„Ostré nadávky a výhružky, že jsem odpad společnosti, že bych měla ‚chcípnout‘. Plivnutí dané osoby mým směrem od neznámé osoby na ulici v Praze. Vyhrožování jejím psem. Vše bezdůvodně, bez předchozího kontaktu.“ I to je stejně jako výpověď výše pouhý střípek předsudečného násilí, kterému jsou v České republice vystaveni lidé s různým typem postižení. Čelí slovním urážkám, posměchu, fyzickému násilí, nevyhýbá se jim ani sexualizované násilí. Jsou-li tyto útoky motivované skutečným či domnělým hendikepem člověka, hovoříme o předsudečném násilí.
Předsudečné násilí vůči hendikepovaným
Předsudečné násilí, dříve označované jako násilí z nenávisti, je takové, „které je pácháno na člověku kvůli jeho příslušnosti k některé společenské skupině. Pachatel útočí především proto, že má předsudky vůči skupině, kterou napadený ztělesňuje. Skupinová příslušnost je definována charakteristikami, které jsou často nezměnitelné nebo není legitimní jejich změnu požadovat,“ uvádí na svém webu In IUSTITIA. Mezi tyto charakteristiky patří barva pleti, národnostní či etnická příslušnost, náboženské vyznání, víra i bezvěrectví, politický názor. Konkrétně na tyto uvedené charakteristiky pamatuje také trestní zákoník a pachatelům předsudečného násilí hrozí vyšší tresty. Výčet charakteristik je však mnohem širší a spadají sem dále lidé bez domova, lidé s menšinovou sexuální orientací či rodovou (genderovou) identitou i příslušníci majority napadení proto, že jsou heterosexuálové, a lidé s hendikepem. Na ně však už trestní zákoník nepamatuje. Tedy skutečnost, že pachatel napadl člověka pro jeho zdravotní znevýhodnění, není trestána vyšší sazbou, jako je tomu například u útoku na příslušníka náboženské či etnické menšiny.
Specifika předsudečného násilí na hendikepovaných
Předsudečné násilí vůči hendikepovaným můžeme zkráceně nazvat disabilistickým násilím. Charakteristická je pro ně skutečnost, že „mezi pachateli jsou více zastoupeni lidé, kteří mají nad oběťmi moc, ať už jde o příbuzné, přátelé, či pečovatele,“ vysvětluje In IUSTITIA. Případy, kdy byli hendikepovaní (a nejčastěji s mentálním postižením) okrádáni, sexuálně obtěžováni či zabiti lidmi, které považovali za své přátele, se někdy v britském prostředí označuje jako mate crime. Jde o samostatnou kategorii zločinů, která zdůrazňuje typ pachatele – „mate“, tedy někdo blízký, kamarád – specifického pro disabilistické násilí, tedy takové násilí, které je pácháno na lidech s hendikepem.
Dalším typickým rysem disabilismu je nižší míra jeho hlášení policii. Disablistické útoky jsou podle In IUSTITIA hlášeny ještě méně než rasistické, sexistické či jinak zaměřené předsudečné násilí. Menší ochota může souviset právě s tím, že jsou pachateli častěji blízké osoby, ale také s nižší důvěrou v policii, anebo neschopností disablistické napadání jako násilí rozpoznat. Ze zahraničních výzkumů totiž vyplývá, že hendikepovaní častěji vnímají napadání jako běžnou součást života, případně jim jejich okolí doporučuje si násilí na nich páchaného nevšímat či přijmout preventivní opatření. „Mezi důvody nenahlašování patří i to, že hendikepovaní nemusejí znát diskuzi o předsudečném násilí a o tom, že je nějaké jednání trestné. Jindy pro ně trestní řízení není preferovaná varianta řešení,“ doplňuje pro HFC Václav Walach, výzkumný pracovník In IUSTITIA.
