Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace o svědcích Jehovových najdete na konci tohoto textu.
Jak vypadalo tvé dětství?
Narodil jsem se v roce 1991, tou dobou naši začali poznávat, jak oni říkají, pravdu. Začali se scházet se svědkem Jehovovým a studovat. Osobně jsem tak do 4. třídy moc nevnímal, že jsem jinak vychováván. Neslavili jsme ale Vánoce, narozeniny nebo svátky. Byl jsem obklopený hlavně svědky Jehovovými. Asi třikrát týdně naši jezdili na shromáždění: v neděli přednáška, společné studium, v týdnu teokratická škola, další den studium knihy. Kromě toho byly schůzky před kazatelskou službou, osobní studium doma, rodinné studium a přípravy na všechna shromáždění. Sice jsem několikrát zkoušel dodržet všechno, ale nikdy jsem nevydržel dlouho.
Kdy se to změnilo?
Právě ve 4. třídě. Nejdřív začala mít řeči učitelka, která mě vyloženě neměla ráda, a pak se přidali spolužáci. Zhoršilo se to až v šikanu. Víra v Jehovu učí, že po vzoru Krista má člověk nastavit i druhou tvář. To bylo nejhorší, co mě mohli naučit, nakonec jsem se vůbec neuměl bránit. Navíc jsem byl nejmenší ze třídy a když mě zbili, nechal jsem to být. Jednou mě učitelka v tělocviku zvedla za ucho do výšky a natrhla mi ho. Doma jsem se svěřil rodičům, naši se snažili situaci řešit, ale bezúspěšně. Spolužáci mě vůbec nebrali mezi sebe.
Jak jsi vnímal střet mezi světem doma a realitou „venku“?
Realita mi začala docházet až v pubertě, kolem 15. roku. Na střední jsem se víc bavil s lidmi „zvenčí”. Nebyli tak špatní, jak se říkalo u svědků. Podle Jehovy je špatný každý, kdo není svědek, protože kazí správné návyky. Opakují to snad na každém shromáždění. V pubertě jsem začal víc sportovat, věnovat se parkouru. To mi ve složitém období odchodu pomohlo. Starší brácha byl trochu hipísák, vlasy měl jen malinko delší - to byl problém. Měl se začít stříhat a nosit vhodnější oblečení, aby se nestal „kamenem úrazu“ pro ostatní členy. Podobné to bylo později se mnou. Měl jsem rád odlišnou módu, zajímaly mě jiné věci. U svědků je ale na prvním místě vždy služba Bohu, na druhém rodina a osobní zájmy, koníčky jsou na konci priorit. To byly první věci, co mě zarazily.
Nechal ses v hnutí pokřtít?
V 17 letech, očekávalo se to ode mě. Myslel jsem si, že to je z lásky k Bohu a organizaci. Že to bylo kvůli očekávání ostatních, mi došlo později. Podobně to má většina mladých u svědků. Stejně jako v každém náboženství tam platí určitá hierarchie. Začíná se studiem, pak se člověk stane zvěstovatelem, chodí zvonit na zvonky, píše dopisy a mluví s lidmi o Bibli. Nato se nechá pokřtít, to je největší průšvih. Upíšeš se totiž, že jakmile vystoupíš nebo budeš vyloučený, ztratíš veškeré osobní kontakty. Svědkové se s odpadlíkem opravdu nesmějí a nechtějí bavit ani ho pozdravit, což platí i pro rodinu. Kdybych zůstal zvěstovatelem a rozhodl se odejít, je to ještě relativně v pohodě. To bylo na odchodu asi nejtěžší. Z hodiny na hodinu se se mnou přestali bavit do jednoho úplně všichni lidi, se kterými člověk vyrůstá 21 let. Já měl výhodu party kluků, se kterými jsem sportoval, a doteď jsme velmi dobří kamarádi. To mi značně pomohlo. Nejvíce mi pomohla manželka, podržela mě a i díky ní jsem odešel. To jsou ale pro svědky ti nejhorší lidé, protože mě stáhli do náručí Satana.
