Pamatujete si, jak to temné období začalo pro vaši rodinu?
V dubnu 1975 byla naše rodina „evakuována“ Rudými Khmery z domova v provincii Kampot. Prohlásili, že celá země, všichni lidé jsou si teď rovni a veškeré bohatství bude všech. Náš rodinný majetek byl zabaven. My – i všichni ostatní lidé – jsme museli opustit města a odejít pracovat na venkov. Tatínek dostal práci jako mechanik na pile. Maminka byla donucena pracovat v družstvu daleko od nás. Já jsem byl oddělen od sourozenců a umístěn do dětského družstva. Nesměl jsem se s nikým z nich vídat. Pořád jsem se na ně ptal a nerozuměl jsem tomu, proč mi vzali rodinu.
Museli jste jako děti pracovat?
Pracovali jsme na polích. Večer jsme museli poslouchat o revolučních principech a myšlenkách, než jsme dostali jídlo – misku rýžové kaše. Byli jsme považovaní za kopí revoluce. Jednou jsem byl hrozně unavený, ale nešel jsem spát jako ostatní. Počkal jsem do noci a utekl za maminkou, směrem, kde jsem si myslel, že je. Brzy mě ale chytili. Velitel družstva mi řekl, že musím být odhodlaný úplně se zbavit všech vazeb na rodiče a sourozence, že patřím revoluci. Zkoušel jsem utíkat znovu a jednou za bouře se mi povedlo skrz džungli dostat až k ní. Bál jsem se divokých zvířat, byli tam tygři. Našel jsem její chatrč, ale nevzbudil ji. Stulil jsem se jí k nohám a spal úplně promočený. Byl jsem pak ze zimy vážně nemocný. Maminka mě ale ze strachu vrátila veliteli. Rudí Khmerové rozhodovali úplně o všem. Pamatuji si, jak třeba jednoho dne bylo v družstvu pozdvižení. Dva mladé lidi nařkli z romantického vztahu, to bylo zakázané. Všechny vztahy vybírali oni, lidé měli hlavně pracovat a sem tam plodit děti pro režim. Byli odsouzeni k „reedukaci a proměně“. Oba je ale prostě popravili.
Vašeho otce pak také zatkli?
V září 1978 ho odvedli do hlavního města Phnom Penhu a už jsme ho nikdy neviděli. Bylo mi osm let. Po několika měsících si přišli i pro nás. Řekli nám, že pojedeme za tatínkem. Byl jsem nadšený, protože jsem si myslel, že dostal lepší práci. Těšil jsem se, že pojedu náklaďákem, na vlastní oči uvidím velké město, královský palác a třeba i dostanu zmrzlinu. Maminka už byla v té době velmi nemocná, byla celá opuchlá z těžké podvýživy. Doufali jsme, že v hlavním městě dostane lepší práci a vyléčí se. Vojáci s kalašnikovy jí ale řekli, ať si nebere věci, že jedeme jen na dva dny. Jeli jsme s ní a s mladším bratrem několik dní džípem, celkem tři ženy a šest dětí. Nikdo cestou nemluvil. Silnice byla místy hodně rozbitá od bomb a min. Hlavní město mě zaskočilo, protože bylo prázdné, bez lidí. Pamatuju si jen vraky aut podél cest a odpadky v ulicích. Pak nás dovezli do S21. Když jsme dorazili na místo, chování našeho řidiče se najednou kompletně změnilo. Předtím byl přátelský člověk, pak najednou nemilosrdný. Kolem vězení byly třímetrové zdi s ostnatým drátem. Bylo prvního ledna 1979.
Co se dělo po příjezdu?
Čekal jsem, že se setkám s tatínkem, ale stráže nás vyhnaly z auta a křičely na nás. Mamince nebylo dobře, shodily ji na zem a vyhodily její poslední věci pryč. Snažila se zachránit své léky, ale začali ji bít.
Víte, z čeho vaši matku oficiálně obvinili?
Nevím. V té době ale bylo běžné, že pokud z něčeho obvinili hlavu rodiny, třeba ze zrady režimu, celá rodina šla do vězení nebo na popravu. Ani později se mi nepodařilo zjistit, čím se tatínek a maminka provinili.
Jak to tehdy v S21 vypadalo?
