričanka. Mé děti mají velmi rozličné kamarády, a tak vidím, co se děje i v jiných komunitách. To, co se děje Afrikáncům, není o tolik jiné. Popravdě žijeme dost komfortní život. Pokud být zrádcem znamená, že nekopu za zájmy bílé menšiny, pak zrádcem jsem. Snažím se ale najít cestu pro nás všechny, jak tu lépe žít.”
S explicitními výhrůžkami se však setkává kvůli svým veřejným vystoupením, jak už naznačil, také sám Ernst Roets. „Vyhrožovali mi, že mi zabijí děti. Lidé psali, že nám přijdou vyhodit do vzduchu kanceláře. Na Twitteru mi jeden člověk vyhrožoval, že mi přijde uříznout hlavu. Lidé mi píší, že znají mé sousedy, kteří jim umožní přístup do mého domu a podobně,” vypočítává. On sám jim ale takový význam nepřikládá. Přestože mu vadí, považuje je za součást své práce. A tato měřítka aplikuje také na profesorku du Plessis. „Je velmi nešťastné, že se v takové situaci nacházíme. Mluvíme ale o akademičce, která se kontroverzně vyjádřila o vraždách farmářů. Naznačovala, že to není tak zlé. Není překvapivé, že dostala výhrůžky. Nemyslím, že jde o něco výjimečného. Neříkám ale, že to je přijatelné,” uzavírá.
17 vs 4
Je první školní den a v jedné ze tříd základní školy ve Schweizer-Reneke v Severozápadní provincii jsou dva stoly obklopené židlemi. K tomu většímu si sedá sedmnáct světlovlasých dětí z místních afrikánských rodin, u toho druhého – znatelně menšího – sedí čtveřice černošských dětí. Situaci vyfotila tamní učitelka Elana Barkhuizen, která přišla své kolegyni do třídy pomoci, a poslala ji spolu s dalšími snímky ze třídy rodičům do whatsappové skupiny, aby je ujistila, že první školní den je vše v pořádku a nemusejí se tak o své děti bát.
Učitelčina fotografie se dostala z uzavřené skupiny ven a ovládla na několik dalších týdnů diskuse po celé zemi. Po tom, co se snímek virálně šířil po sociálních sítích, se objevil také ve většině jihoafrických médií a škola byla obviněna z rasismu a separace dětí na základě rasy. Elena Barkhuizen byla suspendována a na adresu školy i učitelky se vyvalila vlna kritiky i nenávistných projevů. „Velmi rychle dorazil ke škole rozzuřený dav, létaly tam kameny. Rodiče museli uhánět do školy, aby své děti odvedli do bezpečí. Byla to základní škola, kam chodí velmi malé děti. Dav to nezajímalo. Chtěli vytáhnout ty bílé, co za to můžou,” vzpomíná Gabriel Crouse, výzkumník jihoafrického Institutu pro rasové vztahy. Právě on vyjel přímo na místo situaci prošetřit. V lokalitě strávil týden, vyhledal rodiče jednotlivých dětí i učitele. A zjistil, že situace se odehrála trochu jinak, než jak bylo médii prezentováno.
„Přišel jsem na to, že když se ten dav u školy objevil, poslední, kdo se do budovy pro své děti dostal, byli černošští rodiče, kteří bydleli velmi daleko a byli chudí. Učitelé se kolem dětí semkli, aby je ochránili. A jací učitelé to byli? Ti samí, kteří byli nařčeni z rasismu vůči těmto dětem,” vykresluje nadcházející události Crouse. „Mluvil jsem také s rodiči černošských dětí, které seděly u odděleného stolku v rohu. Právě oni mi řekli, že jde o velké nedorozumění,” pokračuje a dodává, že stejní rodiče mu později ukázali množství fotografií ze stejné třídy se stejnými dětmi, které dokládaly, že čas ve třídě segregovaně netráví. Naopak. „S rodiči jsem se musel sejít potají. Báli se o své bezpečí,” říká.
