Jak se zrodil nápad na výstavu ukrajinského umění v Náchodě?
Idea výstavy, jejímž jádrem měla být část nyní přítomných mladých ukrajinských umělkyň, vznikla na začátku roku 2022. Do Galerie výtvarného umění v Náchodě (GVU) tehdy jako nový ředitel nastoupil Lexa Peroutka, spolukurátor Topografických lekcí. Lexa mne tehdy oslovil ke spolupráci na výstavě, která by určila nový směr galerie. GVU Náchod totiž spravuje rozsáhlou sbírku ruského umění, která vznikala z velké části v období minulého režimu. Lexovým programem bylo tuto orientaci rozšířit a v budoucnu galerii směřovat šířeji, bavili jsme se o zaměření „na východ”, jakkoli může tento termín působit vágně, pracovně pro nás fungoval. Výstava, kterou jsme původně plánovali, měla vedle talentovaných ukrajinských umělkyň představit také mladé ruské, lotyšské, arménské či bulharské umělce a umělkyně. S některými jsme už dříve spolupracovali. Cítili jsme v jejich tvorbě jistou obsahovou i estetickou spřízněnost, společné vizuální kódy. Naše diskuse se také točila okolo hranic, kde ten pomyslný (a diskutabilní) „východ” končí, a plánovali jsme zapojení polských či thajských autorů. Ale pak vypukla válka na Ukrajině!
Jak válka konkrétně zasáhla do vaší práce?
V prvních dnech se mi nechtělo dělat žádné výstavy. Přišly mi v takové situaci zbytečné.
Výstava ukrajinských umělců a umělkyň probíhá až do 11. září v Galerii výtvarného umění v Náchodě.
Co to změnilo?
Některé umělkyně a někteří už v té době byli osloveni pro původně plánovanou mezinárodní výstavu. Projekt poměrně rychle vykrystalizoval do výstavy ukrajinského umění. Jedním z důvodů byla skutečnost, že část ukrajinských umělkyň a umělců odmítá v současné době vystavovat společně s umělci ruskými. To je ovšem princip kolektivní viny, se kterým se principiálně nemohu ztotožnit. Celé se to ale po diskusi ukázalo být složitější a my jsme, namísto případného „vyškrtnutí“ ruských umělců, myšlenku mezinárodní „východní" výstavy raději zcela opustili a rozhodli se pro výstavu čistě „ukrajinskou”. Avšak čistě ukrajinská vlastně nakonec taky není. Vedle nejmladší ukrajinské generace na ní vystavuje také Ilja Repin, který je v encyklopediích označován za ruského umělce, ale ve skutečnosti se narodil v Čuhujivu poblíž Charkivu (Charkova) na území nynější Ukrajiny.
Už neumyješ nádobí
Těch dvojích národností, zašmodrchaných identit musí být na výstavě, která konfrontuje díla ze sbírek GVU Náchod se současným uměním, mnoho. Vnímají Ilju Repina současní ukrajinští umělci coby „ukradeného“?
Ilja Repin se sice narodil na území dnešní Ukrajiny (ta tehdy jako státní útvar neexistovala), život strávil v Rusku, tam se proslavil, později žil na území Finského království, kde si postavil rodinný dům. Když došlo v Rusku k revoluci, sovětský režim lákal Repina „domů”, ten ale údajně odmítl. Ani snad ne tolik z politických důvodů, aspoň pokud jsem se dočetl, jako spíš proto, že tam měl ten pěkný dům, ve kterém chtěl spokojeně dožít. Repinův dům stál v Karélii. A Karélie se pár let po Repinově smrti stala součástí Sovětského svazu.
Co Češi, mají v historii také „ukradené“ umělce, které vnímají jako své, ale svět je vnímá převážně jako jiné národnosti?
Ano. Adolf Loos nebo Josef Hofmann, významní architekti, moravští rodáci, kteří dobyli svět, ale ve všech encyklopediích je najdete jako Rakušany. Ale berte to prosím s rezervou. Někdy je to s tou identitou prostě složitější, nebo, a to obecně – měli bychom hovořit spíš o identitách, než identitě.
Zdá se, že téma národnosti se do současného globalizovaného světa, kde už většinou působilo jako relikt minulosti, kvůli válce s plnou silou vrátilo. Mají to podobně složité s identitou i žijící umělci, kteří se na výstavě prezentují?
Dokonce většina z nich. Část z vystavujících ukrajinských autorek a autorů má jako mateřský jazyk ruštinu. Je to paradox. Někteří mladí Ukrajinci se teď doučují ukrajinštinu, aby nemuseli mluvit rusky. Případně se mezi sebou baví anglicky, aby nemuseli používat ruštinu. Je to vlastně logické. Válka vždycky akceleruje nacionalismus. Avšak nesoudím je, vzhledem ke skutečnosti, že v žádné válce nejsem. Snažím se tomu porozumět.
