Přestože průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Jihoafričanů neměla s rasismem osobní zkušenost, jsou to právě mezirasové vztahy, které při debatách o situaci v zemi, kde do roku 1994 fungoval otevřeně rasistický režim apartheidu, vystupují do popředí. „Rasismus vůči černým není tak těžké najít. Je tu stále dost lidí, kteří si myslí, že jsou běloši černochům nadřazení. Je tu ale také velká stigmatizace bělochů,” říká výzkumník jihoafrického Institutu pro rasové vztahy (IRR) Gabriel Crouse. Někteří politici podle něj právě stigmatizaci bílé menšiny využívají pro zakrytí svých vlastních selhání a korupčních aktivit. „Pokud čtete noviny nebo sledujete dění v parlamentu, můžete mít pocit, že je duhový národ po smrti. Přijde vám, že se černoši a běloši nenávidí. Že běloši drží všechny peníze a černoši jsou jediné oběti všeho. Pokud se ale podíváte na běžné Jihoafričany, naskytne se vám jiný pohled. Naše průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že si myslí, že se mezirasové vztahy zlepšují,” říká. „Většina si také myslí, že příležitosti by neměly být podmíněné rasou, ale schopnostmi a tvrdou prací. To si myslí asi 80 % černochů i bělochů. Víc jak 90 % Jihoafričanů je jedno, jaké rasy je učitel jejich dětí, důležité pro ně je, zda je kvalitní. To stejné platí pro policisty,” pokračuje a dodává: „Jsou to velmi důležité indikátory, které nám ukazují, že je to ve skutečnosti jinak, než se může zdát.” Rozhovor je součástí seriálu Planeta JAR, který mapuje situaci v Jihoafrické republice.
Jaká byla situace v Jihoafrické republice po pádu apartheidu? A jakou roli ve společnosti nese váš Institut?
Jihoafrický Institut pro rasové vztahy (IRR) vznikl v roce 1929, aby bojoval proti rasismu v Jižní Africe. Už v té době byla zemí na cestě k apartheidu. Začalo to v určitém smyslu roku 1913 s pozemkovým zákonem, který zakazoval černochům vlastnit půdu a nemovitost řekněme na 90 % území. Rasistický režim se pak významně zapsal do myslí lidí. Po skončení apartheidu v roce 1994 si lidé mysleli, že to dopadne špatně a země se ponoří do velkých potíží. Ale Nelson Mandela to zvládl dobře. Země ekonomicky prosperovala, 20 milionů lidí bylo napojeno na tekoucí vodu, to stejné proběhlo s elektřinou a bylo vystavěno asi 5 milionů domů. Byla odvedena opravdu dobrá práce ve snaze narovnat křivdy způsobené apartheidem. JAR byla na dobré cestě, hrubý domácí produkt stoupal a zvyšoval se i životní standard lidí. Chudí černoši měli z tohoto ovoce svobody radost.
Čím se to tedy změnilo?
Pak ale zasáhly zejména dvě věci. První ekonomická krize v roce 2008 a druhá zvolení Jacoba Zumy hlavou vládnoucího Afrického národního kongresu (ANC). Zuma s sebou přinesl rasový nacionalismus zaměřený na Zuly, kteří tvořili většinu černošských obyvatel. Začaly se rozkrádat veřejné peníze a modus operandi vlády začal být jednou rukou krást a druhou ukazovat na bílou menšinu nebo apartheid jako vysvětlení, proč se jejich životy zhoršují. Bílý kolonialismus začal být označován za důvod bídy černochů. Pak byl prezidentem zvolen Cyril Ramaphosa a v posledních volbách v roce 2017 vyvstaly hlasy propagující vyvlastňování půdy bělochů bez náhrady. Nyní jsme v situaci, kdy by ústava, kterou Mandela, de Klerk a další vybojovali a která chránila individuální práva, měla být upravena. A to tak, že takové vyvlastnění nemovitosti z osobního vlastnictví umožní. Jsme tedy nyní ve velmi nepříjemné situaci, kdy je projekt duhového národa ohrožen.
Jaké jsou dnes vztahy mezi jednotlivými rasovými skupinami, které JAR definuje?
