Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám jako na vesnici, na trhu, kde na sebe lidi štěkají. Úplně ztratili schopnost spolu komunikovat, jen na sebe ječí, vůbec neumí poslouchat argumenty.“ Kateřina si myslí, že se situace zhoršila především s nástupem sociálních sítí, lidé by se měli spolu více stýkat a mluvit. Česká společnost jí nicméně nepřijde nijak výjimečně rozdělená ve srovnání se světem, rozdělenost považuje spíše za znamení současné doby.
Přijde ti česká společnost hodně rozdělená?
Já nemám moc ráda generalizování. Neřekla bych třeba, že Češi jsou horší než Rakušané nebo Němci. Pracovala jsem i na německých vesnicích a nebylo to o tolik lepší než na českých. Rozdělenost není jen české specifikum. Je to víc problém současnosti než problém českého prostředí. Nedávno jsem dělala besedu v kostele v Šenově. Farář říkal věřícím, že před sto lety bychom Kateřinu Šedou nepotřebovali, ale že dnes vztahy nefungují. Já s tím úplně nesouhlasím. Vždy byly problémy. Je to naše zidealizovaná představa, jak dřív všechno skvěle fungovalo a najednou to nefunguje. Můj přístup ke vztahům dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali.
Bedřichovice nad Temží (Foto: Martin Hlavica)
Co je potřeba, aby se lidé spojili a začali za něco pozitivního bojovat?
Někdy jim musíš něco jakoby ukrást. Prvek, který mezi ně zasadíš, může být vnímán negativně, ale výsledek je na konci pozitivní. V Českém Krumlově mají pocit, že jim jejich město bylo ukradeno. Já jsem tam přivezla lidi odjinud, místní mají teď pocit, že došlo ke krádeži, že si někdo na ně hraje. Tím pádem začali ještě více bojovat za to, co je jejich. Já jsem se stala hromosvodem. Ve výsledku to je bezesporu pozitivní.
Reakce na tvé akce jsou často poměrně bouřlivé, i v Českém Krumlově.
V rychlém hodnocení bychom měli být hrozně opatrní. Můj pedagog Vladimír Kokolia vždycky říkal, že si ve slově hodnocení máme d vyměnit za v, to mi přijde přesné. Stává se, že moje akce novináři nebo veřejnost zesměšňují, označují je za nesmysl, dělají si srandu z lidí, kteří se jich účastní… Já jsem proti tomuhle přístupu opravdu kritická. Lidi, kteří se mnou jdou do různých experimentů, chtějí na něco přijít. Jsou to inteligentní lidi. Někdy sami neví, co se děje uvnitř nich samotných a jsou věcem otevření. To je jeden z důvodů, proč to děláme, abychom dokázali vystoupit z našich rolí. Já to samozřejmě dělám i sama pro sebe, protože mi připadá život na maloměstě nebo vesnici svým způsobem problematický už od dětství. A připadá mi skutečně strhující se všeho zbavit a vystoupit z té své role. Jít klidně v pyžamu na náměstí, to je jedno. Všichni lidi v mých projektech vystoupí ze své role a o něco se společně pokusí.
Bedřichovice nad Temží (Foto: Martin Hlavica)
Dokážeš odvodit ze svých akcí nějaká obecná pravidla mezilidských vztahů? Co pomáhá lidi sbližovat?
Na každém místě funguje něco jiného, to je hodně důležité. To, co funguje v jedné vesnici, může druhou vesnici zablokovat. Když jsem obcházela a přesvědčovala lidi v Ponětovicích, aby jeden den dělali různé aktivity společně, tak fungovalo: „a ta sousedka to dělá? …no tak já to taky udělám!“. Dobrý mechanismus, říkám si, zkusím to příště. V další obci to nefungovalo vůbec. „Dělá to někdo v této ulici? Dělá. Tak to já s nimi v žádném případě dělat nebudu!“. Když jsem se snažila udělat obecné závěry a pak podle toho mustru pracovat, tak se to většinou zhroutilo. Samozřejmě je dobré, když se lidé stýkají a mluví spolu, to je obecně platná věc. Na tom není nic převratného.
Soutěž v chytání lelků (Foto: Martin Hlavica)
Dokážeš říct, co lidi naopak rozděluje?