Elana Barkhuizen, která fotografii ve třídě pořídila, později pro vysvětlení uvedla, že situace na fotografii vznikla na začátku, kdy spolužáci, kteří jsou zvyklí spolu interagovat bez ohledu na svou etnickou příslušnost, byli posazeni tak, jak jim bylo s ohledem na jejich vzájemné vztahy i jazykovou vybavenost příjemné. Po úvodu mělo dojít k jejich promíchání, což dokládají také další z fotografií, jež rodičům poslala.
Média podle Gabriela Crouse v tomto případě, podobně jako v řadě dalších, selhala. Naskočila příliš rychle na narativ, který odrážel jejich předsudečné vnímání společenských vztahů, tím spíše v konzervativním a z většiny afrikánském městečku. „Ano, ta fotka byla znepokojující. Nicméně bylo důležité se na tu situaci podívat zblízka a zjistit, že si v podstatě ty samé děti, co seděly u stolků odděleně, hrály o pět minut pozdějí společně,” shrnuje Crouse.
Zabij Boera!
Při našem setkání v centrále Institutu pro rasové vztahy v Johannesburgu zmiňuje Gabriel Crouse, podobně jako velmi často mnozí bělošští farmáři, velmi kriticky jedno jméno – Julius Malema. Ten působil od roku 2008 čtyři roky jako hlava mládežnické sekce vládnoucího Afrického národního kongresu, poté byl ze strany vyloučen a založil krajně levicovou stranu Ekonomických bojovníků za svobodu. Právě ta je hlavním tahounem snah o konfiskaci půdy bez náhrady, tedy o obávané opatření, které nedá bělošským farmářům v Jihoafrické republice spát.
Devětatřicetiletý Malema však proslul také hraničními, nebo přímo nesnášenlivými, výroky (nejen) na adresu bílé menšiny. Právě ty znepokojují mnohé bělochy, zejména pak zemědělce. Už v roce 2010 byl odsouzen za hatespeech, když na adresu ženy, která obvinila tehdejšího jihoafrického prezidenta ze znásilnění, pronesl, že „si to s ním očividně užila”, když ho pak ráno „požádala o snídani a peníze na taxík.” Na základě soudního příkazu se musel omluvit a zaplatit pokutu 50 tisíc randů (asi 70 tisíc korun).
Nejčastěji ve spojitosti s Malemou ale z úst bělochů, které během doby strávené v JAR potkávám, zaznívá jeho veřejné prezentování písně Dubul' ibhunu, tedy Zabij Boera (farmáře). Jde původně o protestní píseň Afrického národního kongresu z dob boje proti politice apartheidu. Skladba, jejíž slova jsou plná násilí a volání pro střelbě, působí jako bojový pokřik a mnozí farmáři deklarují, že z ní jde hrůza. Skladbu pak Malema přejal jako svou značku.
Už dříve jihoafrické soudy označily píseň za projev hatespeech, což pak potvrdil také v roce 2010, kdy zazněla z úst Julia Malemy. Africký národní kongres píseň, která se stala jeho hymnou v době boje proti rasovému útlaku, nejprve hájil a snažil se soudní rozhodnutí zvrátit. Členové politické strany totiž oponovali, že má historickou hodnotu, navádění ke střílení farmářů bylo jen symbolické a farmáři jsou metaforou pro systém. Po atentátu na krajně pravicového afrikánského aktivistu Eugena Terre’Blanche ale Africký národní kongres svým členů skladbu zpívat zakázal. V roce 2011 byla veřejná interpretace skladby na popud žaloby organizace AfriForum zakázána také jihoafrickým nejvyšším soudem a Julius Malema musel uhradit soudní výlohy. „Její text je urážlivý a dehumanizující,” uvedl soudce Collin Lamont a dodal, že by si měli být všichni Jihoafričané v postapartheidní JAR rovni. Doporučil pak vládnoucímu Africkému národnímu kongresu, aby si našel nové zvyklosti, které nebudou štěpit společnost.
