HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace křesťanských letničních a charismatických hnutích najdete na konci tohoto textu.

Jako dítě jste chodila do Školy budoucnosti. O co šlo?

Je třeba se podívat i na historický kontext, na začátek 90. let, těsně po revoluci. Ze Západu přicházejí různé věci, od majonézy po náboženství. Ta bilingvní škola byl jakýsi import z Kanady, stejně jako většina učitelů. Rodiče chtěli, ať se naučím dobře anglicky. To bylo něco fantastického a atraktivního, do té doby se všichni učili jen rusky. Věděli, že to je křesťanská škola, ale nevěděli, co to přesně znamená. Otec je evangelík, máma katolička, ale netušili, že existují i různé křesťanské sekty a společenství. Ve Škole budoucnosti nás učili v podstatě misionáři. Lidé, kteří přišli primárně evangelizovat, ne jen vzdělávat. Přišli obrátit Slovensko na svou víru, která pramenila z Hnutí víry, rozšířeného hlavně v USA a Kanadě. Podobná společenství jsou ale po celém světě a jedou podle stejného principu. Křesťanství je pro ně postavené do velké míry na křičících charismatických pastorech a zpívajících společenstvích.

Jak dlouho jste do školy chodila?

Čtyři roky. Potom rodiče začali tušit, že něco není v pořádku. Úplně jsem se zfanatizovala. Všem jsem chtěla vykládat o Ježíšovi a chtěla, aby se obrátili na víru. Ve škole jsme se pořád modlili. Každou středu jsme měli mši, zpívali jsme, zvedali ruce nad hlavu a došlo i na vyprávění neexistujícími „jazyky”. Spolužáci nesrozumitelně mumlali a učitelé je v tom povzbuzovali. Dlouho jsem nechápala, co se s nimi děje. Učili nás mluvit s Ježíšem, uzdravovat, zpívat s rukama nahoře a patřit do elity „vítězů nad ďáblem“. Moji rodiče nechodili do společenství kolem školy, proto trvalo, než přišli na to, co se tam vlastně děje. Pak se rozhodli mě odtamtud vzít. Pro mě to ale bylo hodně přitažlivé, písničky byly super, příběhy o Ježíšovi byly krásné... Jenže nás taky učili, že všechno, co je mimo školu, je zlé a satanistické. Dokonce byl Satan někdy výraznější postavou než Ježíš. Třídní učitel mi tvrdil, že Beatles a hippies byli satanisti a když poslouchám takovou hudbu, působí na mě ďábel. Zpětně specificky tohle vnímám jako něco pro dítě hrozně nebezpečné. Vytváří to strach a nedůvěru k světu kolem. Je to velké zmatení a dítě samo se v tom těžko vyzná.

Na školu tedy máte špatné vzpomínky?

Ne. Když mě rodiče dali do normální školy, měla jsem problém začlenit se mezi děti. Fungovaly úplně jinak, mluvily jinak. Přišla jsem ze školy, kde mi učitelé jen žehnali, ať už jsem udělala něco dobrého, nebo špatného. A najednou po mně učitelé křičeli nebo mě třeba i trestali. Přesvědčovala jsem rodiče, aby mě vrátili. Už byl ve mně dojem, že Škola budoucnosti je bezpečné místo, kde budu vždy milovaná. Takové místo hledá instinktivně úplně každý, děti i dospělí. Jenže dítě zmanipulujete mnohem rychleji a jednodušeji. Problém je, že vás to odřízne od normálního světa, který najednou vnímáte jako ohrožení. Takové organizace izolaci lidí často zaštiťují Bohem.

Zkušenost z dětství byl důvod, proč jste natočila dokumentární film Ježíš je normální!? 

Bylo mi 18 a hlásila jsem se na FAMU. U tramvajové zastávky jsem potkala zpívající skupinku lidí, kteří dělali nábor do svého společenství. Vybavilo se mi dětství a pocítila jsem potřebu zpracovat, co jsem vlastně tehdy zažila. Začala jsem to společenství fotit a točit. Pak jsem oslovila i své bývalé spolužáky. Chtěla jsem vědět, co se s nimi stalo a jak to celé vnímají zpětně. A jsou to zajímavé příběhy. Někteří v tom zůstali, dokonce se stali pastory. Někteří skončili s averzí k jakékoliv komunitě, nemusí být ani náboženská. Doslechla jsem se, že ředitel školu nakonec vytuneloval a zdrhnul do Kanady, ale nevím, kolik je na tom pravdy. Převzala ji pak konzervativnější Církev bratrská. Teď je to stále anglická škola, ale už nemá atributy kultu.