Jak vypadá hierarchie u svědků?
Pokud je člověk vzorný a dělá pokroky ve studiu, získává různé výsady. Naprostou většinu nicméně mívají muži. Nepokřtěné ženy nemůžou ve výsadách růst. Jako muž mohu na shromážděních držet mikrofon a chodit s ním nebo předčítat z Bible před celým sborem. Dřív existoval i Regionální stavební výbor, nevím, zda ještě funguje. Pokud je člověk řemeslník, může na své náklady jezdit jako dobrovolník stavět zdarma Sály království. Jestliže se práci opravdu oddá, stane se průkopníkem. Chodí za lidmi, nabízí publikace a ukazuje Bibli. Pomocný průkopník se tomu věnuje až 50, pravidelný průkopník minimálně 70 a zvláštní průkopník 130 hodin měsíčně. Pak existuje služební pomocník, vypomáhá při organizaci událostí v Sále království nebo vede schůzky před službou. Může se stát starším sboru a patřit ke skupině mužů bratrů, kteří jej vedou. Nad nimi je krajský dozorce, oblastní dozorce a výbor pro jednotlivé země. Nejvýše je vedoucí sboru v New Yorku, parta 7 lidí spravujících organizaci celosvětově.
Vnímáš něco ze svého tehdejšího života pozitivně?
Rodiče i další lidi, mezi kterými jsem vyrůstal, mě přesvědčovali, že je život ve společenství nejlepší, jaký můžu mít. Zákonitě se mi mnoho věcí muselo líbit už proto, že jsem nic jiného neznal. Ale něco opravdu dobré bylo. Na shromáždění jsme se učili mluvit, vyslovovat a gestikulovat. To bylo přínosem pro můj osobní rozvoj. Lidé uvnitř sboru si navzájem ve spoustě ohledů pomáhají: v domácnosti, při stavbě domu, když jsou nemocní. Při cestě do jiné země bych neměl problém s ubytováním u někoho doma, i kdybychom se viděli poprvé v životě. Atmosféra při setkávání je pozitivně komunitní. Lidé se třeba setkávají u někoho doma, na chatě, hrají na kytaru, vyprávějí vtipy, lehce popíjejí. Bývala to i legrace a člověk se mohl kamarádům se vším svěřit. To po odchodu ztratí, minimálně na nějaký čas.
Myšlením svádíš Satana
Kdy jsi začal uvažovat o odchodu?
Musíš mít klapky na očích a nedívat se do stran. Jakýkoliv zdroj informací neschválený svědky Jehovovými pochází od Satana a je špatný. Mají naprostou důvěru v jedince, kteří mají výsadu čerpat z „oficiálních” zdrojů. Řadový člen nemá mít potřebu si něco hledat sám, vše je mu předloženo. Jakmile začne přemýšlet nad jiným výkladem biblického textu, je za iniciativu pokárán. Když polemizuješ veřejně, svádíš ostatní na scestí a rada starších si tě pozve na kobereček. Kritické myšlení je prostě zapovězeno. Když je někdo navíc vycepovaný od mala jako já, začne mít i špatné svědomí, že hledá informace jinde. Měl jsem výčitky, že mě svádí Satan. To je vlastně psychologie, na níž funguje systém celé organizace. Mám problém s autoritami, což mi paradoxně pomohlo přechod zvládnout. Ale ne každý, kdo začne pochybovat, vydrží tlak Rady starších, rodiny, přátel a dalších členů sboru. Když jsem odcházel, pořád jsem se bál, že informace zvenku jsou lež, že si je někdo vymýšlí. Na stránky, kde se předkládají fakta o svědcích Jehovových, jsem se bál podívat. Nějakou dobu po odchodu jsem je stále chválil a tvrdil, že odchod byla moje chyba.
Máš zkušenost se získáváním nových věřích?
