HateFree Art: tolerance české společnosti je ve skutečnosti jen lenost, říká Jaroslav Róna

Obrázek: jaroslav-rona-23-mensi

Sochař a malíř Jaroslav Róna patří k předním jménům současné české umělecké scény. Určitě znáte jeho sochu Jošta Lucemburského v Brně, možná jste viděli Červenou žirafu v Praze na Pankráci nebo Dítě z Marsu před vysílačem na Ještědu. Fotografie Rónovy sochy Vítač uprchlíků je součástí plakátové výstavy HateFree Art. Jedná se o železnou sochu s rukama rozpřaženýma ve vítacím gestu, ale její záklon a pozice dlaní naznačují, že se příchozího snaží spíše zastavit.

Vaši sochu dnes automaticky vnímáme v kontextu příchodu ukrajinských uprchlíků do Česka. Ale ona vznikla už v roce 2021, tedy před napadením Ukrajiny Ruskem. K jaké uprchlické vlně se tedy vztahuje? 

Udělal jsem ji jako reakci na uprchlíky z Afriky, kteří připlouvali na ostrovy v Řecku a Itálii. Ironizoval jsem postoj Evropanů vůči nim. Je pravda, že nepatřím k vítačům v tom smyslu, že bych chtěl, aby se k nám, myslím tím Evropu, přestěhovala půlka Afriky. Zároveň jsem ale potomek rodiny, v níž nám uprchlictví zachránilo život. Polovina naší rodiny je židovská a můj otec se se svojí sestrou a rodiči celou válku skrývali před Hitlerem. Proto jsem chtěl vytvořit sochu, která provokuje. Vymyslel jsem ji jako jakýsi vlnolam, který by byl umístěn tam, kde uprchlíci přirážejí s gumovými čluny ke břehům. Socha by jim bránila ve vstupu na pevninu a odrazovala je. To celé ovšem pouze virtuálně, nikoliv ve skutečnosti. Chtěl jsem vytvořit varovné sochy, aby se uprchlíci připravili na postoj velkého množství Evropanů k lidem v nouzi. 

V Česku pak ale došlo k úplnému opaku. Uprchlíci z Ukrajiny byli nesmírně otevřeně přijímáni. I já sám jsem ubytoval ukrajinskou rodinu na půl roku u sebe v ateliéru. Takže Vítač uprchlíků nebyl míněn jako kritika českého přístupu k Ukrajincům. Vznikl ve vztahu k uprchlíkům z jiné kultury a jiné civilizace. 

Obrázek: snimek-obrazovky-2024-03-21-v-23-02-01

socha Vítač uprchlíků

 

V současné chvíli se ale otevřená česká náruč vůči Ukrajincům postupně uzavírá. Takže vaše socha se stala aktuální i pro Česko... 

Ta socha funguje tak, že se na ni člověk podívá a řekne si: kam patřím já se svým názorem? Patřím k těm, co jim brání, nebo k těm, co je chápou? Protože celé dějiny světa jsou dějinami uprchlíků. Benátky by nevznikly, kdyby Atilla nevpadl do severní Itálie, západní vzdělanost by neexistovala na takové úrovni, kdyby Turci nenapadli Konstantinopol a všechny byzantské knihovny se nepřestěhovaly do klášterů západní Evropy. Všechno to byly obrovské uprchlické vlny, které formovaly svět a dosud ho formují. 

Sochu jste vytvořil z vlastní iniciativy, nebo na něčí poptávku? 

Sám jsem chtěl udělat sochu, která se vyjadřuje k aktuálnímu dění. Už dlouho jsem viděl inspiraci ve vlnolamech z betonu ve tvaru hvězdic nebo kvádrů, které chrání pobřeží a zabraňují vlnám, aby ukrajovaly pevninu. Vymyslel jsem ironický vlnolam proti uprchlíkům, který tu ochranu pevniny kritizuje. Můj vlastní postoj není jednoznačný, v tom je to problematické a jsem si toho vědom. 

Kde je ta socha teď? Mohou si ji lidé, které na plakátě zaujme, přijet někam prohlédnout v životní velikosti?

Socha má asi 2,7 metru na výšku a je vykovaná z železného plechu a povrch má krásně rezavý. Mám ji na svém pozemku v obci za Prahou, kde mám ateliér. Ale bohužel to není místo přístupné návštěvníkům bez předchozí dohody. 

Máte pocit, že umění by divákovi mělo přinášet nějakou angažovanou výzvu? Nebo stačí, když bude krásné na pohled? 

Samozřejmě obě polohy utvářejí svět umění. Když je doba, která se dramaticky mění, angažované umění se okamžitě objeví – třeba hnutí expresionistů před válkou v Německu. Nebo v Rusku za bolševické revoluce vzniklo velmi nezvyklé a originální angažované umění, než všechny ty avantgardní umělce zavřeli, vyhnali do ciziny nebo pobili. Ale zároveň je úplně úžasné, že vzniká i umění, které vůbec není politicky angažované, což je třeba Henri Matisse nebo Pierre Bonnard. To je umění, které člověku umožní, aby si od všech těch složitých otázek světa odpočinul a vnímal jen krásu. 

Obrázek: jaroslav-rona-11-mensi

Jaroslav Róna

 

Kampaň HateFree Culture proti násilí a nenávisti působí v Česku už přes 12 let. Pociťujete nějaký posun v české společnosti s ohledem na projevy nesnášenlivosti, nebo naopak tolerance? 

Myslím si, že taková ta tolerance české společnosti, o níž se často mluví, je v podstatě jen lenost k něčemu se vyjadřovat. Což ale vede k dobrému výsledku – aspoň se lidé neuchylují k agresi. I když i to se začíná měnit, některé zmanipulované davy začínají být agresivnější. 

Problém je, že já situaci ve společnosti nedokážu posoudit. Nejsem na sociálních sítích, s nikým moc nekomunikuju, žiju v absolutní bublině. Bydlím na vsi, dělám si, co chci, nedostávám se do konfliktu s druhými lidmi nebo společností. I když je pravda, že když jsem v televizi Nova schválil vyvěšení ukrajinské vlajky na mé soše Jošta Lucemburského v Brně, v tu ránu se mi zaplavil mailbox nenávistnými e-maily. Těm, co tu vlajku chtěli strhnout, jsem vzkázal, že jestli se jim nelíbí, že se Ukrajina brání agresorovi, ať se odstěhují do Ruska.