Pokud čtete noviny nebo sledujete dění v parlamentu, můžete mít pocit, že je duhový národ po smrti. Přijde vám, že se černoši a běloši nenávidí. Že běloši drží všechny peníze a černoši jsou jediné oběti všeho. Pokud se ale podíváte na běžné Jihoafričany, naskytne se vám jiný pohled. Naše průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že si myslí, že se mezirasové vztahy zlepšují. Většina si také myslí, že příležitosti by neměly být podmíněné rasou, ale schopnostmi a tvrdou prací. To si myslí asi 80 % černochů i bělochů. Víc jak 90 % Jihoafričanů je jedno, jaké rasy je učitel jejich dětí, důležité pro ně je, zda je kvalitní. To stejné platí pro policisty. Jsou to velmi důležité indikátory, které nám ukazují, že je to ve skutečnosti jinak, než se může zdát. Když jsem byl přijat do IRR, objížděl jsem venkovské oblasti. Jen málo lidí tam vlastní boty a nezaměstnanost tam přesahuje 90 %. Je to tedy velmi těžké prostředí pro život a člověk by proto očekával, že tam bude velká naštvanost na bělochy. Opak byl pravdou. Naprostá většina mě přijímala s otevřenou náručí a jako nepřítele nezmiňovala při mém výzkumu nikoho podle barvy kůže, ale podle činů. Jako největší nepřítele vnímali zloděje, líné a zkorumpované lidi. A podobně to mají také členové strany Ekonomických bojovníků za svobodu (EFF), jejíž vedení je rasistické. Řadoví členové strany to v naprosté většině případů takto nevidí. Mnozí z nich jsou jen chudí a frustrovaní a zoufale hledají něco jiného. Když se pak podíváme na naše výzkumy, tak většina členů EFF, která právě vyvlastnění bez náhrady propaguje, by se toho opatření vzdala, kdyby dostali práci.
Je riziko, že by se k vyvlastňování půdy bez náhrady skutečně přistoupilo?
Ano. Poměrně vysoké. Důvodem je, že ve vládnoucím Africkém národním kongresu nejsou silné hlasy, které by proti tomu vystoupily. Pokud by se spojil s Ekonomickými bojovníky za svobodu, kteří ho prosazují, měli by většinu a mohli by změnit ústavu. Otázkou je, zda mají dostatek předvídavosti, aby jim došlo, že by to značně ublížilo ekonomice a následně jejich šancím na znovuzvolení. To ale není jediný problém, s nímž se potýkáme. Máme obrovský státní dluh, který se stále zvyšuje. Vláda proto vyzývá všechny, kteří si spořili na důchody, aby své peníze vložili do státního fondu. Něco podobného se děje i se soukromým zdravotnictvím, kdy se uvažuje, že by ho také převzal stát. Abychom pochopili, jak špatný nápad to je, musíme se podívat na to, jakým způsobem vláda probíhá. Vláda má kontrolu nad státní energetickou společností Eskom, která vznikla za apartheidu. Přestože byl apartheid zvrácený, nějaké věci se mu povedly. A jednou z těch věcí byla jedna z nejefektivnějších energetických společností na světě. Měli jsme snad nejlevnější elektřinu. Když ji ANC po pádu apartheidu převzal, dařilo se jí ještě lépe. Pak ale přišla Zumova vláda a začala korupce. Kdo dnes navštíví JAR, jistě zaregistruje neustálé výpadky proudu. Vláda, která není schopna udržet svítit světla, nebude schopna spravovat ani důchodový systém a systém zdravotnictví.
Někteří experti, kteří se pozemkovou reformou zabývají, se nedomnívají, že by mohlo ke konfiskaci bez náhrady ve větším měřítku dojít. Současně jde o něco, čeho se farmáři, s nimiž jsem mluvil, velmi bojí.