Do služby, jak se říká chození od domu k domu nebo mluvení s lidmi na potkání, jsem chodil od malička s našima. Dělá to každý svědek. Občas jsem se cítil dost trapně, když třeba otevřeli spolužáci. Kromě toho by každý měl vydávat svědectví a mluvit s lidmi o víře a Bibli i neformálně. Nabízeli jsme časopisy Strážná věž a Probuďte se nebo se snažili dát do hovoru o Bibli na místech s větší koncentrací lidí, třeba u obchoďáků. Všechno se evidovalo, kromě hodin ve službě i počet rozdaných publikací. Když někdo projevil zájem, domluvila se návštěva, když nebyl doma, zapsaly se údaje a zašlo se tam příště. Stejně tak se zapsalo, když byl někdo nepříjemný, aby si ostatní dávali pozor. Vedl jsem i několik studií se zájemci. Nikdy se mi ale nepovedlo dostat někoho do organizace. Na druhou stranu jsem si jistý, že několik lidí, kteří pochybovali, jsem přesvědčil, aby zůstali.
Jak konkrétně vypadalo tvoje odcházení?
Byl jsem hodně věřící, proti víře nic nemám, organizace mi ji ale postupně zprotivila. Nelíbilo se mi, že mi autority přikazovaly mít kratší vlasy a hlavně přestat se sportem. Chtěli po mně věci, jejichž logiku nedokázali vysvětlit. Odchod doopravdy začal odchodem nejlepšího kamaráda ze sboru. Ze dne na den jsem se s ním nesměl bavit. Rodiče ani Starší mi nedokázali vysvětlit proč. Skončil na ulici, jeho rodiče s ním přestali komunikovat. Byl na tom hodně špatně, občas jsem mu koupil nějaké jídlo. Několik let trvalo, než se z toho dokázal postupně vyhrabat. Byl mladý a po odchodu začal dělat všechno dřív zakázané. Chlastat, brát drogy, nechal se potetovat, poslouchal hard rock a metal, vzýval Satana, nechal se zarůst. Přitom doma byl držený ještě přísněji než já - mě naši alespoň pouštěli ven. Měl jsem trochu větší volnost, proto jsem nakonec neotočil o 180 stupňů. Po něm odešla dívka, se kterou jsme asi půl roku v uvozovkách chodili - což znamenalo vídat se 2x týdně pod dohledem. Mladí nesmí být spolu sami delší dobu a předmanželský sex je naprosto zakázaný. Za to byla ona později vyloučena.
Odchod vždy znamená izolaci?
Kdo odejde od svědků, je mnohem horší a zkaženější než kdokoli jiný ve světě. I ten, kdo nikdy svědek Jehovův nebyl. Bude to znít hnusně, ale vím, že i pro mou rodinu by bylo snadnější, abych zemřel, než odešel. Věřili by, že budu vzkříšený do nového světa. Teď ale zemřu v Armageddonu, vzkříšený nebudu a už mě nikdy neuvidí. Pokud vyloučený člověk uzná chybu a učiní pokání, má možnost se vrátit. Nejhorší pro ně je odpadlík, čímž se stanu já po tomto rozhovoru. To je člověk vykládající o nich z jejich pohledu lži, který navíc ostatní podněcuje k odchodu. O svém odchodu jsem nikomu neřekl, jen našim. Nechválili mě, ale ani mi nebránili. Pak jeden z Kádrů měl u nás přednášku. Řekl seriózně, že rocková hudba zní jako tlukot srdce, který slyší dítě v děloze, proto ji nemáme poslouchat, jinak na ni budeme závislí. Nejsem určitě jediný, komu došlo, že to je úplná blbost. Fakt jsem se v duchu smál a řekl jsem si, že tady asi je něco hodně špatně.
Jak odcházení z církve pokračovalo?