Jestliže odmítají používat ruštinu, jaký postoj zaujímají k ruským kolegům?
Už jsem zmiňoval, že někteří nechtějí vystavovat s ruskými umělci. Ale za prvé se to týká jen někoho, ne všichni s tímto postojem souhlasí, a za druhé to nic nemění na tom, že tito mladí ukrajinští umělci mají mezi ruskými řadu přátel a toto přátelství přetrvalo. Jen spolu prostě nemohou teď vystavovat, dokud probíhá válka. A jejich ruští kolegové a často i přátelé to prý respektují.
Jak se vám jako kurátorovi pracovalo v těchto limitech?
Příprava této výstavy byla opravdu speciální. Nikdy jsem vlastně nezažil tak těsnou spolupráci umělců na výsledné podobě výstavy. Vědomě jsme se snažili s Lexou maximálně vyjít vstříc jejich požadavkům a představám, o čem by výstava měla být.
Postupně jsme dospěli k tématu „migrace”. Migrace v nejširším významu. Nejen útěk před válkou nebo hladomorem, se kterými bývá tento termín spojován, ale pohyb v prostoru obecně. Na výstavě se potkává několik generací umělců a umělkyň, které právě ona zmiňovaná migrace nějakým způsobem spojuje. Už jsme zmínili Repina, ale vystavujeme i několik dalších umělců s ukrajinskými kořeny, například Pavel Gromnickij, případně Hromnický – už jeho různě udávané jméno (v ruském a ukrajinském přepisu) naznačuje, že i zde to bylo s tou identitou složitější. Výběr historických děl ze sbírek GVU Náchod provedla Julie Jančárková, která také kurátorovala výstavu. Zaměřila se na na něco, co můžeme nazvat ukrajinským původem či ukrajinskými kořeny, případně silným vztahem k Ukrajině.
Z jakých důvodů vystavující umělci a umělkyně většinou migrovali?
Na začátku 20. století byla migrace motivována především válečným konfliktem a pozdější komunistickou revolucí. Rusko i Ukrajina se staly součástí Sovětského svazu. V obrazech a grafikách umělců Gromického nebo Anisimova se často objevuje motiv uprchlictví, vyhnanství, ale také motiv návratu domů(nikoliv šťastný). Společně se starším Repinem reprezentují na výstavě figurativní malířství. Repin je dokonce jedním z klíčových jmen malířského realismu a obraz, který jsme pro výstavu zapůjčili z Krajské galerie v Hradci králové, to dosvědčuje.
O jaký obraz se konkrétně jedná?
Je to úžasný obrovský obraz, znázorňující křížové procesí v dubovém háji, během kterého se náhle zjeví ikona. Repin obraz maloval v rozmezí několika desetiletí, dokončoval jej ale v době, kdy realismus dávno ustoupil moderním malířským směrům, a mě fascinuje, jak jsou ty vlivy na obraze patrné. Zvlášť detail zmiňované ikony, ten je přímo expresionistický.
Co současná generace umělců a jejich díla?
Lépe než mluvit o generacích, je příhodnější mluvit o vrstvách. Tedy další vrstvou jsou práce v Česku žijících ukrajinských malířů a malířek, kteří už jsou na výtvarné scéně poměrně etablovaní a reprezentují současnou podobu realistické figurativní malby. Například Alice Nikitinová nebo Bohdan Sokur – oba formovali své umělecké postoje v gravitačním poli rusko-ukrajinsko-české malířské skupiny Radikálních realistů a neméně radikálního pedagoga, známého ruského umělce Avděje Ter-Oganiana. Další „vrstvou” výstavy je skupina umělkyň a umělců, jejichž tvorbu můžeme pracovně označit jako emo-romantici. Olga Krykun, Masha Kovtun, Alexandr Martsynyuk se představují vytříbenou silně generačně determinovanou vizualitou, která se formovalo v několika předešlých letech kolem ruského art-blogu Tzvetnik. Obě předešlé skupiny ukrajinských umělců i umělkyň žijí v Čechách především díky tomu, že sem přišli/y studovat. Možná bychom je mohli označit pražsko-americkým termínem „expati”. Ale v zásadě jsou také migranty, i když ne v nouzi, a domov v různých podobách se stává často námětem jejich děl. Nejmladší vrstvou výstavy jsou (tentokrát výhradně) ukrajinské umělkyně, respektive studentky umění, které přišly do České republiky kvůli válce, jež vypukla v jejich zemi letos v únoru.
Více než 100 let starý obraz Ilji Repina Křížové procesí v dubovém háji v aktuálním dialogu s instalací Olgy Krykun.
Rezonuje téma války přímo ve vystavených dílech umělců a umělkyň?