Mnohdy však překážky k nahlášení disabilismu leží na straně samotných orgánů činných v trestním řízení, ať už to jsou fyzické překážky jako bariérové policejní stanice, nebo sociální překážky v podobě nedostatku tlumočníků do znakového jazyka či neznalosti policistů, jak s lidmi se zdravotním postižením komunikovat. Václav Walach z In IUSTITIA také poukazuje na to, že se často automaticky snižuje míra dopadu trestných činů především na mentálně hendikepované. „Argumentuje se, že nejsou schopni něco takového rozpoznat nebo že se to na nich nijak nepodepsalo. To ale takhle zobecňovat nelze. Lidé s mentálním postižením jsou různí. Měli bychom se dopadem násilí na lidech s postižením podrobněji zabývat, protože i lidé s mentálním postižením nebo i lidé na autistickém spektru samozřejmě mají emoce a vždy nějak prožívají věci, které se jim dějí. Myslet si, že jsou jako skupina nějak zvlášť chráněni kvůli své tělesné jinakosti, je neudržitelná představa. Je to předsudek.“
Míru dopadu násilí takto snížil soud v případě mentálně hendikepované dívky v roce 2019. Dívku mladší patnácti let údajně znásilnil známý její matky. Pachatel odešel od soudu s pětiletou podmínkou, pomohlo mu zaměstnání, řádný život a podle soudu i to, že mu zrovna scházel pohlavní styk. Oběti se prý navíc nic nestalo, jelikož to kvůli svému hendikepu nedokáže pochopit. „Jednání obžalovaného na zdraví poškozené naštěstí žádné podstatnější následky nezanechalo. Jelikož samotný čin přesahuje schopnost poškozené událost správně pochopit a vyhodnotit,“ stojí v rozsudku. O případu informovala Česká televize. Podle psychoterapeutky a ředitelky organizace Freya Lucie Šídové pak ale obracejí lidé s mentálním znevýhodněním po takovém aktu agresivitu vůči sobě. „Rozhodně nerozumím tomu, že takovéto posudky vůbec vznikají a vůbec mohou vzniknout od odborníků naší společnosti,“ uvedla Šídová.
Zcela zproštěn obžaloby pak byl pachatel, který znásilnil ženu s psychiatrickými obtížemi v autě. Soudce uvedl, že kdyby chtěla, mohla se bránit, což však neučinila. V jejím posudku o invaliditě z roku 2012 stojí, že má IQ asi 66 a totální ztrátu sociální orientace, funkční selhávání s nutným trvalým dohledem na úrovni asi šestiletého dítěte. „Je prostě hodně manipulovatelná, hodně lehce ovladatelná a začne se pak bát, když se něco takového stává. Prostě neumí říct: nedělej mi to,“ vysvětlila hendikep své dcery Romana Rysková.
Na hendikepované trestní zákoník zapomíná
Při vyšetřování násilných činů proti hendikepovaným se nijak nezohledňuje, že byli předsudečně napadeni právě proto, že mají nějaké zdravotní znevýhodnění, ať už je to pohybové, sluchové, zrakové či mentální postižení. „Zatímco rasa, národnost, etnická příslušnost, vyznání či politické přesvědčení mohou být za jistých okolností využity jako zvláštní přitěžující okolnost zvyšující trestní sazbu, v případě zdravotního postižení tomu tak není. Trestní zákoník tudíž nechrání skupiny ohrožené předsudečným násilím stejnou měrou,“ uvádí In IUSTITIA ve výzkumné zprávě.
Výzkum, který formou online dotazníku In IUSTITIA mezi květnem 2021 a lednem 2022 provedla, přitom ukázal, že se lidé s hendikepem setkávají s předsudečným násilím ve značné míře. „O tom, že jsou lidé s hendikepem častými oběťmi předsudečného násilí, jsme věděli ze zahraničí, kde podobné výzkumy už proběhly,“ uvádí výzkumník Václav Walach. „V Česku jsme zatím konkrétnější čísla neměli, ale z médií i informací od napadených jsme věděli, že k násilí na lidech se zdravotním postižením dochází i zde,“ doplnil.
Z celkového počtu 331 hendikepovaných, kteří se do výzkumu zapojili, se 76 % respondentů stalo obětí násilí, 58 % se stalo obětí předsudečného násilí. To z lidí se zdravotním postižením činí jednu ze skupin nejohroženějších předsudečným násilím. Nejčastěji byli respondenti s hendikepem napadáni slovně, a to v 75 %, fyzicky bylo během svého života napadeno 35 % respondentů a respondentek, sexuálně asi 27 % ze všech respondentů.
