Vždy jste byla tak optimistická a plná energie, nebo je to až stav, který jste vědomě nastartovala po těžké autonehodě?
Já jsem veselý člověk. Když moji mámu potkají učitelky ze základky, říkají, že si pamatují můj smích, který se linul školními chodbami. Vždy jsem milovala život, proto jsem si po autonehodě říkala, proč já. Asi to zní hloupě, ale takové iracionální otázky přicházejí automaticky a tehdy nenapadly jen mě, dokonce se takto ptali i lidé okolo. Proč ty? Co jsi provedla? Ale i v těch nejtěžších chvílích jsem věděla, že život miluji a že právě radost ze života chci v sobě sytit.
Je to něco, v čem vás vychovali rodiče?
Jsem nejmladší ze tří sester a měla jsem krásné dětství benjamínka. A taky jsme narozená ve znamení berana a platím v rodině za tvrdohlavou. Cítím, že energie ve mně je, a když ji nemám, pak ji v sobě hledám. Nemůžu říct, že každý den vstanu a jsem vysmátá, ale i v tom nejtěžším období po autonehodě jsem věděla, že musím v sobě hledat zahradu plnou květů a lapat v sobě záblesky světla.
Co se tehdy téměř přesně před 4 roky vlastně stalo?
Byly jsme s kamarádkou na vysněném čtyřdenním pobytu na Islandu. Druhý den jsme se vracely z výletu k nádhernému vodopádu, začalo sněžit. Kamarádka řídila, já byla na sedadle spolujezdce. Dostaly jsme silný smyk, kamarádka v šoku stočila volant do protisměru a v tu chvíli už jsem proti nám viděla jen sněžný pluh. Pak přišel náraz. Měl takovou sílu, že pluh přišel o radlici. Vrazily jsme do něj mojí stranou. Já se v posledních vteřinách instinktivně stočila do klubíčka a to mi zachránilo život. Jinak bych přišla o obě nohy a zřejmě vykrvácela.
Přesto zranění byla velmi vážná…
Měla jsem na čtyřech místech zlomenou pánev a rozdrcenou pravou nohu v holeni. Probrala jsem se, když mě záchranáři vytahovali z auta. Slyšela jsem, jak kamarádka chrčí a cítila jsem, jak je země strašně studená, když mě na ni položili. Ten chlad mi prošel celým tělem a tehdy jsem si začala kontrolovat všechny končetiny. Byla jsem překvapivě pragmatická – hned jsem věděla, že musím mluvit anglicky, požádala jsem je, aby mi z auta vzali pas, mobil a moje dioptrické brýle. Až v helikoptéře začal adrenalin klesat a já se zeptala, jestli už si můžu odpočinout, a na chvíli usnula.
Jak jste se cítila, když jste se poprvé probrala v nemocnici?
Sice jsem byla v měkké peřince – pod vlivem opiátů, ale cítila jsem, že je zle. Tehdy mi oznámili, že nemám vnitřní krvácení, takže operace proběhne na druhý den.
A co kamarádka?
Ležela za plentou hned vedle. Vyměnily jsme si jen pár slov, ujistily se, že žijeme. Kamarádka naštěstí neměla tak vážná zranění jako já.
Jak dopadla operace?
Dnes tvrdím, že jestli se mi něco takového mělo stát, jsem vděčná, že se mi to stalo na Islandu. Péče byla špičková. Můj rentgenový snímek koloval následně v Praze po nemocnici jako ukázková rekonstrukce pánve, jeden z primářů se vyjádřil, že krásnější ještě neviděl. To, že dnes chodím, dokonce chodím rovně, je ale zásluha lékařů z obou zemí. Stejně jako to, že mi zůstala noha. Když jsem někomu ukázala fotku zdemolovaného auta, nevěřil, že jsem přežila. Já nejen přežila, já chodím a dokonce tančím. To je zázrak. Tak mi přezdívaly i islandské sestry - „little miracle“.
Islandská pohodička
S čím jste se probudila po operaci?
Že za měsíc bude po všem. Úkolovala jsem přítele, ať mi přeloží pondělní pracovní schůzku. Jednoduše opiáty fungovaly opravdu dobře. Docházelo mi vše velice pomalu, možná celou islandskou hospitalizaci, která trvala měsíc a půl. Tehdy jsem si nemyslela, že rekonvalescence bude tak dlouhá a že jsem teprve na začátku. Chirurg mi sice řekl, že pánev, aby se zcela zhojila, potřebuje 4 roky, ale nepřipouštěla jsem si to.
Kdy přišlo prozření?