Jistě, je na výstavě přítomno, ale zdráhal bych se ji označit za výstavu aktivistickou. Výsledkem je spíš ponurá atmosféra, melancholie, jistá intimita. Řada vystavených děl vznikla již před vypuknutím války, s novu situací ovšem často dostala nové obsahy. Avšak nejmladší umělkyně, zejména ty, které uprchly před ruskými raketami, se ve svých dílech otevřeně vyjadřují k válce. Pěkným příkladem je série obrazů studentky Akademie výtvarných umění Lilii Dorovské. Lilia namalovala zátiší, které ve svých bytech našli mnozí ukrajinští občané, když se po ústupu ruských jednotek mohli vrátit domů. Vzhledem k tomu, že prchali mnohdy překotně, zanechali doma vše, jak bylo. Fotografie neumytého nádobí pokrytého plísní proběhly ukrajinským internetem coby memy a umělkyně se rozhodla je zachytit na svých obrazech. Spíše konzervativní a tradiční téma zátiší se náhle stalo žhavě současným, politickým.
Zátiší Lilie Dorovské inspirované memem a obraz Ivana Anisimova, který vse narodil v roce 1900 v Kyjevě a studoval v Praze, Římě i Berlíně.
Jak si současná díla rozumí s těmi historickými?
Ta, která vznikla před začátkem rusko-ukrajinského konfliktu náhle dostávala v novém kontextu mnohdy děsivě nové významy a konotace. V instalace se zcela samozřejmě potkává současné umění s tím historickým. Vedle geniálního Repinova plátna je až provokativně kontrastní instalace Olgy Krykun, jejíž hlavní materiálovou podstatou je několik tun písku.
Nejisté životy
Jak výstavu přijímají její návštěvníci?
Knihu návštěv jsem neviděl, protože jsem hned druhý den po vernisáži odjel. Přípravou výstavy jsem přímo na místě strávil několik dní, tak už jsem spěchal zase jinam, ale doufám, že ji vnímají pozitivně. Výstavou to nekončí, před 14 dny byla v galerii projekce ukrajinských studentských filmů a videí. Tento týden proběhla performance s přednáškou Darji Lukjanenko. A v plánu je také nákup vybraných děl mladých ukrajinských umělkyň a umělců do sbírky náchodské galerie. Tím náchodská sbírka s konečnou platností přestane být „ruskou sbírkou” a změní se na sbírku s širším záběrem.
To je nejspíš pro vystavující umělkyně, které do Česka přišly se začátkem války, dobrá příležitost, jak se uvést sběratelům?
Vzhledem k tomu, že se jedná o mladé studentky nižších ročníků, byla to v některých případech jejich první „seriózní” výstava v galerijní instituci. Přestože celou přípravu výstavy i její zahájení provázela jistá stísněnost, ponurost, měl jsem pocit, že měla pro mladé umělkyně smysl. Opravdu nechci mluvit za ně, ale věřím, že minimálně jako příležitosti potkat se s dalšími ukrajinskými umělci, které dříve neznaly, pro ně byla přínosná.
Spolukurátor výstavy Topografické lekce a asistent na Akademii výtvarných umění Milan Mikuláštík.
Bojuje někdo z umělců nebo umělkyň na frontě?
Bohdan Sokur se vrátil na Ukrajinu, aby mohl bojovat v armádě. Přesto se nám podařilo jeho díla pro výstavu sehnat. Před válkou Bohdan studoval na Fakultě výtvarných umění v Brně. Kontaktovali jsme jeho pedagoga Vasila Artamonova a navštívili také jeho spolubydlícího a spolužáka. Postupně jsme sesbírali pěknou reprezentativní kolekci Sokurovy silně ironické expresivní figurativní malby. Často zobrazuje ukrajinské reálie, proto je páteří výstavy. Jeden Sokurův obraz obraz ale figurativní není, je na něm pouze barevný nápis v anglickém jazyce: WHAT IF THIS CHRISTMAS IS MY LAST? Obraz je z loňského roku. Pověsili jsme ho až na konec výstavy...
Učíte na AVU, pomohla škola nějak ukrajinských studentů umění?
Naším ateliérem prošly za loňský rok 4 talentované ukrajinské studentky, 3 z nich uprchly před válkou. Škola se opravdu snaží pomáhat všemi silami. V době vypuknutí války šlo především o pomoc rodinám studentů. Stipendia jsou ale samozřejmostí. Aktuálně se chystá velká aukce uměleckých děl pedagogů a absolventů AVU na podporu speciálních potřeb ukrajinských studentek a studentů v dlouhodobějším horizontu. Ať už válka dopadne a skončí jakkoliv, i kdyby skončila zítra, bude potřeba je podporovat ještě dlouho.
Foto: Archiv M. Mikuláštíka