S Juliem Malemou se snažím během svého pobytu v Jihoafrické republice domluvit rozhovor. Má žádost ale uvízne v nekonečném kolečku struktur jeho politické strany a ani po více než měsíci e-mailování se schůzku zorganizovat nepodaří. Chtěl jsem se ho totiž zeptat i na další výroky, které mnohé bělošské farmáře znepokojují. Například na ten, který zazněl v rozhovoru pro BBC, kde uvedl, že: „Půda bude zabrána za každou cenu. My po vyvražďování bělochů nevoláme, alespoň ne teď.” Julius Malema kvůli citaci skončil před Jihoafrickou komisí pro lidská práva, která však následně případ odložila s tím, že se hatespeech nedopustil. Odkazovala při tom na kontext, z něhož byla citace vytržena. Jak tedy celý oddíl rozhovoru zní? „Našli tu mírumilovné Afričany. Zabili je. Zavraždili je jako zvířata. My po vyvražďování bělochů nevoláme, aspoň ne teď. Po čem voláme, je mírumilovné zabrání půdy, a za to nedlužíme nikomu omluvu.”
Odborníci se shodují, že Malemova rétorika pohybující se na hraně zákona je snahou, jak zamaskovat vlastní závažné problémy. Má na krku řadu skandálů, mimo jiné obvinění z korupce nebo daňových úniků. „Řekne proto cokoliv, aby získal hlasy. Když bude mluvit s bělochy, řekne, že miluje je. Když bude mezi černochy, bude mluvit opačně,” myslí si Gareth Newham z Institutu pro bezpečnostní studia. Někteří afrikánští aktivisté se obávají, že Malemovy výroky mohou vyvolávat nenávist mezi černochy a ti pak mohou napadat bělošské farmáře. Newham však tvrdí, že o tom, že by se něco podobného odehrálo, nejsou žádné důkazy.
Na menší část společnosti Malemova radikální rétorika však očividně platí. Hnutí Ekonomických bojovníků za svobodu má aktuálně asi desetiprocentní podporu voličů a právě rostoucích preferencí se pak farmáři obávají. Ve světle snah současné vlády o změnu ústavy, aby mohlo dojít k rychlejší pozemkové reformě a v některých případech i k vyvlastňování půdy bez kompenzace, mají strach, že přepisování konstituce může otevřít Malemovi vrátka k naplnění plánu celoplošného zestátnění půdy.
Anonymní lovci hoaxů
Přestože se narativ o údajné bílé genocidě šíří zejména přes různorodé stránky a videokanály na sociálních sítích, existují také iniciativy, které se proti takovým informacím staví. Tou zřejmě neviditelnější je Busting the Myth of White Genocide in SA, již na Facebooku sleduje přes 19 tisíc uživatelů. Stránka sdílí především materiály, které vyvracejí některé hoaxy a manipulace týkající se útoků vůči bílé menšině v Jihoafrické republice. Vytváří také memy, sarkasticky glosuje facebookové statusy některých afrikánských aktivistů a vytváří videa, která některé hlavní postavy tohoto narativu zesměšňují.
Dopátrat se toho, kdo za stránkou stojí, z veřejných zdrojů možné není. Když však napíšu na obecný e-mail iniciativy zveřejněný na jejím webu s žádostí o rozhovor, přichází mi pohotová souhlasná odpověď. „Velmi rádi se s vámi za účelem rozhovoru setkáme. Ale pod jednou podmínkou – zachováte nám naprostou anonymitu.” E-mail je podepsán jako „Tým Busting”.
Později získávám telefonní číslo na jednu z hlavních administrátorek a přijíždím na jí zaslanou adresu. Parkuji před bytovým domem v jedné z lepších čtvrtí v Johannesburgu, vytáčím číslo a adminka po chvíli vychází přes recepci ven. Vřele mě vítá a vede mě dlouhou chodbou ke dveřím svého bytu. Za chvíli dorazí také další z adminů. Ten žije v hlavním městě Pretorii. Dnes budou mít ve dvou poradu o další strategii svého snažení. Plánují totiž ovládnout a zesměšnit hashtag #theworldmustknow již zmíněného AfriFora. Jde o kampaň upozorňující na útoky na farmách a údajné potlačování práv afrikánské menšiny, s níž Ernst Roets začátkem letošního roku odjel do USA.
