Brian McCarty je renomovaný fotograf, umělecký ředitel a producent, proslulý zejména svou unikátní uměleckou tvorbou zahrnující fotografování hraček. V jádru jeho konceptu stojí zaznamenávání autentických svědectví dětí poznamenaných válkou, jejichž příběhy instaluje a zaznamenává prostřednictvím aranžovaných fotografií a za použití hraček pocházejících z dané lokality. Jeho výsledné snímky procházejí minimální postprodukcí. Na kontě má množství výstav a monografií a spoluprací s dalšími významnými umělci. Jeho nejznámější nezávislá série War Toys (Válečné hračky) pochází z období po roce 2011. Brian spolupracoval s dětmi z Iráku, Sýrie, Izraele, Západního břehu Jordánu, pásma Gazy a Libanonu a o jeho práci psala přední mezinárodní periodika včetně The New York Times, Washington Post, Guardian ad. Pořádá množství přednášek po celém světě. Jeho práce se objevila na billboardu na Times Square a byla ukradena ISIS za účelem online propagandy. Pro HateFree Culture poskytl Brian McCarty online rozhovor, ve kterém vypráví mimo jiné o tom, co pro něj hračka reprezentuje jako artefakt, jak dosahuje toho, aby jeho práce neměla negativní dopad na jeho dětské spolupracovníky, nebo jaká je podle něj pravá povaha války.
Jaké hračky jste měl rád jako dítě vy? Máte teorii, podle čeho si dítě hračky vybírá, do jaké míry je to ovlivněno jeho kulturním prostředím?
Já měl rád asi úplně každou, ačkoli jsem byl samozřejmě chytlavý na produkty tehdejší popkultury, jako je G. I. Joe nebo Transformers. Každé odpoledne tehdy ostatně běžely třicetiminutové reklamní bloky. Nepohrdal jsem ale ani hračkami z obchodů typu všechno za dolar, bez motorku, takové, se kterými jsem si mohl vytvářet vlastní postavy. V krátkosti, nebyl jsem zrovna vybíravý a vydrželo mi to až do dospělosti. Myslím si, že hračky, které máme, značně ovlivňují náš růst i vývoj, nadneseně řečeno to, jací jsme jako lidé. A pochopitelně především to, jak a na co si s nimi hrajeme a co se může stát jádrem naší identity a osobnosti. Svědčí o tom ostatně příklady, jako je mytologie Josepha Conrada hrající roli v sérii Star Wars, nebo podobné archetypy. My jsme ovšem tradiční mytologii neměli, namísto ní jsme měli popkulturu.
Jak to tedy vlastně je: je to dítě, kdo si vybírá hračky, nebo si hračky vybírají je?
To je složité. Rád bych věřil ve svobodu výběru, na druhou stranu člověku daná kultura poskytuje jen omezený počet hraček, ze kterých volíte. Myslím, že zejména v případě sériově vyráběných, levných plastových hraček, je výběr i typy modelů potenciálně omezující pro dětskou imaginaci.
Co pro vás tedy vlastně hračka reprezentuje? Začínal jste jako návrhář pro Mattel, některé z hraček, se kterými pracujete, pocházejí z hračkářských molochů a průmyslu napojeného na filmové blockbustery „rodinného typu“. Nesou znaky, které z nich činí symboly bohatství, kapitalismu, globalizace nebo plastové společnosti. Bylo vaším záměrem je aranžovat v kontrastním prostředí, nepokoušet se je z těchto jejich kulturních markerů „svléknout“?
O to mi nutně nešlo. Mým záměrem je ukázat kontext, ve kterém se hračky nacházejí, a příběhy, které znovuvytvářejí prostřednictvím umění, hry. Vliv západní kultury a vizuálních idejí tvoří jakýsi podtext mého projektu. Vlastně si přeju, abych o něm mohl mluvit častěji, protože tazatelé se obyčejně zaměřují spíš na konkrétní příběhy, které se k hračkám vážou, které jsou pochopitelně taky důležité, ale prvek přibližující hračky coby kulturní artefakty má podle mě stejně významnou výpovědní hodnotu. Lidé díky nim mohou lépe pochopit, že děti, kterých se to týká, by mohly být klidně jejich. Vždycky tedy používám hračky, které se vyskytují přímo v daném místě, ačkoli by mě někdy lákalo přivézt vlastní. Zejména když se setkávám s dětmi tak chudými, že nemají hračky vůbec žádné, ani ty nejlevnější Made in China.