S tímhle tématem pracuju na různých místech na světě a je to odlišné. Nedokážu říct jeden prvek. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek. Což někdy může být obyčejný plot, který na první pohled lidi rozděluje. V okamžiku, kdy ho dobře použiješ, tak může celé to místo spojit. A někde to může být věta, která se neustále na tom místě opakuje. Někde to můžou být peníze nebo že si lidi myslí, že jsou ve všem nejlepší - tak to bylo třeba v Silicon Valley. Půl roku jsem tam hledala někoho, kdo mi řekne nějaký problém a nedařilo se mi to – byla jsem z toho opravdu na palici. Na rozdíl od toho člověk v Česku po otázce, jestli má nějaký problém, začne dvouhodinový monolog. A tam nic…. Oni řeknou, že mají nejlepší počasí, nejlepší vzdělání, že jejich děti jsou nejlepší, že mají nejlepší auta, že mají nejlepší práci – všichni na světě přece chtějí pracovat v Googlu.
Soutěž v chytání lelků (Foto: Martin Hlavica)
Jak se potýkáš s těmi opravdu nepříjemnými reakcemi? Jsi splachovací?
To určitě ne. Když se vrátím na začátek své práce, tak moje první větší akce v Ponětovicích v roce 2003 nakonec působila očistně. Chodila jsem do té obce půl roku každý den, obcházela dům od domu a přesvědčovala je, aby všichni v jeden den dělali všechny činnosti společně. Po tak dlouhé době jsem už znala všechny a oni mě a čím déle jsem tam chodila, tím víc lidí se nechtělo účastnit. Nakonec mi čtrnáct dní před akcí zavolal starosta, ať už tam nechodím vůbec, že to nikdo dělat nebude. Moje mamka mi tehdy radila, tak běž a klekni si před ně, ale to se mi fakt nechtělo. Všechny jsem nakonec svolala k lavičkám a zeptala se: Proč to nemůžete udělat? Je to jen hra! A nějaká paní odpověděla: „A proč jste nám to neřekla, že to je hra? Celý rok jste říkala, že je to nějaký projekt, nějaká akce. Když je to hra, tak zahrát já si můžu!“ A nějaký chlap říkal: „Já to klidně udělám… třeba zhasneme večer celou obec.“ Byla jsem z té proměny tehdy úplně zmatená, během celého roku mě nenapadlo, že by to někomu mohlo připomínat komunismus, povinné akce Z. Nakonec se to všem líbilo natolik, že se mě ptali - kdy to budeme opakovat. Jeden pán říkal: „My jsme se na to strašně těšili, to bylo úplně něco jiného, vyšší kultura, hlavně to zametání.“ Já jsem na něj koukala jako blázen, protože mi celý rok říkali, ať s nimi nepočítám. Tohle byl zásadní moment v mé práci, teprve jsem začínala. Ukázalo se, že i takhle negativní skupina se dokáže proměnit v něco pozitivního. Od té doby pokračuju s vizí, že může dojít k takovéto terapii. Moji asistenti a spolupracovníci bohužel tuto dlouhodobou zkušenost nemají, takže řada z nich vydrží kvůli negaci v terénu jen krátkou dobu. Málo lidí vydrží čekat půl roku, než se něco stane, když tě někdo pošle třicetkrát za den do hajzlu.
Největší československé rande (Foto: Roman Franc)
Proč to lidi dělají? Co za těmi hejty a nenávistí opravdu je?
Myslím, že to jsou určitě frustrace z vlastních životů, z nějakých vlastních neúspěchů. Lidi jsou frustrovaní ze svých problémů, ale i ze společenského dění a politiky. Hrozně dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč dostanu dopis, že nějaké paní zemřela dcera na leukémii, protože peníze na její uzdravení jsem já utratila za organizování hromadného rande v Brně. Myslím, že v jejím případě to je neštěstí. Ta zoufalost se promění v útok a hledání viníků. Když takových dopisů dostanu třicet, tak mě z toho začne pomalu hrabat, přiznám se.
V Krumlově jsem půl roku dělala rozhovory s nejrůznějšími lidmi, s podnikateli, s místními, turisty, s rodinami, které se účastnily projektu. Byla jsem překvapena, s kolika věcmi jsou lidé nespokojení a jak hodně potřebují, abyste je uspokojil. Normální život si zaměňují za život ideální, a když ho nežijí, vnímají to jako křivdu. A je třeba hledat viníka. Já jsem v takových situacích ideální terč, navíc lidé neumí často komunikovat, neustále opakují to stejné, i když jim to v úderných argumentech vyvrátím.