Zanechala na vás ta zkušenost nějaké stopy? 

Je mi 34 let a i když je to dávno, nějaký vliv to mělo. Nejsem věřící, nejsem v žádné církvi ani komunitě a ani nechci být. Svou spiritualitu si řeším úplně mimo klasické náboženské struktury. Nemám k nim důvěru. Může to být i díky dětství, ale těžko se to zpětně hodnotí. Ono i ve velkých náboženských organizacích se dějí hrozné věci. Třeba slovenská katolická církev je místy docela šílená rasistická a homofobní organizace. Kněží, kteří veřejně podpoří neonacisty nebo posílají do pekla feministky a gaye?! Nechápu, proč by tam slušný člověk chtěl patřit.

Jak jste filmově přistupovala k tématu náboženství? Nebylo pro vás přece jen moc osobní?

Film jsem dělala opatrně. Snažila jsem se publiku nevnucovat svůj názor. Strašně jednoduše by se dalo přijít a říct ,podívejte se na tyhle kretény', ale to jsem nechtěla. Jako člověk respektuji každého vlastní cestu. Je důležitější v lidech vytvářet otázky než jim říkat odpovědi. To přesně podobné organizace dělají, dávají jasné a zjednodušené odpovědi. 

Je to klíč rozpoznání manipulací? Pokud člověk dostává předpřipravené otázky, na ně jasně dané odpovědi a ujištění, že tohle je absolutní pravda. Všechno mimo nás je satan.

Bývá to ještě chytřejší. Cítíte se, že jste na všechno přišel sám. To je teprve manipulace! Jedna úroveň je, pokud někdo řekne, takto to je. Druhá úroveň, pokud vás zmanipuluje, že jste si ke všemu sami došli a je to vlastně váš názor. Jenže v podstatě to je naplánovaný proces. Otázky, odpovědi i emoce jsou naplánované, dost přesně, abyste došli k jedinému „správnému“ závěru. V sektách a manipulativních organizacích to souvisí skoro se vším, i nevinné aktivity typu pojďme si zazpívat, mají svou danou funkci. Naše psyché je velmi náchylná sklouznout k procesům, které v nás vytvářejí emoce, zvyklosti, pocity, třeba bezpečí, či nebezpečí. To všechno jsou věci, jejichž pomocí se dá s lidmi mávat a oni mají přitom pocit, že to je Bůh. A není to jenom v náboženství, i politika se stala sektářskou. Nerozhodujeme se na základě informací, ale podle toho, jak se cítíme. Někdo se může jevit super sympaticky, a přesto být sériový vrah. Bez informací a kontextu jsme ztracení. Problém manipulace je o ztrátě kritického myšlení. Všechny sekty se vyznačují tím, že vás nenechají kriticky myslet, pochybnost je špatná, je to ďábel. Známkou zdravých společenství je naopak nechat pochybnost otevřenou, protože to je jediná cesta k pravdě.

K čemu jste ve svém filmu dospěla?

Uvědomila jsem si, že si nejsem úplně jistá, co přesně jsem jako dítě zažila. Přitom to muselo být hodně formativní. Chtěla jsem se na to podívat znovu, proto jsem začala dokumentovat a fotit podobné společenství. Měla jsem jejich souhlas, nechali mě točit i dětské mše. Snažili se mě přilákat mezi sebe, ale to se jim nepodařilo. Chodila jsem tam přes dva roky, aby ke mně měli důvěru. Vysvětlila jsem, že chci ukázat, kdo jsou a co dělají. Nemyslím, že bych je v tom zradila. Jsou ale celkem extrémní společenství, někdy stačilo namířit kameru a diváci už měli pocit, že film je hodně kritický. 

Takže jste skrze film zpětně pozorovala také sama sebe jako dítě?

Mapovala jsem pouze společenství Triumfální centrum víry a zároveň jsem zorganizovala setkání se spolužáky a třídním učitelem z bývalé školy. Chtěla jsem vědět, co jsem prožila jako dítě a jak je to s dětmi vyrůstajícími v podobných křesťanských společenstvích. V centru jsem zažila jednu dost extrémní dětskou mši. Děti padaly na zem, plakaly, „potkávaly” se s Ježíšem. Bylo dost náročné být tam s nimi, propojilo se to s mou vlastní zkušeností. Vidět, jak na děti křičí nějaká paní, že musí přijmout Ježíše, že jsou vyvolení, že svět je jedno velké zlo a jenom tady se můžou zachránit... Děsí mě, když se v dětech vytváří strach a dojem, že jen na jednom místě najdou bezpečí. Všude jinde je ďábel a my musíme být silní a odolat mu. S kameramanem a zvukařem jsme během té mše na sebe koukali a zvažovali, jestli nemáme něco udělat, nějak zasáhnout. Došlo nám, že tím bychom se jenom zařadili mezi ten venkovní zlý svět, který je chce svést na špatnou cestu. Důležitější bylo o tom dát zprávu ven.