Hračky jsou coby symbol velice vytěžované nejrůznějšími uměleckými odvětvími. Často je vidíme třeba na filmových plakátech, často s nimi pracují divadelní režiséři. Napadlo vás někdy, že jsou jako symbol až příliš očividné? Jak se vyhýbáte klišé?
Ano, někdy se mohou zdát využívané až příliš. Drtivá většina z nich navíc reprodukuje stejné kulturní obrazy stejných značek, nijak jednotlivé mytologie nerozvíjí. Proto je důležité vést děti k tomu, aby se neupínaly na interpretaci skrze jediný konkrétní charakter: tohle není jenom Popelka nebo Luke Skywalker, ale používaly je i jako zástupce osob, které znají ze svého života, nebo přímo sebe sama. Neboli: ano, hračky jsou zprofanované především v kontextu sebereferenčním a v tom, že nesou stejný vzkaz patřící jedinému duševnímu vlastnictví.
Kdesi jste zmínil, že jste musel svůj umělecký koncept obhájit před konkrétním dítětem. Co jste mu řekl? A jak se vyhýbáte exploataci svých dětských subjektů?
To jsou dvě obří otázky, začnu tou poslední. Od začátku dávám úzkostlivý pozor na metodologii a přístup, která staví potřeby zapojeného dítěte na první místo. Neublížit mu je pro mě absolutní imperativ. Bohužel nedokážu těm dětem poskytnout řádnou terapii, nemám na to prostředky. Mohu se jim věnovat pouze po dobu jednoho sezení, které obvykle trvá tři hodiny, a je pro mě mimořádně důležité, abych je opouštěl ve stejném či ideálně lepším stavu, než v jakém jsem k nim přišel. Proto spolupracuji s vysoce kompetentními arteterapeuty, sezení probíhají pod jejich dohledem a jsou jasně koncipována. Od roku 2014 pracuji s terapeutkou Myrou Saad, radil jsem se i s její konzultantkou Julií Byers či Judith Rubin, které jsou obě průkopnicemi v oblasti terapie hrou. První hodinu obvykle dítě uvádíme do situace, v té druhé se jich zeptáme, jaký příběh svého života by nám chtěly vyprávět. V žádném případě je nenavádíme stylem „řekni mi něco o válce“ nebo „co nejhoršího se ti stalo?“ a podobně. Snažíme se je povzbudit k tomu, aby s námi něco sdílely. Poslední hodina je postupný návrat do přítomné reality, budování odolnosti, vedení k pocitu posílenosti. Moje partnerka je v tom mimořádně zdatná. A co se týče příběhu chlapce, který mě s mou prací konfrontoval: měl vztek, že neukazuji realitu. Ptal se mě, proč znovuvytvářím situace s pomocí hraček, proč neukážu skutečnost. Řekl jsem mu, že nejsem novinář, že těch, kdo dokumentují válečné dění, je hodně, ale že jen málokdo se pokouší přiblížit dění jeho vlastníma očima. A že součástí toho procesu je představovat to formou třetí osoby, zprostředkovaně. Věřím, že můj způsob dekonstrukce dokáže přiblížit daný fenomén zejména západnímu publiku. Že je třeba vyzdvihnout absurditu hračky, nacházející se v takové situaci, i fotografa hraček, který vyráží do válečných zón, aby vyprávěl příběhy a nutil tak lidi vidět a slyšet. Žalostným důkazem toho, kde se jako lidé nacházíme, je fakt, že lidé potřebují k tomu, aby se začali zabývat vážnými věcmi, zábavní prvek. Vůči doslovným zobrazením a obrazům války už jsou otupělí. A že jde o snahu nalézt nový způsob, jak lidi zapojit a předat jim autentický vzkaz skrze filtr hry. Tohle všechno jsem mu řekl, samozřejmě ne takto uceleně, navíc zjednodušeně přes tlumočníka. Ale pochopil to a moje vysvětlení přijal.
Mluvil jste o metodologii. Necítí se děti jako součást nějakého experimentu? Jak to vlastně v místě probíhá?