„Vnímali jsme se navzájem v internetových diskusích a došlo nám, že máme něco společného. Milujeme Jižní Afriku a nechceme se dívat na to, jak se fašismus a rasismus šíří. Nechceme, aby zbytek světa zaplavovaly falešné informace. A tak jsme si založili whatsappovou skupinu. Dodnes jsme se ale všichni ani osobně neviděli,” říká administrátorka, které můžeme říkat například Amanda. Skupina aktivistů je složena z lidí pracujících v rozličných oborech, vycházejí také z různých etnických skupin i sociálního zázemí. Jsou roztroušeni po celé zemi a díky svým různorodým dovednostem jsou schopni pohotově reagovat na aktuální dění. Právě další z adminů, který se schůzky účastní – říkejme mu Adam – se před založením stránky snažil šíření tohoto narativu přijít na kloub. „Byl jsem strašně paranoidní, jako takový ten chlapík, co má všude po zdech papíry a mezi nimi čáry a snaží se všechno propojit,” říká. Má tak v počítači obrovské množství složek plných informací a screenshotů, které je schopen v případě potřeby rychle dohledat a využít.
Když Amanda s Adamem společně plánují některé z chystaných aktivit a hledí při tom do počítače, prostupuje jejich slova téměř uličnický řehot. „Baví nás vědomí, že netuší, kdo jsme, a dává jim to dost zabrat. Z toho, že na to nemohou přijít, jsou nepříčetní. A my moc rádi plýtváme jejich časem,” směje se Amanda.
Anonymita adminů není ale jen legrace. Oba uvádějí, že jde především o jejich bezpečnost. Jak říká Adam, má stále v živé paměti příběhy několika lidí, vůči nimž se hněv některých Jihoafričanů pro jejich kritiku narativu o bílé genocidě obrátil, a jejich život se proměnil v peklo. „Je hromada dokladů toho, co se v Jižní Africe stane, když ti zloduši zjistí, kdo jsi. I kdybych neměl rodinu, má práce na odhalování skutečnosti a aktivit těchto lidí je mnohem snazší, když nemám zaspamované schránky a hacknuté účty na sociálních sítích. Kdyby byla tvá identita veřejná, bude tvá práce konstantním terčem sabotáže,” vysvětluje Adam důvody pro ostražitost. Pro příklad z reálného života pak nemusím chodit daleko.
Pomoc, která ničí životy
Mandy Owens žije se svou partnerkou a synem v městečku Hermanus v Západním Kapsku. V tamním černošském townshipu Zwelihle probíhaly v roce 2018 několikadenní násilné nepokoje v reakci na kroky tamní radnice ohledně bydlení a pozemků. Policie střílela do demonstrantů gumové projektily a užívala granáty se slzným plynem. Některé z nich vletěly do obytných domů, podle lokálních médií následkem toho zemřel dvoutýdenní kojenec.
Mandy Owens a její partnerka - jedna z fotografií, která mezi lidmi kolovala
Tehdy se Mandy Owens jako afrikánská obyvatelka města odhodlala zakročit. „Rozhodla jsem se lidi z townshipu podpořit a otevřela jsem svůj domov ženám s dětmi, abych je ochránila před slzným plynem. Začala jsem se poměrně hlasitě vyjadřovat na sociálních sítích, kde jsem lidi z townshipu Zwelihle bránila. V jeden moment se mnou doma žilo asi šestnáct žen a dětí. A tak jsem začala být u nás ve městě známá,” popisuje své aktivity Mandy v rozhovoru po Skypu. Sejít se osobně se nám v JAR nepodařilo. Nejprve jsme si pro rozhovor domlouvali termín, Mandy se však náhle odmlčela a pak mi jen přišla krátká zpráva na WhatsApp: „Ahoj! Moc se omlouvám, že jsem vám nezvedala telefon. Jsem v posteli a je mi zle. Můžeme to přeložit?” A pak už na mé zprávy a telefonáty nereagovala vůbec. Později se dozvídám, že se nervově zhroutila. Dolehl na ni dopad událostí, které její aktivity v Hermanusu odstartovaly.