Prezident Ramaphosa si samozřejmě může být vědom toho, že by vyvlastnění pozemků bez kompenzace ohrozilo jihoafrickou ekonomiku a že to tedy udělají v omezené míře. Jenže když konfiskace majetku bez kompenzace prošla například ve Venezuele, týkala se zpočátku jen určitých nemovitostí. To, že se bude týkat jen nevyužité půdy a nemovitostí, dnes říkají také experti u nás. Jenže někdo pak musí určit, co ta nevyužitá půda je. A to je v podstatně arbitrální proces. Nějaký farmář může například chovat dobytek na poli. Po pár letech se ukáže, že už tráva není tak kvalitní, a tak se rozhodne nechat pár let pole ladem, aby se tráva obnovila. Pokud se na to v tu chvíli podívá nějaká instituce, může ji vyhodnotit jako nevyužívanou a sebrat mu ji. Další problém je, že na rozdíl od EU u nás farmáři nedostávají žádnou finanční podporu, aby mohli efektivně farmařit. A pokud by k zabírání půdy vláda skutečně přistoupila, je dost pravděpodobné, že by skončila v kapsách velkých hráčů, ne běžných farmářů.
Není pozemková reforma nutná? Přeci jen většina půdy patří bílým majitelům, kteří tvoří jen menšinu populace.
Je naprosto nutná. Měla by se ale nejprve podívat na příkoří, které apartheid způsobil, a restituovat půdu, která byla lidem zabavena. Africký národní kongres udělal v dřívějších dobách skvělou práci, kdy 1,8 milionu černochů restituovalo půdu, která jim byla od roku 1913 zkonfiskována. Ať už tím, že jim stát pozemky vrátil, nebo finanční kompenzací. Takže vláda už nějakou půdu mezi černé farmáře distribuovala. To ale nestačí. Protože odebírání půdy černochům byl jen jeden z nástrojů apartheidu a jeho míra byla relativně nízká. Větším problémem byla paternalistická apartheidní politika vůči černochům, která říkala, že půdu vlastnit nemohou, protože jim v tom není možné důvěřovat. Říkalo se, že pokud ji budou vlastnit, prohrají ji v hazardních hrách, nebo ji zničí. Všichni černoši proto prakticky žili v bantustánech, což byla autonomnější území určená pro černochy. Podle různých akademiků dnes asi 17 milionů černých Jihoafričanů žije na pozemku vlastněném státem. Vláda tu nemovitost nepustí. Skutečná pozemková reforma by znamenala, že by ti lidé tu farmu skutečně vlastnili a dostali dlouhodobé půjčky, aby na té půdě mohli pracovat. Je frustrující, že se tak dosud nestalo. Zodpovědný ministr nedávno oznámil, že v následujícím roce vydá černým farmářům 700 tisíc hektarů státem vlastněné půdy. Když ale tuto rozlohu srovnáme s odhadem 13 milionů hektarů, které stát vlastní, začneme to vnímat jako kapku v moři. Náš institut je proto přesvědčen, že je třeba komplexní pozemková reforma. Je nutné dořešit restituční kauzy. Druhou věcí, k níž musí dojít, je převod půdy do osobního vlastníctví černých farmářů. A za třetí - pokud mají lidé efektivně farmařit, mohou být sice vlastnická práva dobrým odrazovým můstkem, musí ale mít možnost získat levné půjčky, stejně jako bílí farmáři během apartheidu.
Napříč světem se šíří informace o bílé genocidě, která má v JAR údajně probíhat. Skutečně k ní dochází?
Ne. Kategoricky ne. O útocích na farmy toho uslyšíte spoustu. Oběti jsou bílé i černé, barevné i z řad Indů. V JAR bylo od konce apartheidu zavražděno asi půl milionu lidí. Je to ostuda. A je to něco, s čím musíme něco dělat.
Černošského rasistu legitimizuje bílý rasista, protože oba sdílejí stejné fundamentální pohledy. Myslí si, že jádro společnosti je předurčené rasou, ne charakterem. Že hodnota jedince je dána rasou, ne jeho skutky. To není jen abstraktní, ale naopak velmi konkrétní. Oba tábory rasistů souhlasí, že je potřeba, aby se obě skupiny střetly a vyhrála ta silnější. Poraženým by bylo ale samotné lidstvo.