Oni nemají rádi, když se jim říká církev. Je to náboženská organizace, náboženská společnost. Na škole jsem kvůli šikaně neměl rád kolektivní sporty a hry. Měl jsem raději individuální aktivity a začal jsem zkoušet venku na zahradě parkour podle internetových videí. Ucítil jsem v tom obrovskou svobodu. Nikdo mě nelimitoval a to mě naplňovalo. Parkouru jsem věnoval třeba i osm hodin denně. Byl to můj útěk od šikany a reality. Byl jsem dobrý a seznámil se s klukama, kteří se ke mně připojili. Samozřejmě to nebyli svědkové. Natáčeli jsme videa a nějak se to dostalo ke Starším ve sboru. Hned za mnou přišli, že člověk nemá riskovat zdraví a hazardovat se životem. Bránil jsem se, že jsem si naprosto jistý, že to bychom pak nemohli ani krájet chleba nebo chodit přes přechod. Nepochopili mě a já ztratil různé výsady, pak je zase získal a ztratil a tak dokola. V Česku tehdy neexistovala žádná parkourová soutěž, rozhodl jsem se nějakou menší v roce 2012 zorganizovat. Během příprav jsem byl na pivku s kamarádem, kouřil doutník a já si jednou potáhl. Ráno jsem z toho měl tak špatné svědomí, že jsem se jako správný bratr šel svěřit Starším ve sboru.
Co na to řekli?
Ztratil jsem výsady jako modlit se za ostatní nebo chodit s mikrofonem, což bylo to nejmenší. Nejvíc mě ale dostala potupa veřejného označení z pódia: „Tenhle člověk udělal to a to špatně, na základě toho a toho biblického textu, a může pro vás být špatná společnost.“ Došlo mi, že tam nemůžu chodit se sklopenýma očima jen proto, že jsem si jednou potáhl z doutníku. Stále víc jsem si uvědomoval, že mě nebaví se pořád omlouvat a nechat se ve všem dirigovat. Pak proběhla parkourová soutěž, s přítelkyní jsme se tehdy víc sblížili. Asi měsíc jsem nechodil do služby a na Shromáždění. Pak jsem zašel za Staršími a řekl jim, co se na akci stalo. Udělali právní výbor, vedli ho 4 starší. Řekl jsem, že toho nelituji a neudělal jsem nic špatného. Poradili se a verdikt zněl: oficiálně vyloučený. Na dalším shromáždění oznámili, aby se se mnou už ostatní nebavili.
Za 10 let jste v pořádku
Jaký to byl pocit?
Spadl ze mě obrovský šutr, přišla velká úleva a pocit svobody. Oznámil jsem našim, že odcházím od svědků, že jsem se rozhodl sám. Táta mi řekl, že jsem vůl, máma neřekla nic. Zalezl jsem do pokoje, přišel brácha, ségra, snažili se mě utěšit. Za pár dnů jsem se z nejhoršího dostal, ale několik měsíců bylo ještě napjatých. Trvalo asi rok, než se to tak nějak srovnalo. Dnes to je 10 let, co jsem odešel, a teprve vloni jsem byl poprvé u ségry doma a u bráchy na grilovačce. Byl jsem za to moc rád, setkal jsem se tam s rodinou. Byli i na naší svatbě v roce 2019, což je skvělé. Kdyby nepřišli, asi by u mě skončili.
Jaký byl život po odchodu?
Jednoduché to nebylo, byly to obrovské změny ze dne na den. Musel jsem se srovnat především sám se sebou, pochopit co znamená svoboda – že neznamená začít dělat všechno zakázané. Udělal jsem i hodně chyb. Kdybych je ale tenkrát neudělal, mnoho věcí bych si neuvědomil. Rodina přítelkyně mě vzala hned mezi sebe a dodnes jsem jim vděčný, jak mě podrželi. Byl jsem 21 let vychovávaný mezi svědky jejich způsobem, jsou asi i věci, které člověk prostě nedokáže změnit. Ovlivnilo to stoprocentně moje chování. Naučit se respektovat názory a pocity ostatních mi dělalo dost problém. I teď musím někdy přemýšlet, co je, či není normální, stále se objevuje strach, jestli něco nedělám špatně. Pořád ve mně hlodá, co kdyby náhodou měli pravdu a svět bude opravdu zničen? Toho se nemůžu zbavit, ale snažím se s tím pracovat.