Do města v souvislosti s nepokoji přijel také mladý krajně pravicový jihoafrický aktivista a vloger Willem Petzer. Mandy Owens tvrdí, že na objednávku některých obyvatel. Natočil video s bombastickým názvem: „ODHALENO! Lidé za stránkou Busting the Myth of White Genocide in SA” a nahrál ho na YouTube i Facebook. V něm uvádí, že „nenávistná kampaň” pod názvem této stránky je řízena právě z tohoto malého západokapského města a že si stránka dělá legraci z útoků na farmy. Vzápětí přidal jako zaručenou překvapivou informaci, že za stránkou stojí právě Mandy Owens spolu se svou partnerkou Leandrou da Sylva a další ženou – Vanessou Swanepoel. Všechny byly zapojeny do pomoci lidem v místním townshipu.
V tu chvíli se začaly informace o údajné hlavní administrátorce stránky raketově šířit. „Fotka jejího obličeje se virálně šířila mezi Afrikánci v Jižní Africe, hlavně přes WhatsApp. Byla vytržena z kontextu a lidé ji sdíleli v tom smyslu, že tahle žena je proti Afrikáncům. Byla vnímána jako zrádkyně rasy,” popisuje Adam, skutečný administrátor stránky. Willem Petzer současně vyzval své sledující, aby neváhali, jeho video si stáhli a nahráli na své vlastní kanály. Aby se dostalo mezi co nejvíc lidí. Ve videu Mandy označil také za organizátorku protestů v hermanusském townshipu a uvedl, že je na její jméno registrovaná také doména webové stránky facebookové iniciativy. „Netuším, kde na to přišel, ale je to úplná lež,” říká Mandy a dodává, že Petzer do dnešní doby pro svá tvrzení nepředložil žádný důkaz.
Jeden z obrázků, který mezi lidmi koloval
Po zveřejnění videa začaly kolovat internetem různé Mandiny osobní informace, včetně její adresy, telefonního čísla nebo SPZky. „Vyeskalovalo to do naprostého šílenství. Dostávala jsem denně výhrůžky smrtí. Lidé mi přáli, abych byla hromadně znásilněna a následně vykrvácela před zrakem svého dítěte, které by se během toho živé vařilo v horké vodě. Jiná osoba zase řekla, že zaplatila 20 tisíc randů nájemnému vrahovi, aby mě zabil. Poničili mi dům, lidé nás po městě pronásledovali. Až domů,” vypráví a chvěje se jí hlas. „Bylo to příšerné. Tak děsivé. Vůbec nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila prokázat, že s tou stránkou nemám nic společného. A lidé na to skočili. Lidé z celé země!” dodává.
Čarodějnice a satanistka
Rozzuření lidé kontaktovali také Mandina zaměstnavatele, pro něhož pracovala na dálku. V e-mailech, které se později k Mandy dostaly, o ní tvrdí, že je posedlá Satanem, je čarodějnice a stojí za nepokoji v Hermanusu. „A zaměstnavateli vyhrožovali, že pokud se mě nezbaví, bude čelit následkům,” popisuje obsah korespondence. „Takže mě vyhodili. Bylo to šokující.”
Jeden z e-mailů Mandinému zaměstnavateli
Mandy Owens se propadla do finanční tísně. „Protože jsem přišla o práci, přišla jsem i o domov. Měla jsem hypotéku a nebyla jsem ji schopna splácet. Musela jsem dům prodat. Nic jsem z toho neměla,” načrtává svou situaci. „Byla jsem bez domova, bez práce a strachovala se o svůj život. Pokračuje to dodnes,” dodává.
Nahlášení poničení domu na policejní stanici
V Hermanusu žije dosud. Odstěhovat se zatím nechce – zejména kvůli synovi, který chodí v městečku do školy, a jeho matka si nepřeje, aby na něj situace dopadla ještě tíživěji. Spolu s partnerkou se jim za finanční pomoci rodiny podařilo najít nový domov, blízcí jim také dosud vypomáhají s penězi na jídlo. „My tady ve městě totiž práci najít nemůžeme. Nikdo nás nenajme. Pracuji tedy online jako copywriterka a digitální stratég. Snažím se najít co nejvíce práce online, abychom se uživili,” říká. „Má partnerka dělá údržbářské práce, což ale musíme držet v tajnosti. Pro jakoukoliv práci, kterou tady u nás děláme, musíme používat falešná jména nebo jména firem. Nemůžeme vystupovat pod skutečnou identitou,” doplňuje.