Oddělovalo Triumfální centrum víry od běžné křesťanské zkušenosti ještě něco zásadního? 

V konzervativní křesťanské zkušenosti se kněz snaží vysvětlovat Bibli. Vezme nějaký příběh, verše a snaží se jim dát současnou interpretaci. A tady se to neděje, nechtějí vás dostat do přemýšlecího módu. Sice si pastor vezme úryvek z Bible, ale pak opakuje různé věty, které se vám snaží zapsat do hlavy, bez logiky a vysvětlujícího kontextu. Naopak říká, co přesně si máte myslet. A reálně to třeba zopakuje až stokrát. Je to apel, až šílený. Taky se při tom lidé zvláštně vyhecují, připomíná to trochu kolektivní hypnózu. Vykřikují, modlí se, při větších konferencích třeba mají transy, třesou se. Zvenku to nevypadá zrovna vábně, ale oni mají pocit, že do nich vstoupil Bůh. Dlouhou část setkání se zpívá. Někdy se zpívá jedna písnička jak zaseklá deska dokola, třeba i půl hodiny, hodinu. Taky hypnotická technika. Duch svatý je s námi! Pořád dokola. Do toho křičí pastor, je to vlastně v jistém smyslu performance. Lidé upadají do všelijakých stavů, ale právě pro ně si tam přišli. Nepřišli si tam sednout, přemýšlet nebo meditovat. Přišli si tam pro zážitek, i proto se jmenuje Triumfální centrum víry.

Vybírají se také peníze?

To je důležitá část společenství. Věří se na teologii prosperity, čím víc peněz dáš, tím víc ti Bůh dá nazpět. Když jste dobří, jste bohatí, když jste zlí, jste chudí. Ale i chudí musí dávat hodně, přece taky chtějí zbohatnout. To je samozřejmě klasická finanční manipulace. I ten moment, kdy se vybírají peníze. Neříká se musíš dát, ale je to tvoje svobodná vůle. Vybírá se ale uprostřed mše, kdy všichni jasně vidí, kdo dává a kdo ne. Je jasné, že pokud nedáš, jsi ďáblův advokát.

Objevovalo se v centru i zázračné uzdravování?

Uzdravování je až zlatý hřeb všech konferencí. Lidé se shromáždí před pastorem, který je rukou za pomocí Ducha svatého léčí, a oni odpadávají na zem. To je zachycené i v mém filmu. Jestliže vás pastor nevyléčí, vždycky se to dá svést na vás - vaše víra prostě není dost silná. Síla sugesce je v takových společenstvích enormní. To se jako pastor musíte naučit, na to jsou speciální školy, třeba v Uppsale. Osobně mi vadí téma viny napříč všemi náboženstvími. V těchto společenstvích je to však ještě výraznější. Slibují vám prosperitu, zdraví, všechno, po čem touží každý, a ne všichni mají. Ale vztahují to k tomu, jak dobrý jste věřící. Pokud věříte této logice, vždy jste vlastně vinen vy svou slabou vírou. I to může být důvod, proč do toho lidé padají hloub a hloub. 

Je to poselství dobra a vykoupení pro všechny lidi?

Aspekt evangelizace je samozřejmě důležitý, oni zachraňují svět. Chodí zpívat na ulici, volají na lidi a přesvědčují je, aby se k nim přidali a že je Ježíš miluje. Zajímavé je, že v těchto společenstvích se často ocitají lidé, kteří měli nějaké problémy se závislostí. V jistém smyslu jim ta skupina může nahradit, na čem byli závislí do té doby. Chodí tam pro zážitky, pocity podobně, jako si chodíte pro zážitky na party, kde si dáte drogu. Akorát tohle je zážitek od Boha. Sami někdy říkají – Bůh je moje droga.

Co vnímáte jako nejdůležitější poselství vašeho filmu?

Nechtěla jsem dávat odpovědi, ale pokládat otázky. Nejdůležitější bylo, jak nakládat se zodpovědností za děti, které jsou bezbranné vůči manipulaci a ještě neznají širší kontext. Nakolik je akceptovatelné manipulování dětí v duchovní oblasti? Jak vlastně zacházet se spirituálním životem malých dětí? Druhá důležitá otázka byla o hledání. Na příkladu této církve jsem se snažila ukázat, že když hledáte jednoduché odpovědi na základní existenční otázky a strachy, můžete je najít právě v takovém společenství. Ale je to to, co skutečně hledáte? Odpověď nechávám na divácích. 