Byl tu strašný smrad. Celé to bylo šokující, nedá se to vůbec popsat. S tím, jak vězení coby muzeum vypadá dnes, se to nedá srovnat. Stráže byly strašně agresivní a kruté. Měl jsem hrozný strach a nikdy se jim nedíval do očí. Do očí se jim nedíval nikdo. Maminka byla vystrašená a zmatená. Byla zesláblá a pomalejší než ostatní, tak ji zbili. Pak nás vzali na focení. Maminku změřili a posadili do speciální židle. Nikdy předtím se nefotografovala a jim se nelíbilo, že nesedí správně. Tahali ji za vlasy, řvali na ni a bili ji do tváře. Potom ji vyšetřovali a ptali se jí na spoustu divných otázek. Taky se jim nelíbil její přízvuk. Nerozuměla tomu, a tak ji povalili na zem a mlátili ji, krvácela z nosu a pusy. Přikázali jí, aby vyčistila dlaždice od krve, vzala tedy svůj šátek a utírala je s ním. S bratrem jsme se snažili maminku obejmout a ochránit, ale jeden ze strážných mi šlápl na ruku. Začala mi z ní téct krev.
Po fotografování vás uvěznili?
Po fotografování a vyšetřování nás vzali do budovy číslo tři, kde byly cely. Maminku připoutali za nohu železnou tyčí k zemi. Celou noc jsem se ptal, co se děje, ale neodpovídala. Zakrývala mi pusu rukou a opakovala, že se nemám na nic ptát, nebo nás budou bít pořád dokola. V noci jsme nemohli spát, budilo nás sténání ostatních vězňů a hmyz.
Jednou jsme viděli stráže vyvádět vězně pryč z brány S21. Byli spoutaní, někteří byli nazí. Ti nejhubenější, živí kostlivci potažení kůží, mohli jít bez pout. Věděli, že neutečou. Vlasy na hlavě jim stály, protože se dlouho nemohli umýt. Bili je elektrickými kabely. Zapamatoval jsem si ty obličeje – bez naděje, bez energie, bez odporu. Byli odevzdaní osudu.
Co se ráno stalo s vámi?
Všechny děti separovali od rodičů. Maminka mi ještě řekla: „Postarej se o bratra.“ Odehnali nás do jedné společné místnosti, říkali tomu kuchyň. Bylo nás několik, tři děti a dva kojenci, tiskli jsme se k sobě a brečeli. Jejich matky se snažily přesvědčit stráže, že je musí kojit, ale zbili je. Zamkli nás. Asi v poledne měl bratr už strašný hlad a žízeň a opatrně vyhlédl z okna. Maminka se skrz mříže dívala směrem k nám. Viděla, že oba pláčeme a plakala taky. Ukazovala na nás rukou, ať jsme ticho, jinak že nás přijdou zbít. Snažil jsem se uklidnit bratra a pak znovu vyhlédl z okna. Maminka ale zmizela a nebyla vidět. Už nikdy jsem ji neviděl. Někdy jsme slyšeli lidi křičet z jiných budov, když je mučili. Snažil jsem se poslouchat, jestli to není ona. Později jsem zjistil, že tatínka zabili osm dní před tím, než jsme dorazili do S21. O tom existuje lejstro, o maminčině smrti nic. Neexistuje ani žádný psaný dokument o jejich obvinění nebo výslechu. Na papírech z vězení je jen jméno a základní údaje o konkrétních lidech.
Takže dnes vůbec netušíte, co se s ní stalo? Neexistuje třeba očité svědectví?
V roce 2006 probíhal proces s některými z vůdců Rudých Khmerů. Chtěl jsem být jedním z těch, kteří se přidají k žalobě. Byl jsem nakonec alespoň jedním ze svědků. Bratr Duch (pozn. velitel S21) popřel moji existenci. U soudu řekl, že než odešel z S21, vydal rozkaz strážím, ať všechny zabijí. Proto tedy nemohou z S21 existovat žádní svědci. Já jsem ukázal dokumenty o našem přijetí do S21, soud pak potvrdil, že jsem tam skutečně byl. Sám si nepamatuju, jak to bylo dlouho, ale vězení osvobodili 7. ledna, takže nejspíše týden. Pak mě našli vietnamští vojáci, kteří osvobodili Kambodžu od Rudých Khmerů. Celkem nás v rodině bylo s rodiči osm, tři bratři a dvě sestry. Nejstarší sestra zemřela se svým dítětem, když stoupla na minu během nucené evakuace Rudých Khmerů v roce 1979. Naše rodina tak měla z osmi lidí celkem čtyři oběti režimu. Tělo maminky ani tatínka se nikdy nenašlo.
Přeživších bylo velmi málo. Jak se vám nakonec podařilo zachránit?