Přála by si, aby se její život zase vrátil do normálu. Nicméně ji celá situace motivovala k tomu, aby byla aktivnější, a vstoupila proto do lokální pobočky levicové Land Party. Plánuje kandidovat do obecního zastupitelstva, aby artikulovala zájmy chudých obyvatel. „Nejtěžší pro mě asi bylo si uvědomit, že jsou lidé schopni být tak zlí, tak odporní. Pořád si myslím, že jsem neudělala nic špatného. Naopak. Pomáhala jsem lidem, kteří pomoc potřebovali. A zničilo mi to celý život,” uzavírá, hořce se zasměje a po chvíli se omluví, že už se musí jít věnovat synovi.
Snažím se později několika různými způsoby kontaktovat také Willema Petzera, který Mandy Owens z administrace stránky a organizace nepokojů ve městě nepodloženě obvinil. Několik ze zveřejněných kontaktů na jeho kanálech nefunguje, posílám tedy zprávy také na jeho různé facebookové účty a telefon. Po pár hodinách si všímám, že zprávy s žádostí o rozhovor na téma dopadu jeho aktivit na život Mandy Owens četl. Dosud však neodpověděl.
Pocity versus realita
I když se z různých medializovaných příběhů, vyprávění farmářů a aktivistů může zdát, že mezirasová nenávist je ústředním tématem jihoafrických debat i každodenního života, průzkumy veřejného mínění naznačují něco jiného. „Osmdesát procent Jihoafričanů jsou podle našich šetření slušní a upřímní lidé, kteří vědí, že abychom se posunuli, musíme spolupracovat,” zmiňuje jedno z hlavních zjištění každoročně prováděných průzkumů veřejného mínění Gabriel Crouse. „Extremisté na okrajích ale touto rétorikou získávají na síle. Andile Mngxitama z hnutí Black First Land First ze všeho nejvíc zbožňuje, když běloši mluví o bílé genocidě. Protože on sám chce, aby k ní došlo. A ví také, že tu je symbiotický vztah mezi bělošskými rasisty a černošskými rasovými nacionalisty. Vyrostou nebo padnou společně. Legitimizují se navzájem,” dodává.
Gabriel Crouse, Institut pro rasové vztahy
Když se podíváme na průzkum, z něhož výzkumník Institutu pro rasové vztahy cituje, hlouběji, odhalí řadu zajímavých zjištění. Že by prioritou vlády měl být boj proti rasismu a nenávisti, si myslí jen 2 % dotázaných, zatímco na špici jsou položky jako více pracovních míst (26 %), boj proti korupci (14 %), zlepšení úrovně vzdělání (14 %) nebo boj s kriminalitou (10 %). Právě vytvořením pracovních míst by podle 76 % Jihoafričanů nerovnost mezi jednotlivými rasami zmizela. Respondentům pak z naprosté většiny nezáleží na tom, jaké rasy je učitel jejich dětí (84 %) a dokonce 88 % Jihoafričanů je přesvědčeno, že pro pozitivní vývoj v zemi je zapotřebí všech ras a jejich vzájemné spolupráce.
Opakovaně mě proto napadá otázka, jak je tedy možné, že se nenávist a její projevy dostávají do popředí také v mezinárodním kontextu, že zastiňují snahu mnohých obyvatel společně žít v harmonii a symbióze. S jednou z teorií přichází právě výzkumník Gabriel Crouse. Ten se domnívá, že rozeštvávání a nenávist má zakrýt korupční kauzy mnohých politiků. „Je tu tedy snaha, abychom se navzájem nenáviděli. Protože jako rozdělené nás mohou lépe ovládat.”
Foto: Lukáš Houdek a screenshoty z Twitteru a Facebooku