Co vám natáčení dalo ve smyslu porozumění lidem s odlišným názorem?

Naučila jsem se být poctivá, i když s někým nesouhlasím. Dám si tu práci snažit se pochopit, z čeho jeho přesvědčení vychází. Je to hrozně důležité, když chcete o něčem veřejně vyprávět. S tím společenstvím jsem tehdy strávila tři roky života. Naučila jsem se, že pokud chci dělat film, musím do něho investovat i vnitřní zkušenost. Díky dokumentární práci jsem se přestala bát komunikovat s lidmi, kteří jsou jiní než já, mají jiný názor i životní zkušenost. Naučila jsem se všechny vidět stále jako lidi. Nemůžu a nechci se snížit k hejtům. Respekt ke všem tuhle společnost drží tak nějak pohromadě. Bohužel, dnes se ocitáme na kritické hranici.

Jak je možné poznat, které organizace jsou už za hranou respektu?

Podle mě jsou rozhodující dvě věci, když není svoboda pochybovat a není tam dialog, pak je potřeba být ostražitý. Razím opačný názor, než mnoho lidí – že všude musíš přijít s otevřeným srdcem. Vůbec, ani náhodou. Já přicházím s otevřenou myslí a ne otevřeným srdcem. Všechno musí nejdříve projít skrz moji kritickou mysl, až pak do srdce. Mysl mě chrání před manipulací a ublížením, před věcmi, které těžko ovládáme, protože jsou emotivní. Druhý znak je tajemství. Když se člověk podívá na sekty a kulty, je tam rozfázování. Teď ti něco ukážeme, jestliže půjdeš k nám, ukážeme ti více. Tím vás lákají, každý chce rozkrývat tajemství. Jen se podívejme na detektivky, všichni jsme takoví pátrači. Všichni přicházejí s nějakým hledáním a nějakými řešeními. Ale v sektě vám ho zkomplikují: my to víme, ale nepovíme. A vy pak chcete více. Jenže to je něco za něco. Tohle jsou mé hlavní osobní indikátory.

Patří k nim i tlak na izolaci?

Ve skutečných sektách vás odříznou od světa, který si myslí něco jiného. Když jste hluboko, začnete odmítat ostatní i blízké lidi. Kdokoliv má jiný názor, stává se nepřítelem. Vytvoříte si novou, umělou rodinu s lidmi, kteří jsou v tom s vámi. Ta vám má stačit a jste přesvědčováni, že to je vlastně skutečná rodina. 

Měli bychom pěstovat něco jako spirituální gramotnost?

Každý člověk může do něčeho velmi rychle spadnout. Chce dělat něco dobrého, chce být nejlepší verze sebe sama. Je v tom i pocit osobní výzvy, touha po rozvoji. To chceme všichni. Osamělá cesta je o mnoho těžší, odpovědi na otázky se hledají hůř. O to lehčí to může být v nějaké komunitě. Žít bez zjednodušení tak, jak je poskytují náboženství a různé náboženské skupiny, je velmi těžké. Základem gramotnosti pak je možná základní rozpoznání svých vlastních pohnutek.

Naučila jste se něco o mýtech a stereotypech týkajících se lidí v těchto skupinách?

Mýtus, že v sektách jsou hloupí nebo chudí lidé, je nefér a nebezpečný. Když je tak označíme, cítí ke společnosti ještě menší důvěru a mají třeba i méně motivace z toho vypadnout. Pokud se podíváme sami na sebe, mám pocit, že každý má zkušenost s nějakou manipulací nebo momentem, kdy se nechal napálit. Zpětně si povíte, že to asi nebylo úplně ok. Může to být i špatné partnerství, nebo něco koupíte od šmejdů. V tom je lepší nesoudit. To, že v sektách nejsou normální lidé, je mýtus. Ti lidé jsou přesvědčení, že dělají dobro. 

Jste filmařka, jak se díváte na média ve vztahu k těmto organizacím?

Je to přitažlivé téma, bulvarizované a skandalizované. Možná by na úvod článků o sektách mohly být vždy nějaké informace o možnostech pomoci, podobně jako se to uvádí u článků o domácím násilí nebo sebevraždách. Média by si měla uvědomit, že je nečtou jen lidi zvenku ale i zevnitř. Měla by poskytovat co nejvíc kontextu a co nejméně zkratek.