Po těch letech spolupráce s experty mám sklon se uchylovat ke klinické terminologii. I ona je nedílnou součástí jejich snah zaručit, že dítě nedojde žádné úhony. Moje kolegyně si velmi zakládá na tom, abychom o naší práci mluvili jako o vstupech či rozhovorech založených na metodách arteterapie, nikoli jako o arteterapii samotné, která vyžaduje větší počet sezení. V uprchlických táborech se tedy nejprve se všemi seznámíme, pak jim ukážu pár příkladů své práce, získám svolení a informovaný souhlas od dětí, případně jejich doprovázející osoby. Mohou se rozhodnout, zda chtějí být foceny, jestli můžu použít jejich jméno a tak dále. Dbáme i na to, abychom jim neukazovali obrázky, které by je mohly příliš ovlivnit. Než se pustíme do práce, nejprve se s nimi seznamujeme a účastníme se společně jiných běžných činností, tak, aby necítily žádný tlak. Není to dokonalé, ale snažíme se.
Rozumějí děti tomu, co děláte? Jak na to reagují? Máte nějaké osobní hranice, třeba nízký věk dítěte nebo míra jeho traumatizace?
Součástí předpřípravného procesu, který pro nás obstarávají členové neziskovek, je pozorování dětí a vysledovávání toho, jak nakládají s traumaty nebo jejich symptomy. Ve vážných případech je z výběru vyřazujeme. Pracujeme s dětmi ve věku 8-12 let, výjimečně s mladšími nebo staršími. Často – na můj vkus příliš často – se nám stane, že se nám dítě svěří s něčím, o čem předtím jeho opatrovník nevěděl. Může to být třeba zážitek znásilnění. V takovém případě sepisujeme zprávu pro pracovníky neziskové organizace, která zajistí poradenskou pomoc. Třeba v Iráku jsme měli jedno dítě, jehož otec spolupracoval s ISIS. Jeho rodina se před ním schovávala v táboře. V takovém případě to neziskové organizaci neoznamujeme, tahle informace by mohla ohrozit velikou spoustu lidí.
Říkáte, že jste pozorovatel – do téhle role vás přirozeně staví i vaše práce. Často se dostáváte do situace mezi dvěma mlýnskými kameny znepřátelených stran. Je náročné zůstat neutrální, nezapojit se? Je to vůbec možné? A je to „správné“?
Kdykoli to jen jde, snažím se zůstat nestranný. Moje práce je přijet na místo a pokud je to pro děti bezpečné, pracovat s nimi bez ohledu na to, pod jakou vlajkou se nacházejí a čemu věří. Mým úkolem je představit jejich úhel pohledu a pro ně je zlý vždycky ten, kdo na ně střílí. Samozřejmě mám svá osobní přesvědčení, jsou dokonce velmi silná. Zdá se mi ale, že se mi zatím docela daří prezentovat obě strany konfliktu včetně těch, se kterými těžce nesouhlasím. Nedělám si iluze, že se moje soukromé názory někdy neprojeví nějakým vedlejším, nezáměrným způsobem. Řeknu teď něco, co bude znít možná kontroverzně: kdybych se mohl vrátit v čase a pracovat s Hitlerjugend, udělal bych to; především abych zjistil, jak přemýšleli, objevil dobové artefakty. Podle mě to má veliký význam. Samozřejmě nechovám nejmenší sympatie k nacizmu, skrze svůj filtr bych se ale o přiblížení pokusil.
Považujete se za mluvčího dětí?
To zní trochu namyšleně, asi bych se tak neoznačil. Snažím se jim poskytnout hlas, který by za jiných okolností nedostaly. Zkouším nějak přemostit jejich zkušenosti – protože ony pochopitelně přesně vědí, co se děje – a fakt, že mohou vzhledem k věku postrádat verbální kapacitu to popsat. Přestože to pochopitelně předávám jen zprostředkovaně, přes filtr své práce.
Některé z nejslavnějších světových fotografií vznikly v nepředstavitelných situacích, kupříkladu když jejich autoři natáčeli něčí kruté umírání či smrt. Musel jste někdy čelit podobnému morálnímu dilematu, co je důležitější, zda potřeba pomoci, nebo zachytit daný okamžik a předat vzkaz?