Zkoušel sis najít profesionální podporu nebo pomoc?
Hodně lidí ve stejné situaci psychologa nebo psychiatra opravdu potřebuje a chodí k němu. Já jsem to nakonec neudělal, ale napadlo mě to. Svědci Jehovovi mají naprogramováno cítit se šťastně, i když žijí smutný život, mají deprese a tápou. I když vnitřně šťastní nejsou, musí se tak navenek cítit. S tím mám asi největší problém, cítit se šťastně. Opravdový pocit naplnění a štěstí se mi splnil dvěma věcmi. Svatbou a teď radostí ze zdravého syna. To je smysl mého života, aby rodina fungovala a vše bylo v pořádku. V tom nakonec spočívá i věčnost života.
Lidé si často představují, že opustit manipulativní organizaci je jednoduché, prostě se rozhodneš a odejdeš.
Tak to právě vůbec není, jednoduše neodejdeš. Je i možnost se vrátit a jsem si jistý, že většina odpadlíků to udělá, protože chtějí být se svou rodinou. Nevydrží tu izolaci. Někdo přijde i o práci, když ho zaměstnával jiný svědek. Někdo zdánlivě nemá jinou možnost než se vrátit. Fakt nevěřím, že se vrací kvůli zkaženosti světa a protože svědci Jehovovi mají jediní pravdu. Hodně lidí jsou tam pokrytci, žijí dvojí život a doma se chovají úplně jinak než na shromážděních.
Co bys poradil těm, kteří o odchodu uvažují?
Záleží na situaci, jestli je v tom člověk od malička, nebo jen nějakou dobu. Každopádně je potřeba si uvědomit, že tam má přátelské vztahy a kamarády a najednou úplně o vše přijde. S tím se musí smířit. Pokud by se člověk vrátil, bude stejný pokrytec jako mnozí další ve Sboru. Doporučuji přečíst si knížku Krize svědomí. Vydal ji bývalý člen celosvětového vedení, který odešel po 60 letech. Doporučuji si dost dlouho před odchodem začít budovat jiné vztahy v okolním světě. Co bych udělal dnes jinak? Před odchodem bych víc a upřímně komunikoval se svoji rodinou. Nechat si čas, aby to víc pochopili. Někdy se povede, že odejde celá rodina, to je vůbec nejlepší řešení. Po odchodu je dobré, že člověk získává nejen svobodu se vším zakázaným, ale také mnohem větší odpovědnost. U svědků se odpovědnost přenáší na Boha a na organizaci. I když člověk odejde, Bůh nepřestane existovat. Je možné zůstat věřící, spoléhat dál na vedení Boha, už ale nepodléhat jedné organizaci.
Jsi na svědky Jehovovy naštvaný?
Jsem naštvaný na organizaci, ne na jednotlivce. Ti lidé v tom jsou nevinně. I kdyby svědky zakázali, mnozí lidé budou hrozně trpět. Většině z nich nikdo nevysvětlí, že ta organizace je špatná, že jim lžou pokrytci ve vedení, že jde v podstatě o zisk a pracovní sílu zdarma. Je to dokonale vymyšlený samostatně fungující systém. Kdyby tak někdo fungoval s firmou, bude dost dobře zajištěný. Mají třeba zadarmo postavené obrovské sjezdové haly pro tisíce lidí, tiskoviny jsou placené z dobrovolných darů členů atd. Zakládali to cca před 100 lety dva chytří pánové Charles Taze Russell a Joseph Franklin Rutherford a asi dobře věděli, že člověk je velmi lehce ovlivnitelný a manipulovatelný.
Jak se žije bez kontaktu s rodinou?