UNES-CO (Foto: Lubomír Stibůrek)
Byla pro tebe práce v Českém Krumlově něčím výjimečná?
Určitě v mnoha směrech. Nikdy v předchozích letech jsem žádný projekt nemedializovala předem, ale tady to bylo nutné kvůli výzvě a přihláškám. To způsobilo, že média manipulovala obsahem projektu, měnila jeho cíle a tím naštvala řadu místních obyvatel. Ve skutečnosti je nepobouřil můj projekt, ale to, jakým způsobem ho interpretovala média. To se mi nikdy předtím nestalo – lidé spíš můj záměr nechápali, než že by ho chápali úplně naopak.
Když jsem začínala dělat projekt Unes-co, přirovnala jsem Krumlov k vyloučené lokalitě. Ale netušila jsem, že to skutečně vyloučená lokalita v určitém směru je. Historie vyloučené lokality v Brně a centra Krumlova je podobná. Brněnský Bronx byl vysídlený několikrát, nejprve tam bydleli Židé, pak sudetští Němci, teď se stěhují Romové. Krumlov je to samé, tam vyhnali sudetské Němce, potom v centru bydleli hlavně Romové…. Po revoluci, když Krumlov vzali do UNESCO, tak se Romové stěhovali z centra do sídlišť.
Lidé v Krumlově říkají, že to město působí vydýchaně, to je podle mě dobrá definice toho, co se tam děje. Centrum města bys mohl v zimě zavřít na klíč a otevřít na jaře.
Žádné kořeny, žádné vztahy k místu, je to velký problém?
Bojím se generalizování, ale vztah k místu je úplně zásadní. Na vesnice se teď stěhují lidé proto, aby se nemuseli s nikým bavit, aby je nikdo neotravoval. Je to paradox, ale opravdu se s tímto setkávám.
UNES-CO (Foto: Roman Franc)
Proč lidé často nevěří, že můžou jednotlivci něco změnit?
Na to má určitě ještě velký vliv generace našich rodičů, je to dědictví minulosti. Často slyším - stejně sama nic nezmůžeš, nesnaž se, že ti to za to stojí…. Na druhou stranu jsem mnohem větší pasivitu zažila v ukrajinském městě Slavutyč, kde jsem dělala projekt s celým městem. Tam víceméně všechny generace čekají na „někoho“ kdo to změní, na „někoho“, kdo jim řekne, co mají dělat, jakým směrem jít. Přesně proto je nutné, aby lidé z těchto míst měli možnost cestovat, studovat i pracovat v zahraničí a svoje zkušenosti pak přivezli zpět.
Klíčová je taky výchova na základních školách, jednou se na mě obrátili žáci ZŠ, že chtějí něco změnit ve svém okolí, ale nikdo jim nechce pomoct. Ředitel školy jejich snahu zlehčoval, oporu nenašli ani u města, tak napsali mně. Neměla jsem moc času, ale říkala jsem si, těm děckám je čtrnáct, když je teď všichni pošlou do háje, tak jim pak ve třiceti nemůžeme vyčítat, že jsou ke svému okolí lhostejní. Nakonec jsme spolupracovali několik let.
Ty se setkáváš s poměrně intenzivními formami nepochopení i s nenávistí nebo vyhrožováním. Jak na to reaguješ?
Během mého života se to dost proměnilo. Když mi bylo dvacet, neexistovaly sociální sítě. Když jsem sama obcházela cizí domy a lidé přede mnou práskali dveřma, cítila jsme hned jejich zlobu. Nicméně to ve srovnání s dneškem bylo úlevné – nemusela jsem číst zprávy, kdy mě cizí lidé posílají do plynu a podobné hrůzy. Dřív jsem spíš zažívala kritiku mého nápadu, mého konceptu. Postupně se to přelívalo v nějaké nepochopení, potom se to přelilo ve lži a pomluvy a nakonec v útoky, které jsou opravdu úplně mimo. S tím nemám zas tak dlouhou zkušenost, takže se teprve učím s tím zacházet a pracovat. Důležité je vždycky myslet na to, že to není o mně, ale hlavně o těch, kteří mi to posílají.
Spoluautorka: Kateřina Holková
Úvodní foto: Eva Veselá