Lékaři vědí, že vám v takovém stavu musí informace dávkovat, uvědomění přicházelo postupně. Ale ještě 2 měsíce po nehodě jsem si myslela, že za další 4 měsíce se vrátím do práce a budu normálně chodit a bude pohodička. Jsem opravdu hodně netrpělivá a tohle byla největší zkouška mé trpělivost v dosavadním životě.
Jak se vám v ní podařilo obstát?
Já osobně věřím doktorům a západní medicína mi zachránila život. Musela jsem se ale ještě naučit pomalosti, přijmout, že vše nejde rychle. Naštěstí jsem se potkala s takovými fyzioterapeuty, kteří se mnou uměli pracovat a nastavovali jsme si společně dílčí cíle.
Co byl první cíl, něco, co jste už tehdy vnímala jako úspěch?
Tolik mě štvala, rozčilovala nemožnost pohybu, i když jsem věděla, že moment, kdy začnu chodit, jednou přijde. V Praze žiju v domě v 5. patře bez výtahu, většinu rekonvalescence jsem tak trávila doma. Pak mi jeden chiropraktik řekl, postupujte samozřejmě podle toho, co vám doporučují na rehabilitacích, ale poslouchejte také své tělo, svůj pohyb. Jsem bývalá tanečnice. Doma jsem se i s berlemi postavila doprostřed obýváku, pustila si Feel So Good od Jamiroquai a jen jemně začala hýbat pánví. Vůbec to nešlo, vypadala jsem jako obrovský pavouk a cítila se směšně. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že lékaři mě léčí fyzicky, ale důležité je, abych já v tom procesu byla taky aktivní a snažila se uzdravit. Přes touhu zase tančit, hýbat se nejen v rámci cvičení na rehabilitacích, přes tohle sebepoznání jsem se zase postavila za nohy.
Zatím to zní jako dokonalý recept na řešení nenadálé traumatické události. Vždy vše do sebe takto zapadalo?
Těch slepých uliček, které mě zavedly k otázkám, na které ti nikdo neodpoví, do depresí a temnot, byly stovky. Být v takovému stavu sám se sebou je velmi těžké. Navíc jsem už na Islandu lékařům řekla, že chci vysadit antidepresiva, která při těžkých úrazech podávají automaticky. Tehdy jsem hodně plakala, bylo mi zle z islandského počasí, kdy v deset vyšlo slunce a ve tři byla zase tma…
Marika se 4 roky po autonehodě na Island vrátila opět po svých a už jako brand manažerka Českého rozhlasu
Jak vám může v takových chvílích pomoci někdo jiný?
Na Islandu mě začali už čtyři dny po operaci dávat do sedu. Fyzioterapeutka se mnou mluvila nejen formálně o cvicích, ale i o mém psychickém stavu. Přiletěli za mnou rodiče – můj otec kvůli mně letěl poprvé letadlem. Mé rodiče nechávali v nemocnici přespat, to by tady nešlo. V nemocnici byla kuchyňka pro návštěvy, kde pro ně bylo zdarma občerstvení a návštěvy byly neomezené. Přiletěl i můj přítel a byl mi velkou oporou. Katolický biskup na Islandu je Slovák, když se dozvěděl, že v nemocnici leží dvě zraněné Slovenky, okamžitě nám začal pomáhat. Mí blízcí se mohli na faře ubytovat, což byla velká pomoc, protože hotely na Islandu jsou velice drahé.
Island je bohatá země. Je to ten důvod, proč si mohou v nemocnicích dovolit poskytnout pacientům takovou péči?
Nejsem si jistá, že to dokážu posoudit. Dnes už vím, že nemocnice v Reykjavíku má spádovou oblast jako ta vinohradská v Praze, takže mnoho okolností je jiných. Přesto si myslím, že vstřícnější přístup je vždy možný. Můj známý doktor, se kterým jsem během svého uzdravování často mluvila, přiznal, že i díky našim rozhovorům se k pacientům začal chovat trochu jinak. Dá se začít u toho, že se lékař pacienta obyčejně zeptá, jak se má.
Takže si islandskou vizitu Čech nemá představovat tak, že přijde skupina lékařů, která se celou dobu baví o něm, nikoliv s ním?
Vůbec. Vizitu tam samozřejmě mají taky, ale lékaři chodí na pokoje častěji. Když jsem pak ležela v české nemocnici a v pět ráno přišla sestra a začala nás na pokoji budit, protože přijde pan doktor a je potřeba si kolem sebe uklidit, nerozuměla jsem tomu. Naopak na Islandu personál dával jasně najevo, že je tu pro pacienta. Když mi bylo těžko, sestry se u mě zastavily, držely mě za ruce, povídaly si se mnou. Jednou přišla sestra, vzala esenciální olej a začala mi masírovat nohy, bylo to neuvěřitelné.