Předsudečné násilí má devastující vliv na duševní zdraví
„Dospělý muž s lehkou mentální retardací a postižením zraku, v důsledku čehož se hůře vyjadřuje a špatně orientuje v prostoru, byl napaden jiným mužem na vlakovém nádraží. Agresor se do napadeného strefoval slovně, urážel jej jako ‚menťáka‘, ‚debila‘, ‚nesvéprávnou socku‘ či ‚slepáka‘. Svůj útok si natáčel na mobil. Dále prohlásil, že ‚lidé jako on nemají chodit bez vodítek, jsou nesvéprávní a zátěží pro společnost‘. Napadený je od útoku nedůvěřivý k cizím osobám, stydí se chodit do obchodu nebo cestovat. Také ukončil vztah na dálku s partnerem. Bál se, že by se jim něco mohlo stát.“ Takto popsali zástupci jedné z pomáhajících organizací zkušenost svého klienta.
Případ poukazuje na skutečnost, že násilí nezraňuje pouze fyzicky, ale mívá vážné dopady i na duševní zdraví člověka. „V řadě případů jsou napadení silně traumatizováni, rozvíjí se u nich deprese a jiné psychické potíže, které významně zhoršují jejich žití. Někdy se s následky napadení vyrovnávají po zbytek života. Mezi nejčastější následky napadení patří úzkost, strach, pocit menší jistoty a pocity méněcennosti. Zkušenosti z praxe dále poukazují na zhoršení zdravotního stavu, pocity viny a v některých případech na ztrátu nabytých dovedností,“ informuje Memorandum o ochraně lidí s postižením před násilím.
Případ Doroty Šandrové je Tepláreň hendikepovaných
Loňská tragická střelba v bratislavském klubu Tepláreň vyvolala celospolečenskou debatu o nutnosti větší ochrany v trestním řízení pro lidi s menšinovou sexuální orientací či rodovou identitou. O lepší ochraně obětí předsudečného násilí z řad hendikepovaných se hlasitěji diskutuje od doby, co se veřejnost dozvěděla o zabití Doroty Šandorové, k němuž došlo v roce 2021. Tehdy 37letou klientku domova pro lidi s mentálním postižením v Jindřichově Hradci zabil její ošetřovatel. Ale zatímco média o střelbě v Bratislavě informovala téměř okamžitě, o zabití Doroty Šandorové se veřejnost dozvěděla až rok poté. „Zločin se nestal předmětem odborných kazuistik, na nichž si sociální pracovníci ukazují dobrou a špatnou praxi. Úředníci ani politici zodpovědní za sociální oblast o něm nikdy nemluvili, ředitel jindřichohradeckého domova ani nevysvětlil svým zaměstnancům, co se vlastně stalo. A nikdo také nedostal pozvánku na Dorotin pohřeb, který městský úřad Jindřichova Hradce, oficiální opatrovník, zorganizoval bez hostů. Z krajského úřadu, který domov pro osoby s postižením zřizuje, nepřijela po její smrti žádná návštěva ani inspekce,“ napsal pro Respekt Petr Třešňák. Podle něj navíc zdaleka nejde o ojedinělý případ ani selhání jednotlivce. „Ta událost se nestala náhodou. Šlo o hlubší systémové selhání. Na Domácnosti 05, kde bydlela, se objevovaly náznaky týrání. (…) A vzniklo tam takové velmi represivní nastavení vůči těm klientům,“ popsal situaci na oddělení Třešňák.
Memorandum
Celkem 18 organizací, které sdružují lidi se zdravotním postižením, anebo je podporují, sepsalo Memorandum o ochraně lidí s postižením před násilím, k němuž se následně připojily další tři desítky organizací. „V Memorandu jsme uvedli množství různých opatření, která jdou od těch nejobecnějších, jako začít tento problém tematizovat, mluvit o něm, sledovat ho, přes nutnost zohlednit specifické potřeby lidí s postižením v trestním řízení až po změny ve fungování pomáhajících organizací,“ vysvětluje Walach a uvádí příklad: „Byli jsme v kontaktu s hendikepovanou ženou, která se obrátila pro pomoc na jednu z organizací pomáhajících obětem poté, co došlo ke konfliktu mezi ní a jejím osobním asistentem. Paní požadovala, aby k ní někdo z organizace přijel v době, kdy nebude přítomen její asistent, což organizace odmítla s tím, že takové služby neposkytují.“ Walach na tomto příkladu ukazuje, že právě to pak může být jednou z významných bariér pro hendikepované na cestě ke spravedlnosti. Jakkoli bylo toto opatření nejspíš přijato k ochraně personálu, některé lidi s hendikepem to zbytečně zatěžuje.