Já nejsem bohudíky válečný fotograf, a tak se naštěstí do takových situací moc nedostávám. Na Západním břehu Jordánu jsem jednou zažil obrovský ozbrojený protest přímo za svými zády. Musel jsem se rozhodnout, jestli jít zjistit situaci, anebo zůstat na místě a pokračovat ve focení. Rozhodl jsem se zůstat a víceméně ignorovat to, co probíhá za mnou. Podobně jako mnozí další fotografové dokážu poměrně snadno „vypnout“ okolní svět a soustředit se jen na přítomnost. Mám mnohokrát pochroumaná záda, protože jsem byl už tolikrát ponořený do svojí práce, že jsem se nedokázal soustředit na nic jiného. Myslím, že nějak podobně se fotografům podařilo zachytit věci, které se pak mohly zdát poněkud nelítostné. Říkáte si, že mohli něco udělat, ale já jim rozumím. Nikdy jsem ale nebyl v situaci, že by byl někdo postřelený nebo hrozilo vykrvácení a podobně. Pochopitelně bych zasáhl. Respektive, věřím, že bych to udělal. Jak už jsem stačil zjistit, dokud nejste fakticky pod palbou, nevíte, jak byste se zachovali.
Co je tedy válka? Nebo čím je pro vás především; dostal jste se do její blízkosti, pocítil jste její vliv a důsledky. Co stojí podle vás v jádru smrtícího konfliktu mezi člověkem a člověkem?
Za posledních 9 let se můj pohled na věc velmi vyvíjel. Na jedné straně je pro mě snazší vidět veškeré geopolitické příčiny, na druhé straně, jakmile se dostanete do skutečné válečné reality, vidíte skutečné lidi, přestane to dávat jakýkoli smysl. Opravdu. Válku můžete sledovat ze vzdálenosti mnoha tisíc kilometrů nebo pohledem člověka-vůdce, který lidi do této situace dostal, a pak je snadné spatřovat smysl v suchých údajích, náhodných faktorech či tzv. přijatelných ztrátách. Tady na zemi a v poli ale vidíte, jak směšné to celé je a že neexistuje ospravedlnitelný důvod pro válku. Ačkoli u takových absolutních tvrzení se musím vždycky na chvíli zastavit, protože pak jsou tu věci jako nacismus nebo holocaust. Pochopitelně neexistuje žádný jednoduchý důvod, proč k tomu došlo, a v takových případech si člověk může říct: ano, tohle je ospravedlnitelný důvod, proč jít do války a bojovat – pakliže by to zamezilo ještě větším zvěrstvům. Takové motivace jsou ale velmi řídkým jevem. Obvykle jde o cosi mnohem malichernějšího a krátkozrakého, o něco zcela zbytečného a o zmar.
Mluvíte o tom, že válka nedává smysl, přesto provázejí války takřka nachlup stejná paradigmata. Není v tom rozpor?
Jistě, ale to je právě povaha války. Když ji mám popisovat, je pro mě obvykle nejsložitější postihnout její maximální surreálnost, stav mezi reálným a nereálným. Zní to jako špatná anekdota: stojím v přední linii v Iráku a fotím hračky, když kolem projde skupina vojáků, zajímají se, co tam dělám, nakonec mi ukážou „palec nahoru“. Anekdotické na tom je, že pro ty vojáky to nebyla zdaleka nejsurreálnější situace, do které se ten den dostali. Ne nějaký blbec fotící hračky – všechno ostatní, co zažívají je skutečně absurdní. Tak tohle je válka: paradox a dění beze smyslu.
Je podle vás umění tím médiem, které má nejvíce nástrojů zachytit podstatu války?
V tom smyslu, že přiměje lidi, aby ji vnímali, nepochybně. Zpravodajství a válečná fotografie jsou pochopitelně zásadní a podle mě dost nedoceněné. Ale umění a entertainment, v širším smyslu slova popkultura, mají schopnost k lidem proniknout ještě blíž. Hrané filmy a romány, které mají pochopitelně i široký dosah. Spousta z nich ovšem ve své snaze selže.
Vy sám děti máte? A považujete akt jejich zplození za zodpovědný po všem, co jste viděl a zažil?
Nemám vlastní děti. Už asi můžu prozradit, že jsem se nedávno rozhodl být dárcem spermatu pro lesbický pár, takže budu něco jako strýček. Takhle jsem se rozhodl a kromě toho, že tím chci podpořit kamarádky, které jsou skvělé a zaslouží si být rodiči, rozhodl jsem se nebýt opravdovým rodičem zejména kvůli povaze mé práce. Bylo by nezodpovědné odcházet od dětí do válečných zón, kde neustále čelíte riziku. Připadal bych si jako vůl.
Foto: Brian McCarty
Pozn: práci Briana McCartyho podporují: Spafford Children’s Center, Terre des Hommes Italia (TdH), Kayany Foundation, IOM / UN Migration Agency, UNRWA, and Israel Trauma Coalition.