Je dobré si uvědomit, že se v této zemi povedlo něco neuvěřitelného. Vyšli jsme z principů občanské války a vkročili jsme do naděje na lepší budoucnost pro všechny. Od té doby nás ale korupce a další nežádoucí jevy drží v pasti. Abychom se z ní dostali, potřebujeme seriózní kritiku zvenčí, ne hysterii.
Proč politici říkají věci, které občas rasismem zavánějí? Jsou sami rasisté, nebo k tomu mají jiný důvod?
Předně je důležité politiky, kteří takové výroky vypouštějí, nedávat do stejné přihrádky. Někteří jsou prostě rasisté, jiní jsou cynici. Máme u nás například panafrikanisty, kteří věří, že by se měli všichni černoši spojit. A pak tu jsou šéfredaktoři některých médií, kterým jde o lajky, kliky a zobrazení. Nedokáží toho dosáhnout srkz tvrdou investigativní novinařinu, naopak vědí, že je snadné toho dosáhnout skrz nenávistnou notu. Když pak v zemi máte elitu, která šíří určitý narativ, a mediální scéna s ním sympatizuje, najdou se oportunisté, kteří tomu narativu sice vůbec nevěří, ale půjdou ruku v ruce s ním.
Co je podle tebe motivem útoků na farmy?
Aby to člověk dokázal zodpovědět, musel by se podívat na případ od případu. Já jsem se některými detailně zabýval a v některých případech je zřejmé, že motivem k vraždě byla rasová nenávist, v některých případech šlo jen o peníze. Někdy jsou oběti těchto útoků na farmách také černoši. A někdy se nedá říct, že i v případě vražd černochů černochy jde jen o klasickou kriminalitu. Mezi jednotlivými kmeny je odvěká nevraživost, nenávistný motiv se proto může objevit i v tomto případě. Někdy může jít také o závist, že jeden z lidí v celém okolí je ve farmaření úspěšnější než ostatní. A tak tu jednu květinu, která nad ostatní svou výškou vyčnívá, setnete.
Je v JAR rasismus stále přítomný?
Ano. Rasismus vůči černým není tak těžké najít. Je tu stále dost lidí, kteří si myslí, že jsou běloši černochům nadřazení. Jsou tu ale i černoši, kteří věří, že není možné ostatním černochům důvěřovat a že oni jsou jiní. Tenhle přístup bych také označil za učitou formu rasismu, přestože pochází od jednoho černocha k dalším. Je tu ale také velká stigmatizace bělochů. Pracoval jsem na několika případech, které na ten problém poukázaly. Jeden z nich se týkal farmáře s východoevropskými kořeny, jehož rodina tu žila už po několik generací. Byl nařčen ze znesvěcení hrobů pracovníků z kmene Zulu tím, že se je snaží odstranit, aby na jejich místě mohl pěstovat květák a brokolici. Výsledkem bylo 36 požárů na jeho pozemcích, jeho auto bylo vyhozeno do vzduchu, stejně jako dům manažera farmy. Média to pokrývala velmi jednostranně. Přijala za fakt, že hroby znesvětil a jednání pachatelů se dá tím pádem pochopit. Uctívání zemřelých předků má totiž v Africe hlubokou tradici. Strávil jsem na jeho farmě hodně času, mluvil jsem se všemi jeho černošskými dělníky, s lidmi z tamní černošské komunity. Nakonec jsem je přesvědčil, aby se mnou na to místo šli a ukázali mi, kde ty hroby leží. Přišli jsme pak ale společně na to, že žádný z hrobů narušen nebyl, nebyly pro to tvrzení důkazy. Možná se to může zdát jako nepodstatný příběh, je ale indikátorem toho, jak jsou zdejší média připravena označit farmáře za bílého rasistu. Bez důkazů. Nazvat někoho bílým rasistou se může samo stát formou rasismu. Protože to není založeno na faktech, ale na tom, jak ten člověk vypadá.
Jak často se rasismus Jihoafričanů dotýká?