V současné době probíhá podle Václava Walacha v EU diskuze, jejímž cílem by mělo být rozšíření tzv. zločinů EU o předsudečnou trestnou činnost, což by mimo jiné znamenalo sjednocení právní úpravy předsudečných činů napříč členskými státy. Jedním z bodů je také sjednocení charakteristik chráněných před předsudečnou činností, mezi něž spadá i hendikep. Ten v současnosti mnoho zemí EU jako chráněnou charakteristiku nerozpoznává, včetně Česka. „Z této debaty by i pro naše zákonodárce mohla vyplynout potřeba toto promítnout do trestního zákoníku bez ohledu na to, zda tato iniciativa uspěje, nebo ne,“ uzavírá.
Situaci lidí se zdravotním postižením, kteří jsou oběťmi předsudečného násilí, můžete zlepšit i vy, a to podepsáním Memoranda, které bude posléze předáno Vládě ČR, Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a Senátu ČR. Jeho plné znění je uvedeno níže.
Memorandum o ochraně lidí s postižením před násilím
My, lidé s postižením, představitelé organizací zdravotně postižených a organizací pracujících s lidmi s postižením, na základě aktuálních poznatků z praxe a výzkumu upozorňujeme na nedostatečnou ochranu lidí s postižením před obecným a předsudečným násilím.
Vyzýváme společnost, instituce i jednotlivce ke společnému úsilí o vytváření prostředí, ve kterém budou podporována, chráněna a prosazována lidská práva a základní svobody lidí s postižením, včetně práva na ochranu před diskriminací a všemi formami násilí.
Toto úsilí musí být vždy prováděno se zapojením lidí se zdravotním postižením a s respektem k jejich důstojnosti, nezávislosti a rovnosti.
I.
Lidé s postižením čelí častějšímu napadání než lidé bez postižení. Například nedávno provedený výzkum zjistil, že 17 % lidí s postižením zažilo v posledních 5 letech fyzické násilí, v případě lidí bez postižení to bylo pouze 9 %. Podobné výsledky byly získány pro obtěžování, vloupání a podvody.[1]
Projevy násilí na lidech s postižením jsou různé – od ponižování, výsměchu a nadávek přes výhrůžky násilím, omezování osobní svobody a fyzické a sexuální násilí až po zanedbávání péče, omezování svobody rozhodování, finanční vykořisťování či podobné zneužívání.
Lidé s postižením jsou často vystaveni také předsudečnému násilí. Předsudečné násilí je takové násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči některé společenské skupině. Lidé se stávají obětí předsudečného násilí proto, kým jsou a co nemohou změnit. Podle šetření z roku 2021 bylo v Česku v posledních 5 letech předsudečně napadeno 51 % dotazovaných lidí s postižením.[2]
II.
Zkušenosti s násilím jsou součástí společenského znevýhodnění lidí s postižením. Nejenže se s napadením potýkají častěji, navíc musejí při dosahování spravedlnosti překonávat fyzické, sociální a komunikační bariéry. Orgány činné v trestním řízení, ale i mnohé organizace pomáhající obětem dostatečně nezohledňují specifické potřeby lidí s postižením.
III.
Násilí nezraňuje jen fyzicky, ale také psychicky. V řadě případů jsou napadení silně traumatizováni, rozvíjí se u nich deprese a jiné psychické potíže, které významně zhoršují jejich žití. Někdy se s následky napadení vyrovnávají po zbytek života. Výše citované šetření ukázalo, že mezi nejčastější následky napadení patří úzkost, strach, pocit menší jistoty a pocity méněcennosti. Zkušenosti z praxe dále poukazují na zhoršení zdravotního stavu, pocity viny a v některých případech na ztrátu nabytých dovedností. Násilí prohlubuje společenskou izolaci – napadení se raději vyhýbají některým místům, situacím nebo činnostem. Násilí a jeho zdravotní důsledky přitom často dopadají nejen na napadené, ale také na jejich nejbližší.
Současně zkušenost napadení může prohloubit existující nerovnosti v příjmu, majetku, vzdělání a dalších oblastech zásadních pro plnohodnotnou účast na běžném chodu společnosti. Omezování násilí je třeba chápat v těchto širších společenských souvislostech – posilování ochrany před násilím přispívá ke společenskému uplatnění lidí s postižením, včetně pracovního uplatnění.
IV.