Měl jsem štěstí. Schovávali jsme se pod hromadou starého smradlavého oblečení po popravených lidech. V S21 byl velký chaos, tak na některé děti zapomněli. Stráže začaly běhat po celém areálu a křičet, že se blíží vietnamští vojáci. Snažily se „evakuovat“ zbytek všech vězňů. Protože ale většina byla ve strašně zbídačeném stavu, nedařilo se jim to a byl zmatek. Někteří měli zavázané oči. Lidé byli nemocní, zmatení, nemohli ani jít nebo prostě šli omámeně jinam, než jim stráže řekly. Uvědomil jsem si, že to není evakuace, ale že zabijí všechny. I nás děti.
Nesnažili jste se utéct?
Napadlo mě utéct, ale pochopil jsem, že to není dobrý nápad. Navíc jsem tam nedokázal nechat ostatní. A pořád jsem doufal, že nás tam najde maminka nebo tatínek, pokud jsou naživu. Počkali jsme, až se stráže nebudou dívat, a všech pět nás zalezlo do hromady toho oblečení. Dusili jsme se tam. Malým dětem se chtělo brečet, ale byly tak zesláblé, že to nedokázaly. Slyšel jsem, že nás stráže hledají a ptají se, kde jsme. Ani jsem nedýchal, třásly se mi kolena. Po chvíli to naštěstí vzdaly, bály se, že už nemají moc času. Po několika hodinách bylo úplné ticho a odvážili jsme se vylézt. Nakonec jsme ale raději zůstali v kupě, příliš jsme se báli. Děti plakaly, všichni jsme měli strašný hlad a žízeň. Byli jsme poštípaní od hmyzu a měli jsme průjem. Večer začaly na město padat dělostřelecké granáty. Nespal jsem celou noc. Další den přišli Vietnamci a dali nám najíst. Nakonec nás odvezli do nemocnice. Bohužel ten nejmladší, asi čtyřměsíční, to nakonec nepřežil.
Proč sem lidé chodí dávat sladkosti a hračky?
Věří, že duchové dětí dojdou pokoje, když dostanou obětinu na usmíření. Bohužel nikdo neví přesně, kolik jich v S21 zemřelo, ani kolik jich za ty roky zemřelo na vražedných polích.
Jak je možné, že se něco takového stalo? Máte pro to nějaké vysvětlení?
Lidé byli nuceni neustále projevovat loajalitu režimu. Plnili rozkazy od svých nadřízených a ti zase od svých nadřízených. Pokud jste odmítli něco splnit, třeba někoho mučit, čekalo to zcela jistě vás. Okamžitě jste se stali zrádci. Strach je velká motivace. Ve strachu se lidé stávají agresivními a nelítostnými. Rudí Khmerové navíc věřili, že pokud budou nemilosrdní, podaří se jim nakonec vytvořit novou, lepší společnost.
Podařilo se vám zahojit vaše rány? A myslíte, že se postupně uzdravuje i celá Kambodža?
Někteří lidé na to vůbec nechtějí vzpomínat. Tolik to nenávidí. Chtějí úplně na minulost zapomenout. Já hlavně chci spravedlnost pro svou maminku. Nikdy nezapomenu, jak se na mě tehdy naposledy dívala. Chci, aby taky našla klid a mír, alespoň po smrti. Mám dvě dcery, jedna teď dokončila prestižní univerzitu. Když jsem sám rodičem, dokážu si představit, jaké to tehdy pro maminku a tatínka bylo, jaký o nás měli strach. Dostal jsem u soudu aspoň omluvu od soudruha Ducha. Jsem s tím, co se stalo, smířený tak napůl.
Myslíte, že se dá dělat něco pro to, aby se takové tragédie neopakovaly?
Osobně se snažím o svém příběhu mluvit veřejně. Vyprávím o tom jako přeživší, z vlastní zkušenosti. Chci, abychom se poučili z minulosti. Lidé by měli být vzdělaní, aby tak snadno neuvěřili propagandě. Jedním z důvodů, proč se to stalo, byly velké rozdíly mezi chudými a bohatými. V lidech pak je mnoho vzteku, až zuřivost. To se pak projevilo i v zuřivosti režimu Rudých Khmerů. Je strašné, že likvidovali vlastní lidi tak bezohledně. Já doufám, že se už něco takového nevrátí. Doufám, že se lidé poučili. Už to stačilo.
Rozhovor vznikl za podpory Diakonie ČCE a EU díky projektu DEAR