IRR dělá už léta průzkumy veřejného mínění. 55-60 % lidí stabilně říká, že osobně nikdy nezažili rasismus. Ještě markantnější většina pak říká, že se mezirasové vztahy za posledních 25 let zlepšily. Takže rasismus v určitém ohledu není něco, co by prostupovalo naše každodenní životy. Když jako běloch přijdete do restaurace a budete chtít něco k jídlu, bez problémů vás obslouží. Naopak budou rádi. A funguje to i naopak. Pokud jste černoch a přijdete do restaurace, kde jsou majitel, zaměstnanci i hosté z většiny bílí, obslouží vás zrovnatak. Lidé spolu pracují a setkávají se také ve volném čase. Ne tak moc jako například v práci, ale lepší se to. 60 % Jihoafričanů se podle našich průzkumů domnívá, že dokola omílané řeči o rasismu a kolonialismu jsou jen výmluvou politiků za vlastní neúspěchy. Je tu tedy podle nich snaha, abychom se nesnášeli, protože nás jako rozdělené lépe ovládnou. A myslím, že mnoho Jihoafričanů to prokouklo. Problém je, že čím víc se takové snahy politiků odehrávají, tím větší je nebezpečí, že k tomu dojde.
Je pravda, že je v JAR stále bílé privilegium?
Rozhodně. Otázkou je, z jaké strany se na to díváme. Můžu vejít do místnosti, a protože jsem bílý, budou mě mít lidé ve větší úctě a budou ke mně přistupovat lépe. Stejně tak jsou ale místnosti, kde by byli milí k černému člověku, ale ke mně jako bělochu ne. To, co říkám, může působit, jako bych tu otázku na bílé privilegium trivializoval. Chci tím ale ukázat, že pokud půjdu na pracovní pohovor a v té místnosti budu mít výhodu, protože jsem bílý, změní mi to pozitivně život. Pokud budu chudý nezaměstnaný černoch, výhodu mít nebudu a můj život se tedy pozitivně nezmění. Takže bílé privilegium tu je v tom smyslu, že se někteří běloši ocitají v prostoru, kde je jejich barva kůže preferovaná. Existuje ale také černé privilegium (více o tom ZDE) například pod zkratkou BEE, tedy černošské ekonomické zmocnění (Black Economical Empowerment). To znamená, že pokud chcete začít podnikat, potřebujete mít aspoň z poloviny černošské majitele. Máme tu také kvóty určující, jaké má být ve společnostech zastoupení kterých skupin. Ty pak dostávají před bělochy přednost. Paradoxní je, že tyto kvóty mohou nakonec jít i proti samotnému záměru. V Západním Kapsku se například stalo, že černošská zaměstnankyně nebyla povýšena, protože by podle kvót bylo na daných pozicích už příliš černošských žen a bylo to potřeba vyrovnat. Takže se to černé privilegium může až takhle zvláštně převrátit, že nakonec černošským ženám podrazí nohy. Kvůli sociálnímu inženýrství. Nicméně běloši tvoří jen necelých 10 % populace, ale zároveň 50 % dolarových milionářů v zemi. Je tedy v poměru na populaci mnohem více dolarových milionářů mezi bělochy než černochy.
Není však pozitivní diskriminace potřeba? Nebyli by bez ní u moci a vlivu i po skončení apartheidu stále běloši?
Myslím, že v 90. a nultých letech jsme něco takového skutečně potřebovali. Zejména v případě policie, kde byla v době apartheidu většina příslušníků bílá a rasistická. To bylo nutné změnit. Lidé policii nedůvěřovali, a proto ji dodnes v případě problémů často nezavolají. Taková politika je proto dočasně dobrá. Dnes už je ale na takový argument příliš pozdě, jsme o 25 let dále. Vyrovnávací opatření, neboli pozitivní diskriminace, by neměla být jen pro černé – někteří černoši jsou totiž velmi bohatí a dávají své děti na soukromé školy – potřebujeme spíše pozitivní diskriminaci pro chudé. A jestli to znamená, že vedle množství chudých černochů podpoříme i několik chudých bělochů, nemáme s tím v IRR problém. V opačném případě totiž dochází k situaci, kdy se zvýhodňují děti, které chodily na nejprestižnější jihoafrické nebo zahraniční školy. Paradoxně i potom spadají do škatulky „znevýhodnění”.
Foto: Lukáš Houdek