Právní ochrana lidí s postižením před předsudečným násilím není dostatečná. Platný trestní zákoník lidi s postižením před předsudečným násilím vůbec nechrání, při rozhodování o trestu tak není žádným způsobem zohledněna skutečnost, že člověk byl napaden z důvodu svého postižení. To vytváří určité napětí i mezi civilními normami a normami nižší právní síly – jak přestupkový zákon[3], tak antidiskriminační zákon[4] poskytuje lidem s postižením specifickou ochranu.
V.
Odstraňování společenského znevýhodnění lidí s postižením vyplývá z domácích i mezinárodních právních závazků českého státu. Jejich podstatou je zajistit lidem s postižením takový standard bezpečí a péče, jaký mají lidé bez postižení, a to prostřednictvím zohlednění specifických potřeb lidí s postižením.
Podle čl. 16 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, kterou český stát ratifikoval v roce 2009, se signatáři zavazují přijmout „veškerá příslušná legislativní, administrativní, sociální, vzdělávací a jiná opatření, aby chránily osoby se zdravotním postižením, doma i mimo domov, před všemi formami vykořisťování, násilí a zneužívání, a to i s ohledem na jejich genderový aspekt“.[5]
Vsouladu stím vládní Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2021–2025[6] řadí mezi své hlavní cíle zamezení násilí a zneužívání osob s postižením, předcházení diskriminace a zajišťování rovných příležitostí pro osoby s postižením a působení proti stereotypům a předsudkům ve vztahu k lidem s postižením.
Přestože český stát uznává závažnost problému násilí na lidech s postižením a potřebnost jeho cíleného řešení, zkušenosti lidí s postižením svědčí o přetrvávajícím faktickém znevýhodnění. Tuto nerovnost je třeba napravit přijetím efektivních opatření.
VI.
Za účelem posílení ochrany lidí s postižením před obecným a předsudečným násilím požadujeme přijetí komplexních opatření především na straně státních orgánů, vlády, ale i dalších zainteresovaných institucí. Konkrétně požadujeme, aby ve své praxi zviditelnily témata postižení a znevýhodnění vznikajícího v interakci s širší společností prostřednictvím
- věnování vyšší pozornosti fenoménu násilí na lidech s postižením ve své běžné činnosti,
- mapování projevů násilí a předsudečného násilí, včetně vytváření a zveřejňování oficiálních policejních a justičních statistik,
- novelizování trestního zákoníku tak, aby poskytoval lidem s postižením odpovídající právní ochranu před předsudečným násilím z důvodu postižení,
- zajištění přístupu lidí s postižením ke spravedlnosti, a to zejména důsledným prosazováním jejich procesních práv, práv na náhradu škody v trestním řízení a práv plynoucích ze zákona o obětech trestných činů,
- posílení kompetencí policie v jednání s lidmi s postižením tak, aby její činnost nevedla k sekundární viktimizaci a napomáhala zvyšovat důvěru,
- rozšíření programů pro lidi dotčené násilím o přístupy zohledňující potřeby lidí s postižením, včetně zohlednění skutečnosti, že v případě pachatele jde častěji o osobu, jež je napadenému známa a udržuje s ní dlouhodobý kontakt,
- vytvoření osvětových kampaní jak pro lidi s postižením, tak pro širší veřejnost a preventivních a informačních aktivit za účelem snížení míry násilí na lidech s postižením ve společnosti,
- a to vše učinily se zapojením lidí s postižením, protože na to mají právo a protože to pomůže zvýšit účinnost výše uvedených opatření a snížit jejich sociální znevýhodnění a vyloučení.
Signující organizace
In IUSTITIA, o.p.s.
Asistence, o.p.s.
Centrum Paraple, o.p.s.
Česká asociace paraplegiků - CZEPA, z.s.
Fosa, o.p.s.
Jdeme autistům naproti, z.s.
Klub bechtěreviků České republiky, z.s.
Klub vozíčkářů, o.p.s.
Národní ústav pro autismus (Nautis), z.ú.
Okamžik, z.ú.
Portus Praha, z.ú.
Ramus, z.s.
Rozhledna - poradenské služby pro život s těžkým zrakovým postižením, z.ú.
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z.s.
Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, z.s.
Spolek KOLUMBUS
Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z.s.
Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové
[2] https://in-ius.cz/wp-content/uploads/2022/06/Factsheet_FINAL_web.pdf
[3] Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
[4] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)
[6] https://www.vlada.cz/assets/ppov/vvozp/dokumenty/Narodni-plan-2021-2025.pdf
Foto: Pixabay