Hodně času jste strávila i po českých nemocnicích. Nikde jste se s tak empatickým přístupem nesetkala?
V Kladrubech, v rehabilitačním centru. Tam byl velmi optimistický personál, který se usmíval, i když lidem měnil plínky. Tam se zjevně rozhodli, že jejich pozitivní přístup je neoddělitelnou součástí léčby.
Jak jste zvládala bolest, která s fyzioterapií (a nejenom s ní) musela přijít?
Bolest se stala součástí mého života a je jeho součástí i teď, když se zdám zdravá. Přestože chodím rovně, moje záda jsou nerovnoměrně namáhaná. Musím neustále cvičit, abych se bolesti vyvarovala. Musela jsem si zvyknout a přijmout ji jako součást svého života.
Slavím druhé narozeniny
Jen před několika týdny ses na Island kvůli soudu vrátila, téměř přesně 4 roky po výročí. Jaký to byl pocit?
Shodou okolností jsem zjistila, že moje milovaná zpěvačka Björk tam má ve stejné době koncert. Neexistovala k němu ani facebooková událost, byl vyprodaný, ale já jsem si řekla, že vstupenky musím nějak sehnat. A sehnala jsem. Po 4 letech to byla katarze, kterou jsem nečekala. Ty čtyři roky vnímám jako cestu uzdravování těla i duše, oslavuji 16. listopad jako své druhé narozeniny. Kontaktovala jsem i chirurga, který mě operoval, nemohli jsme se sice setkat, ale stejně jsem se do nemocnice s dárky vydala. Nikdo z personálu, který mě tenkrát ošetřoval, neměl službu, přesto to místo na mě silně působilo. Začala jsem plakat a neznámá sestra mě vzala k nim na sesternu, abych jim svůj příběh vyprávěla. Vyslechly mě, objaly. Když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že jdu z téhle nemocnice po svých a cítila jsem obrovský vděk.
Jak vypadá taková oslava dne, kdy jste se podruhé narodila?
Obvykle jsem bývala neklidná, někdy jsem plakala, hodně jsem nad tím přemýšlela. Letos to poprvé bylo jiné. Cítila jsem klid a radost. Po 4 letech se kapitola uzavřela tak, přesně tak, jak mi to vlastně říkal islandský chirurg tehdy v nemocnici.
Marika letos v listopadu na koncertu Björk na Islandu
Je něco, co se vám zatím nepodařilo odbourat?
Nerada jezdím autem, když sněží. Jsem celkově na sebe asi opatrnější. Hůř snáším klasické zimní počasí, kdy se krátí den a prodlužuje noc. Ale umím to zvládat, neomezuje mě to.
Potřebovala jste pomoc psychologů?
Nebyla jsem u psychoterapeuta. Pomohlo mi, že už před nehodou jsem hodně cvičila jógu a praktikovala meditaci. Autonehoda a nutnost být tolik sama se sebou s mým prožíváním meditace zatočily jak centrifuga. Neříkám, že jsem díky tomu dostala na nějaký vyšší stupeň, ale je to posunuté úplně jinam. Měla a potkávala jsem vlastní mentory. V Kladrubech, když jsme se po všech těch terapiích potkala s ostatními pacienty, fórovali jsme jak v severském filmu, který i z malomocného udělá největšího komika. Odlehčit situaci a najít v ní humor mi hodně pomáhalo.
Jak se teď díváte na své tělo?
Jako bývalá tanečnice jsem vždy chtěla být symetrická. Nevadí mi jizvy, které mi zůstaly – připadám si jako řádný pirát života, ale že mám odkrojené svalstvo z pravé nohy, nemůžu zatnout pravou stranu zadku, nadšená nejsem. Stejně tak z toho, že nemůžu běhat. Když jsem si na to stěžovala na pravidelné prohlídce svému lékaři, zastavil mě a řekl, ale vy nemáte běhat, jako by chtěl dodat, máte být vděčná za to, že chodíte. Já jsem vděčná, znám dobře svoje trvalé následky a respektuju svoje tělo, ale ještě cítím prostor, kam se můžu posunout. Pořád mám v hlavě příběhy lidí z ústavu, kteří takové štěstí neměli. I těm dlužím práci na sobě. Proto jsem znovu začala jezdit na snowboardu, proto se budu pořád zkoušet rozběhnout.
Foto: Archiv Mariky Mazákové