Potlačuju v sobě pocit viny, že za to můžu. Může za to ale systém v organizaci svědků. Je zvláštní i to, že zbytek rodiny mě má rád. Přesvědčují mě, že se chtějí vídat a být v mojí společnosti, ale brání jim v tom svědomí. Občas hledali kompromisy a omluvu pro to, že se se mnou někde viděli nebo bavili. Poslední dobou se vztahy začaly lepšit a už mezi námi necítím takové napětí, když se vidíme. Cítím taky ještě jakousi zodpovědnost za neteře a synovce. Je mi líto, že musí v mnoha ohledech prožívat takové dětství jako já a uvědomí si to, jestli vůbec, až bude pozdě. Odpovědnost ale padá na hlavu jejich rodičů a jejich přesvědčení, že pro svoje děti dělají to nejlepší.
Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu.
Seriál Odpadlíci si klade za cíl demytizaci různých fenoménů týkajících se náboženských organizací, které jsou označovány za sektu (kult) či organizaci na jejím pomezí. Chápání pojmu „sekta" a příbuzných pojmů se může lišit a jejich jednoznačná definice není možná. Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností zadává státu dvojí úlohu: jednak garantovat práva plynoucí ze zaručené náboženské svobody, jednak chránit občany před působením takových náboženských subjektů, které by ohrožovaly veřejnou bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost nebo práva a svobody druhých. Hranice náboženské svobody, jakož i kritéria ohrožení, jsou předmětem stálého hledání, jehož se kromě právníků účastní i odborníci z oblastí religionistiky, teologie, sociologie, filosofie či psychologie. Redakce HateFree Culture si proto neklade za cíl definovat pojmy, vymezovat hranice ani zařazovat organizace do kategorií. Ve své práci se orientuje podle zákona a akademické debaty. Názory prezentované v sérii jsou názory respondentů a nemusí být totožné s názory redakce HateFree Culture. Redakce ctí pluralismus náboženské scény a svobodnou volbu každého člověka na vlastní formu spirituality v rámci mantinelů garantovaných státem a společností.
Foto: Archiv Jakuba Dohnala
Kdo jsou svědkové Jehovovi
Svědkové Jehovovi (SJ) považují sami sebe za jediné pravé křesťany a jméno Boží je podle nich pouze a striktně Jahve. Jsou v Česku registrovanou církví, jež má okolo 15 tisíc členů; počet zůstává podobný od 90. let. Celosvětově se k organizaci hlásí asi 8,5 milionu lidí, v současnosti se spíše zdá, že jejich počet klesá. Hnutí bylo založeno v roce 1873 v USA kazatelem Bernardem Russelem. Organizace mnohokrát předpovídala konec světa, například v letech 1914, 1941 či naposledy na rok 1975. Po neúspěšných odhadech postupně přešli na neurčité tvrzení, že žijeme „v době před koncem světa“. SJ nevěří ve zničení zeměkoule, ale pouze lidstva. Po Armageddonu na Zemi má zástup spravedlivých žít život ve věčném ráji společně se vším tvorstvem. Za nacismu i komunismu byli často tvrdě perzekuováni, v současnosti je organizace zakázána například v Rusku, Číně, Vietnamu a mnoha muslimských zemích. SJ jsou veřejnosti známí především podomním kázáním a nabídkou vlastních tiskovin na veřejných místech. V minulosti vzbudily pozornost i kauzy odmítání krevních transfuzí, do 50. let měli zakázáno také očkování, do 80. let transplantace. Odmítají také učení o svaté Trojici, Krista nepovažují za boha, ale boží stvoření. Nevěří na nesmrtelnost duše, ta umírá s tělem a vzkříšení vybraných nastane až po Armageddonu. Neuznávají a nepoužívají většinu tradičních křesťanských symbolů a nepodílejí se na ekumenickém hnutí. Nesmějí se účastnit politického života a především nesmějí sloužit v armádě.