Žijete částečně v USA, kde se téma sekt, kultů a dramat kolem nich řeší mnohem více.

To, v čem může vyrůst a co zažít Američan, má obrovské množství variací. My Češi a Slováci máme dost podobné životní zkušenosti. V USA jsou v tom neuvěřitelné rozdíly. I proto je tam patrná velká tendence něco dokázat, někam patřit, nějak uspět. Americký sen, hesla jako dream big, se promítají i do spirituality. Lidi hodně deptá, pokud se jim ten sen nepodaří uskutečnit. Problém je, že pro většinu je americký sen jen plané snění. Systém prostě není nastavený pro všechny, spíše funguje pro ty už privilegované. Když sen ztroskotá, lidé hledají satisfakci jinde a často jsou to právě duchovní směry. V USA je ale i politika svázaná s Bohem. Na dolarech je napsáno In god we trust - věříme v Boha.

Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace křesťanských letničních a charismatických hnutích najdete na konci tohoto textu.

Seriál Odpadlíci si klade za cíl demytizaci různých fenoménů týkajících se náboženských organizací, které jsou označovány za sektu (kult) či organizaci na jejím pomezí. Chápání pojmu „sekta" a příbuzných pojmů se může lišit a jejich jednoznačná definice není možná. Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností zadává státu dvojí úlohu: jednak garantovat práva plynoucí ze zaručené náboženské svobody, jednak chránit občany před působením takových náboženských subjektů, které by ohrožovaly veřejnou bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost nebo práva a svobody druhých. Hranice náboženské svobody, jakož i kritéria ohrožení, jsou předmětem stálého hledání, jehož se kromě právníků účastní i odborníci z oblastí religionistiky, teologie, sociologie, filosofie či psychologie. Redakce HateFree Culture si proto neklade za cíl definovat pojmy, vymezovat hranice ani zařazovat organizace do kategorií. Ve své práci se orientuje podle zákona a akademické debaty. Názory prezentované v sérii jsou názory respondentů a nemusí být totožné s názory redakce HateFree Culture. Redakce ctí pluralismus náboženské scény a svobodnou volbu každého člověka na vlastní formu spirituality v rámci mantinelů garantovaných státem a společností.   

Foto: Archiv Terezy Nvotové

Triumfální centrum víry je možné zařadit mezi tzv. letniční hnutí, do tradic vzniklých v severní Americe v 18. století a později pentekostalismu vzniklého ve 20. století. Ty kladou důraz na aktivní křesťanství, osobní duchovní zážitek a vztah s Bohem. Typická jsou masová shromáždění a silná role emocí. Součástí duchovního života jsou i tzv. charismata nacházená v nadpřirozených schopnostech, darech Ducha svatého. Ty se mohou projevovat  modlitbami v neznámých jazycích, jež křesťana povznáší k Bohu, aniž by byl omezován myšlenkami. Mezi další dary patří prorokování, uzdravování a konání zázraků. Název je odvozen od svatodušních svátků Letnic, které jsou dnem sestoupení Ducha svatého. Letniční hnutí byla ve 20. století nejrychleji rostoucí křesťanskou skupinou.  

Hnutí Víry vzniklo v USA v 70. letech 20. století. Částečně hlásá teologii prosperity: dostatečně pevná víra se projeví v dobrém zdraví i finančním zajištění každého věřícího. Pokud se to neděje, způsobuje to nedostatečná víra. Jedním ze způsobů, jak dobrý věřící směřuje například k finanční prosperitě, jsou štědré dary církvi. Kontroverzi způsobují zejména někteří pastoři v USA, jež si z darů pro církve staví luxusní vily či pořizují soukromá letadla. Někteří fungují jako tzv. televangelisté, protože mnoho času a prostoru věnují kázáním skrze rádio či televizi. Majetek nejbohatšího z nich, Kennetha Copelanda, je odhadován na téměř 18 miliard korun. (zdroj: Houston Chronicle)

Triumfální centrum víry v Česku stále působí a patří k tzv. neocharismatické vlně pentekostalismu, která má počátek právě v Hnutí Víry. Jeho zakladatelem je pastor Miloš Kozohorský s manželkou Marcelou, absolvent biblické školy Rhema v Tulse v americké Oklahomě. Název společenství „triumfální“ je odvozen z pasáže v Bibli od apoštola Pavla, kde se mluví o tom, jak Ježíš triumfoval nad ďáblem. Poslední odhad počtu členů byl několik set. V Česku není registrovanou církví, funguje jako občanské sdružení.